Stopy v písku / Emanuel a Josef Zímovi

Zcela zapomenutý příběh odvahy a solidarity začal znovu ožívat poté, když bratislavský novinář Martin Mozer náhodou narazil na jeho slovenskou stopu. To bylo v roce 2013. Během svého pátrání komunikoval s českým velvyslanectvím a informoval zde o svých poznatcích. Výsledkem bylo nejprve odhalení pamětní desky na budově. V roce 2018, při příležitosti 100. výročí republiky, byla pak ve sklepě otevřena trvalá výstava, která hrdinství Emanuela a Josefa Zímových, a také příběhy zachráněných připomíná. Jejím autorem je Juraj Chmiel, velvyslanec v Budapešti v letech 2014–2019. Když jsem se letos v Budapešti ocitla znovu, bylo mi jasné, že výstavu musím vidět a dozvědět se ještě víc. A s těžko uvěřitelným příběhem seznámit i čtenáře.

Místo děje

Budova dnešního velvyslanectví České republiky, kde se vše událo, stojí na rohu ulic Szegfü a Rozsa, jen pár metrů od jedné z hlavních budapešťských tříd. Zajímavé je, že bývalý palác hraběte Zichyho zakoupil pro Československo za účelem zřízení velvyslanectví Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla. Ten se stal také prvním československým velvyslancem v Budapešti v letech 1922–1926. Výstavnou budovu s dvoranou bylo samozřejmě třeba průběžně udržovat, vytápět a opravovat, a proto bylo nutné najmout šikovného domovníka a údržbáře, který by nad provozem budovy měl dozor. Tím se v roce 1928 stal pan Emanuel Zíma, narozený 19. 12. 1881 v Březových Horách u Příbrami. Rok po sňatku se s manželkou odstěhoval do Budapešti, a než přijal práci domovníka na ambasádě, pracoval tu v různých profesích, i jako pekař nebo cukrář. Zímovi měli dva syny, staršího Eduarda (maďarsky Ede) a mladšího Josefa. Otec Emanuel byl u pracovníků velvyslanectví velmi oblíbený jako vstřícný, šikovný a hodný člověk. Stal se dobrou duší ambasády, v jejíž budově pracoval 20 let, až do roku 1948, kdy se rodina vrátila do Prahy. Ve válečném období však československého velvyslance vystřídal v budově jiný nadřízený. Palác Zichy si totiž pro sebe zabrali nacisté a sloužil také jako součást jejich ambasády. Jenže i oni potřebovali domovníka, a tím zůstal ten, kdo znal budovu a její složité technické zázemí do posledního detailu – Emanuel Zíma. Pracoval zde dál, i když asi ne zrovna nadšeně. Doba však byla zlá a bylo nutno živit rodinu a starat se o postonávající ženu. Pak ale vážně onemocněl i pan Zíma a musel se podrobit operaci. V židovské nemocnici ho zachránila lékařka Mária Flammová. Vděčný Zima nabídl lékařce pomoc, kdyby ji někdy potřebovala ona.

Peklo Budapešť

Na židovské obyvatelstvo v Maďarsku (země byla od roku 1940 spojencem Německa), byly aplikovány protižidovské zákony ještě tvrdší, než byly ty německé, zvané Norimberské. Po zvratu v maďarské politice, kdy bylo Maďarsko v březnu 1944 obsazeno německou armádou, se situace ještě radikálně zhoršila. Nejprve na venkově, v červenci pak i v samotné Budapešti, kde bylo na 70 000 Židů soustředěno v otřesných podmínkách v ghettu. Následně byli vyhnáni na pochod smrti nebo rovnou v hlavním městě vražděni příslušníky tzv. Šípových křížů, maďarskými fašisty. Hrůzy, kterým bezbranní lidé neměli možnost nijak čelit, předčily vše, co si jen dovedeme představit. Svědectví o tehdejším utrpení Židů v Budapešti podává mj. příběh švédského diplomata Wallenberga, který se jim snažil dlouhodobě pomáhat, za což nakonec zaplatil životem – paradoxně v sovětském gulagu. (www.holokaust.cz).

Pod svícnem tma

Za této situace prosí lékařka Mária Flammová pro sebe, bratra - politika, který je šéflékařem Univerzitní nemocnice, a pro jeho ženu o pomoc Emanuela Zímu. Český domovník – je mu tou dobou už 63 let – se dlouho nerozmýšlí. Někdy koncem června 1944 je ukrývá přímo v budově, kterou tak dobře zná, a jejíž jedno křídlo je již poškozené bombardováním. V bytě ve II. patře, který nebyl kvůli tomu využíván, v jednom objektu s nacisty, kteří tu přes den úřadují. Jako pod pověstným svícnem… V noci však může Zíma chodit pomáhat. Ještě v červenci k Flammovým přibývají jejich příbuzní, Margit Keményová a její muž Gábor, kterému se podařilo uprchnout z nucených prací. Ukrývaní slýchají hovor Němců na chodbách budovy po několik týdnů, ale daří se jim nijak se neprozradit. Pak kvůli bombardování Němci budovu na čas vyklízejí a stěhují se do Šoproně, domovníka Zimu chtějí vzít s sebou. Ten má ale doma vážně nemocnou manželku, a tak se mu podaří vymluvit a nakonec odjet nemusí. Naopak, nyní může ještě rozšířit svou záchrannou aktivitu.

To, že budova velvyslanectví je vyklizena, ale pro ukrývané vůbec neznamená větší bezpečí, protože v okolních ulicích zuří boje a němečtí okupanti i maďarské jednotky při nich vtrhnou i do budovy. Zázrakem však úkryt neobjeví. A k dosavadním pěti lidem ještě přibývají další – celkem se tu ukrývá už dvanáct lidí. Je tu Hillel Kornfeld, o kterém mnoho nevíme, a také celá rodina Rosenthalových. Tibor Rosenthal – Rival, dříve vojenský lékař, který nacistům utekl při převozu vězňů z náklaďáku, a jeho žena a dvě děti. A také Aron Grünhut s manželkou, obchodník a významný člen židovské samosprávy v Bratislavě. Grünhutovi již dříve uprchli do toho času bezpečnější Budapešti, ale když se zhoršila situace, ačkoli Grünhut v Bratislavě pomáhal jiným, potřeboval nyní sám pomoc.

Emanuel Zíma, když již sám na všechno shánění nestačí, zasvětí do záchranné mise i mladšího, tehdy třicetiletého syna Josefa. O ukrývaných nikdo další nic neví, ani žena a starší syn, a tak to zůstane. Jeden z ukrývaných, Gábor Kemény, později vzpomínal, že když nemohl přijít Emanuel Zíma, donesl základní potraviny Josef. Byl prý to čestný muž, který svému otci tuto nebezpečnou činnost nikdy nerozmlouval.

Další úkryt je nyní ve sklepě, bezpečnějším před zásahy bomb, kde je kotelna a nejzadnější místnost, plná uhlí až po strop. Tady Emanuel Zíma všechny své chráněnce shromažďuje a v zimních měsících s nimi zůstává v budově. Dokonce se mu podaří odvrátit i návrat Němců z velvyslanectví, které přesvědčí, že budova po bombardování již není bezpečná, a najde jim jinou možnost, kde se usadit. A stále své chráněnce s největší opatrností zásobuje potravinami, teplým oblečením i léky, pokud je v katastrofální situaci sežene. Za hromadou uhlí, kde se, kdoví jak, všichni vejdou, přežívají další dlouhé týdny. Zvenčí do sklepa jde světlo a vzduch jen ze tří úzkých průduch ve zdi do ulice, pár centimetrů nad chodníkem. Představuji si, jak se tu lidé musí tísnit v hrozném strachu, ve tmě a v mouru, který dýchají. Na jaře 1945 se v Budapešti objevuje Rudá armáda, a opět hrozí, že pokud Rusové všechny najdou, ukrývaní to nepřežijí.

Konečně válka v dubnu 1945 pro Maďarsko končí a zachránění po tři čtvrtě roce mohou ze tmy vyjít ven, na světlo, na svobodu. Jejich cesty se rozcházejí, mnozí si nechávají své vzpomínky pro sebe. Jeden z nich, Aron Grünhut, se ale později dostává do Izraele a tam, když vzniká památník Jad Vašem, oznamuje jména svých zachránců. V roce 1971 stát Izrael uděluje Emanuelovi i Josefu Zímovým ocenění, které má velkou váhu. Titul „Spravedlivý mezi národy“ je udělován těm statečným nežidovského původu, kteří se, nehledě na svůj život a bezpečí své rodiny, zasloužili o záchranu židovských životů v době holokaustu. Nikdo v Izraeli ale netuší, jak Zímovy vypátrat, protože v Budapešti již nejsou k nalezení a Emanuel v té době bohužel již ani nežije. O významném ocenění se rodina Zimových proto vůbec nedozví. Až po mnoha letech nachází jméno Arona Grünhuta při jiném pátrání novinář Martin Mozer v Bratislavě. Hledá totiž „Wintonovy děti“ ze Slovenska a Aron Grünhut je otcem jednoho z nich, Bennyho. Od jména Grünhut a setkání s Bennym pak vede první nitka, za niž se začíná po mnoha letech rozmotávat klubko zapomenutého hrdinství Emanuela a Josefa Zimových. A postupně se vyjevují i příběhy těch, které ukrývali ve sklepě československého velvyslanectví v Budapešti.

Detektivní pátrání Martina Mozera

Benny Grünhut z Wintonova vlaku si ale jméno budapešťského zachránce svého tatínka nepamatuje. Martin Mozer pátrá logicky nejprve mezi Slováky v Budapešti, ze seznamu zaměstnanců velvyslanectví ale vyplývá, že jediným domovníkem byl tehdy Čech, Emanuel Zíma. Rodina Zímových se po válce vrátila znovu do Prahy, kde Emanuel zemřel v roce 1963. Syn Josef se dožil roku 1984, v Praze (snad) působil jako hudebník, houslista a violista, rodinu neměl. Mladší syn Ede, který jediný zůstal v Budapešti, tam zemřel roku 1998. Koho se tedy dál ptát, kde a koho hledat? Martin Mozer vzpomíná, jak vyzkoušel snad všechny budapešťské archivy, pomoc přišla až od historika Pala Šalamona z Centra pro výzkum holokaustu. Adresa, kterou objevili v telefonním seznamu, ale už neexistovala, dům byl mezitím zbourán. Naštěstí se ale našla nová adresa Zimových v Tökolyho ulici, v domě, který byl postaven v roce 1963 pro pracovníky československé ambasády, kde tou dobou pracoval i Eduard (Ede) Zima (psán již maďarsky, s krátkým i) . A tam Martin Mozer nakonec objevil Idikó Beliczovou, pravnučku Emanuela Zímy, a na jiném místě v Budapešti pak vypátral i jejího bratra Miklose. Ani jeden z nich nic o pradědečkově a prastrýcově odvážném skutku, který zachránil životy dvanácti lidí, netušili. Strýc Josef z Prahy prý je občas navštěvoval, ale nikdy se o ničem takovém nezmínil. Kruh se tedy uzavírá. Miklos a Idikó jsou pochopitelně překvapení a jejich statečného činu si váží. Později přijímají pozvání velvyslanectví nyní již jen České republiky, na slavnostní otevření výstavy v červnu 2018. Mozer se ale snaží hledat i potomky těch, které oba Zímovi zachránili.

Výstava místo uhlí

Dnešní sklepení bývalého paláce Zichy, v současnosti budovy velvyslanectví, je čisté a vyklizené. Potichu tu pracuje moderní systém vytápění a po uhlí není ani památky. Bíle vymalované chodby, kotelna i místnost, kde se tehdy ukrývalo dvanáct lidí. A v ní výstava, která tuto historii připomíná. Vstupuji sem v lednu 2019 už podruhé, při mé první návštěvě tu byly jen holé stěny. Dnes na nich visí fotografie, historické listiny a dokumenty z památníku Jad Vašem, a ovšem velký portrét Emanuela Zimy, postaršího muže s knírkem. Prý dovedl zachovat klid i ve vypjatých situacích, a vždy si věděl rady – tak jej popisoval ve vzpomínce jeden ze zachráněných. A tak i rozvážný pohled jeho očí na fotce působí.

Hlavním impulzem ke vzniku výstavy byla iniciativa Martina Mozera, to on na stopu příběhu narazil a v roce 2013 jej začal rozplétat. Pátrání věnoval spoustu času. Díky informacím z archivů a z rozhovorů s rodinnými příslušníky, které hledal na několika místech Evropy i v Izraeli, se mu pozvolna dařilo spojovat jednotlivé články. O svém pátrání informoval českou stranu a velvyslanectví na základě zjišťovaných skutečností začalo příběh Zimových připomínat. Nejprve v roce 2014 slavnostním předáním ocenění Spravedlivý mezi národy dvěma prapravnukům Emanuela Zímy, Idikó Beliczové a Miklosovi Zimovi. Stalo se tak 50 let poté, kdy medaile se jmény Emanuela a Josefa byla v Izraeli uložena ad acta proto, že nikdo z rodiny nebyl nalezen. Proces obnovení případu v Jad Vašem opět inicioval Martin Mozer.

V roce 2015 byla odhalena i pamětní deska na budově velvyslanectví. Najdete ji vedle vchodu na český konzulát a do Českého centra (Szegfü utca 4). V roce 2016 pak byla jména Emanuela a Josefa Zímových připsána na pamětní tabuli „Pravda světa” v parku u synagogy v centru Budapešti (Dohány utca). A vyvrcholením snah připomenout trvale tento příběh a jeho hrdiny, je současná výstava, zahájená v červnu 2018. Tehdy se vernisáže zúčastnila také novinářka Judita Matyášová, která o setkání s potomky Zimových a o celém příběhu napsala pěkný článek do Lidových novin. Cituji z něj na závěr:

„Byl to zvláštní pocit, vidět své příbuzné na seznamu hrdinů,“ říká Miklós Zima na vernisáži výstavy. „Mrzí mě, že o té ceně nevěděli, určitě by je to potěšilo. Až na webu jsem si přečetl, co se tady dělo za války. Vůbec jsem netušil, co se Židům v Maďarsku stalo. Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech a nikdo nám nevyprávěl o deportacích. Teprve teď mi dochází, jaká to byla statečnost a jak moc riskovali. Snažil jsem se to vysvětlit i svým synům. Jenže jsou to puberťáci, tak je to nebere. Až včera, na té slavnosti, se mě začali ptát. To bylo poprvé v životě, kdy se zajímali o naši rodinnou historii.“

Martin Mozer i po otevření výstavy pokračuje ve svém pátrání. Jeho výsledky, o které se se mnou podělil pro tento článek, umožní výstavu ještě doplnit. Přibudou i další fotografie a při této příležitosti by měli být pozváni i další nalezení příbuzní zachráněných. Doma v Bratislavě natočil pro RTVS dokument o Aronu Grünhutovi, obchodníku a funkcionáři ortodoxní židovské náboženské obce. Grünhut dokázal sám zachránit ještě před odchodem do Budapešti na 1 300 židovských spoluobčanů, kterým zajistil možnost odplout po Dunaji do Izraele. A díky práci na tomto tématu vyšla najevo i budapešťská historie Zímových. Není tedy na čase natočit ještě další dokument?  

Poznámka na závěr:

Výstava je přístupná po dohodě s konzulátem ČR Budapešť.

Autorka tohoto textu děkuje: 

Martinu Mozerovi za poskytnutí nově zjištěných i ověření dřívějších informací a některých fotografií

Juditě Matyášové za svolení k práci s informacemi z jejího článku vydaného v LN /2018

Českému velvyslanectví v Budapešti za součinnost a poskytnutí fotografií z výstavy

Juraji E. Chmielovi, autoru výstavy, t. č. velvyslanci v Ljublani, za propojení s ostatními v Budapešti

Evě Molnárové z Přátelského kruhu Bohemia v Budapešti za poskytnuté kontakty a podporu