Písničky jako penicilin
ČR: Místní kultura je v dnešní době vzácně pozitivní médium - tenhle kompliment nám věnoval tým mladých lidí z Ústí nad Labem, z projektu Malá místa ve velkém městě. Moc si ho ceníme. Upřímně řečeno, rádi bychom ve zvoleném stylu setrvali, ale snadné to není. Dnes a denně nám přicházejí do redakční pošty zprávy, které se podobají jako vejce vejci. Kulturní akce je zrušena, termín divadelní přehlídky, konference, premiéry, koncertu či vernisáže se odkládá na jaro, na léto, na neurčito… A co teprve jobovka - zpívání je riziková aktivita!
Nikdy mne nenapadlo, že něco takového uslyším. Vybavila jsem si setkání s nezapomenutelným textařem a muzikantem Jaroslavem Jakoubkem. Rád si zpíval své písničky sám, jen tak u klavíru, a tvrdil, že jsou to takové „plísničky“. Hojivé písně pro duši, které léčí jako penicilin.
V jednom rozhlasovém pořadu ho textařka Jiřina Fikejzová představila posluchačům jako otce českého šansonu. „No jo, ale kdo je v tom případě matka?“ zareagoval pohotově Jaroslav Jakoubek. Samozřejmě měl na mysli svou skvělou kolegyni. Jiřina Fikejzová psala texty na tělo nejen Haně Hegerové, Juditě Čeřovské, Marii Rottrové, ale i mužským interpretům jako Milan Chladil, Rudolf Cortéz, Waldemar Matuška, Václav Neckář, Karel Gott i Miloš Kopecký. Největším uznáním pro ni bylo, že mnohé její písně obstály ve zkoušce času.
Někdy mám pocit, že lidé odcházejí na prahu událostí, kterých už nechtějí být účastni. Jiřina Fikejzová zemřela 2. září letošního roku ve věku 93 let.
Bylo mi velkou ctí, že jsem s ní řadu let směla spolupracovat jako publicistka i jako dramaturgyně (pro Český rozhlas Dvojku psala báječné fejetony). Měla šarm, byla inteligentní a přátelská. Setkání s ní bylo zážitkem pro každého gurmána českého jazyka. Češtinu milovala a hluboce si jí vážila, neboť, jak říkala, je tak chytrá a vtipná. Žena, která nepustila text písničky z ruky, dokud si nebyla naprosto jista, o ní uvedla i toto:
„A co ještě navíc – z takového morálního hlediska – v češtině jsou ty nejošklivější lidské vlastnosti, které ovlivňují vztahy mezi lidmi, jako třeba závist, záludnost, zášť, zloba, zlomyslnost, zákeřnost, až na konci abecedy. Není to fascinující? Klidně by se to všechno mohlo škrtnout, vždyť je to až na okraji.“
Mohlo by vás také zajímat...
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
Místní kulturu vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS
ISSN 1803–2818