V kultuře Liberce je knihovna nepřekonatelnou institucí

V minulém režimu byla úloha knihoven podceňována, fungovaly často v nevyhovujících budovách, které chátraly. Vedle všeobecného nedostatku se stály fronty i na knížky. Koncem devadesátých let dochází ke knižní revoluci. Podoba knihy od Gilgameše se změnila, ale její úloha nabývá jiné podoby i význam. Liberec má štěstí na vizionářku Věru Vohlídalovou, která začala budovat moderní knihovnu. Své internacionální nazírání vtěluje s tisíciletou židovskou kulturou do stavby synagogy a s budovou knihovny vytváří duchovní palác kultury.

Vedle ní dává tvář knihovně drobná, půvabná žena, která začínala v dětství hltat literaturu. Zájem o literaturu ji později přivedl ke studiu knihovnictví. V liberecké vědecké knihovně usedla na počátku své kariéry ke katalogům a knižními fondy se zabývala po stránce obsahové. Poznala tisíce titulů, formátů, ilustrací, věnovala se i vzdělavatelským pořadům a zahraničním vztahům. Z katalogizátorky v „myším kožíšku“ – pro veřejnost méně známé, usedla do křesla ředitelky.

V roce dvacátého výročí otevření nové vědecké knihovny v Liberci už vede knihovnu ve druhé desítce existence. Pro čtenáře je logické, že knihovna už není „jen“ půjčovnou knížek. Po nástupu do funkce prohlásila: „Jako ředitelka bych chtěla knihovnu posunout o krok kupředu, aby sloužila všem návštěvníkům nejen jako kulturní, ale hlavně vzdělávací centrum pro všechny věkové kategorie.“

Její předsevzetí se podařilo naplnit. Současná knihovna je místem celoživotního vzdělávání. "Není tedy jenom kulturní, ale stále více i vzdělávací institucí, ve které si svoje místo najdou všechny generace od malých dětí až po seniory.“

Před knihovnou postávají lidé ještě před otevírací dobou a odcházejí často i po osmé večer. Pro Liberečany je to místo nedaleko radnice, kam se dá zajít jen tak, ale většinou se jde mrknout, co se tam děje. A někdy jsou to i lidé mimo Liberec, které zaujme aktuální program. Vyhledávané je hudební i dětské oddělení. Knihovna disponuje také malou přednáškovou síní, o patro níž velkým sálem s přísálím a dole čítárnou novin včetně přívětivé kavárny. Vestibul je zaplněn počítači. Tisíc akcí za rok, tři sta padesát tisíc návštěvníků, větším počtem se chlubí už jen Ještěd.

Téměř půldruhého miliónu knihovních jednotek je úctyhodné množství i pro náročného čtenáře. Bohatě navštívené bývají společenské události, úchvatný je ples knihovny. A co všechny ty výstavy, čtení pracovní dílničky, besedy, přednášky, koncerty, prostě chrám kultury, který nemá konkurenci nejen v Liberci, ale i republice... Zatímco kulturní domy zejí prázdnotou nebo jen večerními programy, knihovna žije od rána do večera.

Mnoho dalších funkcí, o nichž se občané dovídají jen okrajově, plní knihovna doma i v zahraničí. Jazykově zdatní zaměstnanci se účastní práce v evropských knihovnických komitétech a zapojují se do mezinárodních aktivit. Rozhodující roli má knihovna v Euroregionu Nisa. Služeb liberecké instituce využívá řada domácích i zahraničních expertů z různých oborů. Nezanedbatelnou součástí knihovny je také spolupráce s Židovskou obcí.

Ředitelce Blance Konvalinkové se podařilo za více jak deset let knihovnu „posunout o krok kupředu!“ Liberecká knihovna je svým kulturním, vzdělavatelským a duchovním poslání tak oprávněně nazývána „Stavbou smíření“.