Stopy v písku / Emílie-Ruth Tobolářová

Běžnému čtenáři jméno Emílie-Ruth Tobolářové (1895–1973) není známé. Já ale hned přiznávám, že jde o moji pratetu, která byla 7. května při příležitosti 100. výročí založení Československého červeného kříže vyznamenána in memoriam Medailí Alice Masarykové. Následující řádky mají být nikoli chlubivým, ale naopak velmi pokorným textem, ve kterém mj. hodně přemýšlím o svém novinářském povolání. Jednoho dne totiž…

…do mé schránky přišel e-mail z neznámé adresy. Mimopražská redaktorka odborného zdravotnického tisku, paní Bára Kvapilová, se dopátrala, že sestra Emílie-Ruth Tobolářová je moje příbuzná, a že bychom tedy o ní snad mohli poskytnout nějaké chybějící informace pro článek do seriálu ke 100. výročí republiky v magazínu Ona Dnes. Rozvinula se mezi námi mailová korespondence. Během ní jsem se ze vzpomínek sestřenice mého tatínka a z dokumentů a fotografií pratety Milky-Ruth, které opatrovala, snažila složit chybějící kamínky mozaiky. Posílala jsem je postupně paní Kvapilové, a čím víc jsem toho objevovala a pročítala, tím víc jsem tuto naši (pra)tetu obdivovala. A tím větší pocit jakéhosi provinění přicházel. Jak je možné, že jsem se o ni už dávno nezajímala a její památku nepřipomínala?

Pratetu Milku jsem si pamatovala už jen matně, jako starou paní v křesle, z návštěvy v domově důchodců, kde jsme za ní s babičkou (její sestrou) byly, když mi mohlo být 4 – 5 let. Při mé dnešní profesi novinářky je na pováženou, že jsem se dosud nedostala k tomu, zapátrat po dalších tetiných osudech. Vždyť jsem od babičky věděla, že prožila několik let v Bagdádu jako zdravotní sestra v československé nemocnici, která byla v těch letech unikátem? Naše prateta zde pracovala po boku MUDr. Vlasty Kálalové, jedné z prvních českých lékařek, která tuto nemocnici založila (půjčku na tento projekt měla od samotného prezidenta Masaryka). Prateta Milka z Bagdádu posílala dopisy s exotickými známkami, které jsem později, už značně zažloutlé, jako školačka u babičky viděla. Tušila jsem, že v těch obálkách se skrývají neobvyklé tetiny zážitky a zkušenosti. Tato část příběhu, kde je ovšem hlavní postavou Vlasta Kálalová, je známá z románu Ilony Borské Doktorka z Domu trubačů, který mi také babička s dědou darovali.

Že se prateta později stala váženou ředitelkou zdravotní školy, osobností s mezinárodním renomé a s mnoha zásluhami o vzdělávání českých sester, mi už docela uniklo. Nebyla vdaná, neměla děti, žila jen svou profesí. Společenské změny a téměř půlstoletí od její smrti téměř vymazaly paměť na ni v obecném povědomí. Tím více mne potěšilo, když článek z pera paní Kvapilové s naším přispěním vyšel. Při práci na něm si i ona uvědomila, o jak pozoruhodnou osobnost jde. A protože se právě připravovala letošní vyznamenání Českého červeného kříže, neváhala Emílii-Ruth Tobolářovou navrhnout komisi ČSČK.  K jejímu překvapení i k úžasu naší rodiny nominace vyšla – a tak jsme si v Praze, na velmi slavnostním setkání na Žofíně, vyznamenání pro naši tetu in memoriam převzaly. Stalo se tak ještě spolu s jejími dvěma neteřemi v krásném sále s tradicí „jiřinkových plesů“, při příležitosti 100 let od založení Československého červeného kříže.

Za malou medailí stojí velká žena

Emílie-Ruth Tobolářová se narodila 27. 2. 1895 v rodině Josefa Toboláře, profesora tělocviku, němčiny a matematiky na reálném gymnáziu v Rakovníku. V rodině bylo celkem 9 dětí. Dva nejstarší sourozenci byli z prvního manželství profesora – vdovce. V jeho druhém manželství byla Milka – jak jí doma říkali –, prvorozená. V rodině vládla přísná výchova, pramenící z náboženského vyznání českobratrské církve evangelické.

Od roku 1900 chodila Emílie do obecné školy a dále čtyři roky do měšťanské školy. Rodiče ji pak poslali do Švýcarska, kde žila a pracovala v rodině evangelického faráře. Zde se naučila dobře německy – ale měla tu také zapomenout na svého prvního ctitele, studentskou lásku.

Vášeň po vzdělání

Od roku 1914 do roku 1919 pracovala Emílie u prof. Kukuly na klinice v Praze jako laborantka. Koncem 20. let se stala jednou z prvních žákyň nově zřízené ošetřovatelské školy, de facto první zdravotní školy u nás – a tady si, podle tehdejších zvyklostí, zvolila své ošetřovatelské jméno Ruth (prý bylo ve třídě více Emilek, což mohlo být druhým důvodem). Studium bylo dvouleté a není bez zajímavosti, že ředitelkou na nové škole byla Američanka, paní Parsons. Po absolutoriu stála Ruth u založení Spolku absolventek a jistě už tehdy, v samých začátcích organizace, se vrhla i do působení v Československém červeném kříži. Na dochované fotografii se usmívá v pozadí za hloučkem malých děvčátek na ozdravném táboře ČSČK pořádaném v létě 1923 v Lukařově.

V roce 1921 nastoupila do Všeobecné nemocnice v Praze k profesoru MUDr. Ladislavu Syllabovi, který ji přijal pro její ošetřovatelské kvality a v roce 1923 – opět z těchto důvodů – byla asi pět měsíců na stáži v Londýně. Po návratu z Anglie počala její spolupráce s MUDr. Jiráskem. Na tomto pracovišti se seznámila s MUDr. Vlastou Kálalovou, spřátelily se a začaly připravovat cestu do Bagdádu, kde chtěla Vlasta Kálalová vybudovat již zmíněnou československou nemocnici. Po jistě dobrodružné cestě se zastávkou v Turecku sestra Ruth pracovala v Bagdádu od r. 1925 až do roku 1927. Práce v nemocnici v tropickém podnebí, ve velmi chudé zemi s tehdy velmi špatnými hygienickými podmínkami byla nesmírně tvrdá a nikdy nekončící. Zdravotnický personál pomohl stovkám žen a dětí, prováděl základy hygienické a zdravotní osvěty… Kromě exotických pohlednic a řady fotografií z míst, která navštívila, se zachovala i její na stroji psaná přednáška Návštěva u šejcha Hasana, v níž popisuje cestu do šejchova obydlí, přijetí hostů, prostředí a zvyklosti nejen v šejchově domě a společnosti, ale i u prostého obyvatelstva, se kterým se zde denně setkávala při své práci i v běžném životě.

Po návratu z Bagdádu (důvodem byla mj. nemoc) pracovala Ruth opět u profesora Jiráska, a to jako instrumentářka. Přibližně v této době se stala ředitelkou ošetřovatelské školy Sylva Macharová. Sestra Ruth na škole, kterou sama absolvovala, začala působit pedagogicky. Počátkem 30. let, když se Sylva Macharová provdala, stala se Emílie-Ruth Tobolářová ředitelkou České státní školy ošetřovatelské po ní a školu vedla více než 17 let. Ve třicátých letech v této pozici navštívila Švédsko – univerzitní Uppsalu, Stockholm... Studijní cesta trvala asi 3 měsíce a vznikl z ní překlad knihy „Etika ošetřovatelství“, která poté sloužila jako školní učebnice. Na tuto disciplínu kladla Ruth Tobolářová veliký důraz. Ve své funkci psala do odborných časopisů (např. do Vídně) a udržovala kontakty s mnoha sestrami v zahraničí (z Kanady, Anglie, Švýcarska).

Během jejího ředitelování začala stavba nové ošetřovatelské školy na Karlově náměstí. Moje prateta spolupracovala také s paní Alicí Masarykovou v Červeném kříži. Z tohoto důvodu byla i hostem na Hradě. Ve své funkci prožila nejsložitější období v době II. světové války, kdy měla velké obavy o školu i její svěřenkyně. Cokoli mohlo zavdat příčinu k návštěvě gestapa… Spolehlivou poctivou spolupracovnicí jí byla hospodářka, paní Červenková, která vedla školu po stránce ekonomické.

Po roce 1948 odešla tato hospodářka do důchodu a nastupující politické síly ustanovily novou odborně i morálně špatnou pracovnici. Nastalo konfliktní období, které skončilo odvoláním sestry Tobolářové z funkce ředitelky. Nějaký čas naše teta Ruth ještě pracovala v Červeném kříži, a v 50. letech odchází do důchodu.

Z výsluní do šera

Známí profesoři jí svými posudky pomohli, aby byl její velice nízký důchod zvýšen z 500 na 700 Kč. Nastává poněkud smutný závěr tak činorodého a tvůrčího života, který nebyl naplněn rodinou, ale obrovskou prací pro druhé, pro společnost. V soukromí si tehdy prý Ruth občas nad samotou povzdechla. Nikdy neměla nouzi o nápadníky, její oduševnělá krása byla nepochybná. Měla i nabídky z lékařských kruhů, ale v pozdějších letech už se bála překročit hranici a profese ji naplňovala.  Jako důchodkyně žila ve Všenorech, v pronajatém „letním bytě“, kde však nebylo možné topit. Zimu proto trávila ve velké rodině u své sestry Jiřiny provdané Guttwirtové v Rakovníku, rodném městě. Odtud také  pochází většina vzpomínek a dochovaných dokumentů. Přibližně od roku 1966 žila pak prateta v domově důchodců v Dejvicích. Zde jí vedení domova umožňovalo bydlet samostatně a starat se o kulturní dění v domově. Sama se až do konce života stále vzdělávala, snažila se udržet si znalost tří světových jazyků.

30. dubna 1973 zemřela po krátké nemoci v Nemocnici pod Petřínem ve věku 78 let. Na pohřeb i v tomto normalizačním bezčasí přišlo velké množství lidí. Při smutečním obřadu promluvil děkan lékařské fakulty, za spolupracovnice-ošetřovatelky jedna z přítelkyň Olga J. Andělová–Křivánková a za nás za všechny se paní farářka Molnárová zamyslela nad slovy z Bible:

„Co mohla, to učinila…“

Dovětek: Za dlouhé roky své novinářské práce jsem zpracovala a zveřejnila snad už stovky rozhovorů se zajímavými osobnostmi pro různá média. Nahlížela do života více i méně známých lidí a napomohla jim k ještě větší známosti. Podílela se na natáčení dokumentů o českých krajanech v řadě zemí  – opět to byly pozoruhodné lidské osudy. A přitom jsem netušila, že životní příběh jedné z mých příbuzných byl možná v mnohém pozoruhodnější než jiné, a dosud není zcela odkrytý, dostatečně známý. Za to, že jsem se jím začala do hloubky zabývat, vděčím zdravotnici a publicistce v oboru historie zdravotnictví PhDr. Báře Kvapilové. Děkuji, Báro!

Dcera T. G. Masaryka, Alice Masaryková, zakladatelka ČSČK, stála v čele této humanitární organizace celých 20 let. Za tu dobu rozvinula její aktivity z ničeho do obrovské šíře po celém tehdejším Československu. Tím větší radost mám, že se ocenění pojmenované právě po ní, dostalo této naší pratetě.