Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Pirátkou, Danou Guthovou-Seidlovou

Skautkou na doživotí

Narodila se v roce 1929. Jejím dědečkem byl tvůrce a strážce nové československé etikety a také spoluzakladatel Olympijského výboru Jiří Guth Jarkovský. Tatínek pracoval ve službách Schwarzenbergů. Na gymnáziu v Praze se stala členkou 44. dívčího skautského oddílu Vřetenušek a skautkou zůstala celý život. Po maturitě v roce 1948 nemohla kvůli „třídnímu původu“ studovat medicínu, jak bylo její vroucí přání. Absolvovala tedy školu pro porodní asistentky v Liberci. Později byla na medicínu doporučena, ale studia opět z politických důvodů nemohla dokončit.

Ve švýcarském exilu, kam odešli s mužem Rudolfem Seidlem a dcerami v roce 1969, pracovala jako zdravotní sestra. Připravovala ale také výukové materiály pro děti českých krajanů. S manželem tvořili pilíře švýcarského českého skautingu. Pod přezdívkou Pirátka tuto charismatickou bytost s osobitým humorem a vnitřní ušlechtilostí znají všichni její přátelé. Přezdívku má i ve své mailové adrese. Díky důvěrnému vztahu k počítači je Pirátka stále ve spojení s mnoha dalšími Čechy po světě; napsala desítky článků do krajanského tisku a také několik knih. Stále aktivně sleduje českou politiku. Poznaly jsme se ještě v době, kdy byla doma v Curychu, a kdy mne a kolegy z týmu Českých kořenů přesvědčila, že musíme jet natáčet na „Válendu“. Proč, a co je to za místo, dočtete se dále…

 

Jak dlouho už jste zpátky v Česku?

To je těžké říct. Nejdřív jsem pobývala v Praze jen občas, potom se Švýcarskem tak nějak na stejno a nakonec to dopadlo, že jsem už jenom v Praze. Postupně se to překlápělo.  

 

Vím, že kromě toho, když něco nového píšete, nesedíte doma. Čím se tu v Praze vlastně zabýváte?

Ráda chodím za kulturou. A také do Knihovny Václava Havla na jejich pořady a hlásím se hrdě k „Pražské kavárně“ (smích). Mám čilé kontakty i s Libri Prohibiti, knihovnou exilové a samizdatové literatury, kde se také stále něco děje, a Jiřím Gruntorádem, jejím ředitelem. Do Libri Prohibiti jsem také už darovala dost knih. Aspoň 2 metry z Indexu a od Škvoreckých (exilová nakladatelství), i ledasjaké jiné dokumenty z exilu. A užívám si přátel, které jsem měla dříve ze Švýcarska daleko.

 

Je vám tady dobře a nelitujete toho?

Nelituju. Já vím, co chcete slyšet, a řeknu to poeticky: Krev není voda. To víte, že v tom hrály velkou roli emoce, ty řídí naše osudy. V Praze se mi stýská po Švýcarsku, a když tam přijedu, teskním po Praze. Cítím se doma tady i tam, mám dvojí občanství, dvě lásky. Láska je nekonečný lán, tam se toho vejde!

 

Po čem ze Švýcarska teskníte nejvíc?

Po přírodě. Švýcarské hory, to je něco tak nepopsatelně krásného. V náručí té švýcarské přírody jsem se cítila doma. Ale já jsem vlastně celý život měla té přírody málo a nějak mi chyběla. I když jsme jezdili do Alp na skautské tábory, bylo mi to pořád málo. Ale člověk nemůže mít všecko. Tady v Praze mám svoji kulturu, jsem se vším smířená, ale uvnitř zůstává ten pocit.

 

Ve vaší knížce Zrcadlo mé duše jsem četla, jak jste ještě před vaším odchodem jezdívali s mužem a přáteli na horskou chalupu v Krkonoších. A že ta chalupa byla pro vás tehdy únikovým místem. Místem, kde se dalo volně a beze strachu hovořit.  

Scházela se tam celá naše skautská parta. Tu chalupu jsem milovala. Víte, já mám ty dva domovy, český a švýcarský, v mysli pořád jako tu krkonošskou chalupu a Švýcarsko jako „Válendu“. Když se řekne Švýcarsko, nepředstavím si Curych, ale louku, kde teče Rýn, obklopenou horami, a mám to za nejkrásnější místo na světě.

 

Tady asi musíme čtenářům vysvětlit, že „Válenda“ je vlastně počeštěný název velmi staré švýcarské obce Valendas v údolí Horního Rýna, kterou jste kdysi s manželem a dcerami objevili jako ideální  místo pro skautské tábory českých dětí ve Švýcarsku. Konaly se tam pod vaším vedením řadu let a jezdily tam i české děti ze Švédska i odjinud, dokonce i z USA. V devadesátých letech tábor hostil devětkrát i skautský oddíl z Čech.

Později v organizaci táborů pokračovali vaši nástupci. Díky vám jsme se tam měli možnost ještě v roce 2010 podívat i s kolegy při natáčení Českých kořenů a zachytit vás „na místě činu“ i s vašimi pokračovateli a houfem česky brebentících dětí. Pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když jsme pod Alpami, s horskou řekou za zády, nocovali v teepee pod hvězdnatou oblohou a mohli zažít tu nepopsatelnou atmosféru… Pořád se tam tyto české tábory konají?

Skautské tábory už ne, ale Češi tam jezdí tábořit, několik rodin s dětmi. „Úřední řeč“ už není čeština, ale český duch tam vládne. I okolní sedláci, kteří skautům do tábora dříve dodávali mléko, zeleninu a další produkty, to mají pořád zapsané jako český tábor.

Víte, ti mladí, co do Švýcarska přicházejí pracovat nebo studovat a jsou tam teprve pár let, nenavázali tolik na původní spolky, ale také se činí. Zdá se, že česká enkláva ve Švýcarsku znovu ožila, mladých rodin se tam sešlo tolik, že už založili několik českých školiček z té drobotiny, v Curychu je dokonce i „Český dům“.

 

Nedávno jste svůj vztah ke Švýcarsku, kde jste prožila bezmála 50 let, shrnula do knížky Švýcarské etudy (vydalo nakladatelství Petrklíč)…

Je to vlastně kronika mé druhé půlky života, toho, co zapadlo do mé duše. Ve vzpomínkách se vytvoří síto a zůstane tam to hezčí.

 

Co je právě ve Švýcarsku jiné než u nás?

To je zajímavá otázka. Lidé jsou navenek úplně stejní. Nejen velcí dobráci (jako u nás v Česku), ale občas i lháři, šizuňkové, podvodníci, xenofobové. A kvete-li u nás závist, tam kvete udavačství. Jenom Švýcarky jsou štíhlejší. Na ulici ale nepoznáte, zda ty tlusté jsou cizinky, které tu pracují, turistky nebo azylantky, takže to vyjde na stejno.

Ale abychom se vrátili k té atmosféře: jsme opět v emocích. Ve švýcarském povětří je cítit vyrovnaný klid, pohoda. Ozývá se tu křesťanská důvěra v Boha, dávná minulost náboženských reformátorů, Zwingliho, Kalvína, filosofa Roussea, zakladatele Červeného kříže Dunanta, soucitného celníka Gruningera, který pouštěl Židy přes hranici a bojoval proti vlastnímu státu. A také odkaz zdatného obchodníka Duttweilera, zakladatele obchodního družstva Migros, který neměl rád peníze…

Čerpají Švýcaři z té minulosti? Tomu jsem chtěla přijít na kloub. Tam jsem hledala inspiraci a odpověď, odkud že pramení jejich étos současného života, sebevědomí, spokojenost, víra.

 

Z čeho jste čerpala vy? V knížce je ohromné množství zajímavostí…

Ze šuplíku (smích). To jsem jednou dělala pořádek a našla jsem tam skripta z doby, když jsme se ve Švýcarsku ucházeli o občanství. Z těch vznikl jakýsi tahák, který si všichni Češi předávali. Už jsem to chtěla vyhodit, ale řekla jsem si: Než to vyhodím, přeložím to. Byla to vlastně náhoda.

 

Vezměme to teď ale naopak. Našla jste, když už nyní trvale žijete v Praze, co je tady lepší než ve Švýcarsku?

Ale to víte, že ano. Městská doprava v Praze třeba. Ve Švýcarsku existuje výborné spojení vlakové i autobusové, ale příšerně drahé.

 

Vy asi nejste ta, která by viděla jen nedostatky, že tady nefunguje to a ono? Někdy se stává, že Češi, kteří žili dlouho v zahraničí, se tak chovají a domácí obyvatelstvo je pak nemusí mít rádo, protože se zdá, že příliš kritizují.

Já se krotím. To víte, že se mi to někdy stane. Ale pak si vždy řeknu: Mlč! Z tebe mluví ta „zpovykaná“ Švýcarka (smích). Podívejte se, tady třeba jsem si koupila kancelářské svorky (ukazuje názorně). Já jim říkám bolševické. Tyhle jsou z Česka a tady ty ze Švýcarska. Ta kvalita je úplně jiná. Nebo třeba ubrousky – to je takový rozdíl! Mně je to jasné, proč. Ale nic neříkám a raduju se z toho, co všechno je tady prima.

 

Rozhovor přerušuje kočičí návštěva ze sousedního balkonu. Pirátka ji láká, ale kočička nedůvěřivě sleduje vetřelkyni v mojí osobě a nechce ani nabízený pamlsek. „Ona je taková herečka“, dí Pirátka. Někdy se tváří, jako „ já tě neznám – a vlastně tady ani nemusím být“. Kočka nonšalantně odchází a Pirátka pokračuje. 

Atmosféra od listopadu 1989 se v Česku obrovsky změnila. Když jsme sem ze Švýcarska jezdili v 90. letech, byli jsme něco zvláštního. To dnes už neplatí. Nevím, jestli si to uvědomujete, jak tu pomalu ubývalo určité nedůvěry a strachu i škarohlídství – nejen vůči nám ze zahraničí, ale i vůči sobě navzájem. Lidé si víc pomáhají, jsou mnohem radostnější a pohodovější. Jistěže jsou tu nespokojenci, ale ti se vytrácejí v celkové náladě, která je vlastně pozitivní. Ale tu atmosféru nevytváří minulost. Ta je jen otiskem v písku, tu tvoří právě současnost. A právě v tom se, myslím, česká skutečnost za těch posledních skoro třicet let přiblížila té švýcarské. Nabyla na sebevědomí, pohodě. Nová generace už nic neví o marxleninské ideologii, v jejímž vleku žili jejich prarodiče. A kdysi tak rozšířenému sloganu Kdo nekrade, okrádá rodinu - tomu už snad věří jen premiér Babiš. Mrzuté je, že právě on nás reprezentuje ve světě.

 

S tím ráda souhlasím. Hlavně mladí jsou otevřenější a úplně jiní, co myslíte?

To stoprocentně, ale někdy zase až moc. Dnes už bylo a je tolik mladých lidí venku a je jim to samozřejmé. Až mně je líto, že si neuvědomují, jak my jsme tu byli v té velké kleci zavření. Jak bylo vzácné jen z ní na chvíli vykouknout, alespoň do zemí východního bloku. Ten pocit už vůbec nemůžou mít! Proč my jsme odcházeli? Pořád jsme si říkali, že kvůli dětem, kvůli támhletomu a jinému, ale v podstatě jsme odcházeli za svobodou. Přechod přes hranice pro nás byl největší zážitek, i když jsme pak cestovali třeba z Německa do Francie. Úžasný pocit – už jsme zase v jiné zemi! Jeden Čech ve Švýcarsku mi kdysi říkal: „Já kdybych se nestyděl, tak bych v Basileji (leží přímo na hranicích tří států) chodil pořád ze Švýcarska do Německa a zase do Francie a zpátky.“

 

Vy jste ale i ze Švýcarska před rokem 1989 byla stále v kontaktu s Československem…

Ano, s některými lidmi z Charty jsme dělali všelijaké „neplechy“. Třeba jsem vstoupila do organizace IGFM, mezinárodní společnosti pro lidská práva. Centrálu měla ve Frankfurtu, kde se vždy jednou za rok sešli zástupci všech utlačovaných národů. Zorganizovali jsme jednou tiskovou konferenci k výročí 21. srpna 1968, která se konala zároveň v několika evropských městech. Nebo jsem pořádala řetězovou 24hodinovou hladovku za propuštění Pavla Wonky, politického vězně. Hladovka vyšla z Vrchlabí a já jsem ji ze Švýcarska v tom svobodném světě zorganizovala i mezi krajany tak, že si ji předávali mezi sebou v různých zemích vždy po měsíci, třeba i v Austrálii…

 

Vraťme se ale do Česka. Rozumí Češi podle vás demokracii?  

Tady se to nějak zaseklo. Demokracií si ustavičně vyplachujeme ústa a nebereme v úvahu, že naši spoluobčané, jeden každý z nás, vidí svět z jiného úhlu, z jiné perspektivy. Chce to empatii, schopnost vcítit se do situace toho druhého. A tam se to zašmodrchává, místo horování o demokracii bychom měli hledat cestu z té sebestředné bubliny.

 

Takže nám tu asi ve společenském prostoru, ve výchově něco chybí, abychom z té bubliny unikli?  

Mám dojem, že význam mnohých slov tu v Česku není nijak vysvětlený. Víme, jaký je rozdíl mezi nacismem, nacionalismem a vlastenectvím? Vlastenectví není sprosté slovo. A o tom je potřeba mluvit. Ne o demokracii, tu je potřeba žít. Málo se také zná a mluví o empatii, odpovědnosti, sobectví. Myslím, že kdybychom měli víc empatie, víc odpovědnosti a méně sobectví, měli bychom více demokracie.

 

Tady cítím vaši náklonnost k masarykovskému myšlení. Masaryk také vysvětloval obecné pojmy a zamýšlel se nad jejich významem pro společnost. 

Všechno to by se mělo adekvátně užívat a také trochu lidem vysvětlovat. Těší mne ale, že praneteř mne pozvala do Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Byl tam seminář pro starší skauty právě na témata vlastenectví a nacionalismus, a měla jsem možnost k tomu také něco říct. Jsem ráda, že se ten skautský étos pořád pěstuje. 

 

Jak je to tedy s Masarykem a vámi? Před pár lety jste o něm brilantním stylem napsala útlou knížku, TGM Humanista pravdou posedlý (vydalo nakladatelství Primus). Co vás vedlo k tomu, psát o někom tak známém?  

Ale právě, že o něm mnozí nevědí skoro nic. Říkala jsem si, že je potřeba napsat takový životopis, který potřebuje znát a může si přečíst každý Čech, ať je mu 7 nebo 70, ať je to kopáč na ulici nebo ministerský úředník. Ti všichni by měli mít základní představu, kdo TGM byl. Knížka má jen 34 stránek a je to krásně vypravené vydání, aby lákalo k přečtení. Ale ještě se věci musí dobře propagovat, aby nezapadly…No, snad se i to naučím.

 

A máte ještě něco zajímavého v šuplíku?         

Možná něco najdu. Má poslední starost je, zanechat dobrou stopu v písku…