Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Janem Sokolem

Dlouhodobě se věnujete spravování hesel v internetové encyklopedii Wikipedie a jste ambasadorem projektu Senioři píší Wikipedii. Určitě jste zaznamenal, že Wikipedia přerušila nedávno na den provoz. Tvůrci internetové encyklopedie vypnuli webové stránky české, německé, slovenské i dánské Wikipedie na protest proti chystané unijní směrnici o autorském právu. V tisku se objevily titulky typu „Svoboda internetu je v ohrožení, varují wikipedisté“… Jde opravdu o tak závažný zásah? Je Vaše heslo na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Sokol) aktuální a spravujete si ho sám?

Upřímně řečeno si myslím, že to možná byl zbytečný poplach. Směrnice neznamená omezení internetu, ale jen porušování autorských práv. Proti tomu se ale sama Wikipedie od začátku a důsledně brání. Svoje heslo jsem nepsal, jen je čas od času aktualizuji, pokud to neudělá někdo jiný, ale o každé změně se dozvím. Takže článek je v pořádku.

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, přesto v čem je naše současnost nesvobodná? Co dnes svobodu nejvíce ohrožuje? Hrozí nám jiný druh totality než před rokem 89?

Veřejný prostor je v ČR svobodnější, než byl kdykoli v minulosti. Osobní moc několika politiků i hospodářských magnátů ovšem i u nás roste. Není to zdaleka tak, jako třeba v Rusku, ale občas i u nás ohrožuje nezávislost prokuratury a soudů. Na to je třeba dávat velký pozor. Jinak občanskou svobodu nejvíc ohrožují její zneužití, pokud je soudy nedokáží potrestat. Z nepotrestaných zločinů žijí političtí demagogové a slabé vlády jsou pro svobodu nebezpečné.

Vyučil jste se jako zlatník, později mechanik. Prošel jste učňovskými obory, o kterých ve své knížce vzpomínek „Jak jsem se měl na světě“ velmi hezky mluvíte… Prestiž i kvalita výuky těchto oborů se ale snižuje, zájem o ně ze strany studentů klesá, firmy nemají kde brát kvalifikované zaměstnance, některé obory zanikly úplně. Jak vidíte výuku řemesel a učňovských oborů dnes a do budoucna?

To je dost složitá věc. Společenský význam i prestiž řemesel hodně poklesly, řemeslnou výrobu nahradila průmyslová a řemeslo vytlačila na okraj. Tam je ale jeho šance. Průmysl potřebuje dělníky a techniky, jen výjimečně skutečné řemeslníky. Vedle stavebnictví se řemesla udrží, jen když nás přesvědčí, že řemeslný výrobek je sice dražší, ale také krásnější, kvalitnější a déle vydrží. Zvykli jsme si mít doma hromady levných věcí „na jedno použití“, které brzy zahodíme. V tom řemesla nemohou držet krok a ani opravy se nevyplácejí. Tady by mělo pomoci zelené hnutí a všimnout si, že masová výroba šmejdu je ekologicky neúnosná. Řada řemesel přirozeně zanikla, ale těm, která se snaží o kvalitu a krásu – jako zrovna zlatníkům, kuchařům nebo uměleckým řemeslníkům – nechybí ani dorost, ani zákazníci. To je šance i pro učňovské školy a některé už si jistou pověst vytvořily.

V rozhlase proběhla zpráva, že 55 % studentů v ČR odchází z fakult po roce studia, protože ho nezvládají. V honbě za finančními prostředky univerzity stále více snižují kritéria pro přijímání studentů. Sám jste podporoval rozšířené možnosti vysokoškolského vzdělání pro co nejvíce studentů zavedením bakalářských studijních programů či založením nové fakulty, Institutu základů vzdělanosti, dnes Fakulty humanitních studií. Počítali jste s tímto poklesem úrovně výuky? 

Tu zprávu jsem neslyšel a jak někde vidím procenta, trochu pochybuji: s těmi se totiž dá dokázat všelicos. Kdyby to byla hamižnost fakult, určitě by si i špatné studenty nechávaly déle. Pokud to po roce „nezvládnou“, bylo by to naopak svědectví, že úroveň studia se nesnižuje. Radikální rozšíření vysokoškolské nabídky, kterým všechny rozvinuté země prošly už před 50 lety, je i u nás patrně nezbytné a možná i správné. Všimněte si, jak se změnily nároky na zaměstnance, na jejich znalosti, ale také třeba na schopnost učit se něco nového. I vysoké školy si toho musí všimnout a uvědomit si, že mají vzdělávat polovinu národa, nejen těch 10 % odborníků jako v minulém režimu nebo dokonce 2 % nadšenců pro vědy jako před sto lety. Obávám se, že ti, kdo nejvíc naříkají na úroveň studia, jsou právě ti, kdo tohle ještě nevědí. Ale pozor: široká nabídka nesmí znamenat, že všichni dostanou diplom. Naštěstí jsme (zatím?) nezrušili přijímací zkoušky a pro úroveň studia je rozhodující, že ani přijetí ke studiu neznamená titul v kapse. Pokud student po roce pochopí, že tohle studium „nedá“, je to ten nejlepší způsob, jak skloubit masovost a úroveň.

Univerzity se stále více přizpůsobují požadavkům trhu a rozmachu nejrůznějších módních trendů ze sféry byznysu, dochází tak nutně ke zpovrchnění, dekontextualizaci a vulgarizaci vědění –  jak varuje např. K. P. Liessmann v Teorii nevzdělanosti. Nevede tento nepříznivý trend k zavedení školného? 

Přiznám se, že s „kulturním pesimismem“ pana kolegy Liessmanna nemohu souhlasit, a když čtu ty vaše hrozné „-izace“, mám dojem, že každý žijeme v jiném světě. Nejenom v ČR přece od rána do večera slyšíme nářky, jak se univerzity právě nepřizpůsobují „požadavkům trhu“, ale naopak požadavkům studentů (a možná jejich rodičů). Ti naivnější „kapitáni“ politiky i průmyslu si pletou školu s výrobou a chtěli by studenty „usměrňovat“ školným, jako komunisté umístěnkami. Jenže tihle kritikové, z jedné i z druhé strany, stále nechtějí pochopit, že univerzity sice mají jistý závazek vůči státu, který nás platí, ale ne proto, abychom učili, jak chce vláda nebo president, ale abychom hledali, jak skloubit odbornou úroveň s přáními studentů. Nevím, co myslíte „módními trendy“, ale mohu vás ujistit, že už několik různých podbízivých nabídek zkrachovalo a zmizelo: pamatujete se ještě třeba na učební obor „manažer“? Lidé nejsou hloupí a pokud se jich něco opravdu týká, dovedou si vybrat.

Když se ohlížíte ve svém životě zpátky a zastavujete se u svých životních rozhodnutí, na které uzlové momenty vzpomínáte? Jaká byla Vaše cesta k filozofii?

Ano, moje cesty byly dost klikaté a popsal jsem je v několika knížkách. Ale vůbec toho nelituji a jsem-li za něco komunistům vděčný, je to tahle radikální „transdiciplinarita“, k níž mě přinutili. Filosofie je pro mě pokus pěstovat schopnost věcně a kriticky myslet nejen o filosofech, ale i o člověku, o světě, o lidské společnosti. O pravdě, omylu a lži, o právu a penězích, o svobodě a pravidlech, o mravu, morálce a etice, o přírodě a technice, o dobrém, lepším a nejlepším. To budeme totiž potřebovat úplně všichni, abychom se ubránili demagogům.

Váš tchán, Jan Patočka, ač typ akademického znalce, filozofa, se nebál vystavit riziku a obhajovat svůj občanský postoj naplňující myšlenku svobody. Co jste prožívali jako rodina? Báli jste se o něj v těch posledních týdnech?

Ano, tchán si uvědomil, že někteří lidé se možná bez svobody obejdou, ale tvořiví lidé, umělci, vědci, filosofové ji nutně potřebují a měli by se o ni tedy starat. Když ho požádali, aby se stal mluvčím Charty, trochu váhal, ale nakonec přijal a věnoval tomu všechny síly. Nikomu z rodiny Chartu podepsat nedal, já jsem se o tom dozvěděl od přátel a samozřejmě podepsal. Měl z toho radost, ale stejně jsem mu pomoci nemohl. Báli jsme se o něho víc a víc, ale nechtěl jsem věřit, že by smrt mohla přijít tak rychle.

A jak vzpomínáte na okolnosti jeho pohřbu, při kterém režim neúctou k mrtvému odhalil svou aroganci a současně ubohost moci?

Jistě, na to ani naše děti nezapomenou, i když to byli ještě školáci. Ale překvapilo mě, kolik lidí přes všechny šikany přece přišlo.

Jsme z Místní kultury, kterou vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, příspěvková organizace ministerstva kultury, podporující mmj. neprofesionální umělecké aktivity. V příspěvku „Volný čas jako rizikový faktor“ jste napsal:  „I špatný amatérský básník, hudebník, malíř nebo herec má k umění blíž než sebevíce školený konzument.“ Jak jste to myslel?

Neumím posoudit, zda je umění v krizi – to se dnes říká skoro o všem – ale vidím, jak se vztah k umění oslabuje tím, že je lidé jen konzumují a sami nedělají. V rozhlase i na internetu si člověk může kdykoli pustit tisíce koncertů v té nejvyšší myslitelné kvalitě, a tak si řekne – proč bych to zkoušel sám? Jenže to mi připomíná lidi, kteří si pouštějí erotické filmy, ale žijí sami. Je přece něco úplně jiného, když se člověk pokouší zpívat, hrát nebo malovat sám, než když jen sedí a poslouchá, a to i když se nemůže srovnávat se světovými virtuózy, které má v šuplíku. O to totiž nejde.

Jaká jsou témata současné filozofie a jaké postavení mezi nimi má svoboda, pravda…? Změnila se nějak pro Vás jejich definice po 30 letech?

Postavení filosofie je také úplně jedinečné. Nikdy nebylo na světě tolik filosofů, kteří se tím dokonce živí, a přece bych neuměl jmenovat nějakou skutečně velkou filosofii současnosti. Dobrá polovina z nich, analytičtí filosofové, se pokoušejí své názory logicky dokazovat a ty druhé vyvracet, jako kdyby filosofie byla logika či empirická věda. Jenže ani oni nemohou přesně definovat, dělat pokusy a měřit. Přou se v učených časopisech, které ale nikdo jiný nečte. Jiní se snaží mluvit do politiky a hlavně kritizovat všechno možné, jenže za to nemají žádnou odpovědnost. A někteří se snaží své čtenáře oslnit a ohromit, aby sami přestali myslet. Čím divočejší a radikálnější názory hlásají, tím jsou často i pro vzdělané lidi „zajímavější“. Když přijde nadšený student, kterého oslnila nějaká celebrita, zeptám se ho nejdřív, co ten člověk říká. Na to jen někteří dovedou odpovědět, a těch se pak zeptám, co si o tom myslí. Nestačí mi, když řekne, že je to „zajímavé“.

Ale ani tohle možná není tak docela unikátní: už Platón si v dialogu Menón postěžoval, že „u nás nastalo jakési sucho v oboru moudrosti“. Představte si: v Athénách, v době Periklově - a „sucho v oboru moudrosti“!

VIZITKA: Jan Sokol (* 18. dubna 1936 Praha) je český filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog a publicista. Byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministrem školství v Tošovského vládě roku 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta ČR v únoru 2003.

Je jedním z výrazných současných českých křesťanských intelektuálů. Zabývá se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednáší na četných českých i zahraničních universitách, zejména na evropská a filosofická témata. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).

Zdroj: Wikipedie