pondělí
23. prosince 2024
svátek slaví Vlasta
Lenka Lázňovská, ředitelka NIPOS
© Ivo Mičkal



Česká kultura po Sametu, zejména z pohledu neprofesionálního umění.

ČR: "Psychologové rádi říkají, že lidská paměť je velmi selektivní, něco si prostě nepamatujeme nebo si to trochu ´upravujeme´. Myslím, že je to dobrá poznámka k tématu, co přinesla Sametová revoluce české kultuře," zmiňuje v úvodníku k našemu novému redakčnímu cyklu Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS).

Autor článku: 
Lenka Lázňovská

Vraťme se o třicet let zpátky a připomeňme si některá fakta. O umělecké svobodě si umělci, a to zdaleka nikoliv pouze jen profesionální, mohli jen nechat zdát. Pamatuji, že se scénáře nosily na různé orgány a ty - autorské právo sem nebo tam (že Československo bylo i tehdy signatářem Ženevské konvence, no a co tím chcete říci) - v nich bez uzardění škrtaly slova či celé věty. Každé vystoupení muselo mít povolení, a to si orgány pěkně rozmýšlely. Strach z ideologické diverze byl silný, a dokonce nepolevoval ani těsně před listopadem 89. Po velkém úspěchu inscenace Majakovského Horké lázně na festivalu Jiráskův Hronov v srpnu 1989 (soudruzi odjeli v polovině se slovy „to si vyřídíme někde jinde“) to vypadalo, že o příštím programu celostátního festivalu, který měl svá pravidla, bude rozhodovat uliční organizace KSČ v ulici, kde stojí budova divadla. Zvykli jsme si na jistou schizofrenii, s níž se psalo do záhlaví kdečeho „na počest sjezdu KSČ“ nebo něco podobného, že to vlastně nic neznamená, že je to jenom formalita. Někdy opravdu byla, jindy však nikoliv. Museli jsme přijmout, že se nikam nesmělo, tedy až na země tábora míru a socialismu a že si soubor ze sousedního SRN či Rakouska jako zahraničního hosta festivalu nemohl pozvat. Je pravda, že čeští umělci (alespoň někteří) na tzv. západ vyjíždět mohli, neboť tamější pořadatelé (po listopadu mě to hodně překvapilo) dostali prostředky na takovou účast v rámci tzv. pomoci demokratickým silám v socialistických zemích. Dnes takto „pomáhají jiným“, takže mají české soubory často smůlu. Rozsah státního dohledu byl nepředstavitelný. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak tento dohled zvládá tak obrovská země s více než miliardou občanů jako je současná Čína. I to byl patrně jeden z motivů vývoje tak vyspělé techniky jako je Huawai.

Je pravda, že tato schizofrenie přinášela občas nečekané ovoce. Režim např. od 60. let budoval síť tzv. kulturně výchovných zařízení (okresní a krajská kulturní střediska). Měla sloužit propagandistickým účelům a potřebám strany a vlády. Hodně však záleželo na tom, jací lidé v nich pracovali, a co byli ochotni obětovat pro věc samotnou. Je pravda, že mezi zařízeními byly velké rozdíly, a když se např. podařilo v 80. letech udělat z krajských kulturních středisek jednu síť, vznikla ve stínu dohledu tak skvělá věc, jako byly krajské lidové konzervatoře, kde vyrostly dvě umělecké generace. Když po srpnu 68 byla z profesionálních divadel „odejita“ řadu režisérů, začali spolupracovat s amatérskými divadly. Tak vznikala autorská divadla, v nichž všechno od textu až po režii a herectví bylo dílem souboru, která položila základy moderního českého divadla. Tím zajisté vůbec nechci tvrdit, že to byla zásluha režimu. Podařilo se to před ním utajit. Podobně, aniž to režim vůbec tušil, vznikala moderní metoda dramatické výchovy vycházející z inspirace ze zahraničí (především Rakousko a Velká Británie). Byla jak v teoretické, tak praktické části tak daleko, že krátce po listopadu mohl celý systém vzdělávání pedagogů a lidí pracujících s dětmi startovat. O libri prohibiti, tedy nevhodných knihách, jež nesměly vycházet a nesměly samozřejmě být v knihovnách, a to ani v těch odborových, snad ani nemá cenu hovořit. Myslím, že pro připomenutí to docela stačí.

Co se změnilo? Vlastně všechno. Máme uměleckou svobodu i svobodu slova. Svoboda pro amatérské umění však také znamenala, že soubory sice nemusely mít zřizovatele, ale musely se postavit na vlastní nohy. Začátky byly docela krušné. Zmizela síť odborových zařízení včetně různých závodních klubů, takže soubory ve větších městech řešily nebytové prostory – na zkoušení, pro materiál. Nikdo např. nezaplatil kostýmy pěveckým sborům ani kroje pro folklorní soubory.

Chvíli to trvalo, ale za pár let jsme to zvládli. Musíme počítat s většími osobními náklady. Festivaly dnes dospělým účastníků stravování nezaplatí a na dopravu dostanou jen příspěvek. To, že počty neklesají, však svědčí o tom, že se transformace podařila. Musíme si zvyknout na fakt, že vstupujeme do konkurence a rozhoduje kvalita. To platí i o výběru na zahraniční festivaly v režii pořadatelů. Letos se na Světový festival amatérského divadla AITA/IATA (srpen 2019 Kanada) přihlásilo více než 50 souborů, pořadatelé z nich vybrali pouhých dvanáct. Kladenský VaD si může blahopřát k medaili. Nikdo za nás nic neudělá. Chceme postupové přehlídky, ano, tak se o ně musíme postarat. Žádné středisko to nezařídí. Protože na všech úrovních veřejné správy existují dotační řady, tak si myslím, že je to správně. Se svobodou totiž souvisí i odpovědnost za vlastní rozhodnutí a počínání. Svoboda znamená také právo na informace. Tady jsme ušli obrovský kus cesty. Dnes existuje prakticky pro každý obor veřejný portál, kde najdete všechno. Za všechny připomínám databázi českého amatérského, divadla obsahující několik set tisíc údajů. Web navštívily téměř dva milióny unikátních návštěvníků. Cokoliv z umělecké literatury je k dispozici. Samozřejmě dále za podmínek daných autorským právem. Chce-li např. autor 100 dolarů za každé jedno uvedení své hry (tedy za každé představení), je to jenom na mně, zda takové peníze mám nebo si je opatřím. Plakat, že to je hodně, sice mohu, ale proč. Celý svět se otevřel, a to je také něco, co bylo před třiceti lety naprosto nepředstavitelné.

Také si představme, co udělala Sametová revoluce s fenoménem občanské společnosti. Dnes kulturu v malých sídlech (do pěti tisíc obyvatel) v plném rozsahu realizují především spolky jako dobrovolná seskupení. Někdy spravují kulturní dům bez zaměstnanců, někde divadelní budovu a obec na ně spoléhá. Není divu, že jejich členové zasedají v zastupitelstvech obcí. Ostatně v listopadu 89 stáli na pomyslných barikádách malých sídel právě členové různých uměleckých seskupení. Později se stali starosty, primátory, volenými členy zastupitelských orgánů na všech úrovních. Mnohým z nich politika, respektive politická zkušenost, změnila život. Spolky, ústavy, obecně prospěšné společnosti se staly viditelnou součástí české společnosti. O dotačních řadách veřejné správy už byla řeč. Je třeba připomenout, že se rozbíhaly postupně, stát (ministerstvo kultury), obecní úřady, okresy (do r. 2000 působily okresní úřady)a po vzniku krajů 2001 také krajské úřady. Co který orgán může a chce podporovat je dnes více méně jasné. Zase je za tím spousta práce. Musí se napsat grantová žádost a vyúčtovat, spolky musí zpracovat a poslat výroční zprávu Finanční kontrola na dotace je při nejednotném postupu finančních úřadů vždy velká loterie.

Vždy mě trochu zaskočí, když někdo nostalgicky vzpomíná na staré časy, kdy nic nemusel, nějaké středisko to za něj všechno udělalo. Jediná odpověď je: Vzpomeňte si prosím, že jste ale sami nemohli nic. Každý krok podléhal nějakému schvalování. K tomu se přece vracet opravdu nechceme!

Važme si svobody a občas si připomeňme, jak jsme po ní toužili. A nepovažujme ji za samozřejmost, která nic nestojí.

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.

Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.

Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!

Vaše redakce

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
EDITORIAL
22.12.2024

ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.

Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Výtvarné umění, Ostatní, Vzdělávání
Co se děje
21.12.2024

ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec
Co se děje
20.12.2024

ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?

Celá ČR
Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Lidová kultura
Co se děje
23.12.2024