V Broumově poznávám spoustu zajímavých lidí, říká překladatel J. K. Rowlingové Ladislav Šenkyřík

Než jste se vydal do broumovského kláštera, znal jste toto místo, nebo jde o vaši první návštěvu?

Přestože jsem v mládí sjezdil celou tehdejší, ještě o kus větší, republiku na bicyklu značky Favorit, Broumovské stěny jsem tenkrát nepřekonal, takže o to větší radost mám, že teď mohu poznávat Broumov takto zblízka, nejen jako turista. Strašně se mi u vás líbí, nejen díky té sněhové nadílce, na jakou v Praze už jen nostalgicky vzpomínáme. Poznávám zde spoustu zajímavých a úžasných lidí.

Jak se vám v Literárním domku „existuje“ a tvoří?

Literární, kdysi kuchařův, domek, přestože byl patrně původně rekonstruován za jiným účelem než k pobytu literátů, je skvělé místo pro tvořivou práci, klid umocňuje sousedství krásné, „meditativní“ klášterní zahrady (snad tomu tak bude i v létě, nevím, ale leden se sněhovými závějemi mi k tomu přijde naprosto ideální). Příhodná mi připadá i poloha v „podhradí“, oddělená od „Zámku“ (na Josefa K. nelze při výhledu z okna nevzpomenout) hlubokým příkopem, kde odpoledne radostně sáňkují školáci. V neposlední řadě je důležité dobře vycházet s druhým rezidentem domku, protože vzhledem k uspořádání prostoru se to jinak než s tolerancí a vycházením si vstříc neobejde. A to je vždycky lepší s člověkem, s kterým tady míra porozumění nekončí. To se mi naštěstí splnilo jak se současnou rezidentkou Hanou Fořtovou, s níž jsem se neznal, tak v to plně doufám i s další rezidentkou Alenou Lhotovou, s níž už léta spolupracuji na půdě Obce překladatelů.

Na čem tam aktuálně pracujete?

Přivezl jsem si s sebou samozřejmě práce na čtyři pobyty, ale že za představami o svých schopnostech výrazně zaostávám, jsem si už ve svém věku smířlivě zvykl. Připravuji se zde četbou pramenů na překlad knihy Roberta Griffina Fašismus, což je důležitá publikace k pochopení toho, jak snadno společnost přichází o demokracii a o svobodu, zvlášť dnes je to naléhavé čtení. Ladím do sazby dosud česky nevydaný román Kingsleyho Amise, čtu si opakovaně rukopis úchvatného nového románu Iana McEwana Stroje jako já a lidé jako vy, který vyjde na Velikonoce v Británii a na jehož překlad se nesmírně těším, a denní překladatelský chleba odvádím na Smrtící bílé, čtvrtém románu Roberta Galbraitha, mužském alter egu J. K. Rowlingové. A myslím, že zde nacházím i dost inspirace na nějaký ten fejeton, přestože teď nikde k této termínované „dřině“ nejsem naštěstí zavázán.

Stíháte poznávat i okolí, nebo vás práce pohlcuje?

O tom, že pořád jenom nepracuji, jsem se už zmínil, snažím se chodit na vycházky, ta nejčastější samozřejmě vede z Domku přes most na oběd do výtečné klášterní restaurace nebo do milé kavárny, mám rád cesty parky a okolím, v neposlední řadě se pak snažím sledovat nabídku kulturní, ať už jde o pořady v klubu Eden, nebo třeba o koncert Agnieszky Twardochové v Kreslírně, na který se velice těším.

Na svém překladatelském kontě máte více než sto knih – je mezi nimi nějaká, na kterou vzpomínáte nejvíc? Nebo nějaká, jejíž překlad vám dal opravdu „zabrat“?

Mezi své „srdcovky“ bych zařadil Otroka Isaaca Bashevise Singera a Na Chesilské pláži od Iana McEwana, nejvíc jsem se asi zapotil nad posledním románem Iana McEwana Skořápka nebo nad hlubokým rozborem tvůrčí poetiky Boba Dylana, který jeho autor David Dalton nazval citátem z textu z jedné z nejslavnějších Mistrových písní, Kdo je ten chlap? Což už si teď laskaví trpěliví čtenáři jistě říkají i o mně.