JIŘÍ VALENTA – 90 let +

Jiřík tedy nepotřeboval dobré sudičky, aby mu přiřkly lásku k divadlu, byl jí obklopen od kolébky.

Jako dítě vystupoval v dětských rolích a jako mladý hoch poprvé v Horních Stakorách režíroval v té době oblíbenou hru - Dykova Ondřeje a draka. Jeho cesta k dalšímu vzdělání byla jasná: absolvoval dramaturgii na DAMU u prof. Františka Götze a prof. Jana Kopeckého.

Brzy se ukázalo, že Jiří je muž mnoha vizí a talentů. S nadšením a zaníceně je realizoval. K nejzřejmějším patří talent iniciovat nové věci, koncepčně a organizačně je utvářet – už při škole se stal vedoucím Lidového souboru konzervatoře a AMU. V 50. letech pak byl dramaturgem Krajského oblastního divadla v Hradci Králové a Trutnově, předsedou Krajského poradního sboru pro divadlo v Hradci Králové, redaktorem rubriky Ať žije ochotnické divadlo…atd. Organizoval společná letní vystoupení profesionálních umělců se studenty a ochotníky pro vesnice. V 60. letech se stal vedoucím divadelního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, organizoval výrazné změny v průběhu Jiráskových Hronovů, byl iniciátorem tvorby sítě poradních sborů a předsedou redakční rady časopisu Ochotnické divadlo.

Za normalizace, která většině soudných a politicky myslících lidí převrátila přinejmenším profesní život, pracoval Jiří nejprve jako řidič tramvají, ale to bylo zcela vzdálené jeho naturelu. Naštěstí se podařilo, že poté celých 15 let mohl prožít jako kulisák v Městských divadlech pražských (Komorní, Rokoko). Ale pozor! V Senohrabech, kde měl chatu, si vymyslel a organizoval „tematická“ setkávání amatérských souborů, např. Senohrabská strašidla…

Jak už bylo řečeno, „po sametu“ se stal ředitelem IPOS a vytyčoval jeho novou moderní koncepci. Jenže jeho srdce začalo zlobit, takže dal na doktorské rady, v roce 1994 se rozhodl exponované místo opustit a nadále pracoval jako redaktor Místní kultury. Na první schůzku týmu, jenž se ustavil, aby zpracoval dějiny českého amatérského divadla, přišel kvůli článku. Projekt ho však natolik zaujal, že ihned nabídl svou spolupráci. Tým ostatně většinou tvořili divadelní historici jeho generace, s nimiž se dobře znal a kteří měli podobné „ochotnické kořeny“ jako on. Jejich zkušenost z práce na akademických Dějinách českého divadla obohacoval tím, že svým entuziasmem dokázal strhnout ke spolupráci na vznikajícím dílu i zasloužilé ochotníky, jež znal ze svého pracovního působení v 60. letech. Jeho účast na projektu byla výhra - nejen proto, že pro něj dokázal získat řadu lidí, ale i proto, že jej uměl domýšlet a vyšperkovat spoustou nápadů. Sotva byly Cesty českého amatérského divadla vydány, energicky směřoval i k naplnění jejich logického „pokračování“ – Místopisu českého amatérského divadla. Kde bychom jinak byli se svými výzvami na přehlídkách a v časopisech! Hlavně díky němu nám do tohoto dvousvazkového titulu přispělo přes 140 spolupracovníků, kteří si ještě vytipovali další dobrovolné badatele v okresech!

Poznatků z míst, v nichž se provozovalo amatérské divadlo, však stále přibývalo. Moderní informační technologie nabízely jejich průběžné zpracovávání. Pracovní tým NIPOS proto vypracoval a realizoval projekt Databáze amatérského divadla; obsahová koncepce byla především dílem Jiřího Valenty. Tato databáze je od roku 2005 i v evropském kontextu ojedinělým a hojně navštěvovaným internetovým portálem.

Jiřího pracovitost a činorodost byla neuvěřitelná. Z jedné téměř náhodné schůzky s miletínskými ochotníky o osudu jejich dávných malovaných kulis a rekvizit vznikla dohoda o vybudování Muzea českého amatérského divadla v Miletíně. Kolik půd, sokoloven a hospod tento kmet prolezl, aby nacházel v pavučinách poklady, kolik cest vykonal, aby svými objevy obohatil scénář expozice… Vernisáž muzea se konala v roce 2006. Výtvarnou podobu jí dal designer Martin Taller. Na rozdíl od běžných muzejních expozic, prostory Miletínského zámku zaplněné kulisami, oponami, rekvizitami a kostýmy z ochotnických jevišť působily rozmarně a radostně. Martin na vernisáž přinesl pro Jiřího dárek - obrázek, na němž se vznášel jako Pánbů nad oblaky. Snad proto, že dělal téměř zázraky?

V polovině prvního desetiletí 21. století svitla naděje, že bychom mohli ve spojení s Divadelním ústavem získat pro dokumentaci historie českého amatérského divadla grant z Norských fondů na „Uchování a prezentaci kulturního dědictví“. Věc ovšem měla háček – musely být opravovány a zachraňovány trojrozměrné předměty. V tu chvíli nás napadlo – MALOVANÉ DIVADELNÍ OPONY. Pár jsme jich znali a většinou neměly pěkný osud - byly dost devastované. Leč jak dokázat, že jsme pro ně něco udělali, když o jejich existenci většina lidí ani netuší­? Rozjet pátrání a vydat knihu!

Stalo se – pátral převážně Jiří Valenta (nejen…, ale měl už s hledáním po půdách zkušenost) a editorem krásné, výtvarně pojaté knihy s množstvím reprodukcí, jež jako výsledek grantu vyšla v roce 2010, byl také on. Kniha inspirovala sedm dílů televizního seriálu o divadelních oponách. I k němu napsal scénář. Že jsou opony součástí našeho kulturního dědictví, se tedy už ví. Každou chvíli se z médií dovídáme, že zase nějaká opona byla restaurována. Přibývá i těch nově objevených. Štafetu převzali z rukou Jiřího Valenty další obětaví pracovníci a již brzy vyjde kniha o dalších oponách. Těšíme se z toho. A jistě se těší i Jiří Valenta. Má proč. Dílo, na němž se významně podílel, roste a zůstává živé.

Vítězslava Šrámková, Databáze českého amatérského divadla