JÍLOVÉ U PRAHY: Parta pražských seniorů zavítala v poslední únorový pátek do Jílového u Prahy. Cílem se stala téměř 275 let fungující městská radnice v budově s názvem Věž, ale i o 200 let mladší kostel Československé církve husitské.
Trochu historie radnice
Od středověkého německého názvu radnice několikrát změnila své místo i číslo popisné. Důvodem byly požáry, které po době husitské zavinila nejen cizí vojska, ale také lidská neopatrnost. A tak se stěhovala, naposledy ze Šmelcovny, která prapůvodně měla souvislost se zlatem, jak sám její název napovídá. Tenkrát to byla důstojně bytelná nárožní budova s okny na náměstí, ale také s potřebným zázemím včetně sousedního patrového domu pro šatlavu – v přízemí pro lid obecný, v patře pro měšťany. Později přibyla budova okresního soudu. A radnice ve Věži? Téměř dnešní podobu si uchovala od r. 1741. Předtím dobrých 70 let chyběla střecha, ale také venkovní dřevěné schodiště, které podlehlo ohni. Zato příprava zastřešení přinesla nález 7 cejchovaných válečků (dobově plytků), každý asi o váze jednoho kilogramu zlata. To však muselo putovat pod dohledem do Prahy. Poctivý nálezce dostal sice velkou odměnu v podobě míšenských zlatých, ale většinu si přivlastnila radnice. Zbytek „hledali sousedé“, a vypáčili mu truhlu. V roce 1904 dostala věž na každou světovou stranu hodiny. Léta předtím přibyly na průčelní stěně ozdobné šambrány, rustiky, ale třeba také obraz patrona hasičů Floriána od malíře Zapletala. Jako vděk panovníka z rodu Jagellonců za zlato přibylo do znaku nad lva písmeno W. Poslední zejména vnitřní úpravy proběhly před koncem minulého století, a to včetně vnitřního schodiště.
Zlato
„Kamkoliv vaše noha vstoupí, stojí na zlatě“, říkám návštěvníkům. Pak připomínám, že zlato tady objevili už Keltové a rýžovali ze dna potoků vlévajících se do Sázavy. Kněžna Libuše věštila – „vidím vrch jílový – plný zlata“. Arabský kupec Ibrahin ibn Jákub připomínal zlatodůl poblíž Prahy. A vyvraždění Slavníkovců prý souviselo také s tímto už tenkrát vzácným kovem. Za Václava I., kolem roku 1233, nechal jílovský mincmistr Ebehart postavit Havelskou čtvrt… Za Jana Lucemburského se zde razily zlaté dukáty jako první v Evropě a za Karla IV. bylo postaveno za jílovské zlato Karolinum. Tenkrát se těžilo 593 kg ročně ze 40 dolů, týdně asi 1,5 kg. Husité však dolování nepřáli. Horníci byli rozehnáni, voda nebyla odčerpávána. Až v polovině 19. stol. budoval J. Wang denně téměř se sedmi sty dělníky obrovské dřevěné kolo. To mělo být poháněno vodou ze struhy dlouhé 1400 metrů a jeho úkolem bylo odčerpávat ze zatopených dolů vodu. Struha se dodnes zachovala, ale do jinak velkolepé stavby se „vloudila chybička“, ač podobná zařízení fungovala třeba v Istrii. Přes řadu pokusů s obnovením těžby se vrátilo dolování až za 2. světové války. V roce 1969 však těžba definitivně skončila pro nízkou výtěžnost, a to zhruba tří gramů z tuny horniny. Do povrchového objektu se nastěhovala výroba švédského lešení s názvem HAKI.
Osobnosti
Historickou středověkou postavou spojenou se zlatem se stal Jan Rotlev. Z Bavorska přišel r. 1681 F. I. Sch“onpflug, výhodně se oženil, stal se primátorem a městu věnoval Věž, aby mělo radnici – a sám měl po stavebních úpravách odkud vládnout. Dodnes ho připomíná název ulice. Více jak 80 statí o jílovském zlatě sepsal český petrograf, mineralog, profesor Karlovy univerzity Dr. J. L. Barvíř (1863 - 1952). Oženil se tady a jeho dcera Olga (1898 - 1985) pokračovala v bádání nejen o zlatě, i když většinou jen články a osvětovou prací. MUDr. R. Machová a PhDr. M. Čiháková-Machová se staly prvními držitelkami akademických titulů v tehdejším R-U. Z dlouhé řady významných osobností připomeňme si ministra zahraničí JUDr. Fr. Chvalkovského, který zahynul jako vyslanec v Německu v dubnu 1945, Dr. Fr. Reichla v Čalfově vládě nebo nejmladšího premiéra St. Grosse. Samozřejmě je zlatohorní město spojeno také s řadou hudebních skladatelů (J. Hanuš, Zd. Lukáš), spisovatelů jako Vojtěch Lev nebo autor Pamětí zlatohotního města od L. Čiháka.
Stavby
Mezi středoevropské unikáty patří železniční viadukt na Žampachu zprovozněný pro Posázavský Pacifik v roce 1901. Svou výškou je srovnatelný s pražským Nuselským mostem. Žampašský má souvislost s několika železničními tunely, které byly více jak dva roky před koncem 2. světové války uzavřeny kvůli strategické výrobě součástek pro Wehrmacht. S armádou, i když už československou má spojitost jílovská nemocnice. Značný komplex, který ještě na začátku 80. let minulého století byl udržován ve „zdravotnické pohotovosti“ včetně doplňování materiálu nebo operačních sálů. Zdravotnický personál měl být v případě potřeby přesunut řádově do několika desítek hodin. Dodnes je nepřístupná, chátrá jistě nejen z venku, a zahradní komplex se mění v džungli.
Šatlava
Kniha potrestaných ji připomíná z roku 1851. Odhadem má 150 nečíslovaných listů. Na nich je chronologicky zaneseno 2961 zde vězněných. Jako první je zapsána Marie Kodat. (Tenkrát se ještě ženská jména nepřechylovala.) U druhého vězně, a to Josefa Kodata, 1 den vězení. Od žalářovaného s číslem 1000 jsou připsány doplňující údaje jako krádež, později pak jen číslo paragrafu. U dalšího se jménem v Jílovém dodnes váženým, je připsáno – dělník, 3 neděle tuhého vězení, 3 půsty, ale také – už 32. trest. Pod číslem 2898 je opět žena, a navíc 1 koruna pokuty a slovo AMNESTIE. Tu udělil prezident TGM 19. 10. 1919.
Senioři nahlédli do kobky na radnici s oknem umístěným pod stropem. Vězení bylo vytápěno z chodby a k inventáři patřil špalek s řetězy na připoutání, ale také místo lavice vetchý stůl. Na podlaze bylo poházeno trochu slámy. Ze zdí však zmizely obrázky mučících nástrojů, a proto jsem připomněl trochu víc jak pouhé středověké názvy: lámání kolem, narážení na kůl, španělskou botu a zlomek otřesných podrobností z procesů s údajnými čarodějnicemi, při nichž mezi 14. – 18. stoletím zahynulo v Evropě 50 000 žen.
Zajímavost: Pokud se v okně okno šatlavy objevil bílý lajntuch, byla prázdná.
P.S. Na dotaz, jestli vyšla brožurka o historii jílovské radnice, jsem rozpačitě odpověděl: “Zatím ne“; nechybí autor, ale nakladatel.
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.