Mé publikum se moc nemění, říká folkrockový písničkář Slávek Klecandr

<p>VAMBERK: Když je kapela moderního hudebního žánru označena za křesťanskou, nemusí to nutně znamenat plus. Naopak, leckoho tato známka po právu vyleká. Hrozí totiž agitace, moralizování, sladkobolné nebo naopak nesmlouvavě optimistické verše podbarvené triviální melodií. Repertoár dnes šedesátiletého Slávka Klecandra, textaře, muzikanta a jednoho ze zakládajících členů kapely Oboroh, se naštěstí ďáblovým nástrahám v podobě zjednodušení, křesťanské povýšenosti nebo dokonce kýče, už řadu let úspěšně vyhýbá.</p> <p>A posluchače tak vede k tomu, k čemu by dobrá hudba a umění vůbec vést měly, tedy k určitému vytržení, zamyšlení, k oproštění se od toho nepodstatného, včetně osoby, která umění prostředkuje.<br />
Ať už v rámci své kapely, v příležitostné formaci muzikantů nebo sám, je Klecandr coby autor, kytarista i zpěvák autentický, zaujatý a přitom civilní, jedno, zda zpívá své texty nebo zhudebněné starozákonní žalmy, zda jsou v sále či kostele stovky lidí, nebo je jich pět. Jeho silný hlas, který je po prodělané nemoci o něco hlubší, ale možná i barevnější, než byl, uchvacuje právě svým klidem, absencí jakékoli manýry nebo potřeby se předvádět. Kytar se během vystoupení v jeho ruce vystřídá několik, ale jako by ta jedna, která už je součástí jeho těla, jenom měnila zvuk. To, co zpívá, je pak poctivým, citlivým hledáním a nazíráním, ne nabubřelým výkřikem „Já vím a teď vás poučím!“</p> <p>Jak dlouho už jezdíš sám po vystoupeních? A co děláš či dělals´ mimo to?</p> <p>Sólově vystupuju asi čtrnáct let. Kromě toho hraju pořád, tedy nějakých pětadvacet let, s Oborohem a už desátý rok učím na ZUŠ v Týništi nad Orlicí. Předtím jsem pracoval jako redaktor v místních novinách.</p> <p>Jaký jsi byl novinář a jaký jsi učitel hudby?</p> <p>Neměl jsem nikdy toho pravého novinářského bacila. Tu nezbytnou kombinaci jisté agresivity a asertivity. Držel jsem se vždycky až moc zpátky. Taky mi trvalo dost dlouho, než jsem si na tu kterou věc ujasnil pohled. Nicméně jsem v regionálních novinách pracoval dvanáct let. A jaký jsem učitel hudby? To musí posoudit jiní. Asi jsem příliš benevolentní. </p> <p>Dá se muzikou, jak ji provozuješ dnes, vydělat na živobytí?</p> <p>Jakž takž to jde. Ale vstoupit na půdu svobodného povolání oběma nohama nemám odvahu. Raději tedy tři dny v týdnu učím na ZUŠ a vedle toho koncertuju. </p> <p>Je to v tomto směru dnes jiné než před 10 či 20 lety?</p> <p>Možná je to o něco lepší než před deseti a zhruba stejné jako před dvaceti lety. </p> <p>Máš nějakého manažera, nebo si vystupování a podmínky vyjednáváš sám?</p> <p>Manažera bych „neuživil“ a naopak, žádný manažer by asi „neuživil“ mě. Abych mohl hrát tak často, jak chci, musím držet cenu koncertů ve velmi rozumných mezích. To by s manažerem nešlo. Musím tedy plán koncertů jak Oborohu, tak svých dávat s pořadateli dohromady sám.</p> <p>Hráváš v různých kostelích a sálech. Je při koncertě rozdíl v atmosféře u katolíků, evangelíků nebo v kulturáku?</p> <p>Je. Někdy docela hmatatelný. U evangelíků jsem doma, u katolíků na návštěvě a v kulturáku jsem jeden z řady muzikantů různého zaměření. Takže i kdyby do všech třech prostor přišli ti samí posluchači, atmosféra bude pokaždé trochu jiná. Všechny ale mají něco do sebe. </p> <p>Jak ses vlastně dostal k muzice a ke zhudebňování žalmů?</p> <p>To by dalo na knihu! Stručně řečeno jsem se v pubertě zbláznil do kytary, což mě drží dodnes. První žalm jsem zhudebnil někdy před čtvrtstoletím. Jednoho rána jsem si v 39. Žalmu přečetl věty „každý žitím putuje jak přelud – hluku nadělá ten vánek pouhý – kupí majetek, a neví, kdo to shrábne“ a napadlo mě, že by bylo dobré to zpívat. Cosi se tím spustilo a během roku jsme s jednou bezejmennou kapelou – předchůdcem Oborohu – hráli žalmů něco přes dvacet. </p> <p>Kolik žalmů jsi ještě nezhudebnil?</p> <p>Stosedmnáct. </p> <p>Kdo tě učil hrát na kytaru a jaké jsi měl hudební vzory?</p> <p>Jsem samouk. O hudebních vzorech bych asi nemluvil. Vzor si představuju jako jakousi formu, do které bych měl nějak dorůst nebo se do ní vměstnat. Něco jiného je se nechat nějakým ovlivnit. Muzikantů, kteří na mě měli a mají vliv, jsou snad stovky. Od skladatelů vážné hudby po rockery nebo folkaře. </p> <p>A kdo ti v hluboké totalitě ukázal cestu k Bibli a ke křesťanství?</p> <p>Nebyl to nějaký náhlý zlom. Žádný konkrétní den a hodina. Spíš jsem ke křesťanství pomalu dorůstal. Vliv na mě měli lidé z undergroundu, třeba Sváťa Karásek. Vybavuju si časy, kdy jsem „nevěřil“ přesto, že jsem měl Bibli už přečtenou. Nebo, lépe řečeno, kdy byla moje víra neuvědomělá. Stačilo vlastně pomalu odkrývat vrstvy, až ke mně začala křesťanská zvěst promlouvat. V nazrálém čase mě pak někdejší basista pozdějšího Oborohu Fanda Šimeček vzal sebou do evangelického sboru v Třebechovicích, kde jsem poznal faráře a dodnes mého velkého kamaráda Lojzu Němce. V té době, muselo to být někdy kolem roku 1985, mi došlo, že jsem křesťan, a že bych se tím pádem měl připojit k nějakému křesťanskému společenství. Rodiče mě dali pokřtít v dětství jako katolíka, takže jsem měl nějakou dobu dilema, jestli budu evangelík nebo katolík. Dal jsem si rok na rozmyšlenou. Rok, během kterého jsem chodil pravidelně na evangelické bohoslužby. To nakonec rozhodlo. Logicky jsem zakotvil v evangelickém sboru v Kostelci nad Orlicí, pod který spadá Vamberk, kde bydlím. Farářoval tam tehdy Jirka Mrázek, který dnes přednáší nový zákon na evangelické fakultě. Rozhovory s ním byly pro moje další křesťanské směřování podstatné. </p> <p>Vloni vyšla Oborohu deska s pašijovou tematikou Šel přes potok Cedron k hoře, mimochodem kritikou velmi dobře přijatá. Chystáte teď něco nového? Kolik nahrávek už vlastně máte?</p> <p>Cédéček Oborohu je osm, vedle toho mám jedno sólové, koncem listopadu by mi mělo vyjít koncertní album a na příští rok chystáme s Oborohem cédéčko adventní. </p> <p>V jakém nákladu většinou vydáváte (vydáváš) svá CD? Vydání si platíte sami (platíš sám), nebo máte (máš) nějakého sponzora?</p> <p>Oproti začátku devadesátých let, kdy ještě nebylo tak rozšířené digitální kopírování a nová alba se neocitala pár dní po vydání na internetu, kde si je může, kdo chce, zdarma stáhnout, jsou náklady samozřejmě mnohem nižší. Vím, že prvních tří alb se prodalo do roku 1998 pětadvacet tisíc. Ale i ta novější a nová se prodávají na poměry vcelku dobře. Pár tisícovek to nakonec dá snad u každého titulu. Výhodou cédéček oproti klasickým „elpíčkům“ je, že se po první várce, což bývá tak 500 kusů, dají mnohem snadněji dolisovávat. </p> <p>Letos jsi dostal od radia Proglas cenu „Za krásu slova“. Píšeš dnes vlastní texty víc než dřív?</p> <p>Ani bych neřekl, že píšu víc nebo míň. Někdy to přichází v jakýchsi trsech. Během měsíce napíšu třeba tři texty, a pak celý rok nic. Se zhudebňováním žalmů je to vlastně podobné. Léta nic, a pak se najednou utrhne nějaká lavina a jde to samo. </p> <p>Hrál jsi asi v mnoha různých hudebních sestavách, jedna měla blízko i k legendárním Plastikům. Která z formací či hudebních setkání na pódiu byla podle tebe nejzajímavější?</p> <p>Zajímavé to pro mě bylo vždycky a asi to už nebude jinak. Opravdu. Všechny sestavy jsem si užíval stejně, jako si užívám i sólové hraní. </p> <p>Dovedeš si dnes představit svůj život bez muziky?</p> <p>To ne! </p> <p>Jak těžké bylo období, kdy jsi kvůli nemoci nemohl zpívat, a nebylo jasné, jestli to ještě vůbec půjde?</p> <p>Zpívat jsem po operaci štítné žlázy nemohl asi půl roku a opravdu nebylo vůbec jisté, že se mi hlas vrátí. Už jsem se pomalu loučil se sólovým hraním a utěšoval se tím, že můžu v Oborohu dál hrát na kytaru a skládat. Když se mi pak hlas vrátil, byť zní o něco níž, byla to úleva. </p> <p>Máš čas taky hudbu poslouchat? Co tě zajímá a které žijící muzikanty bys doporučil?</p> <p>Nějaký čas se najde. Z žijících písničkářů hodně Dylana, Cohena, Mertu … Objevem je pro mě novoborská kapela Zhasni. </p> <p>Proč myslíš, že i dnes, skoro čtvrt století po sametové revoluci, je člověk doslova na každém kroku obklopen hloupou a nic neříkající muzikou? Je po ní skutečně poptávka? Nebo u nás kvalitní zpěváci, muzikanti, textaři nejsou?</p> <p>Talentovaných tvůrčích muzikantů je tady hodně. Bohužel mají cestu k širšímu povědomí zatarasenou právě tou vychytralou, v podstatě hloupou dramaturgií hlavně komerčních rádií a televizí. Těch médií, která jdou s laťkou náročnosti na posluchače a diváka tak zoufale nízko, že ji ani není vidět. Podbízejí se tím, že za žádnou cenu nestrpí, aby se onen posluchač nebo divák nad nějakou muzikou musel byť jen trochu zamyslet. Aby ho náhodou nevyrušila čímsi pro něj neznámým z pohodlné apatické letargie. </p> <p>Vypadá to, jako by snad někdo měl zájem na tom, abychom mysleli co nejméně a naopak setrvávali v té apatické letargii?</p> <p>Na tom snad nikdo cílený zájem nemá, ale ona laťka náročnosti sražená v médiích až k zemi, ne-li do ní doslova zahrabaná, k té duševní a duchovní letargii bohužel vede. Ta hrůza rozhlasových dramaturgů, aby náhodou tu mámu u plotny, řidiče kamionu a já nevím koho ještě nějaká píseň nepřekvapila, nezaskočila … Sám si komerční rádio doma nebo v autě nikdy nepustím, ale stejně se těm věčným srágorám, které hučely s úspěchem v éteru v husákovských časech, nevyhnu. Vejdeš někam do hospody, jedeš autobusem a jsi odsouzený poslouchat ty vyšisované nahrávky Zagorové, Davida, Vondráčkové, Olympicu … Má to ale jednu výhodu. Perfektně mi to navodí bezduchou atmosféru normalizačních let a uvědomím si, že doba, ve které v současnosti žijeme, je i přes různé odporné skutečnosti přece jen nesrovnatelně snesitelnější než ony časy. </p> <p>Který žalm tě napadne jako první, když je ti ouvej?</p> <p>Je to zvláštní, ale žádný. Přicházejí mi na mysl vlastní slova odkudsi zevnitř. Většinou jsou to zpočátku naléhavé otázky a posléze v lepším případě jakési „komentáře“ ke smíření se se situací. Ale to neznamená, že bych se s některými žalmy víceméně neztotožnil. Třeba s 39. a 139. žalmem jsem už tak nějak srostl. Když je někde zpívám, a to je dost často, je mi, jako bych vypovídal cosi o sobě. A vlastně také o lidech v publiku.</p> <p>Liší se nějak posluchači, kteří chodili na Oboroh před pětadvaceti lety od těch, kteří si kapelu nebo jen tebe přijdou poslechnout dnes?</p> <p>Snad ani ne. V publiku vídám stejně jako před čtvrtstoletím jak mladé lidi, tak babičky.</p>