Mám rád výzvy – a nejen ty černobílé!

<p>HRADEC KRÁLOVÉ: Petr Vítek už dvakrát úspěšně „resuscitoval“ oblíbené hradecké kino. Třetím rokem stojí v jeho čele. Aby ho odstřihl od předchozí éry, která má dosud nepříjemné dozvuky, přejmenoval ho na Bio Central. Od té doby musí tu a tam trpělivě vysvětlovat, že bio v názvu rozhodně není symbolem zdravé výživy.</p> <p>„Mladí lidé vůbec netuší, že tohle slovo původně označovalo biograf!“ říká v následujícím rozhovoru, v němž bude řeč o posledním klasickém kině, které v Hradci Králové promítá od roku 1929.</p> <p>Zaznamenala jsem nový dokumentární cyklus Nejpodivnější kina světa. Řekněme, že byste stál za kamerou a točil pro něj příběh o Bio Centralu. Co by určitě nesmělo chybět ve scénáři? </p> <p>To je složitá otázka. Pro mě Bio Central ve srovnání s ostatními artovými kiny není taková srdcovka, ačkoli jsem byl u jeho počátku v 90. letech a pak znovu, když kino zkrachovalo. Ale to mezidobí, kdy jsme se rozešli s bývalým provozovatelem, s kterým jsme kino zakládali, a kdy se tam děly věci, s nimiž jsem se nemohl ztotožnit, mě odradilo natolik, že jsem do něho přestal chodit. Necítil jsem se tam dobře.<br />
Když se pak objevila možnost znovu se ucházet o jeho provozování, dlouho jsem to zvažoval. Nakonec převážil racionální důvod – snaha zachránit zajímavý prostor a zajímavý projekt. A taky víra, že by to přece jen mohlo fungovat, a že by v Hradci mělo zůstat poslední kamenné kino. A tak si k němu znovu hledám cestu. Není to snadné, protože tu a tam vykukují kostlivci: dosud neuzavřené soudní spory, digitální technika, kterou vlastní bývalé občanské sdružení, ale o níž rozhoduje insolventní správce, a k tomu spousta divných emocí. Až tato kapitola bude uzavřená, budu si moci říci, jo – a teď teprve jedeme úplně od nuly. </p> <p>Takže by to byl spíš snímek do festivalu pro Otrlého diváka…?</p> <p>Ne, tuhle část – popis krachu a proč to tak blbě dopadlo – bych rozhodně netočil. O čem bych ale rád vyprávěl, určitě o lidech, kteří se sem postupně vrací a s nimiž spolupracuji. A taky o vlastním kině. Ačkoli jeho prostor je lehce omšelý – Bio Central není žádný vypíglovaný kino – má svou osobitou atmosféru.<br />
A taky by mě bavilo přiblížit nové projekty. S kolegy jsme si předsevzali, že každý rok přijdeme s novou myšlenkou. V loňském roce jsme zahájili PechaKuchaNihgt, což je setkávání kreativních lidí. Autor dostane možnost prezentovat svou tvorbu prostřednictvím dvaceti slidů, přičemž každý z nich má pouhých dvacet vteřin. Děláme ho čtyřikrát do roka a myslíme si, že už si své místo v Hradci našel.<br />
Na podzim jsme rozjeli další dramaturgický nápad – Kino 2 0, což jsou projekce inspirované projektem Secret Cinema nebo Cinema Roayal. Jen jsme je trochu ozvláštnili. Hradec Králové je architektonicky zajímavé město. Rádi bychom divákům čtyřikrát do roka nabídli projekce na netypickém místě. Máme už za sebou úspěšnou premiéru. S mobilním kinem jsme vyjeli do poetické loděnice u Labe, kde na diváky čekalo překvapení – film, který se vztahoval k danému prostoru. I přes poměrně nepříznivé počasí se sešla spousta lidí a moc jsme si to užili. Těší nás, že Hradečáci na takové hry přistupují.<br />
Kdybych měl točit film o Bio Centralu, určitě bych představil i naše „vzdušné zámky“. Projekty, které prozatím máme jen v diáři – třeba zprovoznění objektu na dvoře. Bývalé kanceláře, kdysi nedílná součást kina, by mohly sloužit jako další sál a současně komunitní centrum. V této souvislosti jsme začali jednat s majitelem a městem. Bude to sice finančně náročné, ale ta myšlenka nás hodně láká. V době, kdy se všichni rozdělují, my bychom se chtěli spojovat a vracet do původních kontur.<br />
A pak je tu samozřejmě kompletní rekonstrukce kina! Pracovat s dobrými grafiky, designéry a architekty na proměně kina v zajímavý moderní prostor, který si zachová prvky klasického kina – to by mě moc bavilo. Dokud si město bude přát, aby tu Bio Central zůstal a s ním i program, jiný než má multiplex, myslím, že by se i tak velký sen mohl realizovat. </p> <p>Proč ne – v minulosti jste dokázal, že nejste snílek, ale dobrý manažer. Už jste prozradil, že součástí vaší strategie je dlouhodobá koncepční práce s diváky. Hrají v ní roli i studenti? Jako ta kreativnější část hradecké populace? </p> <p>Se studenty pracujeme moc rádi. Tvoří většinu našeho personálu – až na pana promítače a na paní uklízečku. Ono to ani jinak nejde. My můžeme maximálně „vykořisťovat“ studenty, s tím, že jim dáme málo peněz (smích), ale zároveň jim nabídneme příjemnou atmosféru kina a možnost podílet se na jeho aktivitách. Když je člověk mladý, hledá vzory, a my se jim snažíme ukazovat, jak některé věci fungují. Inspirace je ale oboustranná. Všechna artová kina se zaměřují na mladé diváky a nás zajímá, jak tahle generace přemýšlí, jaké filmy vyhledává, co ji baví. Studenti obvykle do kina moc nechodí, proto se je snažíme nalákat na speciální projekce, zlevněné vstupné a podobně. A často býváme překvapeni, když tito nároční diváci, zvyklí na nejrůznější technologie, najednou každý druhý večer přicházejí na film. Je to důkaz, že i navyklé chování lze měnit.</p> <p>Při převzetí kina jste měl předsevzetí týkající se počtu platících návštěvníků. Podařilo se vám je naplnit?</p> <p>Vlastně ano. My jsme toužili začít někde kolem 2500 až 3500 diváků měsíčně. Minulý rok dorazilo dokonce 39 000 diváků a letošní podzim v nás vzbudil mírný optimismus, že bychom mohli překročit magickou hranici 40 000 diváků. Což by byl neskutečný úspěch! Na druhou stranu s tím, jak se tady staráme – a v budoucnu starat chceme – o diváky, samozřejmě rostou i náklady. Daří se nám sice uživit, nemáme dluhy, ale chybí peníze na výraznější rozvoj. Přitom máme pocit, že potenciál skoro stotisícového města s relativně velkou spádovou oblastí je ve skutečnosti větší. Ale bohužel – stejně jako v celé České republice – diváci jsou nevyzpytatelní. Abychom na sebe vydělali, musíme se více zaměřovat na mainstreamové tituly. Artové filmy, které nás baví nejvíc, a které si hýčkáme, jsou paradoxně výrazně méně navštěvovány. Stává se, že na premiéru přijde 10 – 15 lidí. Pořád tomu docela nerozumím, čím to vlastně je, přitom jsou to výborné filmy.</p> <p>Co máte na mysli?</p> <p>Zkusili jsme dělat dokumentární pondělky, ale vyhořely, návštěvnost byla nulová. Občas se sice najde film, který je silný a diváci na něj dorazí – například horolezecký dokument Jarošova Cesta vzhůru, ale ten je atypický. V současnosti jsou v Čechách outdoorové filmy velmi populární. Divák nad nimi nemusí moc koumat. Sleduje, jak hrdina jde na kopec, a maximálně řekne – to jsou borci, že tam vylezli! Nic proti tomu, ale jde o jiný typ dokumentu. Teď třeba měl premiéru dokumentární hraný snímek Amerika – debut Jana Foukala, z mého pohledu naprosto geniální snímek o trampinku. Na tohle téma nikdo nenatočil nic lepšího. V Praze dva vyprodané sály a tady dva lidi. V tu chvíli přemýšlíte, proč to tak je. Možná proto, že v Praze vychováváme artového diváka už osmnáct let? Možná proto, že tyhle malé filmy nemají celorepublikovou reklamu a zacílení je složité? Nebo proto, že i v Hradci je spousta možností od divadel, přes koncerty a jiná lákadla, jak strávit volný čas? Pak si diváci raději zajdou na titul takzvaně na jistotu: na Jamese Bonda, Mládí nebo na opravdu velký biják.<br />
Ale my si rozhodně nestěžujeme a nevzdáváme se. Snažíme se převzít dobré artové filmy alespoň do malého sálu – nazvali jsme ho Studio Garsonka, aby se tam ti dva lidé nebáli. </p> <p>Sluší se poblahopřát – letos na jaře Bio Central spolu s dalšími artovými kiny získal významnou Evropskou cenu. Můžete přiblížit, oč vlastně jde?</p> <p>Je to cena roku za nejlepší interpreter, tedy pro toho, kdo nejlépe uvádí filmy. Uděluje ji síť Evropa Cinema, jejíž jsme členem, a která propojuje evropská kina věnující se kvalitním filmům. Jde o prestižní ocenění pro neformální uskupení kin: pražské Aero, Světozor, brněnskou Scalu a náš Central. Máme z ceny samozřejmě velkou radost. Potvrzuje, že se nám daří dělat věci trošku jinak i tady v Hradci. </p> <p>Je těžké, aby si privátní provozovatel udržel artový profil? Nebo je nutné, aby tu a tam soupeřil s multiplexem?</p> <p>Privátní provozovatel může přežít, i když nevydělává na komerci. Hradecké kino je dotováno radnicí, má obligatorní grant. Brněnská Scala je na tom obdobně, úzce spolupracuje s tamní univerzitou, takže privátnost je v těchto případech trochu narušena. Skutečně privátním českým kinem je pražský Světozor, art house, který si hýčkáme, a přestože si na sebe musí vydělat, funguje a je schopen si udržet kulturní přesah. Samozřejmě, že na menších městech se provoz artových kin tu a tam posunuje k mainstreamu, ale máme své hranice. Jsou filmy, které rádi a dobrovolně přenecháváme multiplexům, a nepotřebujeme s nimi bojovat.<br />
Multiplex má v kinematografii své nedílné místo. Chodí se tam na jiné filmy, vyhledávají ho jiní diváci a z trochu jiných pohnutek – ale to je naprosto v pořádku. Hradecký CineStar je velice úspěšný, což nás trošku mrzí, rádi bychom mu pár diváků vzali. (Smích). Na druhé straně my netoužíme hrát velké komerční filmy, protože bychom diváky uváděli do rozpaků. Nenašli by tu obrovský kelímek coly a spoustu popcornu a byli by nešťastní. Pokud ale mají chuť na dobré víno nebo dobrou kávu, pokud chtějí zažít něco jiného – komorního, a pokud si touží dát na předzahrádce cigárko a popovídat si o filmu, pak ať se vydají do Bio Centralu. Takhle svoboda je strašně fajn.</p> <p>Vedle dramaturgických nápadů, s nimiž neúnavně přicházíte, věnujete čas od času prostor kina také veřejným diskusím. Proč to považujete za důležité?</p> <p>Od počátku jsme deklarovali, že budeme apolitičtí, že tady nechceme politiky. Současně jsme rádi, když přicházejí lidi, kteří mají chuť řešit nějaký konkrétní problém. A když už se angažuje nějaká politická strana – jako například zelení v cykloturistice – dbáme na to, aby měli možnost přijít i ostatní, ať to není „one man show“. Ale stejně je to složité a lidi si vás zaškatulkujou. Jsou témata, která jsou důležitá a zajímavá, a já nemůžu nikomu diktovat, kdo je má otevírat. </p> <p>Toho si cením, myslím, že tak přispíváte k určité občanské gramotnosti. A kdoví – třeba studenti, s nimiž spolupracujete, jednou vstoupí do komunální politiky a budou mít větší porozumění pro podporu artového kina.<br />
Vraťme se ale ještě k myšlence virtuálního dokumentu o Bio Centralu – dal byste přednost barvě nebo černobílé verzi?</p> <p>To je složitá otázka. Pokud není jasně dané téma, je těžké se vymezit formou. Ačkoli mám rád velké plátno a velké bijáky, jako člen Rady Státního fondu kinematografie, která ročně posoudí 400 – 500 filmových projektů, nejčastěji vídám film na obrazovce počítače. Na druhou stranu mě na filmech nejvíc baví příběh. A když je dobrý, tak je vlastně jedno, kde ho vidím, a jestli je barevný nebo černobílý. Proto mám problém se současnou českou kinematografií, která na pořádné příběhy často rezignuje. Ale kdybych si přece jen měl vybrat, volil bych černobílý snímek. Je obtížnější. A protože mám rád výzvy, tak by mne bavilo vyprávět filmový příběh v černé a bílé. (smích)</p> <p>Řekla bych, že jste spíš muž, ke kterému příležitosti a šance samy přicházejí, než abyste byl sprinterem, který jim běží vstříc… Nebo se mýlím?</p> <p>Já jsem dlouho tvrdil, že svět stojí na náhodě. Ale stále víc zjišťuji, že i náhoda se něčím razantně tvoří. Ve chvíli, kdy dobře provozujete tři kina a někdo za vámi přijde, abyste se postaral o krachující firmu, to už náhoda není. Ti lidé vědí, co za vámi je. Snad jen na začátku pražského kina Aera stála náhoda. V raných devadesátých letech minulého století jsme s Pavlem Rajčanem, mým kolegou, pracovali v Hospodě U Vystřelenýho oka, což byl takový velice kultovní restaurant, kde se pořádaly zajímavé koncerty a o design se staral Martin Velíšek. Už v té době jsme spolupracovali s městskou částí na Praze 3. Když město vyhlásilo výběrové řízení na provozování kina, přišli za námi lidé, kteří na trojce dělali kulturu, zda bychom se nechtěli přihlásit. Proč ne! Šli jsme do toho s ideou, že i nadále budeme dělat společné věci s radnicí a hospodou. Na rozdíl od zájemců, kteří na Žižkově v životě nebyli, jsme měli tu výhodu, že jsme prostředí dobře znali. Pak už nebyl problém přesvědčit zastupitele o tom, že náš projekt je smysluplný. Takže člověk vlastně těm náhodám jde maličko naproti.<br />
Upřímně řečeno já jsem dost líný člověk, ale když mne něco baví a mám svobodu, tak mne práce sama tlačí dopředu. Dnes mám kolem sebe tým skvělých, různorodých lidí a každý z nich něco umí. Jeden kolega je dravý vyhledávač možností, jiný posoudí, zda jsou finančně reálné. A pak nastoupí parta, která ty nápady dokáže dotáhnout do konce.<br />
Ve všech našich kinech, včetně studentů a brigádníků, pracuje kolem stovky lidí, Jednou do roka pořádáme velký mejdan, a na jednom místě se sejde tlupa neuvěřitelně vtipných a kreativních lidí. Je radost i velká zodpovědnost s nimi spolupracovat. Stává se, že někdo z nich se dostane na zajímavou pracovní pozici a řekne, že začínal v Aeru. Anebo studenti, kteří se dnes věnují filmu, se pochlubí, že základ získali v našich firmách. Z toho mám samozřejmě velkou radost. </p> <p>Co vede člověka k tomu, aby i ve století úžasných technologických možností vstal od obrazovky počítače, tabletu nebo televize a šel do kina? Co je tím motivem?</p> <p>Jakkoli to může znít naivně, jde vlastně o sdílený zážitek – když jdeme do kina a smějeme se nebo brečíme s dalšími dvěma stovkami lidí. Ta velká plátna a technologické věci přicházejí a odcházejí, ale tohle bude fungovat vždycky. Vezměte si divadla – jsou tu podstatně déle, a také nezanikla s televizí ani s domácím videem, protože to, co prožíváme s ostatními lidmi v sále, žádná technika nahradit nedokáže. Lidi chtějí být ve společnosti dalších lidí, aby si to s nimi užili, aby viděli, jak a jestli reagují stejně. To je něco, co je opravdu důležité! A proto si myslím, že dokud lidi budou chtít sedět vedle sebe, kina nemají šanci zaniknout.</p> <p>Vizitka</p> <p>Petr Vítek, Bc.<br />
Narozen: 18. 7. 1976 v Praze<br />
Vzdělání:<br />
Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Mediální studia<br />
Odborné zkušenosti:<br />
2012 – ředitel kina Central – Hradec Králové<br />
2008 – 2013 ředitel Pro-Digi o.s. – projekt digitalizace kin (www.digitalnikino.cz)<br />
2008 – 2010 Expertní skupina EC – Digital Cinema Expert Group<br />
1998 – 2008 ředitel kina Aero – Praha<br />
Předseda Rady Státního fondu kinematografie ve funkčním období od 5. dubna 2015 — 4. dubna 2017</p>