Středočeský kraj

ROZTOKY U PRAHY: Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy pořádá společně s Veteran Car Clubem již 29. ročník Soutěže elegance historických vozidel, zvané též Veteráni.

Jako každý rok se zde představí naleštěná historická auta a motorky. Historie této populární akce sahá do r. 1979, kdy bylo ve zdejším parku u příležitosti výstavy Kamila Lhotáka představeno dvacet historických krasavců.

Jako každý rok bude během dne vyhlášena malá módní přehlídka – pochopitelně dobového oblečení, každý návštěvník bude mít možnost v anketě zvolit svého favorita mezi všemi vozidly a v odpoledních hodinách odstartuje soutěž jízdy do roztockých serpentin.

Návštěvníci mohou zároveň zhlédnout výstavy Světem automobilem – z Pekingu do Paříže za 30 dnů a Fenomén Merkur ze sbírky Jiřího Mládka.

Bude-li přát počasí, v muzeu přistane i replika Kašparova letounu Blériot, ve kterém v roce 1911 přeletěl Ing. Jan Kašpar z Pardubic do Prahy.

Vstupné na celý den a všechny výstavy v muzeu 60 Kč, snížené 30 Kč.

Doprava:

autobus č. 340 a 350 (Vítězné nám. Praha 6, konečná metra A): 9:15, 10:15, 11:15. 12:15, 13:15, 14:15,

vlak: Masarykovo nádraží 9:37, 10:37, 11:37, 12:37. 13:37, 14:37,

turistika: Suchdol, Roztoky, přívoz: Podhoří – Podbaba, Zámky – Sedlec, Klecánky – Roztoky.

Info na tel.: 33 029 011

 muzeum@muzeum-roztoky.cz

http://www.muzeum-roztoky.cz/

PRAHA 8: Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez zábran, Praha: Hry (ne)laskavé / Vzpomínáme z láskou

Inscenaci Hry (ne)laskavé tvořily původně tři části. Šlo o jevištní provedení tří zcela stylově a žánrově odlišných textů, které však tématem vypovídají o tom samém lidském pocitu: o osamělosti člověka mezi lidmi a neschopnosti se dorozumět ani mezi těmi nejbližšími, o různých podobách lásky a míjení se jedinců, kteří chtějí milovat a být milováni. Původní scénář tedy obsahoval scénu z klasického Moliérova dramatu Don Juan, fragment ze současné hry německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga Push-up a domácím režisérem Markem Fričem přepracovaný scénář rozhlasové hry Robertovi s láskou autorů Henke – Longinová, uváděný pod názvem Vzpomínáme s láskou. Z technických a personálních důvodů nebyl na Karlínském jevišti předveden celý triptych, ale jen jeho posledně jmenovaná část Vzpomínáme s láskou, která však má všechny atributy samostatné jevištní výpovědi. Monodrama starší osamělé ženy, která přišla o rodinu i o domov, začíná příchodem hlavní protagonistky Drahuše přes hlediště. Přesvědčivá autenticita hereckého projevu její představitelky a již poněkud běžná zkušenost diváků, kteří se s bezdomovci setkávají na každém kroku, se podílí na úvodní zmatenosti publika. To nejprve vskutku věří, že do sálu pronikla bezdomovkyně, ale po chvíli přijme Hru na … Posléze diváci házejí po ženě mincemi, někteří s ní vstupují v dialog. Svůj smutný příběh v rozhovoru s publikem rozvádí hrdinka dál, až se zponenáhlu začne propadat do vzpomínek na krásnější chvíle svého života. Pavlína Kotasová modeluje Drahuši od ucourané vyhaslé bezdomovkyně k plnokrevné mladé ženě, vědomé si své ceny. Při tvorbě charakteru odkrývá celou škálu ženské emocionality: od prvotního okouzlení mužem po marnivou sebelásku, od tichého mateřského citu k všeplatnému láskyplnému objetí staré tchýně. Její výkon, který patřil k nevýraznějším hereckým kreacím Karlínského jeviště za celou dobu trvání přehlídky, byl odměněn opakovaným potleskem. Režie Marka Friče vede diváka dramatickou krajinou lidského života s úžasným vhledem a empatií. Divák je motivován tak, aby byl vždy na straně hrdinky. Je-li šťastná, nebo na kolenou. Problematický závěr „na několikrát“, kdy vysílená žena při stmívajícím se světle usíná nebo umírá, aby o několik momentů do znovu nabytého svitu opět vstala, bere ve finále inscenaci napětí a výpovědi sílu.

Divadelní soubor TYL, Čelákovice: Treperendy

Goldoniho Treperendy patří k vděčným titulům, které divadelníky baví zkoušet, a publikum zase baví se na ně dívat. Ale jen pokud se povedou. I když Čelákovičtí udělali „výpravu“ z toho, co dům dal, kostýmy, herectví i hudební složka byly pouhopouhou stylovou změtí, jejich představení bylo kvalitním lidovým divadlem v tom nejlepším slova smyslu. Zaplnili scénu lidičkami, jejichž mnohobarevné charaktery rezonovaly nejenom s předlohou, ale i s dneškem.

Divadlo a Život, Praha: Nebe na zemi

Představení Nebe na zemi hostitelského souboru DaŽ, pocházející z dílny slavných W+V, bylo 150. představením přehlídky KJ a viděli jsme jej uprostřed jubilejního 10. ročníku. Inscenace postavená v duchu prvotní interpretace bez dalších vykladačských ambicí stojí na dobře zvládnutých hereckých výkonech, a to hlavně Milana Špaleho, který jak svým majestátním vzezřením, tak i hlasovým projevem velmi připomíná Jana Wericha. Stylizovaná scéna adekvátně a pragmaticky utváří rámec inscenace. Kvalitní předloha dává velké možnosti, které režie někdy dostatečně, jindy vůbec, nerozkrývá (situační i slovní komika bez pointy, kolísavý rytmus celku…). DaŽ je zajímavým seskupením lidí více generací, kteří se nejen divadlem baví, ale mají jej rádi tak, že v sobě našli dostatek energie a zaujetí organizovat rok co rok přehlídku, kde i ostatní amatéři mohou předvést, jak Thálii milují.

Divadlo Na kopečku, Jihlava: Poslední léto

I když jsem hru Johna Murrella Poslední léto Sáry Bernhardtové viděla na jevišti s takovými herečkami jako Božidara Turzonovová a Marta Vančurová, skláním se před odvahou i před mistrovstvím jihlavské Sáry, paní Evy Čurdové. Úsměvná hra zachycující poslední momenty života slavné francouzské herečky přelomu 19. a 20. století nejen poodkryje roušku soukromého života, ale v podání E. Č. jasně naznačí temperament a i ve stáří otevřený svobodomyslný životní postoj Sáry-člověka. Protihráč, komorník Pitou v podání Pavla Holíka, je jejím důstojným partnerem. Stylově čistá inscenace (režie Petr Soumar) pracuje se secesní dekorací, v níž oba protagonisté, kteří jsou už i jen typově zajímavými divadelními „objekty“, jednáním i pohybem dotvářejí zajímavou pitoreskní mnohobarevnou „secesní“ atmosféru.

Kabaret Červená 3, Praha: Z extrému do ekzému

Představení, které jsem si pro sebe nazvala „Takové nedělní DA-DA“, se konalo v neděli dopoledne. Nevím, zda to mám připsat svému ještě nedostatečně probuzenému vnímání, nebo zda to, co jsem viděla, bylo skutečně nedomyšleným konceptem trojice vcelku pohledných a nápaditých mladých mužů, kteří se rozhodli pohrát si se svou i diváckou invencí. Hodinka připomínala všem co studují, nebo mají už tento blahý věk za sebou, studentskou recesi s podtitulem „Přidejte se, neboť nejde o nic“. Koláž pracující s mystifikací, autorskými texty i písněmi byla zajímavou studií, ale bohužel její bezbřehost a nejasná koncepce zbortila i to, co mohlo obstát. Přihlížející diváci, kteří byli mimochodem skutečně aktivní složkou dopoledne, mohli s podezřením, zda tady vůbec o něco šlo, na divadelníky vznesenou otázku: To byl ale fór, co?? odpovědět: Žádný fór! Byla to nuda!

Divadelní sdružení Herci I. generace, Beroun: Dovolená s rizikem

Často hraná a oblíbená komedie Dave Freemana, známá pod názvem Postel plná cizinců, je skutečně pořádným soustem pro amatérské divadelníky. I když byla napsaná v sedmdesátých letech, její příběh má stále mnoho příznivců a jak je vidět také v Berouně, kde ji uvádějí pod názvem Dovolená s rizikem. Tato situační komedie se odehrává v jednom pokoji pronajatém lstivým hoteliérem několika hostům najednou. Berounští zachovali původní situaci (Angličané si vyjeli do Německa), ale děj je posunut do současnosti. A tak se v oprýskaném interiéru hotelového pokoje pohybují lidé ze začátku 21. století s odpovídající kulturní zkušeností i vizáží. Herecké ztvárnění jednotlivých postav je umírněné a charakteristika figur trefná. Dvojhodinová podívaná plná zvratů a změn byla nejen ke koukání, ale dokonce i velmi zábavná, a to se o většině nastudování tohoto titulu, provedených profesionály, říci nedá.

Recenzní pohled na první část přehlídky, konané v listopadu 2007, si můžete přečíst v této samé rublice pod názvem: Podzimní Karlínské jeviště s klasikou i kabaretem 

Mária Uhrinová

Jednou z nejrozsáhlejších akcí amatérského divadla v České republice je přehlídka Karlínské jeviště. V rámci jejího jubilejního X. ročníku, který se v listopadu 2007 a v lednu 2008 konal v Praze, se představilo celkem 27 amatérských souborů z hlavního města, středních, severních i jižních Čech a z Vysočiny. Recenzním příspěvkem přiblížíme vystoupení alespoň některých z nich.

Divadlo Bez Obav, Praha: Břídilové 

Ukázat úpornou lidskou snahu změnit osobnostní nastavení člověka se pokusilo v představení Břídilové pražské Divadlo Bez Obav. Introvertní programátor postrádající jakékoli předpoklady k divadelní práci se zapíše do hereckého kurzu u vyhlášeného učitele. Oba musí vynaložit mnoho práce, aby si dokázali, že „to dokážou“: učitel naučit člověka bez talentu herectví, programátor překonat v sobě zábrany a najít sílu k veřejnému prezentování se. Divadelní tvar, který se svou podobou notně přiblížil metodické příručce k vyučování herecké profese, střídavě vyvolával obavy o zdravotní stav křehkého představitele programátora a naopak zase úsměv nad moudry zasloužilého pedagoga. Je až s podivem, jak si někteří divadelníci představují výuku na uměleckých školách a jak se divadelníci „Bez obav“ pokusili tento specifický theater mundi aplikovat na obecná lidská traumata.

DS Hálek, Nymburk: HAŠLER aneb Co ty na to, národe?

Život a smrt legendy meziválečné Prahy, písničkáře Karla Hašlera, oslovily už několik autorů. Text dramatika Vlastimila Venclíka HAŠLER aneb Co ty na to, národe? pojal DS Hálek z Nymburka vskutku pro oko opulentně, pro hlavu mnohovýznamově. Příběh, mapující poslední období hudebníkova života, se odehrává v kulisách nádvoří koncentračního tábora, odkud se spolu s písničkářem v jeho vzpomínkách dostáváme do pražských lokálů a gestapáckého vězení. Režisérka inscenace Eva Hrubá otevřela základní téma hry jednoznačně s přihlédnutím k věku všech protagonistů a k jejich dispozicím v různých jevištních projevech. Žijí v současnosti, a tak si interpretují slova odvaha, zrada a vlastenectví současným jazykem. Násilí a agrese nacistů jsou podtrženy break dancem, myšlenky na svobodu scénickým tancem na new age hudbu. Chce se mi říct: pohled značně kontroverzní, ale legitimní. Rovněž se mi ale chce říci: méně někdy znamená více.

DS Refektář, Jinonice: Řád

Jednoaktovka ŘÁD, napsaná podle stejnojmenné povídky A. P. Čechova, v podání divadelního souboru Refektář Jinonice patřila ke stylově nejčistším představením letošní přehlídky. Na jednoduché dobově naznačené scéně se odehraje anekdota o lži a o tom, jak je důležité lež používat. Dva adepti na ženění a na docela pěkné věno chtějí své „skóre“ zvýšit falešným vyznamenáním. Jak se vylhat jeden před druhým a před budoucím tchánem, který je kupcem, tedy mistrem podvodu a přetvářky, nám úsporným herectvím přiblížili ženiši (V. Milčinský a J. Procházka). Mazaný Špičkin J. Vymětala by si mohl obrazně řečeno „opékání nápadníků na rožni“ vychutnat víc. Tím by zvýšil grotesknost, která je ruskému dramatikovi tak vlastní.

DS  DrMol, Praha: Jarní vody

Duch Ruska, který divákům poskytla inscenace Řád, zcela postrádalo představení inspirované rovněž ruskou klasikou, a to novelou Jarní vody I. S. Turgeněva v provedení DS DrMol z Prahy. Panoptikální nástup postav dramatu sliboval zajímavý zážitek, neboť kostýmní charakterizace hrdinů byla zvládnuta víc než profesionálně (Lucie Písáříková). Bohužel však následné dění postrádalo řád a divák sledoval už jenom řadu pracně komponovaných obrazů, kde neživé figurky naplňovaly retrospektivní vyprávění hlavního hrdiny. Jediné divadelně silnější momenty je možné registrovat, jen když stárnoucí Sanin vstupuje do svých vzpomínek. Jevištní metafora nabývá na hloubce a nostalgie nad ztraceným životem je uvěřitelnější. Bohužel této inscenaci rovněž velmi škodí špatná hudební dramaturgie: nejenom že je hudebního doprovodu až příliš mnoho, ale stylově je absolutně neadekvátní. Pokud skutečně existuje k Jarním vodám autorská scénická hudba, jak tvrdili členové souboru, a režisérka by rezignovala na vnějškovou obraznost a otevřela hercům více z nitra postav, může se inscenace stát zajímavým pohledem na ruskou klasiku.

DS  Kocábka, Chocerady: Šmajchle

Představení choceradského souboru Kocábka přineslo do festivalové přehlídky zajímavý pokus o autorské divadlo. Jejich Šmajchle mají podtitul To přece vůbec nejde a jedná se (chvílemi) o zábavné mírně dadaistické povídání dvou chlapů v letech o tom, jaké by to bylo kdyby… Mlátilík a Plácal se sešli někde na půl cesty mezi fuškou a hospodou, a jak je patrno už z jejich jmen, moc filozofie divákům nenabídnou, o to víc poodhrnou roušku do světa věčného chlapectví, které si muži neradi přiznávají. Jejich klučičí hrátky v jakémsi dílenském prostoru, který se postupně mění na smetiště, jsou narušovány neorganickým vstupem hysterických žen, které jejich svět bortí. K milým momentům inscenace patří vytváření identity jakési „ideální !?“ ženy a následně jejího „fyzického těla“ z odpadků kolem. Inscenace postrádá jasně určenou dramaturgickou linku, a proto i když z jeviště znějí písně, v nichž aktéři pojmenují po svém zásadní lidská témata a v textu zaznívá občas zajímavá absurdita, divák se v dění ztrácí a následně se nudí. To, co bylo nejprve hravé, je později trapné. Bohužel tuto skutečnost si pánové neuvědomují, neboť oni se stále baví. Bez ohledu na diváka. A tak spolu s nimi křičím: To přece vůbec nejde!

Divadelní sdružení OLDSTARS, Praha: V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou

K nejpříjemnějším a k nejpřepracovanějším inscenacím letošního KJ patřilo vystoupení občanského sdružení OLDSTARS, pozůstávajícího z absolventů uměleckých škol, ale hlavně z bývalých členů, tj. ze „starých hvězd“ Dětského rozhlasového Dismanova sboru. Lorcova poetická básnická hříčka V zahradě jsou s láskou svou: Don Perlimplim s Belisou byla skutečným osvěžením ve festivalovém kolotoči. Modifikovatelná výtvarná scéna v teplých žlutých a červených tónech tvořila několik autentických prostředí příběhu, který rozehráli tři dívky a mladík s kytarou. Jejich precizní přednes přiblížil básníkovy verše srozumitelně, živě a s divadelním obloukem, podtrhujícím rytmičnost a vášnivost zobrazovaného příběhu. Ani básnický jazyk, ani celková stylizace inscenace nebránily Odlstars oživit na scéně charakter: Marcolfa v podání Ašky Košťálové byla opravdovou milující ženou, která má o osud svého svěřence strach. I když dramatické finále postrádalo „španělské napětí, které by se dalo krájet“, pro mě byl potěšující jak zvolený titul, tak způsob interpretace.

DS Rachtámiblatník, Praha: Právo na hřích

Zcela jiný žánr přinesl na scénu soubor Rachtámiblatník z Prahy. Salonní prvorepubliková komedie Právo na hřích byla v čase svého vzniku velmi populární a tehdejší mondénní atmosféru přenesl soubor i na dnešního diváka. Pomohla mu v tom důsledná dobová scénografie a náležitý hudební doprovod. Situační komiku, která je základem tohoto kusu, herci zvládli technicky, bohužel udržení stylovosti v jednání a zvoleném interpretačním projevu pokulhávalo. Náročnost této hry by dala zabrat i profesionálům, proto bylo třeba přijmout chvílemi upadající celkový rytmus inscenace a nevýrazný závěr. Nicméně Antonis Arabadzis jako doktor Rudolf a režisér inscenace předvedl záviděníhodný temperament a sklidil zasloužený potlesk.

Mária Uhrinová

KLADNO: Příběh o těch, kteří se nebojí vydat na výlet do barevných snů fantazie...

Premiéra představení, které  vzniklo ve spolupráci s Divadlem Lampion a je realizováno v rámci projetku Divadlo jako socializační prostředek. 

Hrají: Klienti ÚSP Zahrada. 

Projekt je zaměřen na divadelní práci s lidmi s mentální retardací (sdr. Zahrada – ÚSP Kladno), kteří nejsou schopni v rámci své herecké role „sebenahlížení“, sebeprojekce, odstupu, a zároveň na vnímání samotného aktu divadla skutečnými herci - studenty DAMU.

Prostředníkem ke vzájemnému porozumění a dorozumění se těchto dvou odlišných "hereckých světů" na jednom společném pódiu se stává loutka, hra s loutkou. Nejde však o hledání jinakostí a rozdílů, ale o pochopení a vcítění se do jejich aktuálních vnitřních prožitků.

Projekt vznikl v rámci doktorského projektu režiséra hry, Vladimíra Nováka, s názvem "Divadlo jako socializační prostředek" za finanční podpory Středočeského kraje.

MLADÁ BOLESLAV: Jako dárek od společnosti Kultura města Mladá Boleslav a Statutárního města Mladá Boleslav místním dětem se koná v pátek 25. 4. 2008 ŠKOLA ČAR A KOUZEL HARRYHO POTTERA.

25. dubna v čase od od 9.00 – 11.00 a 11.30 - 13.30 hodin je připraven ve velkém sále Domu kultury výpravné představení plné kouzel a soutěží s čarodějnickou tématikou. Děti se budou nejen dívat, ale jednotlivých kouzel se i aktivně zúčastní jak na pódiu, tak i v prostranství před pódiem. Uvidí postavičky známé z příběhů o Harry Potterovi, mimo jiné Zlatoslava Lockharta ještě Albuse Brumbála, doktora Snape, Hagrida a další z bradavického učitelského sboru. Soutěžní stanoviště - Bradavický les - Příprava lektvarů - Azkabanské vězení - Zakletá pavučina - Zlaté koule - jsou rozmístěna v celém areálu Domu kultury. Pořad se skládá z jednotlivých soutěží a představení, tudíž si čas příchodu a odchodu můžou děti určit sami.

Vstupné na tento pořad je zdarma, ale protože kapacita sálu je omezena, je tedy důležité, aby si zájemci včas rezervovali místa v Domě kultury u sl. Kaplanové, tel: 326 792 081, nebo e-mail: kaplanova@dkmb.cz. 

uma

ROZTOKY U PRAHY:  Výstava ze sbírky Jiřího Mládka Středočeské muzeum v Roztokách u Prahy zahájí  už 17. dubna v 17 hodin. Představuje tři fenomény – geniální stavebnici, českou důmyslnost a umanuté sběratelství. Stavebnice Merkur – fenomén děrovaných plíšků, z kterých již několik generací sestavuje téměř cokoliv.

U jejího zrodu stál Jaroslav Vancl se svou firmou Inventor, založenou v roce 1920 v Polici nad Metují, v níž vyráběl stavebnici pod stejným jménem. V roce 1925 přešel na nový systém spojování jednotlivých dílů stavebnice, a to pomocí šroubků a matiček o velikosti M 3,5. Ten se zachoval, stejně jako nový název stavebnice – Merkur, v nezměněné podobě až dodnes.

Merkur baví, poučuje, rozvíjí fantazii, uvádí do základů techniky a mechaniky. Akademiku Ottovi Wichterlemu v roce 1963 dokonce pomohl k sestavení prvního poloprovozního modelu na odstředivé lití kontaktních čoček. V dnešní době stavebnice žije díky Jaromíru Křížovi a jeho synům, kteří založili firmu Merkur Toys, s. r. o., kde pokračuje výroba této české hračky proslavené i v zahraničí, a Muzeum stavebnice Merkur.

Jiří Mládek – největší sběratel kovových stavebnic – si plní své dětské přání, a to koupit si ty největší Merkury a postavit něco velikého. Doposud největším jeho modelem je Ocelové město. Na výstavě v Roztokách představí svoji rozsáhlou sbírku doplněnou několika modely z Muzea Merkuru, poprvé zde vystaví Ruské kolo, které dokončil právě nyní.

Jak se staví ze stavebnice Merkur, to si bude moci na výstavě zkusit každý zájemce.

Táňa Pekárková