Středočeský kraj

<p>DOBŘÍŠ: Již od začátku loňského roku probíhá v Dobříši Malá dobříšská univerzita, která 21. února přednáškou Yvonny Fričové vstoupí do svého třetího semestru. Hlavním organizátorem je dobříšská Městská knihovna, s jejíž pracovnicí Romanou Bodorovou jsme si o oblíbené univerzitě povídali.</p> <p>Kdy jste s univerzitou v Dobříši začali?</p> <p>První semestr jsme pod názvem Univerzita všech věků otvírali v únoru 2012. Tehdy jsme se volně inspirovali Univerzitou třetího věku a upravili pravidla tak, aby toto vzdělávání bylo sice kvalitní a zajímavé, ale méně náročné než studium skutečné Univerzity třetího věku. To znamená, že naši studenti nemusí psát semestrální či závěrečné práce a na závěr každého semestru obdrží ti se stoprocentní docházkou diplom za absolvování semestru. V prvním semestru jsme spolupracovali s naším stálým partnerem, dobříšskou kavárnou Velbloud Café a přednášky probíhaly přímo v kavárně.</p> <p>Konají se tam dodnes?</p> <p>Ne, kapacita kavárny se brzy ukázala být potřebám naší univerzity nedostačující. Proto jsme přednášky od 2. semestru, nyní již pod novou hlavičkou Malé dobříšské univerzity, přesunuli přímo do knihovny. 21. února se chystáme na začátek již třetího semestru.</p> <p>Komu bude patřit první přednáška?</p> <p>Paní Yvonně Fričové, která bude vyprávět o nesmírně zajímavých osudech známého cestovatele A. V. Friče, dědečka jejího manžela. Přednáška se jmenuje Checomacoco, A. V. Frič a indiáni s českou krví a začíná od 15 h (odpolední běh) a od 17.30 h (podvečerní běh). Je určena studentům univerzity i zájemcům z řad veřejnosti, pro ty je vstupné 60 korun a kávu nebo čaj mají v ceně. </p> <p>Podle jakých kritérií volíte témata a přednášející?</p> <p>Témata se snažíme volit taková, aby mohla oslovit studenty v podstatě od teenagerů po seniory. Již od začátku se ukazuje, že většinou se o přednášky zajímají nejvíce lidé ve věku mezi 50 a 60 lety. Z jejich reakcí vidíme, že oceňují velkou pestrost témat, a proto zveme přednášející z nejrůznějších oborů a oblastí. Také v každém semestru oslovujeme jak několik přednášejících z Dobříše a okolí, tak i veřejně známé osobnosti.</p> <p>Kolik máte studentů a v jakém věkovém rozpětí se pohybují?</p> <p>Přestože část návštěvníků přednášek se v každém semestru obmění, stále máme kolem 40 studentů. Jejich věk se pohybuje od 33 do 93 (!) let, na každou přednášku však přicházejí i další lidé, někdy i studenti. Jsme moc rádi, že k nám přijíždějí i lidé z okolních obcí, někdy dokonce i z Příbrami. Mezi našimi stálými studenty převažují ženy. </p> <p>Lze vysledovat, o jaká témata je mezi účastníky největší zájem?</p> <p>Byli jsme od začátku velice zvědavi na ohlasy na naše přednášky, hlavně na to, které téma či osobnost asi posluchače zaujme nejvíc. Zatím se však zdá, že každé téma si našlo mnoho vděčných a zaujatých posluchačů a skutečně všechny přednášky se ukázaly být velmi úspěšnými.</p> <p>Jak ještě dlouho budou moci účastníci studovat?</p> <p>Když jsme před rokem univerzitu otvírali, byla to pro nás velká neznámá. Řekli jsme si, že náplň, náročnost i vnitřní strukturu budeme upravovat v průběhu několika prvních semestrů. Tak, aby mohla být pro naše studenty co nejatraktivnější. Takže zatím stále hledáme – a otázku délky studia necháváme ještě otevřenou.</p>

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Kronikáře z oblasti kolem řeky Sázavy a Vltavy, jmenovitě z Petrova, Kamenného Přívozu a Jílového u Prahy a od druhé řeky z Krňan si přiblížíme také jejich publikační činností. Úvodem ještě k objasnění titulku – za geografický střed naší země je považován 398 metrů vysoký kopec Dábel, jehož domácí název v Petrově zní Dabel, obyvateli nedaleké Davle je nazýván Davelskou horou. Ta měla v dávnější minulosti spojitost se strážními ohni, které varovaly před nepřátelským útokem z Bavorska.</p> <p>Zastavení první – Petrov</p> <p> V Petrově (v roce 2010 žilo 510 obyvatel v 250 domech, v katastru obce se nacházelo 1112 chat) píše obecní kroniku Ing. O. Vorel. Před dosažením seniorského věku působil jako středoškolský profesor a následně ředitel jílovského Regionálního muzea. Zejména poslední působiště mu umožnilo důvěrně se seznámit s jeho archivem. V rámci 120. výročí založení muzea vyšla 130 stránková publikace formátu A5 (náčtrníková vazba) s názvem Okolo středu Čech, jejímž byl autorem. Místy až encyklopedickým stylem přibližuje historické a vlastivědné zajímavosti z blízké oblasti obou řek, které jsou doplněny desítkami fotografii, u jejichž popisu je uveden letopočet vzniku. Ve více jak dvou desítkách kapitol přiblížil vedle již jmenovaného Ďábla na protější straně Medník – kopec plný pokladů včetně zbytků třetihorní květeny, ale také proslulého kandíku, který rozkvétá ještě před příchodem jara. Jinde se zmiňuje o zelené perle Jílovska v podobě Vlčích skal. Ze stavebních pozoruhodností pak Štěchovickou přehradu na Vltavě, dokončenou během 2. světové války. Značnou pozornost věnuje železniční trati Posázavského pacifiku s evropskou raritou v podobě železničního viaduktu na Žampachu. Jinou připomínanou stavbou se stalo sanatorim v Prosečnici vzniklé v prvních letech samostatného státu. Léčilo se zde Tbc více jak 80 let. Smutný je fakt, že bylo prodáno do soukromých rukou, a zaniklo.<br />
Další z kapitol je věnována Včelnímu hrádku. Slávy dosáhl za Karla Josefa z Bieneberku, vášnivého archeologa, který se však také podílel na stavbě pevnosti Josefov a zasloužil se o vojenské mapování. V roce 1795 dosáhl šlechtického titulu. To je pouhý zlomek z Vorlovy knížky, jak ji sám nazývá. V dalších kapitolách seznámil čtenáře s trampy stejně poutavě jako s novodobým vojenským muzeem a se spoustou historických detailů. Neřadil je však chronologicky, takže třeba stavba zařízení na odčerpávání vody z dolů z pol. 19. stol. (Omyl vrchního inspektora …) předchází kapitole s názvem Setkání husitů na Křížkách. To však není výtka, ale zajímavé pojetí obsahu autorem.</p> <p>Krňany</p> <p> Publicista V. Šmerák v knize Mezi Vltavou a Sázavou (vydána k 950. výročí obce) hned v úvodu připomněl čtyři místní kronikáře, a to J. Bobka (1833 – 1930), Ant. Piskáčka (1876 – 1956), J. Zvelebila (1893 – 1961) a Vladimíra Mühlbacha (1905 – 1983). Zejména posledního kronikáře mnohokrát cituje a hlavně přibližuje ukázkami z jeho kroniky. Také v podobě podkladového materiálu. Ty psal na rozměrově stejné lístky papíru, které jednoduše procvakl děrovačkou a svázal bavlnkou. Velikou ozdobou jsou ty ručně psané ozdobným a přitom dobře čitelným písmem. Doplnil inkubáliemi a většinou místo fotografie přidal kresbu.<br />
V. Šmerák není kronikář, ale je profesně zaměřen na publikování. Knihu nechal doplnit také velikým množství leteckých snímků. Tak vzniklo dílo, které by asi s povděkem přijala i velká města.</p> <p>Kamenný Přívoz</p> <p> Kronikáře Antonína Kubíčka jsem stačil poznat osobně v jeho domku už jen jako místo pro dva „chalupáře“. Všechny volné prostory byly zabrané pro archiv v podobě krabic fotografií, písemností, plakátů. Nahlédl jsem do rukou psaných kronik, systému řazení příloh. Protože místo jeho letitého kronikaření je spojováno se spisovatelem J. Morávkem (1888 – 1958), ovlivnilo to jeho mimokronikářskou činnost. Tak vznikla doslova svépomocí vydaná knížka s vypůjčeným názvem Plavci na Sázavě. Je tvořena 15 kapitolami s cenným závěrečným slovem posledního tehdy žijícího plavce Vlastimila Papírníka. Cenné na Kubíčkově tvorbě je jednoduchý popis činnosti vorařů. Od stahování dřeva z lesa, svázání do vorů a jejich cestu po vodě. Vše připomínají názvy kapitol. Posuďte sami: I voroplavba je doprava, Historie sázavského vorařství, Plavci u nás z kronik…<br />
Nedivme se, že publikaci chybí většina knižních náležitostí. Cenné jsou fotografie (i ty jinde viděné). Některé jen vsunuty do vazby, jiné s ručním popiskem. I tak zanechal pan kronikář Kubíček zajímavý doklad o vorařství, jímž Kamenný Přívoz (podle J. Morávka Zázoz) žil po staletí až do poloviny minulého století.</p> <p>Jílové u Prahy</p> <p> Současným městským kronikářským pokračovatelem je knihovnice paní Jana Boučková. Píše ručně do kroniky úctyhodných rozměrů. Na pracovišti má v oddělené místnůstce vše potřebné pohromadě. Tedy počítač s internetem a tiskárnou, služebním telefonem, velkoplošnou barevnou kopírkou, ale také prostor na bezpečné uložení kronik. Samozřejmostí je její pohotové fotografování. Výsledky vkládá do přílohy nejen v papírové podobě. Místní Jílovské noviny využívá jako podkladový materiál, ale také do nich píše a přidává fotografie. Jako zaměstnanec radnice má „bezbariérový“ přístup k potřebným informacím.<br />
A zajímavost nakonec – paní kronikářka J. Boučková má „pod palcem“ kroniky spolků. I těch uzavřených, jako je např. Okrašlovacího spolku. Jeho poslední kroniky obsahovaly vlepované fotografie (tedy pomocí růžků). Pěkně svázané, obsahově odpovídající poslání, ale trochu poznamenané právě oním vkládáním. Nová kronikářka už pracuje výhradně na počítači a snímky vkládá digitálně.</p>

<p>DOBŘÍŠ/BŘEZNICE: Hned dvě výstavy najednou připravila malířka a arteterapeutka Františka Janečková, která žije v Jablonné u Kamýku nad Vltavou.</p> <p>První pod názvem Malováním k sebepoznání začala v neděli 3. února ve výstavním sále Kulturního domu Dobříš, druhá se pak koná od čtvrtka 7. února v březnické knihovně a infocentru.</p> <p>„Obě výstavy se liší rozlohou, neboť dobříšská výstavní síň je mnohem větší. Tam představuji obrazy hlavně z posledního měsíce, kdy jsem pracovala od Silvestra prakticky do dneška a tvořila až 12 hodin denně. Namalovala jsem téměř čtyřicet obrazů a bylo to krásné tvůrčí období, kdy jsem zase trochu ve smyslu sebepoznání povyrostla,“ uvedla malířka.<br />
Zastoupeny jsou i některé obrazy z francouzského období, neboť Františka Janečková žila 35 let ve Francii a domů se vrátila před dvěma lety. „Vystavuji je z toho důvodu, aby bylo vidět, že se člověk také vyvíjí a nemůže malovat pořád stejně. V Dobříši to je prostě taková oslava pro přátele, protože všichni mě tam znají. Jde o dar městu a všem přátelům,“ zdůraznila autorka.<br />
Březnice bude spíše velkou neznámou, protože tam ji prakticky nikdo nezná. „Bude to objevování, kdy nabízím březnickým obyvatelům besedu o umění, terapii a arteterapii. Abych se představila jako terapeut a zároveň jako umělec,“ poznamenala Františka Janečková. Vernisáž březnické výstavy totiž bude spojená s přednáškou a besedou malířky a arteterapeutky.<br />
Ta se narodila v roce 1954 a již jako malá snila o báječném světě plném krásy a lásky. V letech 1969 – 1973 absolvovala Gymnázium Dobříš a poté studovala obor výtvarná výchova, český jazyk na Pedagogické fakultě v Plzni. V letech 1975 až 2010 žila ve Francii, kde se věnovala své galerii a výuce výtvarného umění. Dnes vyučuje francouzskou konverzaci v ISŠ Příbram, vede semináře sebepoznávání a komunikace a s velkou radostí si maluje.<br />
„Dobříšská vernisáž byla spíše oslavná, nechala jsem připravit dobré jídlo, dobré pití, k dispozici byly mnou ručně malované vizitky. S úvodní řečí vystoupil Jan Hájek, který sám je umělcem a dnes má na Dobříši roztomilé vetešnictví. Mladé dívky zahrály na klavír a na flétnu, pak si návštěvníci prohlédli výstavu a nakonec Jan Hájek přivedl své kamarády, s nimiž muzicíroval,“ řekla výtvarnice.<br />
O březnické vernisáži zatím přesnou představu nemá. „Na začátku udělám teoretickou přednášku o fungování arteterapie, potom se lidé mohou ptát. Mám otázky velice ráda, dokonce raději odpovídám na otázky než teoreticky řečním,“ přiznala Františka Janečková s tím, že v Březnici vystaví obrazy hlavně ze svého francouzského období.</p>

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Časopis je vydáván nepřetržitě od roku 1976 a uveřejňuje především původní práce zabývající se geologickými, paleontologickými, karsologickými, archeologickými, biologickými, historickými, etnografickými a dalšími výzkumy na území Berounska, Českého krasu a přilehlé oblasti.</p> <p>Otevřen je i pro příspěvky s blízkou tematikou z jiných regionů či ze zahraničí, zprávy z akcí, novinky, nálezové zprávy, recenze a anotace a další drobné příspěvky.</p> <p>Letošní číslo časopisu Český kras vydalo Muzeum Českého krasu za plné finanční podpory Velkolomu Čertovy schody, a.s. Tmaň.<br /> Děkujeme! Děkujeme také členům redakční rady za jejich významnou a nezištnou pomoc.</p> <p>Časopis bude během několika týdnů možné zakoupit na pokladně Muzea Českého krasu v Berouně (Husovo nám. 87) v ceně 60 Kč nebo je možné jej objednat na dobírku (60 Kč + cena dobírky) na reditel(zavináč)muzeum-beroun.cz.<br /> Více o obsahu aktuálního ročníku naleznete níže.<br />
Informace o předchozích ročnících zde <p>Časopis Český kras rok 2011 XXXVII<br />
Obsah:</p> <p>Geologie, paleontologie</p> <p>Karel Žák, Roman Živor<br />
Nekrasové jeskyně ve slepencích brdského kambria</p> <p>Botanika</p> <p>Pavel Špryňar, Zdeněk Palice, Zdeněk Soldán<br />
Za mechorosty, lišejníky a cévnatými rostlinami Karlického údolí</p> <p>Historie<br />
Dana Hradilová<br />
Z historie firmy „Křemencové lomy v Berouně hýbl & Bouček“</p> <p>Patrik Pařízek<br />
Nejen o berounském „meisterstücku“ hodináře Antona Engelbrechta</p> <p>Lenka Žehrová<br />
Já přijal boj její a ona můj aneb velká aféra z Demlovy korespondence</p> <p>Krátké zprávy<br />
Štěpán Rak, Petra Přidalová<br />
Geologická exkurze do okolí Srbska a Svatého Jana pod Skalou</p> <p>Přemysl Zelenka<br />
Některé pseudokrasové jevy v horninách české křídové pánve</p> <p>Irena Jančaříková<br />
Čtyřicetiny chráněné krajinné oblasti Český kras</p> <p>Vojtěch Turek<br />
K osmdesátinám RNDr. Radvana Horného, CSc.</p> <p>Vladislav Kozák<br />
Vzpomínka na Vratislava Korduleho </p> <p>Karel Žák<br />
K životnímu jubileu Ireny Jančaříkové</p>

<p>BEROUN: Od konce minulého roku působí v Muzeu Českého krasu nový historik ThDr. Jakub Jukl, Th.D. – kurátor sbírkových předmětů. Je rodák z Prahy, kde žil celý život, v Berouně má ale rodinné kořeny. O jeho zájmech a také o práci, kterou považuje za zajímavou, si můžete přečíst v následujícím textu.</p> <p>Jaký vztah máte k Berounu a k regionu?</p> <p> Z Berouna pocházela moje prababička. Můj dědeček sem proto jezdíval před Druhou světovou válkou na prázdniny. Můj prapradědeček, Eduard Mejstřík, vlastnil dům v ulici Na klášteře, ale ten je dnes už zbořen. Byl také členem městské rady a za jeho funkčního období byla postavena nová radnice. Moc mě potěšilo, když jsem jeho jméno našel na pamětní desce ve vstupní hale radniční budovy. Proto je pro mě příchod do Berouna i návratem k rodinným kořenům.<br />
Berounsko je jednou z nejzajímavějších a na historii nejbohatších krajin naší vlasti. Najdeme zde tajemné a bájemi opředené Koněpruské jeskyně, Tetín a Sv. Jana pod skalou, kudy kráčely nohy světců, sídla králů jako byl Nižbor nebo Točník, u Loděnice bitevní pole přemyslovských knížat a na Karlštejně duchovní střed nejen Českých zemí, ale i střední Evropy, všude rozesetá svědectví mohutného hospodářského rozmachu Čech v 19. a první polovině 20. století i místa, nerozlučně spjatá s kulturními osobnostmi našeho národa: Liteň Svatopluka Čecha a Václava Beneše Třebízského, Jungmannovy Hudlice či Králův Dvůr Jan Preislera. A mohli bychom jmenovat mnoho dalších pamětihodností kraje.</p> <p>Jaké máte koníčky?</p> <p>Moje koníčky jsou spjaty právě s historií. Hodně čtu, rád jezdím i chodím na výlety, hlavně po Čechách a Moravě. Největším koníčkem je pro mě už od 18 let historický šerm. S naším šermířským uskupením se věnujeme husitské době, konkrétně představujeme vojenskou hotovost husitské Prahy. Snad budeme mít někdy příležitost ukázat naši husitskou jednotku na některé z muzejních akcí. Ale nebojte se, tentokrát přijdou husité v míru.</p> <p>Jaká je vaše funkce v muzeu?</p> <p>V muzeu pracuji na místě historika a kurátora sbírek výtvarného umění, historie, fondu Václava Talicha a dalších sbírkových souborů. Z titulu této funkce se starám jednak o správu sbírek, zápůjčky předmětů a samozřejmě o rozmnožování sbírek, jednak připravuji výstavy a další muzejní akce. Důležitou součástí mojí práce je i badatelská činnost, zaměřená na historii nejen Berouna, ale i celého Českého krasu.</p> <p>Co vás na práci baví?</p> <p>Vždycky jsem měl rád historii. Mám to štěstí, že koníček se mi stal prací, alespoň nakolik je to v zaměstnání možné. Je úžasné, že mohu bádat nad minulostí našeho města, našeho kraje i naší země. Zároveň je ale práce v muzeu velmi tvůrčí, protože je třeba vymýšlet a realizovat nejrůznější akce pro veřejnost, počínaje výstavami, přes přednášky a pořady pro děti a konče třeba muzejní nocí. Člověk pak musí přemýšlet, jak to udělat, aby návštěvníkům zpřístupnil poznatky zajímavým a pokud možno i zábavným způsobem. I to mě baví.<br />
A pak je tu práce se sbírkami. Procházejí vám přitom rukama věci, kterých se dotýkali naši předkové. Člověk cítí nejen obdiv, ale i závazek zachovat a zpřístupnit toto bohatství naší minulosti současným a budoucím generacím.</p> <p>Jak jste se k práci v muzeu dostal?</p> <p>Vlastně velmi prostě. Po studiu jsem pracoval pět let v muzeu v Říčanech u Prahy na místě historika a správce depozitáře. V loňském roce jsem se dozvěděl, že se na stejné místo hledá pracovník do berounského Muzea Českého krasu. Beroun jsem znal již tehdy, věděl jsem, že je to je staroslavné královské město s úžasně zachovalým opevněním. Řekl jsem si, že v takovém městě by práce historika mohla být velmi zajímavá. Nuže, přihlásil jsem se do výběrového řízení a byl jsem přijat.</p> <p>Připravujete v muzeu nyní nějakou akci?</p> <p>V muzeu se pořád něco děje. S kolegy si vzájemně pomáháme s přípravou výstav i dalších akcí. Nyní připravuji na 12. 3. od 18 hodin poutavé vyprávění o Janu Smiřickém ze Smiřic. Byl důležitou postavou husitské doby a měl zajímavý a v posledku tragický osud. Narodil se někdy před rokem 1400 v chudé rodině ve východních Čechách. Už na počátku husitské revoluce se přidal ke kalichu, což mu umožnilo nevídaný společenský vzestup. Během dvaceti let se z bezvýznamného rytíře stal jeden z nejbohatších mužů země. Proslul jako vynikající válečník, který dokázal sám vzdorovat mnohem silnějším soupeřům, i jako obratný politik, který jednal na císařských dvorech. Nakonec se mu stala osudovou srážka s Jiříkem z Poděbrad. Povídání o něm doplním také promítáním obrázků a map. Kniha o Janu Smiřickém bude také v prodeji na pokladně muzea.<br />
Také pracuji na výstavě obrazů Berouna od malíře Antonína Porketa, který naše město zobrazil tak, jak vypadalo před sto lety. Výstava by měla začít koncem dubna. V dlouhodobějším výhledu pracuji na výstavě k 750. výročí založení Berouna, na výstavě připomínající 100 let od vypuknutí 1. světové války a teď právě studuji stará vyobrazení Berouna a zabývám se historií opevnění města.</p>

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: V minulosti umožňovala dopravu převážně stavebního dřeva do Prahy vlastně jen řeka Vltava se svými přítoky, z nichž nejznámější je Sázava, a o té bude také řeč. Po vodě se plavilo od nepaměti a zřejmě nejstarším písemným dokladem je Kosmova kronika. Za Karla IV. došlo k nebývalému nárůstu, a proto také k vymezování péče o dopravní cestu, jež byla přenesena na mlynáře. V roce 1872 regulovalo už 40 jezů voroplavební trasu v délce 142 kilometrů ze Světlé nad Sázavou k soutoku obou řek u Davle</p> <p>Dva kronikáři – oba byli z Kamenného Přívozu. </p> <p>Antonín Kubíček psal obecní kroniku ještě na začátku současného století. Doma, rukou a téměř do posledních dnů života. Ač jsem ho navštívil málokrát, nedalo se nikdy přehlédnout, že jeho dům sloužil vlastně kronikářskému poslání, a tak trochu připomínal televizní seriál Dva chlapi v chalupě. Místa, kam obvykle ukládají vše potřebné pro domácnost ženy, sloužila k shromažďování fotografií, úředních písemností, plakátů, pozvánek, denního tisku a nejrůznějších výpisků. Systematicky byly vkládány také do krabic od bot, a já žasl nad přehledem kronikáře. Bezpečně věděl, kde má co uloženo. Jiným jeho koníčkem byly dějiny vorařství. Ty dokončoval podle data u fotografie nejstaršího voraře Vlastimila Papírníka kolem roku 1999. Sám navíc opravil pár tradovaných nepřesností. Týkaly se jmen faktorů, vorařů, jejich přezdívek, místních názvů či letopočtu posledního plavení.<br />
Kubíčkův dvacetistránkový přehled o voroplavbě hlavně na Sázavě připomíná Morávkovy knižní tituly samotným názvem. Jmenuje se Plavci na Sázavě a je tvořen 12 kapitolami a fotografickou přílohou voraření převážně na dolním toku Sázavy. Zájemci a znalci tady objeví kopii Patentu plaveckého pro Josefa Hroníka (narozen 1897), který platil pro úsek z Poříčí nad Sázavou do Prahy.<br />
Kubíčkovi Plavci na Sázavě vznikali nejspíš svépomocně. Chybí některé knižní náležitosti, jako třeba výše nákladu, byť byl zřejmě nepatrný. Zato prameny jsou obsáhlé. Velikým přínosem jsou ale také zapomenuté vorařské pojmy a souvislosti.</p> <p>Jan Morávek ve své knize Plavci na Sázavě (nejde o omyl v názvu) sepsal vlastně vorařskou kroniku. Úspěšnou a oblíbenou. Vždyť už v roce 1974 vyšlo šesté vydání v nákladu 55 000 kusů. Autor J. Morávek se narodil ve staré zájezdní hospodě zvané Hostinec na domě. Z vypravování si zapamatoval a poutavě přiblížil nejen život vorařů. Dělil je na chlupáče, kteří vlastnili pole, a strupy. Románově se život točil kolem rodu Loučilů a Dolejšů. (Na rozdíl od Ant. Kubíčka, který dokládal víc nejen „vládnoucích“ rodů.) Ti řídili vory, stáli v čele party dobré desítky vorařů a ústně sjednávali práci. Nad nimi byl faktor.<br />
Za celoroční dřinu dostávali voraři nejdříve zálohu, kterou podle malé výše posměšně nazývali „na boty a kazajku“. Rozdělování zlatek a později korun probíhalo v hospodě. Stávalo se očekávanou událostí, která se neobešla bez vydatného jídla v podobě tučných opečených jaternic, kopce brambor, zelí a dostatku piva.<br /> Jedlo se na společný řád. Za všechny platil faktor jedné nebo druhé party. Sám byl odměňován vejškou, která činila za ročních splavených asi dvou set pramenů sumu na zakoupení třeba několika krav nebo kusu pole. Peníze přivážel do Závozu ve fiakru účetní z Prahy. O veselou pohodu se při jídle postarali hastrmani Mančinčák, Pepinďák, potrhlý Ježišmant, starý Cinkal Červená kazajka, starý Však. Podobně se voraři posilňovali při přebírání vorů v Čerčanech od Horňáků, což byly party, které nesměly na dolní tok, jenž patřil Dolňákům. Před vyplutím je důkladně nakrmil hospodský Korbel, a to prorostlým vepřovým připravovaným v pivě.<br />
Slávu i dřinu vorařů začala však likvidovat železnice dobudovaná kolem roku 1900. Byla levnější, rychlejší a nezávislá na proměnlivém toku řeky. Nadbytek dřeva v horním Posázaví brzy pominul a varoplavba proto skončila před 2. světovou válkou.</p> <p>O vorařská mluvě</p> <p>Byla jednoduchá, vyjadřovala většinou stručné pokyny, někdy kvůli srozumitelnosti na vzdálenost mezi voraři a lidmi na břehu byly tvořeny uskupením několika libozvučných samohlásek. Třeba v pozdravech, jako houuu, hahouu, ahóóój.<br />
Kmeny stromů zbavené obvykle jen vrcholů až po využitelný průměr a větví se nazývaly kladina. Ta byla koňskými potahy dopravována na vaziště, kde se většinou roztřídily na plavučinu. Pak samospádem po splazech nebo smycích přes šikmo položené kmeny, se po mírném svahu dostávaly na plac. Drouhy čili upravenými sochory se navalily na připravené podpěry zvané kozy. Už stejně dlouhé a silné. Na slabších koncích se ručně nebozezy provrtaly otvory a jimi se protáhla vožděj, což byl přírodní materiál získaný z mladých stromků. Většinou už ve vodě vznikal konečně vor. Na něj přibyly příčné klády důmyslně navlečené a zaklínované stlučkami, aby podle sázavské míry 12 klád drželo pěkně pohromadě. První vor zvaný předák byl opatřen osm metrů dlouhým veslem, jímž vrátný ovládal směr. V případě klidné plavby si mohl sednout na jednoduchou lavičku. Za ní se nacházela ve vorařské hantýrce stojka s dvěma firmami. Na červeném plátně jméno plavecké společnosti a na černém vrátného, dnešními slovy vedoucího voroplavby. Druhý vor z deseti se nazýval pacholčí, protože na něm stál pomocník zvaný staročesky pachole.<br /> Zbývá připomenout snad ještě hastrmany, mladé úhoře, brzdu zvanou šrek, otčenáš a třeba grošovky. První přezdívky byly závislé na stáří vorařů. Šrek se umisťoval na osmý vor v prameni a modlitbu Plavecký otčenáš museli ovládat všichni, ale hlavně se jím řídit v nejnebezpečnějších místech za jezem na Žampachu. Když se podařilo proplutí, a to bylo většinou, pak v Haberně u Pikovic se spojovaly dva prameny vorů vedle sebe do šipy. Také posádka se znásobila. A grošovky? Tak se říkalo otepím vorařského odpadu na topení, za kterou se v Praze úspěšně prodávaly.</p> <p>Co dodat?</p> <p>Regionální muzeum v Jílovém u Prahy připomíná vorařství od 2. února výstavou.<br />
Spojení sem je Posázavským Pacifikem, který nabízí sice romantické výhledy, ale obvykle nemá návaznou autobusovou dopravu, což znamená pěšky dva kilometry. Naopak linka 332 ze stanice metra Budějovická má nejvýše hodinový interval. Tradiční vorařské menu se tady sice nenabízí, ale na přiměřeně útulné posezení je kam zajít, a to včetně vyhlášené cukrárny.</p> <p> Prameny:<br />
Antonín Kubíček: Plavci na Sázavě<br />
Jan Morávek: Plavci na Sázavě<br />
Jaromír Košťák</p>