Kronikáři okolo středu Čech

<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Kronikáře z oblasti kolem řeky Sázavy a Vltavy, jmenovitě z Petrova, Kamenného Přívozu a Jílového u Prahy a od druhé řeky z Krňan si přiblížíme také jejich publikační činností. Úvodem ještě k objasnění titulku – za geografický střed naší země je považován 398 metrů vysoký kopec Dábel, jehož domácí název v Petrově zní Dabel, obyvateli nedaleké Davle je nazýván Davelskou horou. Ta měla v dávnější minulosti spojitost se strážními ohni, které varovaly před nepřátelským útokem z Bavorska.</p> <p>Zastavení první – Petrov</p> <p> V Petrově (v roce 2010 žilo 510 obyvatel v 250 domech, v katastru obce se nacházelo 1112 chat) píše obecní kroniku Ing. O. Vorel. Před dosažením seniorského věku působil jako středoškolský profesor a následně ředitel jílovského Regionálního muzea. Zejména poslední působiště mu umožnilo důvěrně se seznámit s jeho archivem. V rámci 120. výročí založení muzea vyšla 130 stránková publikace formátu A5 (náčtrníková vazba) s názvem Okolo středu Čech, jejímž byl autorem. Místy až encyklopedickým stylem přibližuje historické a vlastivědné zajímavosti z blízké oblasti obou řek, které jsou doplněny desítkami fotografii, u jejichž popisu je uveden letopočet vzniku. Ve více jak dvou desítkách kapitol přiblížil vedle již jmenovaného Ďábla na protější straně Medník – kopec plný pokladů včetně zbytků třetihorní květeny, ale také proslulého kandíku, který rozkvétá ještě před příchodem jara. Jinde se zmiňuje o zelené perle Jílovska v podobě Vlčích skal. Ze stavebních pozoruhodností pak Štěchovickou přehradu na Vltavě, dokončenou během 2. světové války. Značnou pozornost věnuje železniční trati Posázavského pacifiku s evropskou raritou v podobě železničního viaduktu na Žampachu. Jinou připomínanou stavbou se stalo sanatorim v Prosečnici vzniklé v prvních letech samostatného státu. Léčilo se zde Tbc více jak 80 let. Smutný je fakt, že bylo prodáno do soukromých rukou, a zaniklo.<br />
Další z kapitol je věnována Včelnímu hrádku. Slávy dosáhl za Karla Josefa z Bieneberku, vášnivého archeologa, který se však také podílel na stavbě pevnosti Josefov a zasloužil se o vojenské mapování. V roce 1795 dosáhl šlechtického titulu. To je pouhý zlomek z Vorlovy knížky, jak ji sám nazývá. V dalších kapitolách seznámil čtenáře s trampy stejně poutavě jako s novodobým vojenským muzeem a se spoustou historických detailů. Neřadil je však chronologicky, takže třeba stavba zařízení na odčerpávání vody z dolů z pol. 19. stol. (Omyl vrchního inspektora …) předchází kapitole s názvem Setkání husitů na Křížkách. To však není výtka, ale zajímavé pojetí obsahu autorem.</p> <p>Krňany</p> <p> Publicista V. Šmerák v knize Mezi Vltavou a Sázavou (vydána k 950. výročí obce) hned v úvodu připomněl čtyři místní kronikáře, a to J. Bobka (1833 – 1930), Ant. Piskáčka (1876 – 1956), J. Zvelebila (1893 – 1961) a Vladimíra Mühlbacha (1905 – 1983). Zejména posledního kronikáře mnohokrát cituje a hlavně přibližuje ukázkami z jeho kroniky. Také v podobě podkladového materiálu. Ty psal na rozměrově stejné lístky papíru, které jednoduše procvakl děrovačkou a svázal bavlnkou. Velikou ozdobou jsou ty ručně psané ozdobným a přitom dobře čitelným písmem. Doplnil inkubáliemi a většinou místo fotografie přidal kresbu.<br />
V. Šmerák není kronikář, ale je profesně zaměřen na publikování. Knihu nechal doplnit také velikým množství leteckých snímků. Tak vzniklo dílo, které by asi s povděkem přijala i velká města.</p> <p>Kamenný Přívoz</p> <p> Kronikáře Antonína Kubíčka jsem stačil poznat osobně v jeho domku už jen jako místo pro dva „chalupáře“. Všechny volné prostory byly zabrané pro archiv v podobě krabic fotografií, písemností, plakátů. Nahlédl jsem do rukou psaných kronik, systému řazení příloh. Protože místo jeho letitého kronikaření je spojováno se spisovatelem J. Morávkem (1888 – 1958), ovlivnilo to jeho mimokronikářskou činnost. Tak vznikla doslova svépomocí vydaná knížka s vypůjčeným názvem Plavci na Sázavě. Je tvořena 15 kapitolami s cenným závěrečným slovem posledního tehdy žijícího plavce Vlastimila Papírníka. Cenné na Kubíčkově tvorbě je jednoduchý popis činnosti vorařů. Od stahování dřeva z lesa, svázání do vorů a jejich cestu po vodě. Vše připomínají názvy kapitol. Posuďte sami: I voroplavba je doprava, Historie sázavského vorařství, Plavci u nás z kronik…<br />
Nedivme se, že publikaci chybí většina knižních náležitostí. Cenné jsou fotografie (i ty jinde viděné). Některé jen vsunuty do vazby, jiné s ručním popiskem. I tak zanechal pan kronikář Kubíček zajímavý doklad o vorařství, jímž Kamenný Přívoz (podle J. Morávka Zázoz) žil po staletí až do poloviny minulého století.</p> <p>Jílové u Prahy</p> <p> Současným městským kronikářským pokračovatelem je knihovnice paní Jana Boučková. Píše ručně do kroniky úctyhodných rozměrů. Na pracovišti má v oddělené místnůstce vše potřebné pohromadě. Tedy počítač s internetem a tiskárnou, služebním telefonem, velkoplošnou barevnou kopírkou, ale také prostor na bezpečné uložení kronik. Samozřejmostí je její pohotové fotografování. Výsledky vkládá do přílohy nejen v papírové podobě. Místní Jílovské noviny využívá jako podkladový materiál, ale také do nich píše a přidává fotografie. Jako zaměstnanec radnice má „bezbariérový“ přístup k potřebným informacím.<br />
A zajímavost nakonec – paní kronikářka J. Boučková má „pod palcem“ kroniky spolků. I těch uzavřených, jako je např. Okrašlovacího spolku. Jeho poslední kroniky obsahovaly vlepované fotografie (tedy pomocí růžků). Pěkně svázané, obsahově odpovídající poslání, ale trochu poznamenané právě oním vkládáním. Nová kronikářka už pracuje výhradně na počítači a snímky vkládá digitálně.</p>