Středočeský kraj

<p>BŘEZNICE: Odbor kultury březnické radnice připravil na sobotu 29. června další Literární vycházku. Tentokrát se zájemci vydají vlakem za pramenem léčivé vody do Dobré Vody. Odjezd je z vlakového nádraží v 10.15 hodin, návrat je plánován pěšky údolím kolem řeky.</p> <p>„Navštívíme kapličku sv. Maří Magdaleny, připomeneme si dobrovodské lázně v době svého největšího rozkvětu. Tehdy sem jezdily i známé osobnosti doby národního obrození, konkrétně M. Tyrš, J. V. Frič nebo L. Stroupežnický. Při zpáteční cestě si povíme něco o Hrochově Hrádku, zřícenině hradu nad kolejemi, Stražišti, Bozni a Šancích,“ představila náplň vycházky organizátorka Petra Bartoníčková.<br />
Literární vycházky souvisejí s Literární kavárnou, což jsou březnická setkávání přátel literatury. Vůbec první kavárna byla věnovaná anglické literatuře a uskutečnila se v Kavárně u bylinné zahrádky na zámku v červnu 2011. První procházka S Boženou Němcovou za Hanušem Jurenkou a Hanušem Kolovratem se konala o tři měsíce později.<br />
„Jurenka žil mnoho let v Březnici. Jako mladík byl přítel Boženy Němcové a je pochován v Březnici. Zde jsem spolupracovala s kastelánem Robertem Bartákem, ten přijal pozvání i k několika dalším vycházkám. Úspěch byl veliký, přišlo snad 40 lidí všech věkových kategorií,“ poznamenala Bartoníčková.<br />
Díky grantu z ministerstva kultury Knihovna 21. století pak mohli pořadatelé zvát i hosty, například spisovatele Josefa Formánka nebo písničkáře Jana Buriana. „V červnu 2012 jsme připravily literární vycházku už s Alenou Heverovou, ve dvou se to lépe táhne. Jmenovala se Po stopách loutkářky Arnošty Kopecké a celou vycházku jsme zakončili na zámku loutkovým divadlem,“ zavzpomínala organizátorka.<br />
Další vycházky směřovaly za březnickými pověstmi, pokladem do kostela sv. Rocha na hřbitově nebo za malířem, hudebníkem a etnografem Ludvíkem Kubou. „Témat je moc a moc, jen času je málo. Vycházky nás ale baví a rády jim věnujeme svůj volný čas. Kam se vydáme příště, ještě nevíme, ale ať se všichni nechají překvapit,“ poznamenala Petra Bartoníčková.</p>

<p>DOBŘÍŠ: Dětské oddělení Městské knihovny Dobříš patří mezi pět nejlepších v republice. Získala totiž 1. místo v soutěži Kamarádka knihovna v kategorii měst od 7 do 15 tisíc obyvatel. O knihovně a také o této soutěži jsme si povídali s knihovnicí Romanou Bodorovou.</p> <p>Kdo soutěž vyhlašuje a kolikátý ročník se letos uskutečnil?</p> <p> Letos se konal 4. ročník soutěže Kamarádka knihovna. Tuto soutěž vyhlašuje SKIP – svaz knihovnických a informačních pracovníků ČR a Klub dětských knihoven SKIP ve spolupráci s firmou 3M Česko. Jedná se o soutěž dětských oddělení veřejných (obecních či městských) knihoven z celé republiky. Koná se jednou za dva roky, první ročník proběhl v roce 2007. </p> <p>Kolik knihoven se ve vaší kategorii přihlásilo?</p> <p> I letos jsme byli překvapeni malým počtem přihlášených. Zřejmě to však o stavu českých knihoven cosi vypovídá: mnoho knihoven je na tom bohužel tak, že se na umístění na vyšších příčkách žebříčku neodvažuje ani pomyslet. Nutno říci, že za tím spíše než malá aktivita jejich pracovníků stojí nedostatečná podpora ze strany zřizovatele, tedy obce. V tomto roce se soutěže zúčastnilo pouze 105 knihoven v 5 kategoriích, v kategorii měst od 7 do 15 tisíc obyvatel nás soutěžilo pouze 16. </p> <p>Co všechno komise hodnotila?</p> <p> Hodnotila spokojenost dětí s jejich knihovnou. Děti nám vystavovaly vysvědčení, kde hodnotily vše od chování knihovnic přes výběr knih a časopisů, programy a akce, otvírací dobu, srozumitelnost členění knižního fondu, počítačové i interiérové vybavení až po vzdálenost knihovny od místa bydliště. Dále komise hodnotila otvírací dobu dětského oddělení, procento registrovaných dětských čtenářů z celkového počtu dětí v obci, průměrný počet výpůjček na 1 dítě, počet akcí a stanic veřejného internetu v oddělení, počet knih pro děti, nakoupených za poslední rok a další řadu věcí. </p> <p>Čím myslíte, že vaše dětské oddělení nejvíce zabodovalo?</p> <p> V celkovém hodnocení naší knihovny komise zdůraznila tři věci. Počet registrovaných dětských čtenářů, počet akcí pro děti a rodinu a kvalitu interiéru nového dětského oddělení.</p> <p>Účastnili jste se této soutěže poprvé?</p> <p> Ne, potřetí. Již v minulých dvou ročnících soutěže jsme se díky hodnocení dětí i díky našim statistikám vždy dostali mezi desítku nejlepších. Opakovaně nám však bylo řečeno, že k lepšímu umístění nám schází jediná věc, větší a vybavenější samotné dětské oddělení. Ostatně my sami jsme dobře věděli, že stav oddělení pro děti již naprosto neodpovídá potřebám našich čtenářů. Naštěstí se nám podařilo získat nové prostory, a tak jsme loni v březnu mohli konečně dětem nabídnout moderně vybavené oddělení, kde si může najít svůj kout opravdu každý. </p> <p>Je s vítězstvím spojena nějaká odměna?</p> <p> To, že se nám podařilo dostat se mezi nejlepších 5 dětských knihoven v republice, je pro nás prestižní záležitost a potvrzení toho, že svou práci snad opravdu děláme dobře. Velmi si vážíme nejen rozhodnutí komise, ale v první řadě hodnocení samotných dětí. Při převzetí diplomu jsme dostali velkoplošnou samolepící nástěnku a mnoho praktických drobných dárků od firmy 3M. </p> <p>Je ještě vůbec něco, co vaši knihovnu trápí?</p> <p> Dobříšská knihovna sídlí v 1. patře a velice nás mrzí, že z těchto důvodů je pro mnoho lidí špatně dostupná či dokonce nedostupná vůbec. V současnosti ve spolupráci s městem intenzivně pracujeme na projektu nového bezbariérového vstupu do knihovny. Doufáme, že se nám podaří na tento projekt získat grant a že se k nám již třeba za rok konečně dostanou i lidé s dočasným či trvalým fyzickým handicapem, stejně jako maminky s kočárkem.</p>

<p>SÁZAVA: Okno do nebe je název výstavy křesťanských ikon současného ikonopisce Martina Damiana. V rámci prohlídkové trasy Sázavského kláštera si ji mohou zájemci prohlédnout denně kromě pondělí a výstava potrvá až do 28. září. Martin Damian nám ochotně odpověděl na několik otázek.</p> <p>Už jste v Sázavě někdy vystavoval? </p> <p> V Sázavském klášteře vystavuji poprvé. V minulosti jsem několikrát toto místo navštívil, protože mám rád historii a především duchovní prostředí. Žil jsem šest let v klášteře bratří kapucínů, takže mi místa jako kláštery a kostely přirostla k srdci. Proto jsme moc rád, že se má výstava v benediktinském klášteře na Sázavě koná.</p> <p>Jak se vám líbí prostředí a atmosféra kláštera?</p> <p>Je zde silné duchovní prostředí, nacházím tu jakýsi pokoj. Myslím, že si mnohdy stačí projít jen zahradu a chvíli si zde posedět. Samozřejmě, že i prostory kláštera jsou naprosto jedinečné, což mi dalo také příležitost uspořádat výstavu podél celé prohlídkové trasy. Klášter je nádherné místo, ve kterém je téměř hmatatelně cítit duchovní atmosféru. Během instalace výstavy jsem se do tohoto místa zamiloval a musím se přiznat, že je to také díky přístupu kastelánky, paní Matoušové. Napadá mě, kolik životů v minulosti prošlo těmito zdmi, jací ti lidé byli. Byli opravdu svatí? Jak žili? Byli šťastní nebo trpěli? </p> <p>Máte k regionu Posázaví nějaký bližší vztah?</p> <p> V okolí Sázavy je velice krásná příroda a právě ta mě sem přitahuje. Také majestátnost kláštera na skále nad řekou je pro mě jakýmsi magnetem. Když chodím okolo Sázavy, tak si představuji, jak těmito místy procházel svatý Prokop a přemýšlím o tom, co zde asi zažíval. Navíc v Týnci nad Sázavou bydlí mí přátelé, které občas navštěvuji. Vždy si uděláme procházku přírodou, což je balzám na duši. </p> <p>Vystavujete v klášteře ikony z poslední doby?</p> <p> Ano, jedná se především o ikony, které jsem tvořil v posledních letech. Důležité pro mě bylo vytvořit ikonu svatého Prokopa přímo pro tuto příležitost, a to se podařilo. Je vystavena v kryptě pod kostelem a myslím, že je na správném místě. Zde probíhají i bohoslužby, takže ikona slouží k modlitbě, což je důležité.</p> <p>Co vás přivedlo k malování ikon?</p> <p> V době, kdy jsem působil v klášteře, jsem měl více než měsíc nutkání vytvořit ikonu pro sebe k rozjímání. Když se mi to podařilo, začali přicházet ostatní bratři a prosili mě, jestli bych vytvořil ikonu i pro ně. Tak jsem se začal více zajímat o techniky, způsoby tvorby, historii i teologii ikon. Seznámil jsem se s jednou pravoslavnou ikonomalířkou a docházel k ní do atelieru, kde jsem měl příležitost seznámit se s některými postupy a způsoby tvorby.</p>

<p>TÝNEC NAD SÁZAVOU: Celý červen patří muzeum na týneckém hradu mexické malířce Laurelen Rodriquez. Její pestrá výstava nese název Mexické barvy a zájemci si ji mohou prohlédnout denně kromě pondělí od 10 do 17 hodin.</p> <p>„S Laurelen jsem se seznámila loni o prázdninách, když navštívila spolu s manželem a jeho rodinou náš hrad. Jsem moc ráda, že jsme se domluvily na spolupráci a výstava se u nás uskutečnila, jedná se o první jihoamerickou malířku, která u nás prezentuje svá díla,“ uvedla kastelánka hradu Magdalena Timplová.<br />
Malířka žije od roku 2010 v České republice, a i za tak krátkou dobu si stačila vytvořit k Benešovsku a jeho památkám pozitivní vztah. „V posledních měsících jsem s manželem navštívila různá místa Posázaví. Přivedl mě sem zájem o staré hrady, prohlédla jsem si nejen Týnec nad Sázavou, ale také Český Šternberk a zámek Konopiště,“ řekla Laurelen Rodriquez.<br />
Ta v Týnci vystavuje 19 olejomaleb, autorské šperky, inspirované různými mexickými kulturami, a hedvábné šátky. Šátky také učila na vernisáži vázat návštěvníky a tento workshop se setkal s velkým ohlasem.<br />
„Na vystavených obrazech najdou návštěvníci nejen mexický folklór, tradice a tance, ale také mexickou kuchyni včetně pálivých papriček. Vše ve velmi pestrých barvách. Pro malbu obrazů používám olejové barvy, na šátky pak speciální barvy na hedvábí,“ vysvětlila výtvarnice, která projevovala vášeň pro kresbu a malbu již od svých tří let.</p>

<p>VOTICE: V pondělí 9. června 2013 se tělocvična Základní školy ve Voticích na Benešovsku změnila v divadlo a žáci III. C na herce. Dopoledne pro všechny své spolužáky a odpoledne pro rodiče a veřejnost sehráli pohádkové představení Příhody hrnčíře Kuby a jeho přátel z kerského lesa.</p> <p>„Před rokem se na mne obrátila paní učitelka Blanka Němečková, jestli bych neměl nic proti tomu, kdyby pro své žáčky připravila dramatizaci podle mých Pohádek z kerského lesa,“ vzpomíná nymburský spisovatel Jan Řehounek na počátky tohoto projektu. Paní učitelce nejenže souhlas dal – kterého autora by nepotěšilo, že jeho texty žijí svým dalším životem, ale rovněž přislíbil spolupráci na scénáři.</p> <p> „Základ dramatizace zpracovala paní učitelka, já jsem v něm udělal jen několik dílčích změn a doplnění. Po vzájemné dohodě jsem ale do pohádky dopsal texty šesti písniček, protože paní učitelka chtěla, aby si děti i zazpívaly,“ říká Jan Řehounek. O muziku k písničkám požádala pana učitele Jiřího Sedláčka ze Základní umělecké školy ve Voticích.</p> <p> „Vzal jsem to jako zajímavou výzvu. Něco podobného jsem ještě nekomponoval a jednoduché texty úplně samy vybízely ke zhudebnění,“ zaníceně vykládá absolvent skladby na pražské konzervatoři Jaroslava Ježka. O tom, že se mu hudba povedla, svědčí především fakt, že dětští interpreti zpívali písničky s neobyčejnou chutí a radostí. Hudbu pan učitel nahrál s malým orchestrem žáků ZUŠ, ale při představeních se k nahrávce připojilo sedm malých muzikantů na živo a sedmičlenný vokální soubor.</p> <p> Nervozita před představením si nezadala s předpremiérovou atmosférou ve velkých divadlech. S tím rozdílem, že tady herci plnili i funkce inspicientů a kulisáků, dokonce si všechny rekvizity a kulisy vyrobili sami. Hlediště se zaplnilo do posledního místečka, a ač diváky byly neposedné děti, rozhostilo se úžasné ticho, do něhož nastoupilo dvacet devítiletých divadelních umělců.</p> <p> Začal se odvíjet příběh hrnčíře Kuby, který se svými přáteli lidskými i z říše pohádkové vystrojí svatbu vodníkovi, pochytá bandu loupežnického hejtmana Sakrapráce, potrestá pana knížete za to, že jim chtěl vzít studánku s dobrou vodou, zachrání lesní vílu, aby se s ní v závěru oženil. „Je to velká sláva, Kuba se nám žení, Janinka se vdává…“ zpívají a pohádka končí. „Bylo to senzační, moc mě to bavilo!“ prohlásil po premiéře Dan Stárek, představitel vodníka Žblabuňky, který mimochodem odvedl jeden z nejlepších výkonů.</p> <p> Celá historie na první pohled jednoduché akce se jeví jako běžná epizoda ze života jedné školy. Skrývá se za ní ale neobyčejné množství práce jak dětí, vždyť příležitost dostaly všechny, dokonce i fyzicky handicapovaný Vláďa Šovkoplas, jenž si zahrál zbrojnoše, tak učitelů, kteří se jim ve svém volném čase věnovali. Ne v každé škole tomu tak je, proto si ta votická zaslouží obrovské poděkování.</p> <p> Zbývá jen dodat, že po premiéře a první repríze už má soubor votických „třeťáků“, po prázdninách už „čtvrťáků“, nabídky na další tři představení v září. „Možná by stálo za to, kdyby se pohádky chopil nějaký soubor dospělých,“ domnívá se autor hudby.</p>