Plzeňský kraj

Sledujeme akrobatická čísla, nad kterými zůstává rozum stát, okouzleni barevností, jistou dekadencí i zábavou. Artistická vystoupení se objevovala ve veřejném prostoru - na jarmarcích a trzích společně s pouličními českými loutkáři už před více než 250 lety. Divadelní klaunerie měla své místo převážně v období meziválečné avantgardy (například v Osvobozeném divadle) a gradovala moderní pantomimou kolem osob Ctibora Turby, Borise Hybnera či Boleslava Polívky. Později se do tohoto odvětví stále více zapojují profesionální artisté, tanečníci, sportovci a tvaruje se tak současná forma českého nového cirkusu, který v plné své kráse propukne až po revoluci díky zahraničním souborům a vlivu na českou scénu. A i když je to více než čtvrtstoletí od doby, kdy se k nám nový cirkus dostal, stále je to mladý a dynamický žánr, který se u nás dále vyvíjí.

Některé cirkusové disciplíny (akrobacie, klaunerie, fyzické divadlo či nonverbální divadlo) se vyučují na vybraných uměleckých školách (DAMU, HAMU, JAMU), ale čistě zaměření na nový cirkus nemá žádná. Soubory a spolky, které se mu věnují, vznikají logicky z vlastní iniciativy těch, kteří ho chtějí dělat – ať už to jsou divadelníci, sportovci, tanečníci nebo čistě nadšenci. A jeden takový vznikl i v Plzni. Založil jej Jiří Misař, který mi o plzeňských žonglérech vyprávěl.

Prvotní náznak plzeňského cirkusového jedináčka sahá až do roku 2004, kdy na počátku všeho stála parta středoškoláků, kteří ve volných chvílích brali do rukou tyče a poiky (míčky na provázcích, jejichž kroužením vznikají barevné obrazce) a zkoušeli, jaké triky s nimi dokáží. S jejich odhodláním rostly i jejich ambice. Zatoužili mít svou vlastní skupinu, s kterou budou publikum oslňovat ohnivou show a žonglováním. Chtěli spojit plzeňské žongléry s ostatními kolegy z dalších koutů republiky, ale i ze zahraničí a uspořádat velká setkání v Plzni. Na splnění tohoto snu ale museli ještě sedm let počkat. „Na začátku jsme něco vydělali za vystoupení. To jsme si rozdělili, dali jsme si každý pár piv a to bylo všechno. Pak jsme vydělané peníze začali shromažďovat, kupovat lepší vybavení, pořizovat kostýmy a víc se profesionalizovat. Založením sdružení jsme získali větší pocit zodpovědnosti a začali jsme na tom víc pracovat“. Sdružení založili v roce 2011 tehdy již dvaadvacetiletí muži a jedna dívka (Jan Brand, Jiřina Adamková, Jirka Misař a Ondřej Starý). Plzeňské cirkusové dítko dostalo tehdy jméno Žongléros Ansámbl. Do svého programu začali Žongléros kromě ohnivé a světelné show zapojovat také žonglování. V duchu tradičních pouličních kejklířů trénovali, jak s vtipem Jirka Misař říká, v jejich „první kryté tělocvičně“ – chápejte – na betonovém place pod plzeňským mostem Milenia. Nepršelo tam a světlo jim poskytla jedna pouliční lampa. Dokud nebylo mínus pět, denně trénovali i třeba v zimních bundách.

K dalšímu uměleckému posunu Žongléros Ansámbl velmi dopomohlo otevření staronového industriálního objektu Světovar (2013 – 2014), který svými prostorami nabízel možnost zkoušet za relativně příznivých podmínek. V tomto vnímají Žongléros Světovar jako zlomový bod. Tam si otevřeli místnost, kde mohli být i v zimě. Visela zde jejich první šála (kus pružné látky zavěšené vysoko od stropu), na které začali rozvíjet vzdušnou akrobacii, pokračovali v žonglování a trénovali párovou akrobacii a acroyogu (akrobacie ve dvou s prvky jógy).

Zaměřili se na správný marketing, na image a zároveň začali hledat nové lidi, kteří by se k nim přidali.

Členové odcházeli a přicházeli. Mnohým z nich nevyhovovalo tempo, které zapálení zakladatelé nasadili. „Měli jsme skupinu bubeníků, s kterou jsme vystupovali, ale ti to chtěli dělat prostě pro zábavu. My jsme to zase chtěli furt posouvat a dělat lepší a lepší. I proto odcházelo dost členů, už to pro ně bylo moc. Pro nás to byl dennodenní odpolední chleba, my jsme vlastně nic jiného nedělali.“

V Plzni byli jediní. Sem tam jeli na nějaký workshop, ale zkušenosti získávali hlavně samostudiem, a to převážně přes internet. Na Youtube bylo velké množství videí z párové akrobacie, ale zkoušet museli sami. „Videa v té době ještě nebyla úplně kvalitně dělaná, takže jsme věděli, že se určitá pozice udělat dá, ale techniku jsme si museli vypilovat sami. Například osmdesát procent toho, co známe z párové akrobacie, jsme se naučili z videí a z toho, že jsme třeba stokrát spadli na beton. Potom jsme teprve zjistili, že musíme dát trochu jinak nohu, a pak to jde.“ K rozvoji jim pomohla také řada workshopů v zahraničí i Čechách, kde se naučili nové cviky, triky a hlavně základy různých technik akrobacie, správných úchytů a podobně. „Od začátku jsme měli motivaci nebo vzor například v Praze, kde byli tak o pět let dál. V žonglování nás inspirovali Bratři v tricku, kteří byli a jsou pořád úžasní. Vystupovali nám i na prvním festivalu, který jsme pořádali, s vystoupením s kuželkami… všichni jsme z toho byli hotoví… tím nás ještě víc motivovali. Krásné je to, že nový cirkus je nádherný tím, jak může být různorodý. Má nekonečně možností propojování různých žánrů (tance, videomapingu, akrobacie, žonglování, hudby, trampolíny, v podstatě na co vzpomenete), dá se to všechno spojit do jednoho představení. To je to, co nás motivuje.“.

Velkou podporou pro fungování a spolupráci s dalšími uměleckými skupinami jsou především tréninková centra. Na začátku roku 2014 získali Žongléros část prostor plzeňské waldorfské školy. Vzniklo tak středisko pro nový cirkus v Plzni Cirkulárium. Dvě tělocvičny s vybavením na vzdušnou akrobacii, žonglování, cyrwheel (cirkusový nástroj ve tvaru velkého kola, do kterého si umělec stoupne – nohama a rukama drží kruh za ráfky a svou vlastní vahou a pohyby těla jej roztáčí), balanční kouli, hooping (obruč) a mnohé další. Z „parkových lidí“ se náhle změnili v umělce-sportovce se zázemím. Mohli trénovat téměř kdykoli. Často v tělocvičně i přespávali.

Ke skupině se začali přidávat další lidé a i díky tomu se rozšířila jejich tzv. akademie (lidé do Cirkulária docházejí a trénují s tím, že platí měsíční poplatek a díky tomu mohou trénovat kdykoliv.  Zároveň mají jednou týdně jeden trénink vedený, takže získají všeobecný rozvoj). Akademie funguje stále a rozrůstá se, rodí se zde noví žongléři, ale otázka je, jaká bude její budoucnost. Bohužel se v současné době waldorfská škola rozšiřuje a Žongléros musí hledat prostory nové. „Pro nás je teď zlomové najít dostatečně velké prostory i s dostatečným zázemím, protože všechno to naše náčiní zabere dost místa.“ Je evidentní, že tréninkové prostory jsou pro fungování skupiny zcela klíčové a nejde jen vlastní umělecký rozvoj skupiny, ale také o příležitost, jak dostat nový cirkus mezi obyvatele Plzně, kteří si již tento umělecký směr na pomezí sportu a umění i díky Žongléros oblíbili. 

Akrobatické disciplíny se obecně staly v současné době pro veřejnost lákadlem. Vidí v nich určitý druh zábavy spojený s fyzickým výkonem. Logickým vývojem vznikají kurzy vedené pro veřejnost. Žongléros už zpočátku dělali jednorázové workshopy – spíše na objednávku a převážně žonglování. Pokračovalo to srazy v parku, následoval Světovar a ve velkém to propuklo s prostorami ve škole. Své výsledky pak kurzisté prezentují na společných vystoupeních nazvaných Cirkus do gala, který se koná dvakrát do roka v kulturních prostorách Moving station na Jižním předměstí v Plzni. Ztrátou prostor jsou tudíž ohrožené i v Plzni velmi oblíbené kurzy.

Zacílení na zábavu a seberozvoj ale není to jediné. Potřebu cirkusového umění ve společnosti dokládá také fakt, že je navíc využívané také pro terapeutické účely. Řeč je o tzv. sociálním cirkusu. Žongléros dlouhodobě spolupracuje s Psychiatrickou léčebnou v Dobřanech a příležitostně s regionální pobočkou Člověk v tísni. Zároveň v prostorech Cirkulária zajišťuje volnočasové aktivity pro děti z vyloučených lokalit. Mnoho jiných cirkusů po republice se věnuje sociálnímu cirkusu na plný úvazek – vlastně jsou zaměstnanci města. Financování je potom snazší, protože na takové projekty se snáze získají peníze z grantů. Ačkoliv by Žongléros stálé finance potřebovali, touto cestou zatím jít nechtějí. „Částečně jsme o tom takto přemýšleli, ale za prvé nás baví hodně vystupovat a hlavně tvořit nová představení a vlastní projekty. V tomto případě by na to nebylo tolik času, za druhé si nejsem jistý, zda by na to naše město takto přistoupilo. A za třetí nechceme být závislí na městě. Líbí se nám ta svoboda, kterou nyní máme. Rád bych se v budoucnu vyhnul tomu, aby naše fungování a rozhodování bylo závislé na někom jiném než na nás. Ta určitá svoboda nám zaručuje dělat své projekty a aktivity odborným cirkusovým způsobem, držet se moderních trendů. Mám obavy, že bychom jako pracovníci města neměli tu možnost.“ Proto je to pro všechny členy Žongléros „jen“ koníček. K uživení to není. Na provoz nemají téměř žádné dotace. Věří ale, že do pár let by mohli jednoho a půl člověka uživit. Zatím si dávají naprosto minimální odměny, aby naopak spolek mohl co nejvíc růst. Finance získávají především z vystoupení, kurzů a z akademie. „Když například objedeme čtyřicet vystoupení za rok a odvedeme plno kurzů, tak si za rok i pár tisíc vyděláme. Je to opravdu spíš srdcovka. Tady to nikdo nedělá pro peníze. My si to zpestřujeme tak, že tu hrajeme cirkusové hry, do toho si žonglujeme a to hodně tenhle tým spojuje. Tohle je právě ten motor, to srdce“.

Žongléros pravidelně pořádají také festival nového cirkusu Žonglobalizaci. První proběhl v roce 2011 jako součást akce Den Meliny Mercouri v Pařížské ulici v Plzni. O rok později 2012 a 2013 na Světovaru, a ačkoliv neměl velkou účast, atmosféru měl. Postupně se přesunul z centra a ze Světovaru směrem do „zelenější“ části města – Borského parku. Povedlo se na něj sehnat dotace, aby mohl být vstup zadarmo a díky tomu se počet diváků zdesetinásobil. Mohli zde vystupovat zahraniční hosté a návštěvníci tak viděli, jak se dělá cirkus v celé republice a zároveň, jak se dělá i v zahraničí. Letos proběhne již osmý ročník - 23. a 26. května.

V současné době Žongléros Ansámbl vystupuje se svými představeními po celé České republice i v zahraničí. Spolupracuje také s plzeňským divadlem na mnoha projektech. Vede mnoho kurzů a seminářů nejen pro dospělé, ale také pro děti.

Plzeňský festival Jeden svět se odehraje od 16. do 23. března na Moving Station (kulturní centrum vybudované v bývalé nádražní budově Plzeň – Jižní předměstí) a v Knihovně města Plzně. „Tematické zaměření promítaných dokumentů je velmi pestré a je tak složité upozornit jen na část z nich. Pro některé diváky může být hlavním lákadlem snímek Azurová sledující dopady lidské činnosti na ekosystém oceánů, pro jiné Prekrim, který odhaluje svět moderních policejních technologií předvídajících zločiny, pro další zas dokument Za hranicemi možností představující odvrácenou stránku sportu, konkrétně ruský tréninkový systém, nebo třeba snímek Budovatelé říše o českých protimigračních a antiislámských aktivistech. Každého zkrátka osloví jiný film, myslím ale, že si z programu může vybrat opravdu každý,“ uvádí koordinátorka plzeňského festivalu Andrea Vernerová. Ta upozorňuje, že vedle tradičních letošní ročník nabízí i nové kategorie, kterými jsou např. Americana zaměřená na USA (v Plzni uváděné dokumenty Trumpoty, Na ostří s Tupými noži), nebo Umění mění sledující boj za ideály prostřednictvím nejrůznějších uměleckých vyjádření (snímky Silvana, Básnířka).

 Hlavní téma letošního ročníku festivalu je Aktualizace systému. Organizátoři tak reagují na skutečnost, že se na každého z nás denně valí množství informací a je náročné rozlišovat, co je pravda a co není. Řada lidí žije „on-line“ a mají potřebu informace ihned sdílet, komentovat a mít názor. Nejen počítačové systémy ale potřebují čas na to, aby zpracovaly všechny potřebné informace a mohly hladce fungovat. „Chceme, aby si diváci návštěvou kina mohli dovolit něco, na co v každodenním životě není čas. Zpomalit a v klidu si vytvořit názor na konkrétní téma, podívat se na věci z různých úhlů pohledu a zasadit si je do kontextu,“ vysvětluje ředitel festivalu Ondřej Kamenický.

 V Plzni na hlavní téma organizátoři naváží samostatnou debatou, v rámci které se zaměří na fungování současných médií a možnostmi novinářské práce. „Na festival do Plzně přijede novinářka Saša Uhlová, novinářka, která připravila mimořádnou sérii článků o zaměstnání v nízkopříjmových profesí. V rámci debaty Současná média si s ní budeme povídat o její novinářské zkušenosti. I s dalšími hosty diskuse pak budeme hledat odpověď na otázku, zda má v dnešní době vůbec smysl psát články delší než na dva odstavce,“ vysvětluje Andrea Vernerová. Doplňuje, že Saša Uhlová pak zůstane i na diváckou debatu po projekci snímku Hranice práce, který navazuje právě na zmíněné články a vyvolal značný divácký ohlas. Dokument mimo jiné získal ocenění pro nejlepší český dokumentární film roku na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2017, odkud si odvezl také Cenu diváků.

Pro návštěvníky festivalu jsou jako každý rok připraveny i divácké diskuse po projekcích jednotlivých filmů. Do nich organizátoři zvou odborníky, od kterých se mohou diváci dozvědět další zajímavé informace k tématu. I letos se mohou návštěvníci těšit na režiséry uváděných českých dokumentů. Partnerem festivalu v Plzni je Filozofická fakulta ZČU, jejíž akademičtí pracovníci jsou tradičními hosty diváckých debat.

Festival Jeden svět se tradičně věnuje i právům lidí se zdravotním postižením (např. letos uváděný snímek Neslyšící syn). V Plzni uvedou devět filmů s titulky upravenými pro neslyšící diváky, po čtyřech z nich bude v rámci divácké debaty zajištěno tlumočení do znakového jazyka. Tři filmy budou doplněné o audio-komentář pro nevidomé návštěvníky. Partnerem plzeňského festivalu je také Spolek neslyšících Plzeň, jehož pracovníci zajistí další akci doprovodného programu – workshop Beze slov.

Z dalších akcí doprovodného programu návštěvníky na Moving Station čekají například virtuální brýle, díky kterým mohou diváci zhlédnout i další krátké dokumenty. Výstava Voda a lidé zachycuje životy obyčejných lidí, pro které je nedostatek pitné vody každodenní realitou. Po celou dobu festivalu mohou návštěvníci měnit své oblečení v rámci swap bazaru Zkus kus za kus. „Na projekci pro rodiny s dětmi, během které promítneme tři kratší dokumenty vhodné pro děti od osmi let, navážeme workshopem pro děti Já a moje pocity. Pomocí metod dramatické výchovy si pojmenujeme a ukážeme prožívání různých pocitů a vyzkoušíme si i relaxační techniky,“ popisuje Andrea Vernerová. Festival nabídne dětem i další program. „Základním a středním školám nabízíme dopolední projekce pro školy. Pro menší děti máme připraveny kratší filmy, pro studenty středních škol pak vybrané filmy z hlavního programu. I po těchto filmech s žáky a studenty diskutujeme a učitelům poskytujeme další podklady pro práci ve výuce. Pokud mají pedagogové zájem, mohou se se svou třídou ještě přihlásit, část termínů je stále volných,“ uvádí koordinátorka festivalu.

Mezinárodní festival Jeden svět si za dvacet let své existence vytvořil značné renomé. Každoročně jej navštíví více než sto tisíc diváků po celé ČR. Po Praze se festival stěhuje do celkem 36 měst. V Plzeňském kraji se již tradičně koná v Plzni a letos poprvé i v Sušici (5. - 7. dubna 2018). V Plzni mohou na dokumenty diváci chodit i po skončení festivalu. Každou druhou neděli jsou v Univerzitní kavárně Družba promítány filmy z nabídky Promítej i ty!, kde jsou vybrané snímky volně ke stažení.

Podrobný program festivalu na www.jedensvet.cz/plzen

Semlerova rezidence, jediný z plzeňských interiérů, ve kterém je použit princip Loosova raumplanu (kaskádovité rozvržení místností v domě), bude kvůli chystané rekonstrukci na dva roky uzavřena.

Po rozsáhlé rekonstrukci plánuje Západočeská galerie Semlerovu rezidenci návštěvníkům znovu otevřít v roce 2020. Zatímco v současné době je přístupná pouze část původního bytu rodiny Oskara Semlera, do dvou let bude možné si prohlédnout celý zrekonstruovaný interiér. Obnova Semlerovy rezidence počítá mimo jiné s restaurováním původních vzácných přírodních materiálů a vybavením prostoru replikami původního nábytku. Na místě by mělo vzniknout návštěvnické centrum a Loosova kavárna. Úpravy se dočká i venkovní okolí domu na Klatovs Klatovské 110.

Ačkoliv nejslavnějším Loosovým prvkem uplatněným v mnoha jeho interiérech je tzv. raumplan, v Plzni jej najdeme pouze v interiéru navrženém pro Oskara a Janu Semlerovy Loosovým žákem a spolupracovníkem Heinrichem Kulkou. Raumplan spočívá v různém rozvrstvení jednotlivých místností v prostoru domu, který tak není členěn jako obvykle na jednotlivá patra po celé ploše domu. Základní ideu uspořádání interiéru snad načrtl roku 1932 Adolf Loos, ale předpokládá se, že dům byl projektován Heinrichem Kulkou, blízkým Loosovým spolupracovníkem. Adolf Loos zemřel v roce 1933 a celý byt byl dokončen roku 1934.

Rozlehlý byt byl rozvrstven do několika úrovní s velkou obytnou a reprezentační halou v přízemí, vybavenou krbem, ložnicemi pána a paní domu, dětskými pokoji v prvním patře a koupelnami či zimní zahradou a knihovnou. Jedná se o promyšlený systém polopater, propojených s hlavní místností schodišti a průhledy. Strop knihovny odráží orientální vliv. Červeně natřené trámy jsou vyplněny zlacenými čtvercovými poli. Mezi jednotlivými úrovněmi vede malý výtah, sloužící k dopravě jídla z kuchyně. Hlavní hala byla rovněž opatřena velkými, téměř továrními okny. Prostor mezi nimi sloužil také jako drobná zimní zahrada.

Dům s interiérem nyní patří Západočeské galerii v Plzni, která plánuje zde po jeho zrestaurování zřídit uvnitř dokumentační centrum pro studium architektury 19. a 20. století v plzeňském regionu. V listopadu 2015 byla první část Semlerovy rezidence zpřístupněna návštěvníkům jako třetí prohlídková trasa Loosovými interiéry v Plzni.