Píše se rok 2018 a všichni budeme slavit sto let od vzniku samostatné republiky – právě té, která byla pro spolky typická. V té době bylo na Plzeňsku, které je známé svým divadelním podhoubím, spolků až několik stovek - a to zdaleka ne jen divadelních. Nyní tu spolky, sdružení a organizace v oblasti kultury opět žijí a cíl mají stejný: Sdružovat, tvořit, ze své vlastní iniciativy a většinou i za své vlastní peníze.
Ta touha přetrvává v lidech stále, a tak jsme zaostřili na tento fenomén a rozhodli jsme se zaměřit se na společenstva a inspirativní lidi, kteří se rozhodli něco nového ve svém volném čase vytvořit (zcela zdarma) a dali tak vzniknout novému kulturnímu či sociálnímu prostoru. Seznamte se s plzeňskou Zastávkou.
„Naší vizí je spoluvytvářet místo, kde se cítíte jako doma nebo na návštěvě u přátel.“
Tohle motto zakladatelek plzeňské kulturní alternativní scény Zastávka přesně vystihuje prostor, ve kterém se ocitnete, když vstoupíte starými prosklenými dveřmi do dlouho nevyužívané vlakové nádražní budovy Plzeň - zastávka. Velkorysý prostor s vysokými stropy a vitrážemi. Domácí atmosféru tomu dodává skromná kavárnička s kusy nábytku ze třicátých let a závěsná polička zdobená knihami plzeňských básníků. Před několika lety se tu prodávaly jízdenky.
Tři mladé ženy, které se rozhodly zastávce opět vdechnout život, začínaly nadšeně v roce 2013. Poprvé se setkaly při práci na Moving Station - v kulturním prostoru, který pár nadšenců přetvořilo ze staré zašlé nádražní budovy v Plzni na Jižním Předměstí. Helena Dienstbierová Šimicová, Petra Plucnarová a Petra Štěpánová. Helena s Petrou P. spolu studovaly knižní vazbu, znaly se i přes výtvarné animace a galerijní projekty. Petra Štěpánová pracovala jako dobrovolník na festivalovém projektu ArtBuffé na Moving Stationu.
Zcela na počátku ale neměly v úmyslu vybudovat přímo novou alternativní scénu. Toužily pouze po místě, kde by společně mohly tvořit. „Neměly jsme na začátku vizi. Petra Plucnarová měla doma stroje na vazbu knížek a zároveň měla touhu mít nějaké zázemí pro tvoření. A o tomhle místě se na Jižáku (pozn. red. Jižní předměstí - Moving Station) mluvilo. Třeba v okamžiku, kdy se vědělo, že se Jižák bude rekonstruovat a uvažovalo se o tom, kam bychom s Johancentrem šli (pozn. red. Johan, centrum pro kulturní a sociální projekty – provozovatel Moving Stationu). Zároveň jsme ale věděli, že by tento prostor byl pro Johan malý, takže by to nebyla adekvátní náhrada Jižáku “. Vzpomíná Helena Dienstbierová Šimicová, se kterou jsem se setkala přímo na Zastávce, nad starodávnými šálky s kávou a obklopena knihami a rukodělnými výrobky. Před rokem 2013 to byla studená, zašlá, ale architektonicky hodnotná budova. „Když se Petra Plucnarová začala poohlížet po nějakých prostorách, zjistila, že má tento objekt Správa železniční a dopravní cesty a že jsou ochotni jej pronajmout. Takže jsme se sem v lednu 2013 šly podívat a padla nám čelist, jak je to krásný, i když to bylo v šíleném stavu, aspoň tedy pár těchto místnůstek, přestože zbytek budovy byl opravený.“ Přibližuje Helena úplné začátky.
Původně si trojice žen chtěla pronajmout pouze jednu místnost na ateliér - tu, ve které je teď kavárna. Když ale viděly bývalou čekárnu, krásný čtvercový prázdný prostor, ideální pro galerii, rozhodly se pronajmout si i tuto místnost. Začala proto jednání o nájmu a po smlouvání si nakonec pronajaly prostory za příznivé podmínky. A proto, že se chtěly vyhnout jakémukoliv hierarchickému systému, nezaložily ani spolek, ani sdružení. Fungovaly jako tři samostatně podnikající fyzické osoby. Představu měly jasnou: Každá do toho půjde sama za sebe a také každá sama vezme svůj díl odpovědnosti, což také zafungovalo. Vložily do rozsáhlé rekonstrukce stejný díl financí, který se beztak, z původních sto padesáti tisíc, musel navýšit o dalších devadesát, protože se ukázalo, jak to tak bývá, že na celou rekonstrukci původní částka nestačí. V té době přišla pomoc nejen od rodin a partnerů, ale i přátel. Díky nim trvala rekonstrukce přibližně rok a nakonec slavnostně otevřely v květnu roku 2014 Evropským dnem sousedů. „Chtěli jsme vzdát hold železnici, takže jsme udělali výstavu, která mapovala tuto trať.“ Říká s úsměvem Helena Šimicová.
Vše vyšlo. Měly prostor, krásný, čerstvě zrekonstruovaný, měly nadšení, jediné, co chybělo, byla společná představa kulturního programu. Taková, na které by se shodly všechny tři. „Vím, že jsem se s tím zezačátku trochu potýkala. Protože když se mě na to lidi ptali a já jsem neměla co odpovědět, tak mě to trochu dráždilo. Jisté bylo to, že zde byla jakási vstupní touha mít nějaké místo pro setkávání, nešlo primárně o kavárnu, ale o místo, kde se budou dělat výtvarné věci, kde se bude dělat knižní vazba a kde bude galerie.“ Vznikly tehdy tzv. otevřené čtvrtky – dny s programem, přístupné veřejnosti. Někdy návštěvníci přišli, někdy ne. „Protože jsme cítily, že nechceme nic vnucovat a ani nabízet, udělaly jsme po pár měsících společné setkání lidí, kteří se kolem Zastávky motali a bavili jsme se o tom, k čemu by to tady mělo sloužit. A my jsme se snažily je motivovat, že když to tady chtějí, tak ať se zapojí a spoluvytváří to. Bylo to o tom, hledat cestu, co všechno je možné. A bylo to zezačátku náročné. Vždycky jsme se sešly, plánovaly jsme co dál a rozdávaly si úkoly a vlastně jsme často narážely na to, že se úkolujeme a zároveň se nám do těch úkolů nechce. A to my jsme takhle nechtěly dělat, že jsme nějaká organizace a teď, že je to ta práce. Pořád jsme cítily, že chceme udržet to, že to co děláme, děláme s radostí a dobrovolně.“ Tak se párkrát stalo, že byla Zastávka na tři čtyři měsíce přes zimu zavřená. Rozhodujícím elementem bylo bezesporu počasí, kdy se přes zimu zastávka musela dlouze vytápět. V létě to tu naopak žilo téměř pořád. Vytáhly se stoly a židle na perón a kulturní prostor se rozšířil i o část nádraží. Zastávka tak vlastně fungovala sezónně.
Jak se měnily tři zakladatelky, měnil se i program, který nabízely, a zároveň i návštěvníci, kteří na Zastávku chodili. „Vnímám určitou skupinu lidí, která je zde nejčastěji, ale zároveň je tady spousta různorodých lidí. Je to vidět na těch akcích. Jako by ten prostor byl otevřený v tom smyslu, že se tady může odehrát téměř cokoliv a podle toho, co to je, tak takoví lidé přijdou. Pak je tu komunita lidí, která se tu objevuje často. To jsou lidé, které baví kultura a chodí na různé semináře, jógy, přednášky. Takže mám pocit, že se zde hodně koncentrují lidé, kteří mají touhu se vzdělávat, dozvídat se věci o sobě a hodně zkoumat sebe i svět.“ Není to ale tak, že by Zastávka byla zakonzervovaný prostor pro určitou sociální skupinu. Široký záběr mají i akce čistě praktické, související s běžným životem. Společně se tu peče chleba, vyrábí se kvašená zelenina, slaví se zde tradiční svátky, které mohou být v současné době už zobrazované nebo vnímané jinak, než jak tomu bylo dříve. V ten okamžik se návštěvník vrací do časů, kdy společné vaření a udržování tradic tvořilo životy komunity lidí, kteří spolu žili, sousedili a obecně byli více pospolu.
Oblíbené jsou na Zastávce také přednášky. Například na přednášku Pjéra la Šé´ze dorazilo přes sto lidí a bylo potřeba řešit, kam lidi usadit, což je svým způsobem starost příjemná. Nebo akce, které pořádají studenti, říkající si Ars poetika a kteří svůj program zaměřují na výstavy a různá čtení. Na svou vernisáž tak přibližně dvakrát do roka přitáhnou 150 mladých lidí. „To se jim sejde fakt parta a to je radost vidět, jak se ti mladí podpoří. Ale není to vždy jen o množství lidí. Já se tady raduju tak často, že nejsem úplně schopná něco vypíchnout. Mám radost i z koncertů, kdy si občas říkám: No je nás tu dvanáct, to není úplně ekonomicky úspěšná záležitost. Ale je to zase v tak rodinné atmosféře a je to tak pěkné, že si pak říkám, ano to má smysl, i tak, i pro tu malou skupinu.“
Aktivní zapojení lidí, kteří na Zastávku dorazí a následné společné sdílení, je pro tento druh společnosti typický. Například ranní společné cvičení a společná snídaně vytváří samotnou atmosféru Zastávky, která má rodinný charakter.
Celé takovéto organizování je ale práce na plný úvazek a bez vnější podpory by Zastávka nemohla nabízet takový program, jaký nabízí. Bez grantů by to nejspíš nešlo, takže přispívá město Plzeň, stejně tak ÚMO Plzeň 3, kde Helena žádá na projekty jakožto fyzická osoba. A ačkoliv ženy veškerou byrokracii kolem grantů vnímají jako nutné zlo, postupem času se začínají orientovat i ve složitých vyúčtováních. Žádají o podporu na konkrétních aktivity – tak je možné z grantu zaplatit například lektorné, propagaci, honoráře vystupujícím umělcům. Jsou i semináře, které si návštěvníci zaplatí sami, ale u koncertů a podobných akcí je finanční podpora zkrátka nezbytná. Koncert by se pouze ze vstupného zaplatit nedal. Všechny tyto zkušenosti, strasti i radosti, pomáhají růst nejen Zastávce, ale i těm, které tomu všemu vdechly život. Více poodkrývá Helena Dienstbierová Šimicová. „Já jsem vděčná, že je město ochotné nám nějaké peníze dávat, ale všechna ta vyúčtování a tak … – je to fakt náročné, ale možná je to taky o tom, že si začínám uvědomovat, že je čas si na to pozvat lidi, které budeme moct zaplatit a bude je to třeba i bavit. Já začínám vnímat omezenost té představy, že neziskovky takhle fungují, že nemají peníze na propagaci a žijí pouze z grantů na projekty, ale vše ostatní si musí udělat samy. Já jsem z tohoto prostředí vyrostla, takže teď je pro mě těžké přecvaknout v hlavě, že by to mohlo být jinak. Jsme zaměřené na program a na obsah, ale ten problém je jinde. Když říkám, že nemám peníze na propagaci, tak si o ně musím říct a ony budou. Takže vnímám, že je to jen o změně myšlení. A stejně tak, že si to vše na sebe navalím a musím to vše zvládnout, finance a vše, co mě nebaví a nemám k tomu vztah. Až teď mi dochází, že není takový problém si někoho na to najmout. I neziskovka nebo takové sdružení jako to naše, může v tomto fungovat jako firma. Nyní navíc zjišťuju, že se dá žádat i na nájem. Učím se na tom nechávat to plynout, ať se děje, co se děje a jenom si sama vyhodnocovat, jestli je tohle ještě pro mě dobrý. A dokud je to pro mě dobrý, tak ať se to děje, tak, jak se to děje. Posun je u mě od manažerského tlaku a přístupu a vlastně i představy o komunitním fungování. Uvědomila jsem si, že v jádru nejsem moc spolupracující a nejsem ani komunitní typ, vlastně spoustu těch věcí neumím a je to jenom idea, ale já toho fakt nejsem schopná. A tím si projít a přiznat si to, že se to tu celé odráží, jak já tady funguju nebo jak tady fungujeme spolu. Na kolik si snažíme jedna druhé vyjít vstříc, ale zároveň se tím nějak blokujeme, a když si třeba nebudeme tak moc vycházet vstříc a půjdeme si každá za svým, že to nakonec vlastně může fungovat líp. Což ale v mém idealistickém pohledu na svět takhle nemělo být. Takže je vlastně fér, že je někdo leader a má své spolupracovníky, nebo je víc leadrů na jednom place, ale musí to být leadři, kteří se domluví. A já jsem měla od začátku očekávání, že budeme všichni leadři. To je pro mě velké učení. Navíc to tu mám opravdu spojené se životem, neoddělování práce od toho, co žiju, což je pro mě velký a hodně důležitý si tohle dovolit.“
Touhy a ideály, které zakladatelky Zastávky měly na začátku, za těch několik let pozměnily tvar. Něco se podařilo zrealizovat, od něčeho jiného ustoupily a v posledním roce se Zastávka vyprofilovala v otevřený kulturní prostor pro všechny. V programu převládá cvičení jógy, meditace a další seberozvojové semináře. Velký důraz je kladen na vlastní tvorbu a prožitek skrze tanec, zpěv a výtvarno. Zastávka spolupracuje s řadou jednotlivců a organizací, kteří ve společných prostorech pořádají přednášky a filmové projekce (Anima Mundi), projekce dokumentů (KineDok), výstavy, literární čtení atp. Hlavní zdroj financí pochází z pronájmu prostor. „Zastávka nikoho z nás neživí, ale je soběstačná a to je pro nás v tuto chvíli důležité. Jsem velmi vděčná svému muži Honzovi Dienstbierovi, že kromě skvělé grafické práce, správy webových stránek a dalších technických služeb, které pro Zastávku dělá, je ještě ochoten mě finančně podporovat. Myslím, že naše rodinná zázemí a přátelé sehrávají na Zastávce důležitou roli, bez nich by to celé nebylo, tak bych jim tímto ráda vyjádřila svůj dík, že si můžeme takhle hrát a zkoumat a společně se radovat.“
Na jaře to budou čtyři roky, kdy se Zastávka otevřela veřejnosti. Od těžkých začátků skrze rekonstrukci, vymezení se v tom, co by chtěly všechny tři ženy dělat a kam by Zastávka měla směřovat, došlo ke změnám a možná i jakémusi ukotvení. Díky tomu, že v roce 2015 získala Plzeň titul Evropské hlavní město kultury, se mnoho podobných projektů typu Zastávky nastartovalo a mnoho z nich funguje stále. Vytvořila se různá sdružení a organizace, mnoho lidí se dokázalo emancipovat a například i žádat o peníze na své projekty. Proměnila se řada plzeňských zašlých a nevyužívaných míst (DEPO2015, Papírna, oprava Moving Stationu, …) na kulturní a sociální prostory. Plzeňská občanská aktivita, zdá se, posílila a tendence nových vznikajících projektů stále trvá. My vám tyto organizace, společnosti a současné podoby prvorepublikových spolků budeme postupně představovat.
