Šumava je mým rodným krajem
Od narození spojuji své osudy s městečkem Kašperské Hory v srdci Šumavy. Už v době vysokoškolských studií v Praze, kdy jsem poprvé zažíval delší vzdálení od domova, ale i přednosti i zápory života ve velkoměstě, sílilo ve mně přesvědčení, že zůstat na Šumavě by nemusela být špatná volba.
K obdivu a úctě k Šumavě mne od školních let silně inspirovaly zejména tvůrčí pobyty akademického malíře Aloise Moravce, který tady objevil možnost letního bydlení právě v podkroví domku mých rodičů v Kašperských Horách. Byl to právě on, kdo ve mně jemným způsobem rozdmýchal oheň zájmu o historii a výtvarné umění. Na čarokrásnou Šumavu mne to stále táhlo, ale najít si tu zaměstnání ve vystudovaném oboru se zdálo skoro nemožné. Ještě před nástupem vojenské služby jsem pracoval celý jeden rok ve výstavním oddělení Jihočeského muzea v nedalekých Českých Budějovicích, pak na více než dva roky jsem se stal učitelem na pošumavských základních školách. Když se v roce 1976 náhle vynořila nabídka práce v Muzeu Šumavy, kde naléhavě potřebovali odborníka pro zpracování rozsáhlých sbírek společenských věd, mé směřování do středu Šumavy bylo více než jasné.
Výzva „pole neoraného“
Samozřejmě v mém okolí byli lidé, kteří mne od mého rozhodnutí poněkud zrazovali poukazováním na to, že na malém místě není tolik možností pro odborný růst, že tu chybí možnost společenského vyžití jako v městských centrech, … že v šumavské pustině budu trpět vzdálením od civilizace J Já ovšem spíše sázel na zvláštní, jistě romantickou a mystickou Šumavu, „zemi zamyšlenou“, bohatou nejen krásami přírody a krajiny, ale vynikající bohatstvím jedinečné historie i svérázných tradic.
Nakonec i osiřelost kraje způsobená poválečným odsunem původních obyvatel tu byla výzvou, inspiroval mě také novodobý rozvoj turistického ruchu, který Šumavu opět posunul do spektra zájmu široké veřejnosti. Je pravdou, že na dlouhá poválečná desetiletí Šumava byla odstrčena zcela na konec tehdejšího světa, stala se hranicí dvou proti sobě stojících systémů, ale pádem železné opony a novými politickými poměry se toto území posunulo opět do středu evropského kontinentu a to nejen geograficky. V dobách svého rozhodování jsem zcela zřetelně vnímal společenskou potřebu podpořit tento (poválečným vývojem značně oslabený) kraj, oživit zde kulturní práci, mimo jiné v návaznosti na dílo předchozích generací právě sem nasměrovat badatelský zájem zejména z oblasti společenských věd. Přitažlivost Šumavy pro mne spočívala právě ve výzvách „pole neoraného“ zvláště v oblasti kulturní, také ve skutečnosti, že oproti českému vnitrozemí tu velká a nosná témata historie teprve čekala nebo ještě čekají na svá zpracování.
Práce pro muzeum
Za tu řadu uplynulých let mi práce v Muzeu Šumavy dala mnoho tvůrčích příležitostí, přivedla ke spolupráci i s těmi nejpřednějšími odborníky zejména v oborech historie, dějin umění, archeologie, muzejnictví, ale také s výtvarníky – malíři, sochaři a restaurátory... v neposlední řadě i s novináři a publicisty.
Zvláště po roce 1989 se nově rozvinuly kontakty se zahraničím, zejména s bavorskými kolegy. Pochopitelně jsem hrdý na to, že naše muzeum ve srovnání s jinými podobnými ústavy není žádnou „chudinkou“ a může se právem pyšnit výjimečným sbírkovým bohatstvím. Osobně si nejvíce cením inspirujících sbírek šumavského skla, výtvarného umění, zvláště jedinečných památek středověkého sochařství, ale i svérázných dokladů domácí lidové kultury a umění. Rád se setkávám s veřejností v rámci odborných výkladů a přednášek. Zvláštní radost mi působí realizace výstav, kterými se snažíme našemu publiku zpřístupňovat sbírkové bohatství jinak ukryté v depozitářích, a to muzea nejen našeho, ale i jiných institucí. Nejednou nám tak do výstavních expozic připutují kulturní poklady třeba i z Národního muzea nebo Národní galerie. Velkým podnětem a neutuchající inspirací muzejní práce je na předním místě stálý zájem veřejnosti, který pochopitelně souvisí s tím, že Šumava je u nás jednou z turisticky nejvíce navštěvovaných oblastí. Návštěvnost expozic a výstav se tu tak nepočítá na stovky, ale na tisíce...
Neúnavným organizátorem a aktérem místní kultury
Pochopitelně je Šumava plná výzev ke kulturní práci i mimo rámec muzea. Léto tak kupříkladu netrávím u moře, ale opět na Šumavě nejraději při organizaci tradičních prázdninových koncertů klasické hudby, a to většinou v originálním prostředí místních kostelů, které navíc oplývají vynikající akustikou a také cennými historickými varhanami. Tradici u nás mají zejména koncerty komorního smyčcového orchestru (vzniklého na Šumavě a pro Šumavu) Musica Lucis Praga, tvořeného předními hráči Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a České filharmonie. Ti často mezi sebe zvou vynikající sólisty jako třeba houslistu Václava Hudečka nebo flétnistu Jiřího Stivína. Také vlastní muzicírování patří k mému životu v šumavských horách, rád příležitostně doprovázím svou hrou na varhany i zpěvem bohoslužby v místních kostelech. Několik let jsem se věnoval také práci v místním kinu, úspěchy zaznamenaly tematické filmové přehlídky a festivaly. Do pole mé působnosti patří také péče o památky, spolupráce s médii, dopisovatelská činnost... Organizace koncertů i jiných společenských akcí je možná především prostřednictvím Šumavského kulturního spolku, jehož jsem zástupcem. Zájmy místní kultury se snažím prosazovat i v rámci komunální politiky jako zastupitel a předseda kulturní komise.
Vlastenecké nadšení versus skromné hmotné podmínky a negace
Mohlo by se zdát, že život a práce tomto kraji je samá pohoda. To mnohdy ano, zvláště, když je tu možnost prakticky kdykoliv pobíhat po šumavských kopcích, těšit se krásou krajiny a přírody, posilovat tak své tělesné i duševní zdraví. Samozřejmě ale i zde nastávají někdy krušné chvíle, když pro realizaci některých náročnějších projektů se nedostávají potřebné prostředky. Týká se to například tvorby nových expozic nebo reprezentativních výstav. Je pak dobře, že v mém nejbližším okolí nacházím spolupracovníky a kolegy, kteří spolu se mnou sdílejí vlastenecké nadšení a zaujetí, dokážou ke zdaru díla i při skromných hmotných podmínkách napnout své síly a plně zapojit svůj důvtip i umění improvizace.
Nelze pominout, že snad podobně jako jinde i zde v šumavském pohraničí je nutné potýkat se s provinční omezeností, pyšnou nevědomostí, konzervativní spokojeností s dosavadním stavem věcí, odporem vůči všemu novému, pomalostí, leností, nepřejícností, závistí… Také tu někdy sám na sobě „v té poušti šumavské“ zakouším pocity osamění, vzdálení od přátel… Snad nejvíce tomu tak bývá za mlžných a temných dnů pozdního podzimu nebo za plískanic chladného předjaří… Ten čas se ovšem snažím pochopit jako výzvu ke klidnému, tichému soustředění na práci a tvorbu, jako dobu zcela ideální k přípravě nové (opět jistě velmi rušné) kulturní sezóny, která u nás na Šumavě vrcholí právě v letních měsících. Přinášet lidem radost z poznání i krásy je i mou radostí a smyslem života.
PhDr. Vladimír Horpeniak (* 24. listopadu 1948 Sušice) je historik Muzea Šumavy.
Vystudoval v letech 1967–1972 historii, ukrajinštinu a dějiny umění na FF UK v Praze. Od roku 1976 pracuje jako historik v Muzeu Šumavy v Sušici a Kašperských Horách. Odborně se zabývá regionálními dějinami, uměním a kulturní historií. Publikuje řadu popularizačních článků, především v časopise Vítaný host na Šumavě a Českém lese.
Celý život je spjat s Kašperskými Horami, kde žije, pracuje a vehementně se angažuje v místním kulturním životě. Podporuje mladé badatele a nabízí jim zázemí na pracovišti i doma. Doktor Horpeniak je předním znalcem dějin Šumavy, přesto zůstává skromným, pokorným a přátelským člověkem k lidem kolem sebe.
Zdroj: Wikipedie
Informace o kulturním dění ve městě:
https://www.kasphory.cz/kultura
https://www.facebook.com/mekis.kasperskehory
