Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.
Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu
JAK TO VIDÍ V PLZNI / odpovídá Mgr. Hana Hendrychová s přispěním Mgr. Vlasty Kapsové (Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje)
Plzeňský kraj je svou rozlohou třetím největším krajem v České republice, ale počtem obyvatel se řadí až na deváté místo. Na celkovém počtu obyvatel České republiky se podílí pouhými 5,4 %. Je velmi řídce osídlen, na metropolitní Plzeň navazuje velký počet malých obcí. Kraji schází města střední velikosti. (Více: http://www.plzensky-kraj.cz/cs/kategorie/plzensky-kraj). Tím je výrazně ovlivněno i rozložení knihoven v kraji a celá organizační struktura knihovnictví. Výkonem regionálních funkcí, přesněji řečeno regionálních služeb, je v kraji pověřeno 16 knihoven, bývalých okresních nebo střediskových. Na základě smluv s provozovateli obecních knihoven pro tyto knihovny, kterých je 477, zajišťují široký servis, spočívající v nákupu a odborném zpracování knihovního fondu, přípravě a rozvozu výměnných souborů, poradenství, služby dále zahrnují pomoc s aktualizací a revizí fondu, se statistickým výkaznictvím nebo např. s úpravou webových stránek. Dále metodici pověřených knihoven v rámci porad, seminářů a metodických návštěv vzdělávají knihovníky s cílem dalšího rozvoje a zkvalitnění knihovnických a informačních služeb v regionu.
Čtenářství a knihovny k našemu kraji patří. Vždyť už v roce 1818 byla farářem, básníkem a národním buditelem Antonínem Jaroslavem Puchmajerem založena v Radnicích na Rokycansku Česká čtenářská společnost radnická, první úředně povolená a potvrzená čtenářská společnost v Čechách. 200 leté výročí založení radnické knihovny k datu 28. 9. 2018 jsme veřejnosti připomněli výstavou v Muzeu Josefa Hyláka v Radnicích a také v prostorách krajské knihovny v Plzni. Z kronik se dále dovídáme, že 5. února 1819 byla ustanovena ale "rozličnými okolnostmi pozdržena" jedna z prvních Vlasteneckých Čtenářských společností v Čechách ve Spáleném Poříčí (okr. Plzeň-jih). Její oficiální ustanovení bylo až k 1. lednu 1820. Společnost začínala s 65 členy. Ustavující slavnosti se zúčastnil pan rada Šebestián Hněvkovský ze Žebráka a také velebný pan farář Puchmajer.
Také Plzeň samotná pěstovala čtenářství. Jedna z prvních veřejných českých knihoven a čítáren byla založena roku 1841 profesorem plzeňského gymnázia Josefem Františkem Smetanou, velkým propagátorem českého jazyka. Nacházela se v budově tzv. Lochotínských lázní, z jejichž areálu se dochoval jen tzv. Sál přátelství v Lochotínském pavilonku naproti Lékařské fakultě.
Mezi nejstarší kulturní instituce v Plzni patří Knihovna města Plzně, která svoji existenci datuje rokem 1876. Ve výčtu knihovnických institucí nelze opomenout Knihovnu Západočeského muzea v Plzni, která vznikla se založením muzea v roce 1878 nebo „mladou“ moderní Univerzitní knihovnu Západočeské univerzity.
Pozici krajské knihovny zaujímá Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, založená k 1. 1. 1950 jako Státní studijní knihovna. Oproti „historickým knihovnám“ je výrazně mladší, ale spravuje rozsáhlé fondy knihovny bývalého Městského historického muzea, konfiskáty klášterních knihoven i uzavřené knihovní celky významných plzeňských osobností. K rozšíření knihovních sbírek přispělo právo povinného výtisku a soustavná cílevědomá akvizice zaměřená na tradiční průmyslové obory spojené se Západočeským a později už jen Plzeňským krajem a na potřeby plzeňského vysokého školství.
Jaký význam mají knihovny v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?
Výzkumy čtenářství i osobní zkušenosti nám potvrzují význam četby od nejranějšího věku, kdy se formuje čtenářský zájem. Kdo jiný může lépe podchytit a podpořit zájem o četbu než dobře vybavená knihovna se zaujatým a profesionálně připraveným personálem? Je potěšující, že každým rokem stoupá počet knihoven, které se mohou prezentovat nejen dostatečným počtem a kvalitním výběrem literatury, ale také širší škálou služeb – výpůjčkami elektronických knih, efektivními meziknihovními výpůjčkami, možností skenování a kopírování, půjčováním deskových her, podporou čtenářských klubů nejrůznějšího zaměření a také organizováním činností, přesahujících tradiční vnímání knihovny. Nezastupitelné místo mají moderní, inspirativní interiéry knihoven, kde je radost pobýt.
Knihovníci se velmi intenzívně a iniciativně zapojují do projektů a aktivit, jako je Bookstart – Knížka do života a podpora mateřských klubů, Knížka pro prvňáčka, Kamarádka knihovna, které jsou motivací pro nejmladší čtenáře. Tady je velmi důležitá spolupráce se školami a také možnosti zapojení dětí do volnočasových aktivit v knihovnách. Škoda, že někdy neumíme dobře připravené kulturně vzdělávací pořady stejně kvalitně propagovat. Musíme se naučit komunikovat s veřejností jejich jazykem, více využívat moderních technologií, poskytovat kvalitní zázemí pro celoživotní vzdělávání, získávat zájem novými a přitažlivými metodami, dávat prostor novým profesím v knihovnách. Knihovny mohou být a velmi často jsou: potřebné, zajímavé, atraktivní a prospěšné pro všechny věkové skupiny.
Jak slavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?
U příležitosti únorových událostí v roce 1948 jsme uspořádali dvě velké akce, a to konferenci k 70. výročí převzetí moci KSČ v Československu, s příspěvky věnovanými vývoji politické a společenské situace v zemi před únorem 1948, ale zejména důsledkům režimních změn – perzekucím církve a šlechty, znárodnění rodinného majetku, emigraci. Na úspěšnou konferenci navázala červnová, pořádaná ve spolupráci s klubem Mladých konzervativců v Plzni a spolkem studentů práv ELSA Plzeň „Doba mrazu, aneb Když se Gottwald dostal na Hrad“, mj. o roli obhajoby a advokacie v politických procesech 50. let, o úloze Státní bezpečnosti, o Chartě 77 a komunistické perzekuci, co byl Čihošťský zázrak, proces se Slánským nebo příspěvek o komunistických čistkách v tehdejší armádě a osudech českých příslušníků RAF. Obě konference se uskutečnily za podpory Ústavu pro studium totalitních režimů. Do doprovodné literárně výtvarné soutěže se zapojily děti z dětského domova Domino v Plzni. Velký zájem veřejnosti vzbudil i tradiční literární festival, v letošním roce věnovaný 100. výročí narození vynikajícího herce, spisovatele, režiséra, výtvarníka a vtipného glosátora, plzeňského rodáka Miroslava Horníčka.
Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?
Ano, některé kontakty pro nás byly i velmi přínosné, např. s prof. Vladimírem Hubkou (1924-2006) vysokoškolským profesorem ze Švýcarska, který knihovně přenechal velkou část své odborné knihovny z oblasti konstrukční nauky.
Spolupracujete také se zahraničními institucemi?
Oddělení zahraničních knihoven SVK PK, které sdružuje Rakouskou, Německou, Anglickou a Románskou knihovnu, v roce 2018 oslaví 20 let provozu Německé knihovny. Na zřízení Německé knihovny v Plzni v roce 1998 se významně podílel Goethe-Institut a poskytl počáteční fond, který je i nadále Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje průběžně doplňován. K tomuto výročí jsme připravili bohatý program výstav, autorských čtení a přednášek pro širokou veřejnost. Zajímavá bude například dvojjazyčná výstava dvanácti osobností, narozených v dnešní České republice, patřící ale k německojazyčnému kulturnímu životu 19. a 20. století v Čechách a na Moravě – „Narozeni v Čechách a na Moravě – u nás (ne)známí?“
Rakouská knihovna SVK PK v souvislost s padesátiletým výročím událostí roku 1968 představila v Galerii Evropského domu SVK PK výstavu rakouského fotoreportéra Franze Goësse, který byl v roce 1968 v bývalé ČSSR a ve svých fotoreportážích zachytil od samých počátků reformní snahy v Praze až po jejich ztroskotání způsobeném vstupem vojenských sil Varšavské smlouvy – „Franz Goëss: Prag 1968“.
Oddělení zahraničních knihoven dlouhodobě spolupracuje se zahraničními kulturními institucemi, jako jsou Rakouské kulturní fórum, Goethe-Institut, British Council, Instituto Cervantes, Zastoupení Valonsko – Brusel a v letošním roce bylo podepsáno memorandum o spolupráci s velvyslanectvím Švýcarské konfederace na šíření zahraniční literatury a kultury, veškerými aktivitami podporuje jazykovou vzdělanost a přispívá ke kulturní rozmanitosti v Plzeňském kraji. Partnerskou institucí v zahraničí je Archives & Musée de la Littérature à Bruxelles v Belgii, se kterým každoročně spolupracujeme na výstavě a šíření belgické literatury v České republice. Díky této spolupráci můžeme čtenářům nabídnout komplexní kolekci belgické francouzsky psané literatury.
JAK TO VIDÍ V PLASÍCH / odpovídá ředitelka městské knihovny paní Věra Soutnerová
Městská knihovna v Plasích je příspěvkovou organizací, zřizovanou městem Plasy. V souladu s knihovním zákonem č. 257/2001 Sb. plní funkci knihovny pověřené výkonem regionálních funkcí pro 10 profesionálních a 49 základních knihoven v regionu Plzeň – sever. Její knihovní fond tvoří cca 65 tisíc knihovních jednotek.
Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
První zmínky o Obecní knihovně v Plasích jsou spjaty s rokem 1921, kdy město reagovalo na knihovní zákon z roku 1919. Každá nově zřízená knihovna měla nabízet půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu. Zároveň byla ustanovena knihovní rada, která řídila knihovnu. Zajímavostí je skutečnost, že knihovník disponoval v této radě jen poradním hlasem. I když byly knihovny podporovány obecními úřady, nastával častý problém s jejím umístěním. Knihovny bývaly zpravidla v naprosto nevyhovujících prostorách, často se jednalo o soukromé byty. Dalším problémem, s nímž se knihovny potýkaly, byl akutní nedostatek knižní sbírky a finančních prostředků. Knižní fondy byly velmi nevyrovnané, dostupné byly jen romány, odborná literatura a periodika se v knihovnách začala objevovat až po roce 1928.
V Plasích se prvním knihovníkem stal pan Fencl, který půjčoval knihy v malé místnosti zdejší radnice. Jeho nástupcem byl pan Jelen, důchodce, dobrovolně nabízející knihy pro veřejnost. Knihovna dokázala přežít i druhou světovou válku, její aktivita byla sice nižší, ale přesto si svou činnost zachovala.
V roce 1949 se Plasy staly střediskem okresu Plzeň-sever. Obecní knihovnu převzal dobrovolný knihovník pan Bartoloměj Kohout. Z důvodu akutního nedostatku místa byl však donucen k přestěhování knihovny a otevřel ji u sebe doma (ul. Pod Nádražím, čp. 190). V roce 1955 se obecní knihovna stala knihovnou okresní a přesunula se – opět z důvodu nedostatku místa – do Domu osvěty v budově kina Střela. S ohledem na počet obyvatel a nárůst zájmu o knihy začal v knihovně pracovat profesionální knihovník, kterým byl pan Václav Jaroš, tehdejší předseda místního národního výboru. Jeho zásluhou se nabídka služeb rozšířila o informační a vzdělávací povinnost např. pořádáním besed.
Asi v roce 1958 se knihovna opět přestěhovala, tentokrát do budovy plaského konventu. Ve vedení knihovny se postupně vystřídali: Pavla Suchá, Milan Diesel, Jarmila Patejdlová. Jaroslav Fujan, Oldřich Soutner a Emil Plaček, v jehož funkčním období se na krátkou dobu zřídila také pojízdná půjčovna knih, která pokrývala oblast Manětínska. Začátkem 70. let se v knihovně začal budovat střediskový systém. Postupně se ustavila síť 5 střediskových knihoven (Plasy, Kralovice, Manětín, Nýřany a Třemošná), které metodicky řídily 105 profesionálních a neprofesionálních knihoven (údaj z roku 1980). Toto uspořádání se udrželo až do roku 2002. Z problematického umístění v konventu se knihovna v roce 1984 přestěhovala do nově zrekonstruovaného prostoru v prvním patře bývalého zámku rodiny Metternichů. Velkým nedostatkem byl i zde chybějící výtah, pracovníci knihovny ani čtenáři nikdy nezapomenou na dlouhých 49 schodů. Ředitelem nové knihovny se stal pan Ladislav Šmídl. V roce 2002 byly zrušeny okresy, knihovna tedy přišla o svůj status a převzala funkci knihovny městské. Skončil také střediskový systém a střediskové knihovny se změnily na knihovny pověřené výkonem regionálních funkcí. Tou se stala i Městská knihovna v Plasích, která v současné době zajišťuje regionální služby pro 49 neprofesionálních a 10 profesionálních knihoven z bývalého okresu Plzeň-sever, mezi které patří i její 4 pobočky v Žebnici, Babiné, Nebřezinech a Horním Hradišti.
Knihovna jako první z institucí ve městě umožnila čtenářům přístup k internetu a zároveň nabízela možnost získat základní počítačovou gramotnost. Od začátku nového milénia (2001) plní knihovna i službu Informačního centra. Od roku 2010 vede knihovnu paní Věra Soutnerová. Činnost knihovny se od roku 2012 rozšířila o odbor kultury, stala se tak rovněž provozovatelem kina Střela a pořadatelem kulturních akcí ve městě. Zatím posledním velkým mezníkem v historii knihovny bylo další stěhování do nově opravených a zrekonstruovaných prostor hospodářského dvora, patřících Národnímu technickému muzeu. Od 26. 9. 2015, kdy byla knihovna slavnostně otevřena, se začíná psát nejnovější kapitola knihovnictví v Plasích. V omezených personálních podmínkách knihovna zatím nenavázala užší spolupráci s krajany nebo institucemi v zahraničí.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Knihovna v Plasích rozhodně není dětem neznámá. V loňském roce jsme registrovali 224 dětí z celkového počtu 765 čtenářů. Pro děti připravujeme řadu zajímavých akcí: například již 4. rokem realizujeme ve spolupráci se základní školou projekt, který jsme nazvali: „Hravé čtení“, jehož cílem je rozvoj čtenářství u dětí a podpora vztahu k literatuře. Projekt je založen na tom, že žáci dochází pravidelně 1x měsíčně do knihovny, přednesou připravený referát o knize, kterou přečetli a seznámí s ní své spolužáky. Úkol to není snadný, protože přednášející musí zaujmout své posluchače, aby od nich získali co nejvíce bodů. Na konci školního roku je hodnocení sečteno a nejlepší řečníci jsou oceněni knihou a všichni ostatní sladkou odměnou.
Moc ráda se pochlubím i každoročním pasováním prvňáčků, které u nás realizujeme netradičně. Máme totiž ve fondu „Moudrou knihu“, která promlouvá ke školáčkům, o každém přednese krátkou básničku a přivítá je mezi čtenáře. Tato slavnost je u dětí velice populární a paní knihovnice ještě dlouho po jejím zakončení slyší otázku: „Jak jste to udělali, že ta kniha mluvila?“ Zapojujeme se i do dalších akcí: pořádáme Noci s Andersenem, oslavy Dne dětí, Čarodějné odpoledne, cestu za kouzelnou knihou… Radost mám i z projektu: „Do knihovny za knížkou, hračkou, vědou, písničkou“, který jsme připravili hlavně pro neprofesionální knihovny v malých obcích. Projekt je založen na úzké spolupráci knihovny a školy nebo školky a pomáhá získávat nové dětské čtenáře. Například v obci Dolní Bělá díky projektu dochází do knihovny 131 dětí.
Co se nám nedaří? Neumíme, stejně jako řada dalších knihoven, připravit atraktivní program pro mládež a získávat čtenáře ve věku 18 - 30 let. Ale obnovili jsme spolupráci s pedagogy místního gymnázia a střední odborné školy a plánujeme využít zájem jejich studentů o dramatizaci a film, tak snad k nám také najdou cestu. Naše knihovna nabízí čtenářům krásné nové interiéry a my knihovnice se snažíme vytvořit milé a vlídné prostředí pro všechny naše návštěvníky.
MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / Miloslav Hurt, čtenář
Již od mala jsem si rád půjčoval knihy. Teď, když mám více času, je pro mě návštěva plaské knihovny zážitkem. Nechodím si jen půjčovat, ale do knihovny chodím i za vzděláním, kontakty a inspirací. Když procházím opraveným bývalým cisterciáckým areálem, kde je knihovna umístěna, je to příjemný pocit. Ve vstupní místnosti si prohlédnu výtvarné práce žáků a studentů našich škol a vyberu si z pestrého kulturního programu, který připravilo vedení knihovny. Vstup do půjčovní části je výjimečným estetickým zážitkem. Architekti navrhli pro Národní technické muzeum v Plasích, které pronajímá prostory plaské knihovně, umělecký skvost, což bylo také oceněno v národní soutěži staveb a v soutěži knihoven. Prohlédnu si přírůstky do fondu a často si nechám poradit od zkušených knihovnic, co si přečíst.
Rád bych se nechal zlákat ke čtení vleže v místech pro nejmenší čtenáře, ale sezení v pohodlném křesle u stolku s výhledem na řeku Střelu má také své půvaby. Zde si mohu mimo v klidu vychutnat zajímavou knihu nebo se si projít stránky seminárních a diplomových prací studentů místního gymnázia, vysokých škol a Univerzity třetího věku s regionální tematikou. Vedení knihovny toto oddělení zřídilo v roce 2018. V knihovně se často potkám s přáteli, a tak bývá doba návštěvy delší. Chytré telefony“, čtečky a tablety nemohou naši zážitkovou knihovnu nahradit!
JAK TO VIDÍ V ROKYCANECH / odpovídá ředitelka městské knihovny paní Jana Aubrechtová
Městská knihovna Rokycany je knihovnou plnící regionální funkce, která má na starosti 58 obsluhovaných knihoven.
Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
Půjčování knih v Rokycanech a základ veřejné knihovny zahájil již v roce 1841 místní učitel a zakladatel nadace pro chudé Václav Pába darem 22 knih a 15 zlatých s tím, že bude pro knihovnu dále nakupovat všechny knihy vydané nakladatelstvím Dědictví Svatojánské. V revolučním roce 1848 vznikla ve městě Čtenářská beseda a s uvolněním veřejného života po roce 1860 byla v Rokycanech založena Měšťanská beseda, která měla vedle oboru pěveckého, divadelního a hudebního i obor čtenářský. Zároveň se začaly půjčovat i knihy z majetku města a vznikla tak obecní (městská) knihovna. Jejími správci byli vesměs místní učitelé.
Knihovny si ve druhé polovině 19. století zakládaly i nově vznikající spolky v Rokycanech: Sokol, dámský spolek Ludmila, spolek národních dělníků Havlíček, Živnostenská beseda a zejména Čtenářský a zábavní spolek Hálek. V roce 1918 se objevuje myšlenka na zřízení knihovny a čítárny pro mládež. Dne 1. března 1918 přijala městská rada návrh obecní sociální komise na poskytnutí příspěvku ke zřízení knihovny a čítárny pro mládež. 16. března 1918 otiskl týdeník Brdský kraj článek, v němž se píše: „Naše město věnuje ze všech měst venkovských největší peníze na svou knižnici. Obecní knihovna má asi 4 000 svazků, čtenářský spolek Hálek asi 2 000 svazků a muzejní knihovna asi 6 000 svazků. Spojíme-li tyto tři knižnice, budou míti Rokycany knihovnu o 12 000 svazcích.“
Ke sloučení knihoven skutečně došlo 30. května 1921 v jednu městskou knihovnu s půjčovnou, čítárnou a příruční knihovnou, aby se tak naplnila litera knihovního zákona. Výhodné umístění knihovny na Masarykově náměstí bylo zachováno a od roku 1930 dodnes sídlí knihovna ve stejné budově. V roce 1998 byl uveden do provozu automatizovaný knihovní systém. Ve stejném roce se knihovna stala místem veřejného přístupu na internet.
V loňském roce jsme jen kousek od náměstí vybudovali nový sklad knih s posuvnými regály. Letošní rok je ve znamení boje s dřevomorkou. V současné době je dokončena výměna střešní krytiny a napadených trámů. Zároveň s touto náročnou opravou jsme rekonstruovali druhé patro budovy, kde je dětské oddělení, které bylo slavnostně otevřeno v Týdnu knihoven.
Osobnosti v naší knihovně
Co je pro české knihovnictví osobnost Zdeňka Václava Tobolky, to byl pro rokycanskou knihovnu PhDr. Jaroslav Vyčichlo (1947-2008), všestranně nadaný člověk, režisér ochotnického divadla, fotograf, zakladatel moderního knihovnictví v regionu. Působil v knihovně nejprve jako metodik a potom v období 1985-1990 také v roli ředitele. Někteří čtenáři na něho dodnes vzpomínají
Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1959 dialog s krajany ve světě?
Dialog s krajany v zahraničí jsme nenavázali, ale snažíme se udržovat dobré vztahy s bývalými pracovníky a podporovateli knihovny a samozřejmě i s knihovníky z malých obcí. Zveme je na pravidelná předvánoční setkání a na akce knihovny.
Spolupracujeme se spolky ve městě, zejména s klubem seniorů, pro které zajišťujeme pravidelný program každé pondělí. S taškami knih a dobrou kávou navštěvujeme obyvatele pečovatelského domu. V sezóně dovážíme knížky na místní koupaliště a připravujeme osivo a soustavně pečujeme o naši Semínkovnu. Úterky věnujeme místnímu nádraží, kde jsme jako doma a knihoregál vždy doplníme o čerstvé knihy a časopisy.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Samostatnou kapitolu činnosti knihovny pro veřejnost tvoří práce s dětmi. Myslím, že každé školou povinné dítě v Rokycanech ví, kde je knihovna. Pravidelné besední návštěvy celých školních tříd jsou spojeny s hromadným vracením i půjčováním knih. Od letošního roku jsme zapojeni v projektu S knížkou do života a máme již první čtenáře věkové kategorie 0+. Druhé slavnostní předávání průkazek těmto uživatelům za účasti vedení města Rokycany jsme přichystali na Týden knihoven.
JAK TO VIDÍ V BLOVICÍCH / odpovídá Drahomíra Seidlová z městské knihovny
Městská knihovna Blovice je od roku 2002 pověřena vykonávat regionální služby pro 34 okolních knihoven. Od roku 1949 do roku 1960 byla v Blovicích Okresní knihovna. Od roku 1992 je knihovna ve správě Městského kulturního střediska.
Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
Základ knihovně dal Literární spolek v Blovicích, založený roku 1879. Byly zakoupeny knihy a časopisy, o které měla veřejnost velký zájem. Nejprve byla zřízena čítárna, kde se konaly osvětové přednášky. Později byla knihovna zpřístupněna a vznikla lidová knihovna. Po vydání zákona o obecních knihovnách, v roce 1920, měla lidová knihovna již 1521 svazek a 323 čtenáře. Byla umístěna na radnici. Knihovníkem se stal František Konrád, tajemník městského úřadu. Významným knihovníkem byl František Raušar, zakladatel muzea a nadšený předseda Literárního spolku a Knihovní rady. Je také autorem knih o regionální historii a osobnostech, které knihovna dodnes uchovává ve svém fondu.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Od roku 2010, kdy knihovna dostala nové prostory pro svoji činnost, se hodně věnujeme dětským čtenářům. Máme dobrou spolupráci se školou a tak se u nás střídají všechny nižší ročníky na nejrůznějších besedách a vzdělávacích pořadech. Díky tomu se chlubíme tím, že z našich čtenářů je téměř 40% ve věku do patnácti let. Tradiční akcí na konci školního roku je pasování prvňáčků na čtenáře a jejich bezplatná registrace do knihovny. Pořádáme i setkávání dětí se spisovateli, ilustrátory a místními zajímavými osobnostmi. Děti k nám chodí rády a většina z nich přesně ví, kde knihovnu najdou a jak se v ní orientovat.
MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / vzpomínka Oldřicha Rady, rodáka z Blovic (dnes již nežijícího)
Vzpomínám na svoji prvou návštěvu blovické knihovny. Nacházela se proti elektroprodejně pana Skaly v části domu bývalého židovského hospodářství. Vstup byl po šesti příkrých schodech přímo z ulice. Pan knihovník Konrád (říkalo se mu pane tajemníku), silný, plešatý s červenými tvářemi, řekl: Vyber si něco na pultě! Vybíral jsem podle obrázků. Tehdy, v roce 1941, osmiletému čtenáři nebyly zapůjčeny pohádky, ale brožovaný ilustrovaný román o francouzské revoluci Červený bedrník. Teprve později jsem si vybíral dle autorů: Němcovou, Raise, Jiráska, Dumase atd. S kamarády jsme si knihy vzájemně půjčovali a využívali i školní knihovny. Přečetli jsme vše, co bylo, od Káji Maříka, verneovky až po poklady ze sběru: rodokapsy.
JAK TO VIDÍ V CHOTĚŠOVĚ / Václav Podlešák, knihovník Veřejné knihovny Václava Hataje
Veřejná knihovna v Chotěšově má historii dlouhou přes 95 let. Je však spletitá a přerušovaná. Vše je dáno polohou naší obce v bývalých Sudetech, kde byla většina obyvatel německé národnosti. Brzy po vzniku ČSR přišel do obce český učitel Václav Hataj a jako řídící učitel vedl první českou školu, provizorně v prostorách kláštera. Již během roku 1919 pak zahájil provoz první české knihovny tamtéž. Základ tvořilo 120 svazků. Knihovna fungovala až do příchodu německé správy (1938).
Z kroniky víme, že teprve roku 1953 byla knihovna reorganizována, v poválečných časech bylo spousta jiných problémů k řešení. Vlastně šlo o vyřazení zastaralé a ideově nevhodné literatury. Knihovna sídlila v Národním domě a vedli ji pánové Divíšek a Šet. Hned v roce 1954 byla přemístěna na radnici a její správu zajišťovala paní B. Baláková. Knihovna se dále stěhovala do čp. 268 a poté do Kulturního domu (dnes tato budova již nestojí a na jejím místě je park). Také osoby knihovníků se střídaly, můžeme vzpomenout Jana Čapka, učitelku R. Pražákovou, dále paní J. Liškovou a J. Sedlákovou, p. Karla Kastla a paní Vlastu Stechligovou. Od roku 1981 vedu knihovnu já. Působíme v prvním patře Národního domu v centru obce Chotěšov a od roku 2002 máme oficiálně potvrzen název „Veřejná knihovna Václava Hataje“ na počest zakladatele české knihovny.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Chotěšovská knihovna má aktuálně ve fondu přibližně 7 100 svazků a nabídku literatury pravidelně doplňujeme výměnnými soubory z pověřené knihovny v Dobřanech. Tím můžeme rozšířit tematický záběr fondu a čtenářům poskytnout více nových titulů. Postupně zpracovávám fond knihovny pomocí systému Clavius, ale jde to pomalu. Knihovna je otevřena všem zájemcům, po domluvě ji navštěvují děti z mateřské i základní školy, na besedy přicházejí také školní družiny. Tradicí se stala Noc s Andersenem, kterou připravujeme společně s učitelkami základní školy, velkému zájmu se těšil také Týden čtení dětem, kdy někteří učitelé představili dětem své oblíbené knihy a číst mladším žáčkům přišli jak rodiče, tak i starší žáci. V Chotěšově lidé cestu do knihovny znají.
MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU - VYZNÁNÍ OSOBNOSTÍ
PhDr. Dagmar Svatková, knihovnice, metodička, lektorka a bývalá ředitelka Knihovny města Plzně
Knihovna – to je moje radost i starost, moje celoživotní profesionální působení. Jak jsem se v knihovně ocitla? O mém směřování rozhodli už moji rodiče. Od malička jsem žila s knížkami a papíry všeho druhu. Tatínek byl knihař, maminka vedla „papírnictví“. Své humanitní nazírání světa jsem nemohla nechat být jen tak. A tak, když nastal čas, objevila se možnost vnořit se do této zajímavé profese, nejprve za pomoci profesorů střední knihovnické školy a později pedagogů knihovnické katedry v Praze.
Co mne na knihovnickém povolání zaujalo nejvíce? Ta možnost být prostředníkem mezi lidským poznáním a těmi, kteří po něm pátrají.
Neboť to jsou ti, kteří mají srdce otevřená, svoji zeměkouli posouvají kupředu a nechtějí jí ubližovat. A to mne stále nutilo vzdělávat se, hledat všechny možnosti být dobrým informovaným společníkem a průvodcem všem bez rozdílu věku, vzdělání i postavení. A ještě jednu příležitost mi knihovna nabídla – vzdělávat ty, kteří se podobně jako já chtěli věnovat knihovnické profesi. Prožila jsem se svými studenty mnoho krásných let a byla jsem mezi nimi šťastná, zvláště když jsem u některých z nich viděla opravdové zaujetí a chuť dát knihovnické profesi, co jí patří.
Knihovna – to je ticho i šumění tlumených hovorů, smích i dětské výkřiky nadšení a údivu, knihovna to je neopakovatelná vůně knih a lidí, knihovna to je mnohavrstevné místo pro trávení společných chvil, pro nacházení vědomostí i životních radostí, získávání pocitu sounáležitosti s komunitou, ve které žijí. Knihovna je poklad všech pokladů.
PhDr. Ivanka Horáková , knihovnice, literátka, lektorka, bývalá ředitelka Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje
Rozhodnutí pracovat v knihovně před dávnými 50 lety znamenalo pro mne naději, že budu mít povolání, kde si budu moci číst. Jak jednoduché a přitom všechno bylo jinak. Ale ničeho nelituji, setkala jsem se s nádhernými knihami a pravidelně jsem bývala prvním, kdo si nový výtisk osahal, setkávala jsem se se stejně naladěnými lidmi, kteří měli knihy rádi. V rámci svého působení ve dvou největších plzeňských knihovnách jsem měla díky knihám příležitost potkávat spisovatele, výtvarníky, novináře, ilustrátory, knihaře..., všechny, kteří mají s knihou co do činění. A stovky kolegů knihovníků v menších místech našeho kraje i republiky, ti všichni hovořili stejnou řečí.
Po letech jsem zjistila, že mne nejvíce baví budovat nové prostory, poskytovat nové služby, doprovodné aktivity všem, kteří se v knihovně chtěli cítit příjemně a jako vítaní návštěvníci. Knihovna a knihy mne ovlivňují dosud, pracuji s hendikepovanými dětmi a také jim dávám do ruky knihu jako největšího inspirátora vědění a nejlepšího kamaráda. Tak jsem to vždy cítila.
PaedDr. Jiří Staněk, CSc. - katedra českého jazyka Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni
Jsem ze čtyř dětí, máma na nás moc času neměla, a tím víc nám ho zbývalo. Moji sourozenci „byli“ na leccos, já kromě samozřejmých klukovin hledal a nacházel jiné světy v knížkách, jichž bylo doma po skříních a zásuvkách kupodivu dost, a tak mezi mé kamarády patřili záhy Honda Cibulků i Medvídek Pú, Gulliver s Liliputy, ve třinácti jsem polykal hrdinské kousky d´Artagnana a comp. a obdivoval ušlechtilost Vinnetoua a Oldy Shatterhanda, ve čtrnácti jsem se zatajeným dechem četl Makarenkovu Čest a Vlajky na věžích, v patnácti jsem se zamiloval do židovské dívky Rebeky z Ivanhoea, v šestnácti byli mi zjeveni Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Erich Maria Remarque, J. D. Salinger a z antikvariátu Egon Hostovský, aby mi pak definitivně učarovali František Plánička, Dana a Emil (vypravují), Ota Pavel s Duklou mezi mrakodrapy a svět sportu vůbec, jemuž jsem – později i profesně – propadl zcela. Měl jsem štěstí, že s většinou svých hrdinů jsem se mohl potkávat na stránkách knížek, pro něž stačilo sáhnout do mé vlastní miniknihovničky, „vše nezbytné“ pro život – souboje, rytířské skutky, vítězství, porážky, cit, lásky, smutek, pokora …
Se zcela jinými - „velkými“ knihovnami jsem začal komunikovat až po příchodu do Prahy, jak fakultní knihovna i prodejna (na FF UK, kdysi Náměstí Krasnoarmějců), knihkupectví v nedaleké Kaprovce, městská knihovna na náměstí dr. Vacka i stále širší nabídka antikvariátů (jsme ve druhé polovině šedesátých let) mi poskytovaly jak texty odborné, tak i ony „krásné“, ze staletí minulých, ke studiu literatury nezbytné.
Ráj jsem ale našel až po příchodu do Plzně v polovině osmdesátých let, a to jak v proslulé SVK, tak v knihovně městské v ulici Smetanově, a nedostupné lahůdky časopisecké – zejména z krásných let čtyřicátých – pak v městském archivu u p. ing. Martinovského. Hodiny ve studovně, množství otázek, ne vždy jasně formulovaných, množství odpovědí, kopií, informací, rad.
Chtělo by se říci „Díky za vše, knihovny milé!“, ale jedno poděkování přece jen přede všemi: všem princeznám a dámám – knihovnicím obrněným jemným, byť neprůhledným závojem trpělivosti bez konce, závojem laskavosti, ochotným hledat dlouhé minuty v zaprášených regálech skladů zapomenuté skvosty, s úsměvy (nejednou již i unavenými) vlévajícími do žilek čekajících léčivé kapičky dobré vůle a nálady, klidu a míru, ochotnými kamkoliv volat, psát, ptát se, zjišťovat, ujišťovat, pomoci radou, informovat. Uvědomuji si, že právě při hledání slov k poděkování slova „nestačí“ a navíc – nejsou. Přesto ještě jednou – a vskutku rád – děkuji. A svatozář.