Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.
Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu
JAK TO VIDÍ V KRAJSKÉ KNIHOVNĚ / odpovídá RNDr. Jitka Holásková, ředitelka Vědecké knihovny v Olomouci
Specifická poloha Olomouckého kraje už sama o sobě způsobuje jistou rozmanitost, a to nejen v oblasti knihoven. Zatímco v Olomouci, která byla sídlem biskupství, vznikla první knihovna už v roce 1566 (v roce 2016 oslavila Vědecká knihovna v Olomouci úctyhodných 450 let své existence), vývoj v severních oblastech byl podobný jako v ostatních sudetoněmeckých územích. Většina knihoven v této části našeho kraje svoje založení spojuje až s odsunem původního německého obyvatelstva. Ačkoliv tyto na své „stoleté výročí“ teprve čekají, rozhodli jsme se oslovit i je. Jen tak můžeme čtenářům nabídnout pestrost veřejných knihoven našeho kraje v celém svém rozsahu.
Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?
Sociální sítě a vývoj IT technologií ovlivnil společnost, ale samozřejmě i knihovny. V dnešní době již většina z nich využívá sociálních sítí pro oslovení svých čtenářů a předávání informací o akcích i zajímavostech, a to nejen proto, že mladší generace zcela upřednostnila tento komunikační kanál. Jednoduchost vkládání textu, fotek i videí a možnost okamžitého sdílení těchto informací a snadné šíření otevřely pro knihovny a jejich uživatele novou variantu soužití.
Knihovny v posledních letech již nejsou pouze půjčovny knih. Zejména ty větší nabízejí databáze, které umožní studujícím, odborným pracovníkům i široké veřejnosti nahlédnout do informačních zdrojů, které nejsou běžně dostupné. Masivní digitalizace, která probíhá nejen v naší knihovně, nabízí uživatelům navíc přístup k těm dokumentům, ke kterým by se běžně v knihovně nedostali. Dále je všeobecně známo, že veřejnost je zahlcena množstvím informací, dost velká část z nich je neověřených nebo zavádějících, a tady je další prostor pro rozšíření služeb knihoven. Bez knihoven se neobejdeme, pouze dochází k posunu jejich služeb v souladu s vývojem technologií.
Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?
Vědecká knihovna v Olomouci se připojila k projektu kulatých stolů Knihovna – věc veřejná, které probíhají v letošním roce ve všech krajích ČR. Kulatý stůl se uskutečnil v květnu a byli k němu přizváni představitelé kraje, města Olomouce, ale i ostatních měst našeho regionu a obcí a zástupci knihoven. Kulatý stůl se zabýval problémy knihoven v našem regionu i budoucí rolí knihoven a stal se tak vhodným začátkem dalšího dialogu mezi knihovnami a jejich zřizovateli.
Vědecká knihovna v Olomouci se na významná historická výročí připravuje v předstihu a stejně tak tomu bylo v souvislosti se vznikem Československa. Na vznik samostatného státu se podíváme z jiného zorného úhlu. Cílem výstavy Sbohem, monarchie je ukázat pestrost habsburského mocnářství, pestrost národnostní, náboženskou, sociální ap., v jejímž rámci se dotvořil moderní český národ. Tato modernizace byla předstupněm k vytvoření nezávislého československého státu. Výstava se bude konat v listopadu a v prosinci v Pevnosti poznání. Menší výstavu ve vlastních prostorách Galerie Biblio připravuje naše knihovna na období října a listopadu. Výstava s názvem Putování dlouhým stoletím představí fiktivní postavu Řehoře Ignáce Hallirzka a provede ho celým dlouhým obdobím od zániku Svaté říše římské 19. stoletím do vzniku Československa. Také Olomoucký kraj připraví výstavu k výročí založení Československa, ta bude v naší knihovně k dispozici až v lednu 2019.
Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?
Zde bych ráda vzpomněla na spolupráci s dr. Ivanem Kupčíkem, historickým kartografem, který vystudoval v Československu, ale od roku 1979 žil v Německu. Ve spolupráci s ním vydala Vědecká knihovna v roce 2008 knihu Portolánový atlas Jaume Olivese (1563) ve Vědecké knihovně v Olomouci, která představila veřejnosti mimořádně vzácný soubor šest rukopisných portolánových map z oblasti Středozemního moře a Atlantického oceánu.
Spolupracujete s nějakou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?
Naše knihovna dlouhodobě spolupracuje s Vojvodskou veřejnou knihovnou E. Smolki v Opoli, spolupráce zahrnuje přípravu společných výstav, zapůjčování vlastních výstav se zajímavými náměty nebo zapůjčení vzácných exponátů na krátkou dobu, ale i účast na konferencích nebo výměnu zkušeností v oblasti regionálních funkcí nebo digitalizace.
Od roku 2009 je VKOL členem sítě poskytovatelů služby EOD (eBooks on Demand), do které je zapojeno několik desítek institucí z celé Evropy. Služba nabízí uživatelům možnost digitalizace autorsky volné knihy na vyžádání za poplatek a posléze digitalizovaný dokument uveřejňuje pro veřejnost. Spolupráce s ostatními knihovnami by se mohla ještě prohloubit v případě schválení projektového záměru EODOPEN (eBooks-On-Demand-Network Opening Publications), který se zaměřuje na vyhledávání osiřelých děl a jejich zpřístupnění.
JAK TO VIDÍ V HRANICÍCH / odpovídá Marie Jemelková, vedoucí Městské knihovny v Hranicích
Jednou z nejstarších městských knihoven na Moravě je bezpochyby knihovna v Hranicích. Ta je již od vzniku programu regionálních funkcí jednou ze sedmi pověřených knihoven v Olomouckém kraji. Najdeme ji přímo na hranickém náměstí v historické budově tzv. staré radnice.
Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?
Městská knihovna v Hranicích je jednou z historicky nejstarších kulturních institucí v našem městě. Už na počátku 19. století (rok 1811) založil hranický rodák J. H. A. Gallaš knihovnu pro širokou veřejnost, kterou se v této době nemohlo pochlubit mnoho měst na Moravě. Dalším mezníkem ve vývoji bylo založení spolkové knihovny, která se plynule přetvářela v současnou městskou knihovnu. (Tzv. Gallašova knihovna existuje dodnes, ale její současný stav je výsledkem spojení zbytků nejméně tří knihoven – původní Gallašova, farní a gymnaziální. Tato knihovna je dnes historickou památkou, která je uložena v depozitáři městského muzea). Postupem času se vlivem politického a společenského vývoje městská knihovna proměňovala a nabývala stále většího významu i v širším regionu. Zvláště po její personální profesionalizaci. Jedno období byla i knihovnou s okresní působností (1953–1962) s dohledem nad 73 přilehlými knihovnami. Později se stala součástí centralizovaného okresního systému. Radikálnější změny v působnosti nastaly až po roce 1989, kdy knihovna získala právní subjektivitu, později se stala v rámci Olomouckého kraje i pověřenou knihovnou s obslužným regionem 32 knihoven, a je jí dodnes.
Připomeňte osobnosti či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
V Hranicích již před érou první republiky působila řada různých spolků a korporací a i díky nim byla již před první světovou válkou 4. 10. 1911 založena také veřejná čítárna, i když první neoficiální zmínky o ní se datují k roku 1907. Vznik Československé republiky se stal mezníkem i ve vývoji knihovnictví a první knihovní zákon z roku 1919 nezastihl knihovnu v Hranicích nepřipravenu. Koncem roku 1920 byla obnovena činnost veřejné čítárny a městské knihovny. Knihovníkem zde byl jmenován profesor Miroslav Kott. Čítárna byla svěřena studentům. Změnil se způsob financování, knihovna byla vybavena kvalitním fondem, hlavně literaturou naučnou, ale vzniklo také oddělení ruské a legionářské literatury. Rozkvět knihovny byl zřejmý, třebaže byly problémy s nedostatkem prostoroných místností a vhodného personálu pro obsluhu čtenářů. Knihovníci, kteří v prvorepublikovém období působili v naší městské knihovně, byli muži. Zmínila bych jednu zajímavou osobnost knihovníka. V roce 1939 byla rozpuštěna armáda a městské knihovny se ujal voják ve výslužbě František Benoni, mimo jiné i vášnivý divadelní ochotník. Byl jedním ze zakladatelů Beskydského divadla. Po skončení války odešel do ostravské činohry jako její člen. Ještě bych ráda zmínila jednoho významného knihovníka, který byl hranickým rodákem, sice v městské knihovně přímo nepůsobil, ale knihovnické práci se věnoval celý život. PhDr. František Sumbal byl mimo jiné v letech 1911 až 1918 knihovníkem Ministerstva vnitra ve Vídni, pak vedl knihovnu Ministerstva zdravotnictví v Praze a od roku 1920 pracoval jako knihovník na Ministerstvu vnitra v Praze. Je autorem publikace Českoněmecký slovník terminologický a frazeologický pro úřady, kanceláře a soukromou potřebu.
První profesionální knihovník nastoupil do hranické knihovny až v roce 1950 a byla to žena. Bylo mi potěšením paní Jitku Jakoubkovou-Jesenskou poznat i osobně v době, kdy jsem sama nastupovala jako pracovnice dětského oddělení a paní Jitka v tuto dobu odcházela do penze.
Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?
Přímo o dialogu se mluvit nedá, ale krajané, kteří v oněch letech emigrovali do zahraničí, se ohlásili po sametové revoluci v roce 1989 v podobě desítek samizdatových knih, které byly dovezeny ze zahraničí a darovány naší knihovně. Publikace byly většinou vydány v Torontu v nakladatelství Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých. To víte, že šly u čtenářů na dračku. Na začátku 90. let naše město navázalo přátelské vztahy s holandským městem Voorburg, došlo ke vzájemným „knihovnickým“ návštěvám. Od holandských kolegů jsme dostali darem první kopírku, kterou pro nás zakoupili z dobrovolných příspěvků voorburgských občanů, a také desítky knih v angličtině a němčině. Zahraniční spolupráce města, tedy i městských kulturních zařízení, se od té doby rozšířila i na jiné státy a jejich města – Slovinsko, Polsko, Slovensko.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Osobně nemám ráda slova o tom, že lidé nebo děti málo čtou. Je sice nyní více možností jak využít a rozvíjet svůj osobní potenciál a volný čas než před lety, ale knihovna je stále nejnavštěvovanějším místem v každém městě. A to i ta naše. U nás máme většinou „vyprodáno“. Platí to i o dětských čtenářích, které si zvláště hýčkáme, neboť jsou naší budoucností. Nemyslím si, že děláme pro ně něco speciálního, co by nedělaly i jiné knihovny. Máme po několik desetiletí velmi dobrou spolupráci se všemi základními školami ve městě a v posledních letech se více zaměřujeme na spolupráci s mateřinkami a jejich učitelkami. Těm vybíráme a doporučujeme soubory tematické literatury coby pomoc při vzdělávání těch nejmenších. Z toho důvodu si nemyslím, že by ve městě existovalo dítě školkou či školou povinné, které by aspoň jednou nenavštívilo naši knihovnu. Oproti minulým letům se u nás v dětském oddělení objevuje více maminek a tatínků s kočárky a malými dětmi a vybírají knihy společně. Možná zabrala i kampaň Celé Česko čte dětem.
V Olomouckém kraji působí na 416 neprofesionálních knihoven, což činí celkově 85 % ze všech veřejných knihoven. Tyto malé knihovny, často se zapálenými dobrovolnými knihovníky, mají tedy v našem kraji nezastupitelný význam. Jak ale vybrat jen jeden reprezentativní příklad? Téměř nemožné! Přijměte tedy pozvání do nově zrekonstruované Obecní knihovny v Bělé pod Pradědem na Jesenicku a do Místní knihovny v Černotíně, kterou z letargie probudila mladá knihovnice Veronika Vališová.
JAK TO VIDÍ V BĚLÉ POD PRADĚDEM / odpovídají Kamila Sikorová, knihovnice Obecní knihovny v Bělé pod Pradědem, a Daniela Přikrylová, metodička regionu Jeseník
Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
Do osvobození obce v roce 1945 v obci žilo pouze německé obyvatelstvo. Nedochovaly se žádné informace, že by zde fungovala německá knihovna. Odsun původního obyvatelstva trval až do roku 1948 a k osídlování obce novým českým obyvatelstvem docházelo velmi pozvolna. Přesto byla nová knihovna založena mezi prvními kulturními stánky. V srpnu 1946 vznikla knihovní rada, které předsedal pan Alois Julina, jenž byl také zvolen prvním kulturním referentem obce. Uspořádal sbírku na založení nové knihovny. V listopadu 1946 tak mohl slavnostně předat do užívání knihovnu s názvem Lidová obecní knihovna Adolfovice, která čítala 279 svazků hodnotných knih. Knihovna byla umístěna v obecním domě nad hasičským skladištěm. Knihovnice Marie Julinová tuto funkci vykonávala zcela nezištně tři roky. V roce 1948 čítal fond knihovny již 468 svazků. Při sloučení dosud samostatných obcí Adolfovice a Domašov v roce 1964, byly tímto i knihovny sloučeny do jedné. Knihovna se v obci několikrát stěhovala a od roku 2016 sídlí v nově vybudovaném centru Bělá v pohybu. V současné době knihovní fond čítá téměř osm tisíc svazků a knihovnu navštěvuje pravidelně 186 registrovaných čtenářů.
Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?
Partnerskou obcí Bělé pod Pradědem je polská obec Tułowice. Obec Tułowice je nejmladší obcí opolského kraje. Vznikla teprve v roce 1992. V rámci tohoto partnerství je každoročně realizováno mnoho kulturních a sportovních akcí. Největšími akcemi jsou vždy Dožínky, které pořádají obě obce. Další spolupráce funguje mezi základními školami, které pravidelně pořádají turnaje, olympiády a další akce. Knihovna se do tohoto dění aktivně zapojuje.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Určitě ne. Knihovna velmi úzce spolupracuje s místní základní a mateřskou školou. Již několik let je zapojena do projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. Každoročně pořádá Noc s Andersenem, Knihovnického Ježíška a zve na besedy se spisovateli a ilustrátory dětských knih. Děti tak mají možnost se osobně setkat s oblíbenými autory, namátkou třeba s Ivonou Březinovou, Petrou Braunovou, Petrou Dvořákovou a u dětí s velmi oblíbeným ilustrátorem Adolfem Dudkem. V průběhu celého školního roku pravidelně pořádáme i tematické knihovnické lekce. Dokladem zájmu našich dětí o čtení je počet registrovaných dětských čtenářů. Aktuálně jich je 80.
JAK TO VIDÍ V ČERNOTÍNĚ / odpovídá Veronika Vališová, knihovnice Místní knihovny v Černotíně
Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.
Založení knihovny v Černotíně se jako na mnoho dalších místech úzce váže k tzv. prvnímu knihovnímu zákonu z roku 1919. Avšak činnost knihovnická, resp. čtenářská, se rozvíjela již v 19. století, kdy se pomyslným vrcholem stalo založení čtenářského spolku Svornost, nad kterým poté převzal záštitu (1912) Odbor národní jednoty. Právě od tohoto odboru obec při vzniku knihovny převzala 300 knižních svazků a navíc „pěknou skří“ (ze zápisu v Kronice obce Černotín roku 1920, autor Josef Vodička).
Role knihovníka byla vždy úzce spjata se školou, kde také i knihovna sídlila, neboť právě profese knihovníka připadla v období první republiky vždy řídícímu učiteli. Tedy prvním knihovníkem byl učitel a zároveň kronikář obce Josef Vodička, nástupcem (1932) se stal František Dostál.
Období první republiky bylo obdobím rozkvětu, nikterak jinak to nebylo ani u nás v Černotíně. Lidé neměli jen zájem o ekonomický a hospodářský růst, ale chtěli se také kulturně vyžít. Kulturní život, který začal úlevou ze světové války, byl úzce vázán na tradiční zemědělský charakter života v obci a jeho sezónnost. Kromě knihovny, která byla mezi obyvateli velmi populární (posuďte sami, dle naší kroniky bylo v roce 1937 2 915 výpůjček na 73 čtenářů), nabízela obec kulturu v podobě divadelních představení (Tělovýchovný spolek Sokol a místní škola), besídek, slavností, ale také naučné přednášky, které několikrát ročně pořádala Osvětová komise. Bylo zde dokonce zřízeno i obecní kino, které na vrcholu své největší slávy promítalo i třikrát do týdne.
Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete?
V letošním roce by se i Místní knihovna Černotín ráda účastnila oslav jubilejního roku 2018. Především bychom se rádi zapojili do oslav 28. října, jak pod hlavičkou obce, která každoročně pořádá lampionový průvod, tak i pod samotnou knihovnou. Již máme vymyšlených několik akcí a aktivit, které by měly zaujmout rozličné generace.
Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše obec družbu s obdobnou obcí v zahraničí?
Obec Černotín nemá navázanou družbu s podobnou knihovnou v zahraničí, ale přátelský vztah na území České republiky máme, a to konkrétně se stejnojmennou obcí Černotín v Plzeňském kraji. S „plzeňskými černotíňáky“ jsme se dali dohromady zásluhou neštěstí. Když byly povodně v Čechách, tak naše obec finančně pomohla místním obyvatelům, a když povodně vtrhly po několika letech na Moravu, tak plzeňský Černotín pomohl zase nám. Tím začalo naše navštěvování, které vždy vyvrcholí na Srazu barevných obcí jako jsou Žlutava, Bělotín, Černá v Pošumaví…
Místní knihovna Černotín doposud nenavázala nějaký vztah s konkrétní knihovnou. Je pravda, že se knihovnice několikrát vydala „na čumendu“ do obecních knihoven v Olomouckém kraji. Ale na tu osudovou, se kterou by poté mohla naše knihovna pořádat společné aktivity, ještě nenatrefila. Ale třeba se ještě naskytne příležitost, knihovna v Černotíně je všemu novému zcela otevřena.
Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?
Během své dosavadní knihovnické činnosti jsem se setkala s názorem, že děti málo čtou. Ze svých zkušeností můžu však tento názor vyvrátit. Děti čtou, ale jinou literaturu než my v našem dětství, což někteří lidé nedokáží pochopit. Tak jak knihy jdou s dobou, což jde krásně vidět na nejčtenějších titulech, tak i samotná knihovna musí držet krok. Dnes již nepostačuje, aby knihovna sloužila v obci jen jako výpůjční bod, musí být zároveň kulturním a komunitním centrem, a když k tomu knihovna přidá ještě něco navíc, co ji bude dělat jedinečnou, tak v konkurenci obstojí.
Naše knihovna si děti získala na svou stranu především díky akcím, které pořádá. Pro černotínské, ale i „přespolní“ děti není naše knihovna španělskou vesnicí. Řídíme se mottem, že „knihovna není místem jen pro knihy, ale především pro lidi“, pro naše čtenáře, a především pro ty malé se snažíme zprostředkovat knihovnu jinak. Startovacím výstřelem byly tvořivé dílny, na kterých jsme nalákali první zvědavce, a poté se s námi pomyslný vlak plnou parou rozjel. Pro nejmenší jsme zmobilizovali babičky a dědečky, kteří poté četli dětem před spaním v MŠ. Zveme si děti na dobrodružné noční výpravy, pořádáme výlety pro rodiny s dětmi, hravou formou zprostředkujeme osvětovou činnost (Den Země, Movember, Nedoklubko…), píšeme dopisy Ježíškovi, pořádáme turnaje v deskových hrách…
Ale musím se přiznat, že jako knihovnice si ze všeho nejvíce cením dětí, které zavítají do knihovny i přesto, že se zrovna nekoná žádná akce. Je pravda, že někdy do knihovny vtrhnou jako hejno kobylek, rozkramaří deskové hry, knížky a mnoho dalšího, ale přesto – právě takovéto „okupování“ knihovny člověku vykouzlí úsměv na tváři.
VYZNÁNÍ OSOBNOSTÍ - MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU
Knihovna je instituce, která mne provází životem od nejútlejšího dětství. Ve vesnické knihovně jsem si jako žák základní školy pravidelně půjčoval dobrodružné knížky a doslova jsem „zhltl“ tisíce titulů. Návštěvy knihoven jsou návykové a dnes jako vědec a akademik potřebuji knihovny především pro mou práci. O prázdninách trávím pravidelně týden nebo dva právě studiem v knihovnách v zahraničí nebo právě ve Vědecké knihovně v Olomouci. Obecně jsem přesvědčen, že bez knihoven nemůže existovat kultura a civilizace. Jediné, co se mění, jsou média informací a řadu textů dnes lze číst například online. Proto se samozřejmě mění i knihovny a poskytují dnes mnohem širší spektrum služeb než v dobách mého mládí. Zároveň ovšem knihy v klasické podobě přetrvají a už nyní se těším na mé další prázdninové dobrodružství v knihovně.
Prof. Mgr. Jaroslav Miller, M.A., Ph.D., rektor Univerzity Palackého v Olomouci
Knihovnu jsem začal pravidelně navštěvovat od svých osmi let, tedy hned poté, co jsem se naučil číst. Četl jsem každý den, střídal jsem beletrii a odbornou literaturu a životem jsem se doslova pročetl. Vzhledem k tomu, že jsem nedávno začal studovat další vysokou školu, dnes u mne převažuje literatura odborná. I když mám vlastní poměrně obsáhlou knihovnu, ta mi k životu zdaleka nestačí, a proto jsem pravidelným návštěvníkem hranické knihovny, a když mi ani její fondy nestačí, využívám dobrodiní meziknihovní výpůjční služby. Bez knih si neumím život představit. Moje někdejší učitelka hebrejštiny nám studentům říkala, že peklo je místo, kde nejsou knihy. K tomu nemám, co bych dodal.
PhDr. Vladimír Juračka, zastupitel města Hranice
Do Hranic jsem se s rodinou přestěhoval v roce 1992 a vzápětí jsem si opatřil průkaz Městské knihovny v Hranicích. Byl jsem příjemně překvapen bohatostí a různorodostí knižních souborů, stejně jako vstřícností a profesionálními znalostmi knihovnic. Kromě románů i poezie mě zaujaly publikace z regionální historie. Rád bych hranické Městské knihovně poděkoval, že jsem v penzijním věku získal trvalého koníčka. Jezdím po archivech a soustřeďuji dokumenty o vývoji Kasáren gen. Zahálky od jejich založení až do současné doby, stejně jako o historii hranické židovské komunity.
Václav Bednář, historik a autor několika publikací o Hranicích
Městskou knihovnu využívám už téměř 20 let, tedy od doby, kdy jsem se přistěhovala do Hranic. Hodně mi pomáhá v mé profesi. Vyučuji český jazyk a literaturu, a tak knihovnu navštěvuji ze dvou důvodů – abych mohla mít po ruce výtisky klasických děl na ukázku do výuky a také si samozřejmě půjčuji knihy pro vlastní četbu. Velmi ráda využívám akcí, které knihovna pořádá, jako jsou např. besedy se spisovateli a jinými osobnostmi. Tyto akce mě mimo jiné přivedly na myšlenku psát články, recenze a rozhovory s autory pro internetový časopis Vaše literatura.
Mgr. Radka Jakubíčková, pedagožka
