JÍLOVÉ U PRAHY - kdekoli se tady zastavíš, stojíš na zlatě

<p>JÍLOVÉ U PRAHY: Už dávní Keltové rýžovali úspěšně zlato v řece Sázavě a jejích malých přítocích. Až následující generace se však těžbě věnovaly cíleně, i když po stránce technické ve středověku primitivní technikou. V podzemí sledovaly při světle kahanů zlatonosné žíly, zahřáli je ohněm, polili vodou a z prasklin získávali zlato kladivem a dlátkem. Úspěšně. O tom svědčí zájem panovníků, povýšení mezi města, ale i propůjčení písmene W králem Vladislavem Jagellonským do znaku.</p> <p>Vždyť za jílovské zlato v době těžaře J. Rotleva bylo postaveno slavné Karolinum, městské části, hrad Karlštejn, ba dostalo se do královské koruny. Na druhé straně se kvůli němu vraždily královské rody a vedly války, z nichž ty husitské znamenaly rozehnání kovkopů a na staletí zatopení dolů. Těžba byla ukončena r. 1969 kvůli čtyřgramové výtěžnosti z tuny horniny.</p> <p>Tři jílovské radnice<br />
První až do požáru v roce 1567 stávala v dnešní řadě s domem Mince (dnes Regionální muzeum těžby a zpracování zlata) nedaleko kostela sv. Vojtěcha. Ten jediný odolal. Nové místo se našlo v bytelné budově s počeštěným názvem Šmelcovna. Příchod Ferdinanda I. Schönpfluga v roce 1681 znamenal třetí a poslední změnu. Ten vykoupil šlechtické dvorce a tzv. Věž daroval městu na radnici. Ač plných 88 let neměla střechu, bytelná kamenná stavba se zdmi dva metry silnými se stala vděčnou volbou. V roce 1723 byla jako jedna z prvních v Čechách zakryta mansardovou formou. Následně dostala dnešní podobu. Uvnitř se pochopitelně přestavovalo a poslední úpravy skončily v posledním desetiletí minulého století.</p> <p>Dny Evropského dědictví<br />
Každoročně se v měsíci září konají také v Jílovém. Patří k nim prohlídka radnice. Letos byli návštěvníci vítáni na schodišti do prvního poschodí, které je dostatečně široké, pěkně osvětlené prosklenou stěnou a navíc má velmi dobrou akustiku. První zastávkou se stala obřadní síň. To je vlastně prostor tvořený několika místnostmi. Do nich se vstupuje malou halou, pod jejíž podlahou se nachází schodiště k původnímu vchodu ze Schönpflugovy ulice. Možná po desetiletích tady bude objevena řada nejen písemností, které sem byly spěšně naházeny. Čekací místnost svatebčanů je ozdobena velikým obrazem se železničním viaduktem na Žampachu, po kterém přejel Posázavský Pacifik poprvé v roce 1900. Obřadní síň by mohla vyprávět, kdo ze současných, dnes už třeba nežijících velikánů, tady řekl své ano. </p> <p>Na skok do šatlavy<br />
I když původně měla podobu poschoďového domku s podkrovní místností pro žalářníka a stávala v blízkosti Šmelcovny, ledacos se změnilo. Zaniklo hrdelní právo města, byla postavena budova soudu se silničním průjezdem. Nežli byly dvě cely přesunuty do přistavené části radnice, stávala nová věznice tady. Ani to však nevyhovovalo. Protože radnice měla svého domovníka a případní vězňové tady trávili jen přechodný čas, stalo se prý vyhledávanou podívanou bílé prostěradlo, které z okna cely viselo, když byla prázdná. Jedna z cel je v dnešní době skladištěm, do druhé je možno nahlédnout. Snad překvapí bytelná kamna s přikládáním z chodby, řetěz na zabezpečení vězně před útěkem a pryčna s lavicí.</p> <p>Několik jmen<br />
Ta patří jílovským osobnostem. PhDr. M. Čiháková (1877 – 1937) byla v roce 1901 promována jako první žena na KU a MUDr. R. Machová (1874 – 1916) o rok později získala prvenství jako doktorka veškerého lékařství v Rakousku-Uhersku. K těm, kteří přesáhli rámec Jílovska patřil JUDr. V. Vaněček (1905 – 1985) s Dějinami státu a práva v Československu do roku 1945. Z hudebních skladatelů vynikli J. Hanuš (1915 – 2004) a Z. Lukáš (1928 – 2007). Beletristicky přiblížil nejen zlato spisovatel V. Lev (1882 – 1974).</p> <p> Historické podklady byly čerpány z Pamětí zlatohorního města Jílového od L. a V. Čiháka.</p>