Archiv textů

BRNO: Svou první divadelní hru představil veřejnosti v pouhých dvaceti osmi letech. Tu prozatím poslední - pro své „domovské“ Divadlo Husa na provázku - ve dvaaosmdesáti. Mezitím se odehrával jeho skutečný život, plný peřejí, o kterém vypráví v autobiografické knize Rozpomínky. Co na sebe vím (TORST/HOST, 2013). Milan Uhde - dramatik, esejista, prozaik, básník a polistopadový politik - o něm s nezvyklou otevřeností a pokorou hovoří také v následujícím rozhovoru.

ČR: Se jménem Moniky Kopřivové se dnes setkáváme coby autorkou na pultech knihkupectví. Vytvořila několik úspěšných vzpomínkových knížek k zaznamenání rodinné historie a založila dva internetové obchody s knihami a dárky nejen pro prarodiče. Je přesvědčená, že to, co starší lidé nejvíce potřebují, je blízkost rodiny, a přišla s nápadem, jak společný čas zábavně strávit a přitom se něco o svých prarodičích dozvědět. Vždyť kdo někdy nelitoval toho, že už taková setkání nejsou možná… Před pár lety, než se jí narodily tři děti, bylo ale všechno úplně jinak. Pracovala jako lékárnice a měla svou práci ráda… Co ji vedlo k tomu, že začala s podnikáním, navíc v úplně jiném a méně lukrativním oboru a jak vše jako trojnásobná matka ukočírovala, se dozvíte v rozhovoru, kterým pokračuje náš seriál o šikovných aktivních kreativních ženách na mateřské, jimž mateřství změnilo pracovní život a přivedlo je do sféry kultury.

PRAHA-KUKS: „Nerad používám slovo tajně, zní to tak dobrodružně,“ říká po letech Ignác Antonín Hrdina. Pravdou ale je, že na kněze byl vysvěcen v Krakově 23. května, v politicky nevlídném roce 1977, a nepotřeboval se o tom nikde šířit. „Dokonce po listopadu 1989 mi kardinál Miroslav Vlk sdělil, že to o mně skutečně nevěděl,“ vzpomíná usměvavý a přátelský muž, katolický kněz, profesor v oboru teologie a kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Dodejme, že do výčtu jeho pestrých aktivit patří i profese vysokoškolského pedagoga a rozsáhlá literární činnost. Autorova prozatím poslední kniha – věnovaná příteli a učiteli P. Vladimíru Matějkovi – se stala podnětem k tomuto předvelikonočnímu  rozhovoru.

ČR: Co se vám vybaví, když se řekne „okrašlovací spolek“? Nejprve se možná usmějete nad přežitým romantickým patosem historického názvu, ale hlavní myšlenka okrašlování, tedy důraz na čistotu a upravené prostředí sídel a jejich vylepšení zelení či zvelebování a ochrana domoviny, je aktuální i dnes, a nejen na jaře. Neboť aktivní zájem o to, jak udělat místa, kde žijeme, hezčí a příjemnější zůstává, pokud máme k těmto místům vztah a uvědomujeme si jejich krásu.