Archiv textů

ČR-ZAHRANIČÍ: „Všech devět Fričovic dětí se nějakým způsobem zapsalo do českého veřejného života, též mnozí jejich potomci. Různí Fričové totiž u mnohého byli první, kdeco vymysleli, založili, vynikli v tom a dosáhli věhlasu," uvedla v předchozí části cyklu Stopy písku, věnované rodu Fričů, nakladatelka Yvonna Fričová, která se před půl stoletím do této proslulé rodiny provdala. V dnešní části autorka věnuje pozornost A. V. Fričovi, českému etnografovi, cestovateli, botaniku, fotografovi a spisovateli, který si získal srdce jihoamerických indiánů.

ČR: Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Tentokrát se musela při svém pátrání "po stopách v písku" ponořit do mnoha svazků. „V dnešním příběhu se jedná o krátké první manželství mého pra- pradědečka Josefa Tilsche, který si poté vzal za ženu Rosu Urbánkovou. Jejich prvorozená dcera byla Anna Maria Tilschová, spisovatelka. Vlastně jsem spřízněná s potomky Macháčkovými pouze přes děti vzešlé z manželství Vladislava Tilsche (bratra Josefa Tilsche) a Jindřišky Macháčkové. Ti jediní zachovali jméno Tilsch do dnešních dnů. Jiní potomci Macháčkových nejsou.“

ČR: Je těžké přivyknout a myslet na Tomáše Jiřího Kotalíka v čase minulém. Žil, psal, působil, učil, propagoval, dychtil, inicioval, inspiroval, sloužil…. Ještě v prosinci loňského roku rozeslal svým přátelům novoročenku, která v sobě skrývá řadu symbolů. Autorova neumělá, jako by dětská kresba zobrazuje uprostřed zelené louky menhir, opodál zakutálený míč, nad horizontem lesů se vznáší vzducholoď a v oblacích letí trojice ptáků. - Někdejší generální ředitel Národního památkového ústavu, rektor AVU, předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, ale i popularizátor architektury J. T. Kotalík vždy upozorňoval na to, že kultura ve společnosti je základna, nikoli nadstavba. A oponoval politikům prosazujícím názor, že skutečný umělec je jen ten, kdo je i ekonomicky zdatný. Ze své zkušenosti věděl, že dobří kumštýři zpravidla nemají průbojnost a obchodní talent, zatímco druzí, kteří ho mají, většinou nebývají dobrými umělci. -Vybrala jsem z archivu střípky rozhovorů, které jsme po léta vedli. Spolupracovali jsme na řadě publikací i projektů, byl nadšeným stoupencem Revitalizace Kuksu i novodobé sochařské křížové cesty, v roce 2008 přijal mou nabídku k účasti na sympoziu o Františku Kupkovi v Hradci Králové a přispěl k prosazení tohoto malíře do širšího povědomí. Naposledy jsme se sešli nad kalendářem pro Královéhradecký kraj „Socha v krajině“. Byl mi přítelem, rádcem, oporou. R. I. P.

HRADEC KRÁLOVÉ: V bloku domů za Pražským mostem, vedle známého novorenesančního objektu U Královny Elišky, je čp. 305. V prvním patře měla byt herečka a prozaička Jarmila Cmíralová. Tady se připravovala na role výrazných žen pro hradecké divadlo, psala povídky a rozhlasové hry, adaptovala texty pro regionální rozhlas a zdokonalovala svou metodu hlasové výchovy určenou nejen adeptům divadelní, ale i rozhlasové a televizní profese. Byla příkladem osobnosti, která se snadno nevzdává. Tak si jí ostatně pamatuje její rodina, její přátelé a kolegové: Jana Dražďáková, Pavel Krejčí, Carmen Mayerová a Jan Pěta.