HRADEC KRÁLOVÉ: Listopad 1989 přinesl Janu Dvořákovi mnohé, ale to zásadní se pro něj vlastně nezměnilo. Jeho vztah k divadlu. Ačkoli ho jeho přátelé a kolegové znají jako divadelníka, navíc z rodiny principála hradeckého Draku – Jana Dvořáka, on sám tvrdí, že divadlo vlastně nepotřeboval a nepotřebuje. Ani jako instituci, ani jeho diváky. Není to paradox? „Já žiju divadlem pořád. Sám sobě jsem autorem, režisérem i publikem. Někdy si řeknu, hergot, tohle jsi vymyslel dobře, chlapče! A může jít o nějakou pitomost, třeba zareaguji na běžnou situaci, odpovím pokladní v samoobsluze – prostě cokoliv. Kudy chodím, tudy trousím ptákoviny. Vlastně hraju divadlo 24 hodin denně. I moje sny jsou divadelní představení, a nemusí jít přitom o erotické sny. Vím, je to naprostá schizofrenie, ale já se tím dobře bavím.“– Přečtěte si první část z nového cyklu, který prostřednictvím příběhů osobností - především z neprofesionálního umění - současně zrcadlí i našich 30 let ve svobodě.