<p>VLAŠIM: Po celý srpen bude vlašimské Muzeum Podblanicka patřit třem výtvarníkům. Své fotografie zde představí Pravoslav Flak a Václav Sadílek, malby pak Martin Kitzberger. Vernisáž proběhne 1. srpna v 17 hodin a hrát a zpívat na ní bude dramaturg, scénárista, režisér, spisovatel a písničkář Bedřich Ludvík.</p> <p>Ten nám ochotně odpověděl na několik otázek.</p> <p>Jaký máte vztah k výtvarníkům, kteří budou ve Vlašimi vystavovat?</p> <p> Nejdéle znám kameramana a uměleckého fotografa Pravoslava Flaka. Je to spolužák z FAMU a krajan ze Šumperka. Já se v Šumperku narodil a on tam jezdil k babičce. Ale tehdy jsme se neznali. Taky si vzal za ženu naši spolužačku z FAMU, Věrku, na kterou jsem si já taky myslel. Ale když ji má on, tak je Věrka v dobrých rukou. Martina Kitzbergera jsem poznal přes Pravoslava. Oba se zabývají železničním modelářstvím – Martin tak, že vedle svých nádherných barevných obrazů vytváří krajinu našeho největšího modelového kolejiště, Království železnic, které vyrůstá U Anděla v Praze na Smíchově. Václava Sadílka znám nejmíň, vídáme se jen na vernisážích spolku FOTOLEJ. Ale to neznamená, že neobdivuji jeho fotky, obzvlášť když znám svéráznou technologii jejich vzniku! Jakou ale neprozradím.</p> <p>Co se vám vybaví při vyslovení názvu Vlašim?</p> <p> Cesta podél zámecké zahrady, pak v té zahradě nějaká slavná stavba (čínský pavilon – pozn. redakce), kterou jsem měl točit a pak netočil. Dále se mi vybavuje věž továrny na střelivo Salier and Bellot, ve které se „volným pádem“ vyrábějí kule do loveckých nábojů. Vlašimské svazarmovské letiště, kam bych měl jet až dostavím své rádiem řízené letadlo a pan Plos z Vlašimi mi ho laskavě pomůže zalétat. A nakonec hvězdárna, kde jsem pro FEBIO natočil podstatnou část dokumentu Jak se žije na amatérských hvězdárnách. </p> <p>Budete na vernisáži jen hrát a zpívat nebo dojde i na vyprávění?</p> <p> Je to vernisáž. Jsem tam proto, abych upoutal na díla svých přátel a ne na sebe. Takže zahraju pár písní a pak už je to všechno o jejich obrazech, fotografiích a o nich. Abych mohl hrát a vyprávět, to by si musela, třeba vlašimská knihovna, objednat některý můj pořad. Pak hraju a vyprávím do roztrhání těla.<br /> Teď budu pracovat pro slávu jiných.</p> <p>Kolik písniček stihnete? </p> <p> Obyčejně hraji tři písně, pro každého výtvarníka jednu. Ono taky záleží na akustice prostoru. Ve výstavních síních bývá akustika s tak velkou ozvěnou, že se tam dají hrát jenom pomalé písně. </p> <p>Na čem nyní pracujete?</p> <p> Byl jsem dlouhá léta dramaturgem hrané tvorby České televize a jako takový jsem pomáhal na svět desítkám televizních i distribučních filmů. Seriály o rozhlednách, památných stromech, pramenech či pražských věžích, které měly u diváků takový úspěch, jsem vždy točil mimo svou práci, o dovolené. Když jsem se to všechno naučil a měl připravenu řadu dalších projektů, tak mě Česká televize propustila. Jen tak, ze dne na den. Pomohly mi odbory, které se mě zastaly, a režisér Petr Koliha. Ten mi nabídl práci na vznikajícím dětském kanále ČT:D. Takže tři roky před důchodem se podílím, s o generaci mladší partou lidí, na vzniku dětského kanálu, což je úžasné a já za to České televizi děkuji! </p> <p>A vaše další aktivity?</p> <p>Musel jsem slíbit, že po dobu zaměstnání v televizi nebudu v ČT točit žádné své projekty. To ale neznamená, že nedělám nic. V Království železnic na Smíchově mají mé a Flakovo DVD o vzniku toho kolejiště. V New Yorku na Ground Zero brzy najdete DVD o nahrávání Requiem Juraje Filase za oběti útoku na „dvojčata“, které jsem točil minulý týden v Rudolfinu. V Motolské nemocnici točím Libora Škrlíka, jak maluje své hravé obrázky na zdi šesti pater dětského oddělení. A samozřejmě jezdím po republice, nejraději se spisovatelkou Terezou Boučkovou, a v klubech, kavárnách či knihovnách hrajeme a zpíváme mé písně.</p>
ČR-ZAHRANIČÍ: Vousatý, šlachovitý muž se stále usměvavýma modrýma očima, kterého můžete potkat v každé roční době při koupání na pražském Džbánu, nebo někde na kole. Taky ale na kajaku, na kterém v posledním desetiletí postupně splouvá nejdelší evropské řeky od pramene až k ústí. Začal Labem, Dunajem a Odrou, pokračoval Rhônou, Rýnem, Vislou a Seinou a příští rok se chystá na některou z řek vysoko na severu. Pobýval totiž celkem 15 let ve Švédsku a v Dánsku a sever je jeho druhým domovem. Čtrnáctkrát běžel slavný lyžařský Vasův běh ve Švédsku a přešel na lyžích grónský pevninský ledovec. A spoluzaložil Arktický festival, kterého se letos konal už 6. ročník. Kdo by za tou tváří drsného sportovce a polárníka hádal i Zdeňka Lyčku – diplomata, dokonce velvyslance, a také překladatele z dánštiny? O tom všem bude tento rozhovor.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČESKÉ BUDĚJOVICE: V prosinci před šestadvaceti lety byla v centru Českých Budějovic v blízkosti dominanty města Černé věže s napětím a očekáváním otevřena nová umělecká Galerie Hrozen. Jejím zakladatelem a majitelem, duší celého podniku, byl grafik a ilustrátor Václav Johanus (1947-2024). Jeho životní cesta se bohužel náhle v únoru t.r. uzavřela. Působnost galerie byla v průběhu roku ukončena a Galerie Hrozen tak po čtvrtstoletí intenzivní činnosti završila svoji bohatou historii.
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“