čtvrtek
29. února 2024
svátek slaví Horymír
Návštěva
© Foto: Adam Holubovský, archiv Terénu



Barvy, loutky, Návštěva

BRNO: Do brněnského Terénu, jedné ze scén Centra experimentálního divadla, se od října 2022 chodí na Návštěvu. Hostitelka, snad bylinkářka a výtvarnice, bydlí v prostoru se zvířaty, houbami a snovými bytostmi, skřítky. Vaří barvy z květin, bylin, ovoce nebo koření a ráda maluje. Zázrak vlastního vzniku barvy vařením, louhováním, drcením z přírodnin dodává celému procesu malování úplně novou perspektivu, kterou ocení právě malí návštěvníci. Loutky se doplňují s ilustracemi v netradiční divadelní inscenaci. Jsme svědky tvůrčího setkání dvou svébytných umělců, malířky a ilustrátorky Veroniky Vlkové v roli hostitelky a loutkáře a scénografa Roberta Smolíka. Nejen o jejich brněnské spolupráci, ale také dalších samostatných projektech je následující rozhovor.

Autor článku: 
Irena Koušková

Robert Smolík
Výtvarník Robert Smolík, se věnuje především tvorbě loutek, ilustraci & scénografii. Podílel se např. na loutkách pro film Kuky se vrací a za film Čertí brko byl nominován na Českého lva v kategorii filmová scénografie. Spolupracuje s řadou divadel jako Alfred ve dvoře / Motus a souborů, např. Buchty a loutky nebo divadelní skupinou Handa Gote Researchand Development. Smolík bydlí v Jičíně, kde založil společně s Veronikou Svobodovou loutkové divadlo s názvem Škrobotník, Šlundra a Šibrová – Skupina ŠŠŠ. Momentálně působí jako odborný asistent na DAMU na Katedře alternativního a loutkového divadla.

Veronika Vlková
Umělkyně Veronika Vlková se věnuje především ilustraci knih pro děti, které tvoří ve spolupráci s výtvarníkem Janem Šrámkem. Mezi jejich poslední knihy patří oceňované To je metro čéče nebo Apolenka z modrotisku, za kterou dvojice získala cenu ilustrátor roku v Czech Grand Design, 2020. Působí v ateliéru Malba 3 na Fakultě výtvarných umění v Brně.

 

Jak byste inscenaci Návštěva popsali vlastními slovy? Dětský divák je, jak známo, upřímný a spontánní, ale také přísný soudce, jak děti na netradiční koncept reagují? Není to pro ně moc náročné na soustředění? Kolik repríz máte za sebou? Předpokládám, že každé představení je trochu jiné. Kdy si řeknete, tak dnes se to opravdu povedlo?

Robert Smolík: Nemyslím si, že je správné cokoliv popisovat, ale můžu říct, o co jsme se snažili. A to bylo vytvořit prostor pro soustředění se na tu chvíli, kdy se štětec dotkne papíru a zanechá otisk. Chtěli jsme pro návštěvníky vytvořit místo, kde by tento okamžik mohli zažít znovu poprvé. A zdá se mi, že děti i jejich rodiče na tuto nabídku reagují s vděkem a tichým soustředěním.

Veronika Vlková: Je to o jednoduchém pozorování člověka při práci, do kterého zároveň vstupují ještě jiné, tajemné nebo vtipné děje. Potvrdila se původní domněnka, že pro malé děti koukat na to, co dospělí dělají, je přirozené. Děti sedí blízko sebe, okolo stolu, kde divná hostitelka pracuje a kde samy postupně pomáhají. Vše se odehrává v tichu a pokud se ho podaří nenarušit zvuky, pak jsem většinou spokojená. Dost mě taky baví, když děti komentují, co vidí. Někdy říkají: „kdy už bude to divadlo?“ A pak na to rychle zapomenou. Repríz bylo cca 50 a pokaždé vznikne úplně jiná nálada, často se chechtáme, jindy mi všechno padá a děti se lekají, někdy je to úplně jemné, jen v úžasu. Některé děti s rodiči se opakovaně vracejí. Za nejméně povedené považuji, když pod okny CEDu byly vánoční trhy a musela jsem přetlačovat píseň Hallelujah od Leonarda Cohena.

 

Jedním z uměleckých záměrů Terénu je iniciovat tvůrčí setkání autorů performativního umění s umělci z jiných uměleckých oblastí. Návštěva je toho jistě dokladem. Svedla dohromady v autorské inscenaci scénografa v oblasti loutkového divadla a ilustrátorku knih pro děti. Terén ke spolupráci na představení pro děti oslovil nejprve Roberta. Měl jste volnou ruku, koho si přizvat? Znal jste tvorbu Veroniky už předtím? Má podle vás performativní charakter? Kdy jste se rozhodl, že to bude ono?

Robert Smolík: Tvorbu Veroniky jsem až na ilustrace neznal, ale když ji Matyáš Dlab (umělecký ředitel Terénu – pozn. red.) nabídl, jako možnost, hned jsem souhlasil. Jinak on to byl spíše můj požadavek, že chci pracovat s někým mimo divadlo, než že by to vyžadoval Terén, spíše jsme se na tom rychle shodli a stejně tak rychlá byla i domluva s Veronikou.

Ona z mého pohledu má každá tvorba performativní charakter. 

 

Umělci z různých uměleckých oborů často vzájemně nekomunikují a nezajímají se o sebe. Proč by to měli dělat? Sledujete jako divadelník výtvarníky a sledujete jako výtvarnice dění v divadelním světě?

Robert Smolík: Já si myslím, že umělci se o sebe zajímají až moc. Za sebe musím říct, že sleduji výtvarné umění mnohem víc než divadlo, což je dané tím, že divadlo nesleduji skoro vůbec.

Veronika Vlková: Aktivně sleduji hlavně okrajové projekty a tvůrce na české scéně, která je malá a kde jsme všichni docela propletení.

 

Veroniko, jak se Vám hrála hostitelka? Nemáte jako výtvarník spíše introvertní sklony? Byl to pro vás oříšek, jak tu křehkost tvoření předvést?

S účastí jsem souhlasila jen pod podmínkou, že nebudu muset hrát. Vystupuju sama za sebe, introvertně. Byla to pro mě samozřejmě výzva, a zároveň jsem ráda, že můžu zkoumat a trošku aspoň pochopit, jak to funguje, například jak moc souvisí můj klid a soustředění se soustředěním dětí a že nejde jen o to, že se udělají nějaké úkony na scéně, ale o zpřítomnění mentálního pole a obrazů tělem a o jakémsi zhypnotizování. To je dobrodružné.

 

Budete v nějaké formě spolupráce dále pokračovat?

Robert Smolík: No to bychom myslím oba chtěli.

Veronika Vlková: Pár nápadů máme.

 

Oba tvoříte ve dvojicích muž – žena. Veronika s Janem Šrámkem, Robert s Veronikou Svobodovou. Je to náhoda nebo jak vnímáte výhody takové spolupráce?

Robert Smolík: Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval. Já asi spíš vím, že někoho k té práci potřebuju, že bez toho rozhovoru mi to nedává smysl.

Veronika Vlková: To je asi spíš náhoda. Pro mě znamená dobrá spolupráce, když vše vzniká s lehkostí, ať už je to s kýmkoli. Naše propojení s Robertem vnímám hlavně jako příklad dramaturgické geniality Lukáše Jiřičky (dramaturg CED – pozn. red.) a Matyáše Dlaba.

 

Na čem aktuálně pracujete? Co vás nejvíce zaměstnává v Jičíně, Brně, Praze nebo úplně jinde?

Robert Smolík: Připravuji inscenaci s Aničkou Klimešovou do Naivního divadla a nějaké svoje věci pro ŠŠŠ. Ale na ty nespěchám. Loni jsem dodělal Pitvu po více než šesti letech nesoustavné práce, tak asi tak.

Veronika Vlková: Už rok se snažím dokončit projekt pro děti o umělci Josephu Beuysovi. S Janem se také chystáme na knížku o skejtování. Tento týden budu dělat drobnější ilustrace do knihy o historii budovy sochařského ateliéru v Ořechovce a současných aktivitách centra pro umění a ekologii UMPRUM Kafkárna, na to se těším. Kateřina Vídenová mě oslovila ke spolupráci právě poté, co byli u nás v Brně na Návštěvě.

 

Roberte, v rodném Jičíně jste byl dlouho aktivní ve Valdštejnské lodžii, poslední roky se spolu s rodinou, přáteli a studenty soustředíte na projekt Balbineum, jehož cílem je oživení jezuitské koleje v Jičíně. Jak si v současnosti stojí?

Projekt Balbineum stále pokračuje, abych to vysvětlil, jde o snahu vytvořit udržitelný program v dlouho uzavřené Jezuitské koleji v Jičíně, letos budeme otevřeni třetí sezónu a snažíme se vytvořit místo pro odpočinek uměním a odpočinek umělců. Takže tam pořádáme dílny, rezidence a výstavy. Taky jsme začali vydávat knihy. Je to časově náročné a uvidíme, jak se to vyvine.

 

Veroniko, jste známá svými jemnými akvarelovými kresbami, ilustrovala jste řadu knih, zabýváte se také hudbou a vytváříte multimediální performance. Ráda bych se zastavila u oceňované knihy, kterou jste ilustrovala společně s Janem Šrámkem, To je metro, čéče! i Pokrok nezastavíš, čéče! Připomeňme, že Galerie výtvarného umění v Chebu hostí až do 7. dubna výstavu Vašich ilustrací ke knize. Zaujalo mě, že jste dcerou revizorky a řidičky MHD v Brně. To je minimálně krásná souvislost. Pomohlo Vám to nějak při práci na ilustracích?

Hodně jsem s postavou Karla vzpomínala na situace z mého dětství z máminy práce. Vybavovala jsem si, když jsem v létě trávila dny s ní v tramvajích a byla ohromená, jak sebevědomě jedná s lidmi a kolik je kolem toho adrenalinu. Fascinující byly také návštěvy depa nebo různí zábavní a strašidelní zaměstnanci dopravního podniku. Když máma chodila na večerní školení jeden její kolega mi kreslil zvýrazňovači z kanceláře postavičky kačera Donalda a Mickeyho Mouse. Určitě se to tam trochu propsalo. 

 

jasuteren.cz

www.ced-brno.cz

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

LITEŇ: Na zámku v Litni se chystá připomínka kulatého výročí Jarmily Novotné, součástí slavnostního programu bude i otevření novorenesanční hrobky rodu Daubků.

Středočeský kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Hudba, Výtvarné umění, Památky, Soutěže a festivaly, Vzdělávání
Co se děje
28.02.2024

PRAHA: Poslední únorovou neděli mohli diváci v Divadle v Celetné vidět první fázi jednoho zajímavého experimentu. Spolek Kašpar uvedl veřejnou zkoušku nově připravované inscenace hry Williama Shakespeara KRÁL LEAR v režii Jakuba Špalka, která vzniká rozfázovaně do několika etap.

Hl. m. Praha
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Památky
Co se děje
28.02.2024

ŠVÉDSKO-ČR: Česká historička Blanka Karlsson, žijící od roku 1984 se švédským manželem v Norrköpingu, patří k těm obětavým duším, které „na oltář vlasti“ dokážou přinést ohromnou spoustu času. K těm, kteří nelitují vlastních prostředků a s celoživotním zápalem se věnují svému vyvolenému tématu. Tím je pro ni zcela logicky mapování švédských pobytů dvou mimořádných postav české kultury a historie: Jana Amose Komenského a Bedřicha Smetany. Smetanovo 200. výročí narození 2. 3. 1824 dalo také vznik našemu dnešnímu rozhovoru na dálku.

S Blankou se známe díky natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku (2009) a dalším četným kontaktům, které se od něj odvíjely. Mohla jsem tak zblízka poznat její ryzí vlastenectví, které u mnohých často probudí až pobyt v zahraničí; ne tak u ní. Má jej zkrátka v krvi.

Výsledky svého třicetiletého bádání o Smetanovi ve Švédsku shrnula do své publikace vydané ve vlastním vydavatelství Blanka Pragensis.  

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba, Vzdělávání
Články a komentáře
28.02.2024

ČR: Výpravy po schwarzenberských místech je název už pátého dílu Výprav, osobitého cestopisu literárního publicisty a spisovatele Jiřího Peňáse. Autor svou pouť zahájil v létě 2023 ve společnosti Karla Schwarzenberga. Další destinace pak objel sám, protože do putování s knížetem zasáhl osud. Výsledkem je poutavé čtení. Z něj vystupuje originální portrét Schwarzenberga, s nímž Peňás napsal patrně poslední knižní rozhovor. Kromě toho Výpravy nabízejí zábavné, čtivě podané putování po krajině, historii a architektuře. Zápisky ze schwarzenberských míst v Česku a v Rakousku i tentokrát prostupují autorovy vtipné postřehy a osobní vzpomínky. Knihu vydává Echo Media. Zde je od 19. února k mání v e-shopu, v knihkupectvích se objeví od 28. února.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní, Vzdělávání
Nepřehlédněte
26.02.2024