Architekt Jan Blažej Santini-Aichel v čítance pro děti českých krajanů

Skončený rok 2023 patřil také připomínkám výročí 300 let od smrti geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Na území naší republiky najdeme až 80 staveb, u nichž je potvrzeno jeho autorství. Dvě z nich patří mezi památky UNESCO – poutní Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Proč jste si k pokračování knižní edice Čti česky vybrali právě tuto osobnost české i světové kultury?

Radka Polenská, místopředsedkyně spolku: Z požadavků, které MŠMT klade na certifikované školy v zahraničí, vyplynul náš obnovený ediční plán, který se soustřeďuje jednak na národní pověsti, a jednak na krajská města a kraje ČR. V čítankách doplněných pracovním listem a výkladovým slovníčkem se snažíme propojit historii, zeměpis, kulturní bohatství a osobnosti toho kterého místa. Se Santinim se náš záběr rozšířil i o významné osobnosti inspirující vícejazyčné děti v jejich snaze zvládnout češtinu jako jejich mateřský nebo nově nabytý jazyk.  

J. B. Santini představoval speciální výzvu! V první fázi to byl nápad naší kolegyně ze spolku Mgr. Lenky Kropáčové, která žije v Plasích, kde pomáhá organizovat místní kulturní dění. To ona našla výzvu Santini od Ministerstva kultury ČR a přišla s tím, že by obce, v nichž jsou příslušné Santiniho stavby, uvítaly podobnou čítanku, jakou jsme udělaly o Praze a Brně.

Oslovil nás mj. fakt, že Santini je mimořádná, solitérní historická osobnost. Výzvou byla také skutečnost, že jsme tentokrát neměli k dispozici původní text určený ke zjednodušení od Ludmily Bakonyi Selingerové alias Pohádkové Lídy, která s námi spolupracovala na předchozích čítankách Stověžatá Praha a Betálné Brno.

Lenka napsala žádost o grant, který byl na ministerstvu přijat právě pro svou jinakost. No a já vytvořila text, který se kolegyním líbil a pustily jsme se do jeho cizelování.

Jedná se o poměrně náročné téma. V čem jste našli klíč a inspiraci k jeho předání dětem, navíc s omezenými čtenářskými zkušenostmi?

Radka Polenská: Klíčem pro nás od počátku bylo to, co spojuje Santiniho s naší obvyklou cílovou skupinou. I vícejazyčné děti potřebují vzory. Santini-Aichel takovým vzorem je: český architekt s německými a italskými kořeny, hovořil minimálně čtyřmi jazyky, žil a tvořil v mezinárodní komunitě. Pobýval neustále na cestách, a to navzdory faktu, že byl fyzicky postižený. Zanechal za sebou pavučinu 80 originálních staveb, které podtrhují krásu české a moravské krajiny. Ty promlouvají nadnárodním jazykem a originalitou barokně gotického slohu.

Náš tradičně tříčlenný tým pracuje metodou intuitivního zjednodušování textu. Já dodávám informace a vtípky, střežím obsah. Souvětí s čárkou je pro mne jasnou výzvou k převodu do jasnějších vět jednoduchých. Specialistkou na formu je kolegyně Jana Nahodilová, MPhil., která vede Českou a slovenskou školu Okénko v Londýně. Ta chrání lexikum. Slovní zásoba dětí je z pohledu jejich vícejazyčnosti několikanásobná, ale zároveň je ohniskem konkrétního jazyka omezená. Pro zjednodušování použité slovní zásoby využíváme český národní korpus, ale především naše letité zkušenosti z výuky i z výchovy vícejazyčných dětí. Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka české školy v irském Dublinu, má dar jednoduše vyjádřit komplikované téma a provázat tak formu s obsahem. Při práci na Santinim jsme tým rozšířili o Inge Němcovou, která se stala patronkou pracovních cvičení a výkladového slovníčku. Pro tentokrát jsme se totiž nemohly vyhnout ani tak obtížným tématům, jako jsou náboženství, církev a víra nebo smrt. Inge se nelekla ani numerologie. Odbornou garantkou celého textu byla Mgr. Radka Ranochová, Ph.D.        

Neodmyslitelnou součástí veškeré práce spolku je výrazná grafika Elišky Vojtěch, která se stala spolkovou značkou. Zejména v čítankách je Eliščin přínos zásadní. Drobné obrázky rozbíjejí delší text, dotvářejí vtipy a jasně zobrazují, co by si děti jen těžko představovaly z popisu, naučily jsme se využívat její svébytné spojení obrazové i textové grafiky s fotografiemi. To vnáší do cvičení lehkost a usnadňuje orientaci v textu. 

Vaše čítanka je mezioborová. Jak tedy vypadá?

Radka Polenská: Santini propojil dva významné historické slohy za pomoci přesných matematických propočtů, ale cíle měl duchovní. Byl to hluboce věřící člověk, který považoval sebe a své dílo za prostředek k oslavě lidského umu jako Boží prozřetelnosti.

Je fantastické, s jakou lehkostí využíval fyzikálních a přírodních zákonů. On přesně věděl, proč, kdy a kam bude dopadat světlo vstupující do místnosti. Uplatňoval ve své práci znalosti stavitelů velkých katedrál, numerologii, mystérium kabaly a pravidla optiky. Je nesmírně inspirativní všímat si toho, jak umístil stavbu do krajiny. A tak, když „jenom“ následujete jeho osobního a profesního příkladu, propojí se vám příběh se zeměpisnými a matematickými cvičeními.

No a pro „výklad” jsme angažovaly dva létající zvířecí prostředníky. Moudrého sýčka Josefa Strýčka a polétavého popletu netopýra Pýra. Pýr klade dětsky naivní otázky všeho druhu a sýček trpělivě vysvětluje pojmy i fakta. Pokud se podaří, že Santiniho osobnost a dílo pochopí netopýr Pýr, pak by to měly zvládnout i děti z prvního stupně ZŠ v České republice.

S jakou odezvou se setkaly předchozí knižní počiny této edice – Pověst o Horymírovi a Šemíkovi a Stověžatá Praha? Původní idea celého projektu byla vytvořit sérii Města, ve které hlavní hrdinové Eliška a Vítek putují po zajímavých městech v ČR a Evropě. Připravujete čítanku o Brně?

Ivana Rocca Kovářová, místopředsedkyně spolku a ředitelka České školy Dublin: Na naše čítanky máme spoustu pozitivních ohlasů. Učitelé a rodiče si je mohou na našich webových stránkách stáhnout zdarma, čehož hojně využívají. Čítanky vyzkoušela ve své výuce celá řada českých škol v zahraničí, ale své místo nacházejí i v práci místních škol v ČR. Obě řady čítanek budou mít plánovaná pokračování. Ta s názvem Betálné Brno je těsně před dokončením, jen na chvíli musela ustoupit intenzivní práci na Santinim. Momentálně s Eliškou Vojtěch dolaďujeme grafiku a, jak název napovídá, děti se v ní dozvědí i něco málo o brněnském hantecu. Vyjít by měla na přelomu února a března. Svého následovníka dostane i Pověst o Horymírovi a Šemíkovi. Jako další v pořadí chystáme pověst Rytíři z hory Blaník.

Vraťme se v čase ještě o kousek zpět a pojďme ke kořenům. Jak a proč vůbec vznikl váš spolek?

Markéta Ševčíková, zakladatelka a předsedkyně spolku: Myšlenka na vznik našeho spolku přišla v průběhu roku 2019. Žila jsem v té době s rodinou druhým rokem v Kodani a dcera měla začít chodit v České republice do 1. třídy. Začala jsem zjišťovat, co vše je třeba pro vzdělávání v českém systému udělat, a také se objevily první projevy toho, co život s dětmi v zahraničí udělá. Jak rychle mohou ztrácet jazyk, vztahy, kulturní kontinuitu.

V Dánsku funguje skvělý spolek, který pořádá akce pro děti, ale není zde žádná víkendová česká škola, kam by děti chodily za klasickou výukou.

Dostala jsem se tak ke dvěma bodům – jak získat relevantní informace, jako člověk/krajan, který není nikde organizován (kromě Facebooku, kde různé skupiny zabývající se bilingvní výchovou sice existují, ale informace rychle mizí a nejsou strukturované). A také co udělat pro to, aby naše děti zůstaly hrdými a vědomými Čechy, byť vyrůstají v mezinárodním prostředí. 

Napadl mě tak portál, kde by byly všechny informace na jednom místě a člověk by věděl, kam má v případě potřeby sáhnout. Co má dělat, když s dětmi do zahraničí odjíždí, když tam žije, či když se vrací zpět. Pokud potřebuje rady logopeda nebo psychologa, kde relevantní osoby najde. Existuje mnoho užitečných odkazů, které jsou pro české děti žijící v zahraničí skvěle využitelné, ale kde je všude hledat? 

Šlo mi o to, aby prvotní rešerši informací, rad či materiálů udělal odborník. Zájemce – ať už rodič nebo učitel, který se k podobným k informacím dostane přes svoji mateřskou organizaci – je může dále využít. Vzdělávací texty, jako čítanky zjednodušeného čtení, pak přišly samy, záhy po založení spolku, jako skvělý učební materiál. Stejně tak i soutěže mají perfektní sekundární přesah.  

Oslovila jsem svoji dobrou kamarádku a profesionálku, Hanku Valentovou, která mne v mojí myšlence podpořila a navrhla oslovit pana Jiřího Krátkého, zvláštního zmocněnce pro krajanské záležitosti na MZV. Pan Krátký byl skvělý, v nespočtu ohledech mi dal plno zajímavých rad a doporučení, včetně tipu na Aničku Paap, která se stala třetí osobou našeho zakládajícího týmu.

A tak náš spolek vznikl – já, Hanka a Anička. Tři nadšenkyně, které v myšlence viděly smysl a neváhaly tomu obětovat mnoho času. Portál teď vypadá velmi jednoduše, ale jsou za tím nekonečné hodiny a hodiny on-line callů, realizace úžasného on-line dotazníkového šetření, na které odpovědělo téměř 400 Čechů z celého světa, včetně mentoringové spolupráce s Jirkou Sekerou a Evou Pavlíkovou z Česko.Digital. Velkou roli sehrála také naše dvorní grafička, Eliška Vojtěch, která nám udělala úžasné logo a vizuální identitu – podíváte-li se na logo pořádně, obsahuje vše zásadní, co je s českou kulturou spojené – lidový modrotisk, stavebnice Merkur, Wichterlova kontaktní čočka, Baťova bota a Čapkův robot. 

Co vám chybělo v dosavadních portálech pro krajany?

Markéta Ševčíková: Jednak vůbec existence všech těchto informací na jednom místě. Také asi stručnost, jednoduchost a networking. Mám akademické zázemí, a tak i na portál jsem šla formou maximálního rešeršování tématu. Při přípravě portálu bylo zajímavé sledovat, jaké je nastavení krajanské komunity po celém světě – USA a Kanada je nejdál – s ohledem na dějiny emigrace jsou řekněme „nejvyspělejší“, tj. nejotevřenější, informace rádi sdílejí a spolupracují. Evropa je v tomto ohledu trochu uzavřenější, i když se samozřejmě najdou výjimky a situace se v posledních dvou letech hodně změnila.   

Co máme také stále v hlavě, je vytvoření sdíleného HUBu pro všechny solitérní učitele, kde by bylo možné nabídnout různé vzdělávací materiály. Učitelé, kteří nejsou nikde organizovaní (tj. nemají k dispozici materiály ze své mateřské organizace) se pracně připravují na své hodiny, upravují podklady podle momentální úrovně svých žáků a je škoda, že tyto – po nocích vyprecizované zdroje – zůstávají v šuplíku. Zjišťovaly jsme, kdo by s námi do spolupráce na HUBu šel, velmi pozitivní odezvu jsme měly právě z USA a Kanady, ale zatím jsme to z časových důvodů nebyly schopny uskutečnit. 

Krajánek ve světě už existuje od r. 2018… V čem je práce vašeho spolku jiná?

Markéta Ševčíková: Krajánek odvádí neuvěřitelný kus práce – vydává časopis, organizuje online distanční výuku, tábor. Na poli krajanské komunity mají zcela nezastupitelnou roli! Řekla bych, že hlavním rozdílem je to, že Krajánek cílí přímo na děti – my cílíme primárně na rodiče a další vzdělavatele.

O co je největší zájem ze strany krajanů? Jakým způsobem s nimi spolupracujete?

Markéta Ševčíková: Krajané si rádi stahují naše čítanky zjednodušeného čtení. Ty jsou nejen využitelné pro české děti žijící v zahraničí, ale i pro děti cizinců, které pobývají v Čechách a mají problémy s českým jazykem. Texty jsou psané zjednodušenou formou, což vyhovuje oběma skupinám. Krajané se také rádi zapojují do soutěží, reagují na příspěvky na našem Facebooku. Neváhají odpovídat na dotazníková šetření – i letos chceme jeden průzkum uskutečnit. Poté uvidíme, jak se nálada mezi krajany s ohledem na vzdělávání změnila.  

Ve spolku jste samé ženy, často vícečetné matky bilingvních dětí, s učitelskou zkušeností. Některé z vás žijí v zahraničí. Můžete krátce rozvést, jak je někdy složité udržet u dětí ve vícejazyčném prostředí znalost češtiny a nebo ji dokonce dále rozvíjet?

Ivana Rocca Kovářová: Určitě neplatí, že stačí na děti mluvit česky a vše půjde samo, protože „děti jsou jako houby“. To je názor, se kterým se stále často setkávám a mnoho rodičů pak bývá zklamáno, že to zase tak jednoduché není. Důležité je minoritní jazyk děti nejen učit, ale umožnit jim v něm každodenně žít. Není to vždy jednoduché. Když chybí podpora širší rodiny nebo dokonce partnera, pak může rodiče podržet krajanská komunita v zemi, kde žije. Mně se u mých tří dětí osvědčilo je češtinou co nejvíce obklopit, dokud byly ještě malé, než nastoupily do školy. Češtinu vnímaly odmalička jako něco naprosto běžného a přirozeného, česky jsem na ně mluvila v jakékoliv situaci i před lidmi, kteří mluví jiným jazykem. Samozřejmě jsme četli české knížky, dívali jsme se na českou televizi, ale také u nás například prakticky neustále hrál český rozhlas. Snažila jsem se vybudovat pevné základy, na kterých půjde stavět, až do světa dětí stále více začne zasahovat angličtina ze školy a od kamarádů. Dnes je mým dětem 13, 11 a 10 let, mluví, čtou a píší česky, italsky (jazyk otce) a anglicky (jazyk prostředí) a hlavně se cítí jako doma ve všech třech kulturách, což považuji za obrovské bohatství. 

www.mojeceskaskola.cz