Na křídlech poezie

<p>PRAHA: Básník a hudebník Lucien Zell, muž s jednou rukou a dvojnásobným uměleckým talentem, pochází z Kalifornie a od roku 1998 žije v Praze. Zde založil poetickou rockovou kapelu The Wavement a také zde organizuje básnické večery a dílny tvorby poezie. Šíří kolem sebe spoustu kladné energie, jasného a svěžího přístupu k životu.</p> <p>Jste původem z Kalifornie, od roku 1998 však žijete v České republice. Předtím jste cestoval po Evropě. Proč jste se rozhodl zůstat v Praze?</p> <p>Nietzsche napsal: „Když pátrám po jiném slově pro hudbu, jediné slovo, které nacházím jsou Benátky.“ Když já hledám jiný výraz pro slovo tajemství, tak jediné slovo, které nacházím je Praha. Pro mě jako básníka to není pouze záležitost poskládat slova na stránku, ale je to spojeno s dobýváním diamantů záhad, které jsou uchovány v útesech, skalách a jeskyních lidského vědomí. Na Shakespearovu otázku: „Být nebo nebýt“ můžeme jednoduše odpovědět „Být a nebýt“. Všichni zakoušíme shon čtvrté dimenze, čas. Zakoušíme jej skrze nás a kolem nás, rok za rokem, den za dnem, okamžik za okamžikem. V Praze můžeme objevovat zkameněliny shonu ve fosíliích jako je Karlův most. Je to most, který nejen protíná řeku, ale je to most, který se stal řekou. Řekou duší. Řekněme, že moje duše je žíznivá a potřebuje napít se vody z řeky duší.<br /> Jediné město, jehož tajemství lze porovnat s Prahou, je Jeruzalém. Má mnoho řek a vodopádů duše. Vede horu duší. Tento konflikt je pronikavý a zhoubný k celkovému ponoření těla do posvátna. Kdyby nebylo tolik tragických konfliktů v Jeruzalémě, ve městě, kde kameny vyjí jako vlci, tak bych tam pravděpodobně žil.<br /> V současnosti mě můžete vidět jako říčního delfína šťastně se cákajícího v pražské řece duší.</p> <p>Jste zpěvákem a autorem textů poetické rockové kapely The Wavement. Hrajete zde s několika českými hudebníky: Honzou Horáčkem, Honzou Ponocným, Standou Matouškem a také se švédským muzikantem Ulfem Gjerdingenem. Jak došlo k založení této mezinárodní kapely?</p> <p>To by si zasloužilo celou knihu! Právě jsme vydali album nazvané: Fall into Flight, které je nahráno talentovými hudebníky jejichž jména jste zmínila v otázce. Toto album je k dostání na našich koncertech a také v čajovně u Zeleného čaje (Nerudova 19).<br />
Živé koncerty mají novou formaci hudebníků. Jsem nepochopitelný. Nemohl jsem udržet pohromadě pět hudebníků a teď je nás sedm. Máme fantastického hráče na klávesové nástroje a piáno Jirku Midasova, dále máme výjimečného hudebníka Honzu Doležala a basistu Martina Vobořila. Také máme kytaristu Františka Rocena a dvojčata Martina a Matěje Karasovy hrající na flétnu a saxofon. </p> <p>Vaše poezie je křehká a hluboká zatímco vaše hudba je trochu divoká. Jaký rozdíl vidíte mezi svojí hudbou a poezií?</p> <p>Pro mě to jsou dvě křídla stejného ptáka. Mohu létat, když obě křídla jsou ve spojení. Doufám, že má křídla také pomohou jiným dotknout se duchovní oblohy. </p> <p>Jak je vaše poezie inspirována českou kulturou?</p> <p>Česká republika je starobylé dítě, je celá století stará, ale také pouze 21 let. Dosáhla stejného věku pro legální pití alkoholu v Americe. Já „kvetu“ v paradoxech a Česká republika je také plná paradoxů. Jeden z mých oblíbených básníků Rainer Maria Rilke se narodil v Praze v roce 1874 přesně sto let přede mnou. Já jdu v jeho stopách. Propojení s Rilkem jsem objevil až dlouho poté, co jsem již žil v Praze. Mám rád poetické aspekty české kultury; cizinci, kteří přicházeli na toto území, rozhoupali hru architektonických slohů, tajemná náměstí kolem kterých se točí život v Českém Krumlavě, Ostravě, Táboru nebo v Ústí nad Labem. Žít v Americe je podobné jako žít ve filmu, který režíroval Steven Spielberg, a když žijete v Praze je to jako žít ve filmu Jima Jarmusche. Použijeme-li jiné médium, je život v Americe jako v novém hitu Britney Spears. Žít v Praze je jako žít ve staré písni Toma Waitse.</p> <p>Co si myslíte o Češích? Jsou otevření vaší poezii, hudbě?</p> <p>Ano, cítím, že Češi jsou motýlím národem. Železná opona byla kuklou, která zavřela svobodu. Samizdat a Charta 77 byly záchvěvy pláče v srdci duší stále volajících po svobodě. Kunderova brilantní kniha Nesnesitelná lehkost bytí byla napsána v atmosféře děsivého útlaku, její nektar lidskosti je neuhasitelný. Básníci jsou vždy v menšině, ale v houževnaté menšině. Nyní je motýl venku a probouzí mnoho hlasů. </p> <p>Organizujete zdarma básnická čtení. Proč v této oblasti pracujete jako dobrovolník?</p> <p>Nejsem pouze umělec, ale také léčím srdce lidí. Život je příliš krátký, než aby byl převýšen hodnotou hromadění peněz. Peníze zatemňují lidský pohled. Neuvědomujeme si skutečnost, že jsme na této planetě pouze poutníky. Věřím, že jedním z úkolů umělce je uvádět do života čerstvý způsob vidění a bytí. Pro mě to znamená sloužit lidem a být soucitný. Skvělý irský básník Yeats řekl: „Pravda může být přítomna, ale nemusíme ji úplně znát. Nejsme tu proto, abychom ji znali, ale jsme tady, abychom milovali a láska je největším způsobem poznání této pravdy.“<br />
Také potřebuji finanční podporu a umění je mým živobytím. Je pro mě nepříjemné vidět, že téměř každý má peníze na jídlo, aby si naplnil žaludek, ale je pro ně nezvyklé zaplatit za sbírku, která by mohla naplnit jejich mysl a srdce jiskřivou věčností. Rád bych žil ve finanční rovnováze, abych si vydělal peníze svou prací a poté mohl volně sdílet své dílo s lidmi, kteří si jej jinak nemohou dovolit. Mým snem je založit organizaci s podobnou náplní jako má mírový sbor Johna Fitzeralda Kennedyho: The Peace Corps, která se bude jmenovat Umělecký sbor. Tato organizace bude sdružovat protiválečné umělce a rozšíří se po celé zeměkouli. Tato armáda nebude šířit strach, ale bude rozvíjet představivost a nebude používat kruté zbraně, které trhají těla, ale spíše bude používat nástroje laskavosti, které spojí duše dohromady. Tato organizace bude známá pod zkratkou P.O.E.T a bude znamenat mír na zemi dnes (Peace on Earth Today). </p> <p>V jednom rozhovoru jste řekl, že každý koncert je setkáním duší. Úspěch koncertů závisí na tom, do jaké míry jsou duše hudebníků v harmonii s posluchači. Je to vaše vlastní filosofie nebo jste se inspiroval nějakým myslitelem?</p> <p>Je to moje vlastní filosofie. Stál jsem na balkóně během koncertu kapely Tribal Drift. Jak jsem hleděl přes diváky, ujasnilo se mi to, že jsem svědkem společenství duší. Duše muzikantů v kapele harmonizovaly spolu navzájem a byly ve víru komunikace s publikem. Byl to živý lidský kanál a já jsem byl hrdý na to, že jsem jeho součástí. </p> <p>Ve vaší rodinné historii máte také rusko-židovské předky. Co vás inspiruje z ruské kultury?</p> <p>Miluji Dostojevského román Zločin a trest, který jsem v osmnácti letech přečetl jedním dechem, když jsem byl o samotě ve srubu na oregonském pobřeží. Byl to pro mě jeden z nejdůležitějších literárních zážitků. Mám také rád Pasternaka, Tolstého, Puškina, Brodského, Tsvetaevu a mnoho dalších v ruském příboji osvícených básnických myšlenek. Kandinskij a Chagall jsou také mocní učitelé, co se týče vizuality. </p> <p>Chtěl byste žít nějakou dobu v Rusku. Žil jste tam někdy?</p> <p>Rusko jsem navštívil pouze jednou v roce 1994; pobýval jsem asi měsíc v Moskvě a Petrohradu. Měl jsem vízum pouze na týden, ale byl jsem tam déle, proto mě zavřeli. Ve vězení jsem byl přes noc a na cele jsem usnul. Zdálo se mi o povrchu slunce. Když pominete tento rozhovor, uvidíte skutečnost, která tu existuje již léta, ještě před tím než jste se chystali ji ověřit. To samé platí o povrchu slunce. Je to skutečný povrch, který vás očekává. Když jsem tedy usnul a snil v mé cele v Petrohradu, byl jsem tam uprostřed jasného pekla a výbuchů. Potom jsem se probudil do mého šedého okolí. Dovnitř cely vpustili ještě opilce, který vytáhl z kapsy zralé rajče a podal mi ho. Otřel jsem ho o svou košili a zakousl se do lahodného rajčete se spoustou šťávy. Tam v šedé cele v Petrohradu jsem ochutnával slunce. </p> <p>Kdy plánujete další koncert?<br /> Chystám koncert 7. května ve 20:00 v klubu K4 v Celetné ulici 20 spolu s kapelou Magnetikum.</p>