Zakladatelé moderní české společnosti měli čich na talenty

Dlouhá léta jste působil jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Proč jste si vybral právě tento obor?

Přestože jsem nevystudoval historii, ale sociologii se specializací sociologie lidských sídel, k historii jsem měl vždycky velmi blízko. I moje diplomová práce se zabývala historií, konkrétně šlo o analýzu dobrušského společenství v 19. století.  Sociologie mi umožňovala trochu jiný pohled na dějiny, než na jaký jsou zvyklí historikové. Už od patnácti let jsem chodil do dobrušského muzea k dr. Hladkému a historie Dobrušky byla mým velkým a později i naplněným životním snem.

Vloni jste dokončil a pokřtil knihu Záhady a taje Orlického kraje, o níž jste řekl, že jste jí chtěl vzdát úctu kraji, v němž žijete. Čím především si to podle vás region Podorlicka a Orlických hor zaslouží?

Já si to dovolím zase trochu obrátit. Pro mne je velkou poctou, že mohu o tomto kraji, který považuji za jeden z nejhezčích v naší vlasti, něco napsat. Je to nádherný tichý kraj, v němž vás může na každém kroku něco hezkého potkat. A když znáte jeho minulost, promlouvá k vám poutavými příběhy, které stojí za to, aby byly zaznamenány.

Na jaké místo ve vašem kraji rád zajdete?

V podstatě kamkoliv. Mám samozřejmě rád Dobrušku, ale i Hlinné, kde jsem prožil úžasné dětství, a mnoho dalších míst v Orlických horách.

V současnosti už píšete knihu další. Kolikátá v pořadí bude a prozradíte o ní něco?

Právě v těchto dnech je již v tiskárně moje 23. kniha, která nese název Toulky krajem Orlických hor a je vlastně takovou pozvánkou na zajímavá místa regionu. Není to průvodce, vypráví spíše příběhy, které jsou s těmito místy spojeny. Bude i velice pěkně vypravená, doprovází ji mnoho barevných fotografií Pavla Grulicha. Aby vyšly opravdu kvalitně, je to všechno na křídovém papíru, na čemž má zásluhu vydavatelství Víkend, kde knížka vychází.

Zároveň ale pozvolna dokončuji další publikaci, která má pracovní název Zmizelé Orlické hory a vypráví o tom, co všechno zde v minulosti bylo a už není, například o zmizelých mlýnech, tkalcovnách, dolech, hamrech, sklárnách, ale také o zmizelých židovských a německých obyvatelích, o zmizelých cestách a proměně krajiny, o zmizelých zvycích a tradicích, jídelníčcích našich předků, či o jejich nářečí a lidové slovesnosti.

A aby toho nebylo málo, mám rozepsanou další knížku o sochách našeho kraje (ta si ale vyžádá více času) a chtěl bych napsat i publikaci, z níž prozradím jen název: Místa zastaveného času. Ta by měla vyjít v nakladatelství SEN v Hlinném.

Dobruška, město, kde žijete, slaví letos 700 let od první písemné zmínky.  Co obsahuje?

Jde o první listinu, která se týká Dobrušky jako města. Historikové ji pojmenovali Mutinovým narovnáním a pan Mutina z Dobrušky jí poskytuje městu celou řadu výsad, z nichž asi nejdůležitější bylo osvobození od robotní povinnosti a potvrzení práva vařit pivo. Podrobněji se s dokumentem můžete seznámit např. v publikaci Dobrušská privilegia. Od pana Mutiny bylo hezké, že listinu datoval jen rokem 1320, takže slavit se může po celý rok.

V Dobrušce se narodil buditel František Vladislav Hek, František Adolf Šubert, první ředitel Národního divadla, vydavatel Jan Laichter a mnoho dalších. Jak si vysvětlujete, že tak malé město přineslo naší národní kultuře tolik významných osobností?

To je spíše otázka z oboru sociální psychologie, ale domnívám se, že šlo o kultuře příznivou sociální atmosféru vlastenectví 19. století. K těm osobnostem bych určitě přiřadil i Františka Kupku. Ač se zde nenarodil, Dobruška formovala jeho dětství a mládí a položila velmi důležité základy pro jeho další život.

Samostatnou pozornost si zaslouží také Josef Archleb, starosta Dobrušky – vizionář, hybatel dění, zakládající člen Spolku českých žurnalistů, ředitel Výzkumného ústavu kvasného. Kde především spatřujete jeho význam?

Archleb byl podnikatelskou osobností tzv. gründerského, čili zakladatelského typu. A ona snaha a touha prosazovat stále něco nového, jít neprozkoumanými cestami, je nejzákladnější charakteristikou jeho osobnosti. Jeho přínos pro Dobrušku nespočívá jen v samotné podpoře průmyslového podnikání, ale i ve vytváření příznivého klimatu pro kulturní rozvoj města.

Josef Archleb podporoval také začínajícího malíře Františka Kupku. Projevila se i tady jeho pokrokovost?

Nevím, jestli bych to nazval zrovna pokrokovostí, ale tihle zakladatelé moderní české společnosti měli to, čemu se říká čich na talenty. Zřejmě jej nepostrádal ani Archleb a jeho podpora Kupky je toho jedinečným důkazem.

František Kupka Archlebovy naděje nezklamal. Dnes je považován za malíře světového významu a cena jeho děl neustále stoupá. Kde v Dobrušce najdeme malířovy stopy?

Unikátní záležitost je v prostorách staré radnice v podobě expozice Mládí Františka Kupky s galerií jeho prvotin. Je to nejvzácnější památka, kterou Dobruška po Kupkovi má. Je zde také škola, která nese Kupkovo jméno, stejně jako ulice, která k ní vede. U školy je Kupkův památník a na domě, kde žil, pamětní deska. Ale to nejdůležitější je, že dobrušští obyvatelé o Kupkovi vědí, váží si ho a mají ho za svého spoluobčana.

Máte v „galerii“ místních osobností svého favorita? Kdo je vám obzvlášť sympatický a proč?

Zajisté, že jsou zde osobnosti, které se nejvýrazněji zapsaly do regionální i národní historie: Hek, Šubert, Kupka, Laichter a řada dalších, kteří si nepochybně zaslouží naši úctu. Mnohým jsem se věnoval i v tom, co jsem napsal. Chtěl bych ale připomenout ty, o nichž se tolik nepíše, ale kteří si toto uznání zaslouží rovněž. Za všechny bych jmenoval alespoň Václava Matouše a Ladislava Hladkého, kteří byli zakladateli moderní dobrušského dějepisectví. Jsem rád, že jsem mohl patřit mezi jejich přátele. Mimo jiných lidí také jim vděčím za to, že mám Dobrušku a její minulost rád.

Vizitka

Jiří Mach (nar. 30. června 1950)

Absolvoval dobrušské gymnázium (1968) a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel – andragogika (1973).

Pracoval na ONV v Rychnově n. Kn. ve Státním okresním archivu a na odboru kultury v oblasti péče o památky. Od poloviny 80. let až do roku 2017 vedl dobrušské vlastivědné muzeum.

Napsal více než tři desítky knih a publikací (převážně v žánru literatury faktu) zaměřených na regionální historii. Publikuje také v místních a regionálních periodikách a sbornících.