Vršovické divadlo MANA uvede inscenaci To nemyslíš vážně, Pavlíčku. S nadhledem a vtipem líčí osud Pavla Kohouta, muže fascinujícího i rozporuplného

Od budovatelského nadšení let padesátých přes zrod ideje socialismu s lidskou tváří zadušený sovětskou okupací až po vznik Charty 77 a následné represe. U toho všeho byl Pavel Kohout, jeden z nejvýznačnějších českých dramatiků a spisovatelů, světově uznávaný autor a v době normalizace i spolutvůrce zásadního politického dokumentu druhé poloviny 20. století. Svazák, komunista, ale i disident. Revolucionář i kontrarevolucionář, idealista, snílek, nepolitický politik, emigrant z donucení, básník, dramatik, beletrista.

„Příběh muže, který stanul během svého života na zcela opačných ideologických stranách, mě zaujal. I tím, že je schopen sám na sebe zpětně pohlížet se shovívavým porozuměním,“ říká režisérka Viktorie Čermáková. Podle ní v sobě příběh Pavla Kohouta zahrnuje konflikt mezi přesvědčeným komunistou a pronásledovaným disidentem. A zkoumání důvodů jeho původní víry i jeho obrácení přináší mnoho zajímavých impulsů. „Vyrovnávání se české společnosti s komunistickou, ale i jinou minulostí je stále aktuální. Stejně jako pochopení nejrůznějších dějinných událostí v kontextu doby a možnosti odpouštění,“ dodává Čermáková.

Osudová láska, vtip i nadhled

Představení zachycuje tři podoby protagonisty - mladého nadšence, zmoudřelého muže středního věku a starého klauna. Ten s nadhledem a zároveň velkou hravostí vtipně glosuje obě podoby svého minulého já. Pavka, Pavel i August se konfrontují nejen se sebou, ale zejména s dobou. Snaží se ji utvářet, ale ona je stále přerůstá.

„Všechno se děje v zákulisí cirkusu svět a vzpomínky proto mají odlehčenou podobu cirkusových gagů. Autora zároveň provází osudová žena. Láska je totiž velmi silným tématem Kohoutovy tvorby,“ doplňuje dramaturgyně divadla MANA Věra Mašková. A dodává, že v představení se diváci dozvědí mnohé o slavném českém spisovateli. Stejně jako o 50. až 70. letech, o zvratech doby, okupaci Československa v roce 1968 a o zrodu odporu proti normalizaci. „Je to trochu jiný pohled, než na jaký jsme zvyklí z učebnic. Hra servíruje historii s nadhledem a vtipem a nekonvenční hravostí. Inscenace je dalším příspěvkem při hledání toho, kdo jsme my, Češi, v běhu věků. Tentokrát v odlehčenějším duchu,“ láká na chystanou inscenaci Mašková.

Odpouštění i pochopení

Pavel Kohout je nejen vynikající dramatik a spisovatel, ale také člověk, který svou tvorbou i postoji zasáhl do evropských dějin druhé poloviny minulého století. „Je to muž, který přerostl své prostředí a bez problémů uspěl v zahraničí.  Ale na počátku své životní cesty se fatálně zmýlil. Představení se zabývá pouze částí jeho života: od padesátých do konce sedmdesátých let. A končí jeho nucenou emigrací,“ vysvětluje Mašková. Hra je přitažlivá i díky výzvám, které přináší. Osud Pavla Kohouta je podle autorky scénáře i pobídkou k tomu, abychom nahlédli do doby minulé. „Nikoli proto, abychom své předky soudili, ale abychom je pochopili. Jen tehdy, když si o minulosti budeme říkat nepřikrášlenou pravdu, když pochopíme příčiny historických jevů, byť by to bylo sebenepříjemnější, máme šanci neopakovat stejné chyby. Proti historickým omylům nejsme nikdo imunní. A chyby je opravdu lehčí spáchat, než je potom napravit. To jsou otázky, které by měla hra nastolit,“ zdůrazňuje Mašková.

„Kohouta jsem poznala jako člověka elegantně velkorysého, s velikým smyslem pro humor. Nepřestává už od středních let analyzovat svůj vlastní život, často s velkým nadhledem a sympatickou sebeironií. Neexistuje nic špatného, co by se o něm dalo říci, co by už předtím neřekl on sám. Naše inscenace ho nesoudí. Myslím, jak ho znám, že by ho mohla spíš pobavit,“ dodává Mašková. A doufá, že se čtyřiadevadesátiletý Pavel Kohout, který je stále v pozoruhodné kondici, přijde na představení podívat.

www.vrsovickedivadlo.cz

Kdo je kdo:

Pavel Kohout (1928)

Dramatik, prozaik, básník, scénárista a překladatel, nositel rakouské ceny Waldviertelské akademie. Byl přesvědčeným komunistou a autorem budovatelských veršů. Svoji první ženu si dokonce vzal v den Stalinových narozenin. V 60. letech se začal přiklánět k reformním komunistům. Stál u zrodu Charty 77. Roku 1978 odjel se svojí třetí ženou na roční angažmá v Burgtheatru, odkud mu byl znemožněný návrat do vlasti. Usadili se ve Vídni, dnes žijí mezi Rakouskem a Českou republikou.

Viktorie Čermáková (1966)

Režisérka, dramatička a herečka. Narodila se v Praze do rodiny herečky a výtvarníka, jejím bratrem je známý herec Hynek Čermák. Poprvé se objevila před kamerou už jako čtyřletá ve filmu režiséra Oty Kovala Lucie a zázraky.

Než se stala režisérkou, prošla kromě divadelního a filmového herectví devatero řemesly: pracovala v továrně, kde dávala filmy do krabičky, živila se jako barmanka, zaskakovala za zpěvačku v revue Alhambra, současně uklízela několik domů… Věnovala se také pedagogické a výchovné činnosti na středních a základních školách.

V pětatřiceti letech zahájila studium divadelní režie na DAMU: v roce 2007 získala na festivalu Příští vlna / Next Wave cenu za přínos českému divadlu. V témže roce byla nominována na Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.

Režírovala např. Lakomce v brněnském Národním divadle, Vltavínky a Detektor lži v Klicperově divadle v Hradci Králové,  Poslední oheň na Nové scéně Národního divadla v Praze, Lvíče podle předlohy Josefa Škvoreckého v Divadle Komedie, Jednou v noci Egona Bondyho v Boudě ND Praha,  Můj soused nepřítel v atelieru ND Praha, nebo na Nové scéně ND současnou operu Rudá Marie, rabínku v SND Bratislava, Strindbergovo drsné milostné drama Tanec smrti v Městských divadlech pražských, utopickou lovestory Chladnější vrstvy vzduchu v MeetFactory Praha, drsnou sondu do života exmanažerů Plný zuby světa v Divadle X10 ve Strašnickém divadle či Šamana podle Egona Bondyho ve Švandově divadle.

Nyní pracuje mimo jiné i jako lektorka hereckých workshopů v ABC, učí na konzervatoři, dělá lektora na festivalech Mladá scéna, Písecký divadelní festival. Píše filmové scénáře a režírovala například snímek Prolomit vlny - dramatizaci filmu Larse von Triera ve Venuši ve Švehlovce nebo Shakespearovu Bouři s čerstvými absolventy DAMU. Ve Vršovickém divadle MANA režírovala hru Máma říkala, že bych neměla (2021).