<p>VÝHEŇ: Svět štětců a barev učaroval v mládí nejednomu z nás. Těm, kterým toto kouzlo vydrželo až do dospělosti, často určilo i budoucí povolání. Jednou z takto očarovaných je i absolventka pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, malířka Pavlína Lörinczová. Svoji cestu za uměním nám poodhalila v rozhovoru.</p> <p>Narodila jste se v Písku, kde jste vystudovala i gymnázium. V Praze jste potom pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v oboru malba. V současné době žijete a tvoříte ve Výhni. Proč jste se odstěhovala na venkov? </p> <p>Důvod k přestěhování z města na venkov byl jednoduchý. Můj manžel i já chceme žít a tvořit na volné noze, nechceme být závislí na nutnosti stabilního výdělku. Bydlíme na vlastním statku, žilo zde několik generací našich předků. </p> <p>Proč jste se rozhodla věnovat umění na profesionální úrovni?</p> <p>Věnovat se profesionálně umění? Nevím, jestli to mohu takto formulovat, vlastně se umění zcela „profesionálně" věnovat nechci, chtěla bych si uchovat něco „amatérského“. Riziko profesionálního umění je v tom, že podléhá tlakům zvenčí a někdy může sklouznout k rutině. Mám ráda lidové umění, třeba v podobě street artu, naivní umělce a umění dětí. Samozřejmě mám ráda i profesionální umělce, hlavně ty, kteří mají odvahu stále hledat a měnit svůj styl. Věnovat se umění jsem se rozhodla až před maturitou. Jako každé druhé dítě jsem chodila do výtvarky, ale z kroužku jsem odešla a dala jsem přednost jiným zájmům. Na gymnáziu v Písku jsem se seznámila s malířem Františkem Romanem Dragounem. Chodila jsem k němu na hodiny kreslení a začala jsem uvažovat o výtvarném zaměření. Na vysokou školu jsem se nedostala hned po gymnáziu. Absolvovala jsem rok na Střední umělecko-průmyslové škole v Praze v oboru malba a dvouleté studium na Vyšší odborné škole grafické, Knižní ilustrace a grafika. Tato škola byla pro mne důležitá v mnoha směrech, nejdůležitější asi v tom, že jsem zde potkala svého budoucího manžela.</p> <p>Měla jste také již několik výstav v Praze, Milevsku a dalších městech. Můžete porovnat jaké jsou podmínky pro vystavování v Praze a Milevsku a jak se liší v těchto městech podpora umělců městskou samosprávou?</p> <p>Všechny samostatné výstavy, které jsem dělala byly organizovány na vlastní pěst, na instituce jsem se neobracela, takže to nemohu srovnat. Prostory k vystavování je asi snazší sehnat v menších městech, Praha je výstavami přesycená.</p> <p>Věnujete se nejen malbě, ale i ilustraci a tvorbě animací. Jakým způsobem se<br /> tyto oblasti umění navzájem prolínají?</p> <p>Všechny činnosti, kterým se člověk věnuje ho určitě zpětně ovlivňují a nějakým způsobem se tedy do sebe prolínají. Animaci jsem se věnovala v prvním a ve druhém ročníku na VŠUP, ale potom jsem z tohoto ateliéru odešla. Zjistila jsem, že práce animátora je hodně závislá na technice, od kamery přes střižnu, závěrečné zvučení a kresby. Většinu času jsem trávila pod kamerou a u počítače. Animace dává úžasnou možnost rozpohybovat statický obraz a spojit ho se zvukem. Animovaný film ale potřebuje především dobrý scénář a já jsem zjistila, že nejsem dobrým vypravěčem příběhů. To byl další z důvodů, proč jsem z animace odešla. V malbě je člověk více svým pánem. Nepotřebuji techniku, kromě té malířské, stačí mi denní světlo. Jsem svobodná v tématu, nikdo jiný do práce nezasahuje. Malba je vlastně práce s materiálem. Rámy, plátno, štětce, barvy, to vše jsou pro mne věci, kterých se ráda dotýkám. V animaci se po nasnímání kresby pracuje už pouze s daty, v případě počítačové animace jenom s daty. Animovaný film se podobá běhu na dlouhou trať. Je třeba vytrvalost a dlouhodobé zaujetí pro dané téma. Roční práce pak ve výsledku trvá třeba jen několik minut. Malovaný obraz naproti tomu vzniká rychleji, spontánněji, více jako experiment a to mi vyhovuje. Ilustraci se věnuji jen okrajově. V rámci studia jsem absolvovala jeden rok stáže v ateliéru Ilustrace a grafiky, ale na uplatnění v praxi nemám ambice. Animaci, ilustraci a malbu vnímám více jednotlivě, pokud se u mne prolínají tak asi pouze bezděčně. </p> <p>Je lehké v současné době získat v těchto oblastech zakázky? Je možné se tímto způsobem uživit?</p> <p>Animací se dá uživit celkem dobře, ale jak se to vezme. Měla jsem možnost práce v jednom studiu v Čechách a navštívila jsem také jedno animační studio v Turíně. V obou případech šlo o dobře zaplacenou, ale rutinní práci a nechtěla bych se tak živit. Jiná věc je, pokud získáte grant a můžete natočit vlastní autorský film. Dva roky jsem si přivydělávala jako vedoucí animačního kroužku pro děti, a to byla docela hezká práce. Pokud jde o malbu, mým snem není se malováním uživit. Na živobytí si chci vydělat jiným způsobem. Když se náhodou povede něco prodat, vnímám to jako bonus. Živit se uměním by bylo pro mne svazující. </p> <p>Jak vnímáte celkovou úroveň kultury v České republice, co by se mělo například zlepšit v oblasti podpory umělců žijících v menších městech?</p> <p>Myslím si, že instituce dnes nabízejí dostatek příležitostí pro mladé umělce, různé granty, soutěže, stipendia a residenční pobyty. Celkovou úroveň kultury v ČR si netroufám soudit, asi se nedá porovnávat Praha s jinými městy. V Českých Budějovicích (180 000 obyvatel) je například pouze jedna kvalitní galerie pro současné umění. V menších městech se dá narazit na nepochopení, ale zároveň i na velkorysý přístup, záleží to opravdu na lidech, na jednotlivcích.</p> <p>Jaké jsou vaše plány do budoucnosti?</p> <p>Chtěla bych se pokusit o postgraduální stáž v oblasti umění v zahraničí. Do budoucna je pro mne důležité uchovat si čas pro tvorbu a pro rodinu.</p> <p>Více info na:<br /> www.pavlinalorinczova.net</p>
SEMILY: Zcela zaplněná Pojizerská galerie se koncertem a následnou komentovanou prohlídkou rozloučila s výstavou 2 x 100 = Jiří Šlitr a Jiří Bažant. Na koncertě vystoupili Bohuslav a Eva Lédlovi a pěvecký sbor Jizeran pod vedením Jiřího Kurfiřta a za doprovodu bubeníka Roberta Tomáše. Zazněly písně obou jubilantů, Jiřího Šlitra i semilského rodáka Jiřího Bažanta, oběma by letos bylo sto let. Na závěr se rozezněly skladby ze slavného muzikálu Starci na chmelu, na kterém se Jiří Bažant skladatelsky významnou měrou podílel. Se sborem si zazpívali i přítomní hosté, mezi jinými i synovec Jiřího Bažanta Jakub, významný sportovní komentátor. Na konec si mohli návštěvníci projít končící výstavu s odborným komentářem spoluautora výstavy Jaroslava Vávry. Samotnou výstavu navštívilo za dva měsíce i několik set studentů především z místních škol, pro které byla obě jména na počátku velkou neznámou, což se snad po návštěvě semilského muzea změnilo.
ČR: Národní kulturní památka Rudá věž smrti ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří bude nově majetkem státu. Na společné tiskové konferenci o tom informovali zástupci Ministerstva kultury, Ministerstva financí, Finanční správy, Národního památkového ústavu a Konfederace politických vězňů. Jedná se o výsledek společného, zhruba půlročního jednání s cílem zachovat tuto významnou kulturní památku pro budoucí generace.
PRAHA: Nadační fond Magdaleny Kožené pomáhá základním uměleckým školám (ZUŠ) zasaženým povodněmi, které v září postihly několik regionů České republiky, k návratu k plnohodnotné výuce. Fond bezprostředně reagoval na situaci uspořádáním řady benefičních koncertů i vyhlášením veřejné sbírky na pomoc ZUŠ, jejich pedagogům, ale i žákům, která byla zahájena 18. října za podpory České filharmonie u příležitosti podzimních koncertů Magdaleny Kožené v pražském Rudolfinu. Nadační fond podpořil první žadatele celkovou částkou 300 000 Kč. Finanční pomoc obsahuje vlastní zdroje Nadačního fondu a přijaté zdroje z veřejné sbírky. Aktuálně pomoc putuje na obnovu ZUŠ Krnov, ZUŠ Bohumín a ZUŠ Jeseník a také na opravy nástrojů pedagogů ze ZUŠ Opava a ZUŠ Bohuslava Martinů v Havířově.
NÁCHOD: Když v dubnu letošního roku zveřejnili na Donio.cz výzvu „Probuďte s námi Kulturní prostor AULA (Náchod)“, nad smělým plánem a jeho realizací stále ještě visely otazníky. Podaří se získat dostatečná finanční podpora na zajištění programu ve školní aule Jiráskova gymnázia, která se otevře také široké veřejnosti coby nový neformální kulturní, společenský a vzdělávací prostor? Stalo se a od října letošního roku má místní náchodská kultura k dispozici další sál s kapacitou cca 180 míst. Na podrobnosti, dramaturgickou koncepci i lákavý program jsme se zeptali za Sdružení rodičů a přátel dětí a školy při Jiráskově gymnáziu v Náchodě, z. s., Štěpána Macury, pedagoga školy, vedoucího divadelního souboru a místního kulturního hybatele.