Lidová kultura

<p>UHERSKÉ HRADIŠTĚ: Slovník spisovného jazyka českého definuje kroj jako „oděv výrazných znaků vyznačující obyvatele určitého kraje…“ Na Moravě se nošení kroje uchovalo podstatně déle než v Čechách.</p> <p>I dnes se tam při výjimečných příležitostech jako jsou například hody nebo poutě nosí sváteční oblečení. Kromě toho je velká poptávka po krojích z řad členů folklorních souborů. To přináší potřebu šití nových, ale také nutnost údržby těch starých. Božena Habartová z Uherského Hradiště to vše zvládá na jedničku, a právě proto vloni převzala z rukou ministra kultury ocenění Nositel tradice lidových řemesel v oboru výroba mužských lidových krojů.</p> <p>Šití soukenných součástí mužského kroje nebyla nikdy jednoduchá a lehká záležitost. I v minulosti tyto práce prováděli jen opravdu dobří krejčí, kteří kromě znalosti šití klasických pánských obleků museli zvládat i množství dalších speciálních technik typických pro zdobení mužských krojů. Například šlo o výšivky ornamentů pomocí textilních stužek. Ty se hned v několika šířkách uplatňují zejména na nohavicích. Vzniklá výšivka je sice plastická, avšak barevně nenápadná.</p> <p>Na počátku byla práce ve Slovači</p> <p>Božena Habartová se vyučila dámskou krejčovou v odborném učilišti ve Vizovicích. Poté nastoupila do družstva umělecké výroby Slovač v Uherském Hradišti, kde pracovala v oddělení tzv. těžké krejčoviny, což znamená šití mužských krojů. Počátky družstva Slovač spadají do roku 1936 a jeho hlavní pracovní náplní se již tehdy stalo šití krojových součástek. Se vznikem Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) po roce 1945 začal Slovač zajišťovat šití krojů pro celé území naší republiky.<br /> „Ve Slovači jsem pracovala v letech 1982 až 2003, pak jsem se osamostatnila a šití mužských krojů se věnuji na základě živnostenského listu. Kromě vlastní výroby krojů musím zvládat i další práce, například nákup vhodného materiálu. A není to věc nikterak lehká. Zprvu jsem získávala sukno od Valašky ve Valašských Kloboucích, nyní spolupracuji hned s několika dodavateli. Zatímco získat potřebné plátno je dnes relativně jednoduché, velkým oříškem jsou naopak knoflíky. Každý kroj vyžaduje jejich určitý druh, a tak je doslova sháním, kde se dá,“ vysvětluje nositelka titulu. </p> <p>Kroje mají stále své příznivce</p> <p>Základní typy krojů se na Moravě v podstatě shodují s etnografickými regiony. Slovácké muzeum v Uherském Hradišti vydalo „Mapu krojů na Slovácku“, která přehledně seznamuje s kroji na území od Hlohovce na Břeclavsku na jihu až po Vlachovu Lhotu na Zlínsku na severu. A právě Slovácko je co se rozmanitosti krojů týče nejbohatší.<br /> Božena Habartová dobře zná kroje Uherskohradišťska a k jejich tvorbě žádné podklady nepotřebuje. Ovšem z dalších oblastí naší republiky šije na základě přinesené předlohy. Kroje z nejrůznějších regionů zhotovila například pro brněnský folklorní soubor Ondráš, který na svých vystoupeních představuje lidové písně a tance z mnoha oblastí. Pod jejíma rukama vznikal podle předlohy i kroj, který se nosí na slovenské Myjavě. </p> <p>„Kromě souborů si kroje objednávají i jednotlivci. Nejdále se můj výrobek dostal do Brazílie, ale šila jsem i pro krajany v Holandsku. Na Slovácku rodiče pořizují kroje i malým dětem. Většinou jde o děti od osmi let, ale měla jsem zakázku i pro jeden a půlletého chlapce,“ dodává B. Habartová.<br /> Šití krojů je náročné na zručnost, ale i na čas. Například uherskohradišťský mužský kroj si vyžádá 32 hodin práce na zhotovení kordulky (jde vlastně o typ kratší nebo delší vestičky) a 30 hodin na nohavice. Ale jsou i kroje s kordulkou daleko složitější a na ni je potřeba až 45 hodin práce.</p> <p>Také pánové se rádi představí ve slavnostním</p> <p>Slavnostní kroje se nosí k různým příležitostem, ponejvíce náboženským. Na Slovácku je tradicí přijít v kroji na první svaté přijímání nebo biřmování, stejně jako na poutě nebo velikonoční svátky. Zvykem se stalo nošení krojů při radostných událostech jako jsou například hody, fašanky, svátky vína nebo folklorní slavnosti a výjimečně i svatby, ale i při těch neradostných jako pohřeb mladého člověka. </p> <p>Stejně jako ženský má i mužský kroj svoji letní a zimní podobu. Kalhoty – nohavice, košili a kordulku doplní v zimě kacabajka, což je dlouhý kabát ušitý ze sukna. Nedílnou součástí je i pokrývka hlavy a vysoké boty vyrobené z kůže, v podhorských oblastech pak obuv zvaná krbce. </p> <p>Eva Veselá</p>

<p>Končiny neboli vostatky, tak se nazývá Hlinecký masopust. Je stále živým lidovým zvykem, který zůstal prakticky beze změn a podle dochovaných záznamů prokazatelně pochází z poloviny 19. století.</p> <p>Tradice je však mnohem starší. Etnografové jsou dokonce přesvědčení, že se masopust slavil už v době o několik století dříve.<br /> V hlineckých obcích, například ve Vortové, Studnici, Hamrech nebo v Blatnu, se masopustní maškary (masky) dědí z generace na generaci a jejich podoba, stejně jako jejich funkce, je u nás unikátní a jedinečná. </p> <p>Masopustní obchůzky na Hlinecku nikdo neorganizuje, ale jedná se o spontánní záležitost obyvatel dané obce. Tento tradiční lidový masopust má nyní velkou šanci na zápis do seznamu UNESCO. Folkloristé usilují o to, aby masopustní masky z Hlinecka do něho byly zapsány jako příklad uchování tradiční lidové kultury. Pokud by se tak stalo, byl by Hlinecký masopust teprve druhým českým zástupcem mezi světovým nehmotným kulturním dědictvím. Prvním se stal v roce 2005 lidový slovácký tanec Verbuňk. </p> <p>Stěžejním krokem je přistoupení České republiky k Úmluvě o zachování nehmotného kulturního dědictví. Prozatím se totiž česká strana nemůže účastnit jednání odborných komisí, kde by získala informace o aktuálních podmínkách pro podávání přihlášek. Ředitelka skanzenu Vysočina na Hlinecku Ilona Vojancová, která je členkou týmu etnografů připravujících podklady pro nominaci Hlineckého masopustu na seznam UNESCO, si v této souvislosti posteskla:<br /> „Připravit kompletní návrh s dokumentací přitom není vůbec snadné. Musí se postupovat přesně podle daných instrukcí, platí jednotná kritéria a totožné osnovy. Návrh se skládá z písemné části, v níž se daný jev – příslušná národní kulturní či umělecká tradice nebo hodnota – musí například srovnat s podobnými v rámci Evropy, dále je třeba popsat zabezpečení udržitelnosti a ochrany daného jevu minimálně po dobu příštích deseti let a také zpracovat filmovou dokumentaci. Ta musí být na profesionální úrovni, ve dvou dokumentech s odlišnou stopáží a v cizojazyčných verzích.“</p>