<p>MEŠOVICE: V okouzlující malé vesničce Mešovice, ležící na okraji okresu Znojmo, najdeme dílnu Milana Strmisky, kterému v minulém roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru zpracování rohoviny a perleti. Lastury (laicky škeble či mušle) se používaly v pravěku jako platidlo nebo šperky a z nich získaná perleť pak v průběhu staletí sloužila ke zdobení nábytku technikou zvanou intarzie.</p> <p>Od 19. století se pak z této suroviny začaly vyrábět knoflíky nejrůznějších tvarů a velikostí či další oděvní doplňky. Například až dodnes je součástí valašských krojů spona zvaná kotula. Plní současně funkci užitkovou i dekorační. Je bohatě zdobená rytým dekorem a členové valašských souborů ji používají k sepnutí rozparku mužských krojových košil a ženských rukávců.<br />
Krásu perleti můžeme obdivovat také na různých špercích. V Čechách i na Moravě působilo několik perleťářských středisek, to nejznámější bylo v městečku Žirovnice v okrese Pelhřimov. Hlavní zařízení perleťářské dílny představoval soustruh zvaný čamrdářský ponk a dále buben na leštění knoflíků či dalších z perleťových výrobků.<br />
Největší rozmach perleťářství se datuje do 2. poloviny 19. Století, avšak již na jeho přelomu docházelo k postupné likvidaci perleťářských dílen, které jako zdroj obživy nahradila jiná podomácká výroba. Přesto se až do počátku devadesátých let minulého století podařilo zachovat provoz v podnikovém perleťářském učilišti v již zmíněném Pelhřimově.</p> <p>Cesta ke zpracování perleti nebyla lehká</p> <p> „Jsem vyučený chladírenský mechanik, a touto prací jsem se živil až do roku 1989. Poté jsem se bezúspěšně snažil o obchodní činnost. Naštěstí jsem se seznámil s prací s perletí, které se tehdy věnovala moje švagrová. A tak bylo rozhodnuto o mém dalším směřování. V roce 1992 jsme její dílničku přestěhovali do Třebíče a o čtyři roky pak do Mešovic. To jsme již nakoupili nové potřebné stroje a mohli jsme začít s přípravnými pracemi. Přiznávám, že začátky nebyly vůbec jednoduché. Zkušenosti jsem získával jen pomalu a postupně, protože nikdo z dosud žijících perleťářů mě nechtěl své tajemství výroby prozradit. Přesto jsem vytrval a postupně vnikal do tajů tohoto řemesla. Od zdobných knoflíků jsem přešel ke tvorbě šperků, a to podle návrhů mých a mé manželky. Kvalita našich společných výtvorů se neustále zlepšuje, a to mi přináší radost i chuť do další práce,“ sděluje nositel prestižního titulu.</p> <p>Perleť – téměř nedostupný materiál</p> <p>Původně se u nás zpracovávala perleť ze sladkovodních lastur, později šlo o lastury mořských živočichů. Jejich pojmenování zní opravdu exoticky – Macassar, Goldfis, Burghus, Tahitio, Trocas a další. Celosvětová burza obchodu s perletí byla až do počátku osmdesátých let 20. století v německém Hamburku. K nám se tyto suroviny dostávaly zejména z Vídně, která byla ve své době centrem perleťářství. Tady se perleťářství naučili i čeští řemeslníci, kteří přicházeli do hlavního města rakousko-uherské monarchie a poté se této činnosti věnovali po návratu domů. „Dnes se lastury nesmějí z Tichomoří vyvážet a jedinou surovinou tak pro nás zůstávají zásoby, které se nám podařilo nakoupit od dřívějších perleťářů. Většinou jde ale jen o zbytky lastur, ze kterých vyřezáváme různé tvary plošek nebo zakřivených formátů a jejich spojováním pomocí drátků vznikají šperky, z nichž je každý originálem. Kraje zakřivených lastur jsou určeny pro spirálovité náramky, středové žebro lastury se pak změní na zvlněný tvar a je základem závěsného šperku,“ říká Milan Strmiska a dodává: „Perleť se ručně brousí a leští za pomoci mechanických kotoučů a brusné pasty. Právě zkušenosti se zpracováním perleti mne přivedly k tvorbě receptury vlastní lešticí pasty.“</p> <p>Od perleti k rohovině</p> <p>Vzhledem k tomu, že perleti je opravdu málo, začali Strmiskovi zpracovávat další surovinu, kterou je rohovina. Získává se z kravských rohů a původně se z ní dělaly hlavně poháry, knoflíky nebo hřebeny. Avšak ani její získávání není jednoduché. Podle předpisů Evropské unie musí být chované krávy odrohované, a tak se na jatkách v Kostelci daří získávat jen malé množství tohoto materiálu. Pokud jde vše hladce, vznikají z nevábně vypadajících a „vonících“ rohů pod rukama Milana Strmisky vlasové spony, náušnice, náhrdelníky, náramky, přívěsky, ozdobné knoflíky na šátky. Podaří-li se navíc získat dostatečně velký roh, poslouží – tak jako kdysi – k výrobě hřebenu. </p> <p>Největší problém se jmenuje prodej</p> <p>Výrobci musejí za svými zákazníky jezdit a své výrobky jim nabízet na nejrůznějších akcích. První výstavu výrobků z perleti a rohoviny měli Strmiskovi v muzeu v nedalekých Moravských Budějovicích, své umění také předvádějí v okolních školách, účastní se klasických lidových jarmarků ve městech, na hradech a zámcích, v muzeích, ve skanzenech – na Veselém kopci a ve Strážnici – nechybějí ani na aktivitách spojených se středověkem. Slávu perleťářství však šíří i v zahraničí. Například se účastnili velkého mezinárodního veletrhu řemesel v bavorském Mnichově, také jezdí na mezinárodní řemeslný veletrh do slovenských Piešťan, a to i přesto, že prodejní akce jsou zde kvůli nově zavedeným nejrůznějším poplatkům finančně neúnosné. To ostatně platí i pro jarmarky a další aktivity, které jsou časově náročné.</p>
