Naskytla se neplánovaná příležitost vidět možnosti fundusu (fondu) i zkoušení krojů do nejmenších detailů. Základem dívčího svatebního kroje je černá splývavá sukně s vestičkou. Oproti moravským krojům mají děvčata pod dlouhou splývavou sukní pouze jednu spodničku, sukni překrývají bohatě zdobené a vyšívané zástěrky. Velmi zajímavý a nezvyklý je čepeček zavazovaný pod bradou i zdobený perličkový náhrdelník pokrývající téměř celý dívčí hrudník. Kroj dále doplňují vyšívané košile, mašle, korálky, stuhy a řada až miniaturních drobností, které si laik ani neumí představit. Velmi zajímavý je i mužský kroj, nejdominantnějším prvkem je určitě cylindr a delší kabát připomínající žaket; oblečení pro pány doplňuje také řada dalších drobných ozdob.
Překvapující je obrovské množství velikostí, kterým fundus disponuje. První otázka tedy na paní Cyžovou zněla:
Kolik krojů vlastně máte?
To lze přesně velmi těžko určit, máme stovky různých dílů, které jsou vzájemně variabilní v závislosti na konkrétním typu kroje a konstituci zájemce. Největší nabídka je v dětských velikostech. Dospělí mají většinou kroje vlastní. Velkou výhodou je, že byly ušity z kvalitních materiálů, a tak i přesto, že bývají hojně užívány, dědí se z generace na generaci. Nebývá výjimkou, že nevěstiny či ženichovy šaty již oblékala i jejich babička a dědeček. Můj muž například dodnes používá holínky svého tatínka. Děti ale rychle rostou a nevyplatí se jim stále pořizovat nové kroje.
Jak zhotovujete kroje a kde čerpáte inspiraci?
Nejčastěji čerpám inspiraci z krojů, které dostaneme nebo odkoupíme, případně je již nelze opravit, ale ještě mi poslouží jako vzor. Také z fotografií a knížek.
Jak dlouho se již této práci věnujete?
V 90. letech jsem pracovala jako účetní, ale myšlenka na vybudování krojového fondu ve mně zrála dlouho, zpočátku jsem spolupracovala ještě se dvěma kolegyněmi, ale nakonec jsem se své zálibě začala věnovat naplno, již více než dvacet let je mým zaměstnáním. Šití, vyšívání, úpravám krojů a navlékání náhrdelníků se dnes především věnuji já, stejně tak i celé agendě spojené s půjčovnou. Též mi vypomáhá manžel, ale on se soustřeďuje zejména na ozdoby pro postroje pro koně (pro velikonoční jezdce).
Kdo patří k Vašim klientům? Jsou to zejména děti?
Ano děti a mládež tvoří asi největší část. Kroje si ale nepůjčují jen na slavnostní události jako jsou svatby nebo procesí. Zejména mladá děvčata ráda chodí v krojích např. tančit k muzice, jak to bývalo běžné dříve. Skoro všichni Srbové jsou muzikanti anebo zpívají v nějakém souboru. Navíc jsou velmi družní a hrdí na svůj původ. Nejsme jediní, kdo se výrobou a zapůjčováním krojů v Lužici zabývá, ale rozhodně máme největší nabídku, za dlouhé roky i renomé. Zápůjčka není tak finančně náročná, často k nám zavítají i členové různých folklórních souborů, divadelníci i filmaři. Zájemci chodí každý den, nejvíce však před víkendy.
Protože paní Monika velmi dobře rozumí češtině, musel padnout i dotaz, co k tomu přispělo?
"To je velmi jednoduché, oba s manželem roky zpíváme v naší vesnické dechovce, často jsme jezdili na soutěže i společné koncerty s jihočeskou hasičskou kapelou Božejáci, čeština se mi zalíbila, navíc se srbštinou si je také blízká; začala jsem se učit jako samouk a při četných kontaktech s kolegy, pěkných písničkách i vínku, to šlo skoro samo.“ Dodala s úsměvem paní Cyžová.
Srbština je v Lužici rovnocenným jazykem s němčinou, děti se ji učí ve školách, také většina místních nápisů je dvojjazyčná, je běžným komunikačním jazykem, zejména v menších městech a na vesnicích. Srbové mají i svá média – tisk, regionální rozhlas i televizi. I mládež spolu běžně srbsky hovoří, i na nejmodernějších médiích jako jsou facebook a internet.
Na závěr rozhovoru paní Monika uvedla, že ji těší, že bude mít možnost Liberečanům zvyky a kroje Lužických Srbů představit, s trochou nadsázky si povzdechla, že o jejich činnosti a existenci někdy nevědí ani v blízkém okolí Saska. Zároveň se ale i trochu obávala, zda výstava a plánovaná přednáška liberecké návštěvníky osloví. Na základě vlastních dojmů a zejména proto, že v libereckém krajii (snad kromě Pojizeří, Českodubska a Českolipska) historicky příliš velké národopisné kořeny nemáme, si troufám tvrdit, že krásné kroje a mnohdy zcela neznámé tradice a zvyky publikum osloví, napříč generacemi.
