Lidová kultura

Drátenictví je fenoménem slovenské lidové kultury a zdejší drátěné výrobky jsou unikátními artefakty i ve světovém měřítku. Drátenictví jako svébytný obor vzniklo v 18. století ve dvou horských oblastech Slovenska, původně jako způsob opravy keramických výrobků. Sezónní vandrovní řemeslo se už v 1. polovině 19. století stalo zdrojem obživy většiny tamních mužů. Následně vznikaly ve světě celé manufaktury a továrny a drátenictví se stalo ekonomicky nejúspěšnějším slovenským řemeslem. Úpadek přišel po 1. světové válce a kolem poloviny 20. století se v původní podobě vytratilo řemeslo úplně. Považské muzeum v Žilině dnes komplexně dokumentuje historii drátenictví a eviduje více než šest tisíc kusů výrobků i obrazového a dokumentačního materiálu.

„Historie slovenského drátenictví je příběhem odříkání, ale i odhodlání, odvahy a šikovnosti prostých rolníků z nejchudobnějších horských regionů severozápadního Slovenska a Spiše, kteří obohatili světovou materiální kulturu o nový typ praktických předmětů každodenní potřeby a drát povýšili na klasický řemeslný a výtvarný materiál,“ uvedl výstavu její kurátor Ondřej Machálek.

Základem výstavy jsou kopie nejvzácnějších a nejstarších kusů drátenických předmětů, které vytvořili tradičními technikami podle originálních sbírkových předmětů Žilinského muzea dráteníci Ladislav Fapšo a Miroslav Kalman. Druhou částí výstavy je ukázka volné tvorby současných slovenských drátenických mistrů, která prezentuje oživenou tradici tohoto řemesla.

Výběr předmětů do výstavy si kladl mimo jiné za cíl zaujmout co největší počet návštěvníků, zvláště rodiny s dětmi. Děti zde uvidí například plastiky s námětem pohádkových bytostí, zvířat nebo dopravních prostředků.

Připraven je i doprovodný program. V sobotu 6. listopadu proběhne tvořivá dílna Ozdobte si kabáty broží, na které si účastníci vyrobí vlastní drátěnou brož. Zájemci si mohou rezervovat místo na edukace@muzeum-zlin.cz nebo na tel.: 573 032 3XX (19, 20, 21).

Výstavu, kterou najdou návštěvníci v 1. podlaží budovy 14 ve 14|15 BAŤOVĚ INSTITUTU, doplňuje také část přibližující osobnost a dílo vizovického dráteníka Pavola Adamce, dlouholetého spoluprácovníka MJVM Zlín, jehož výstavu muzeum nabídlo v roce 2020 na hájence hradu Malenovice.

Vznik výstavy podpořil Žilinský samosprávný kraj. Další informace na www.muzeum-zlin.cz.

Po neuskutečněném loňském 6. ročníku se festival poprvé ve své historii vydá i za brány moravskoslezské metropole a zamění divadelní sál Domu kultury města Ostravy za secesní sál hotelu Pod Zeleným dubem v Bohumíně a koncertní studio S1 Českého rozhlasu Ostrava.

Po náročném covidovém období a s ním spojeným výrazným omezením svatebních obřadů a veselí si letošní ročník všímá jedné z nejvýznamnějších událostí lidského života, kterou je svatba. Odpros nevěsty, loučení s kamarádkami, poděkování rodičům, její začepení, ale i svatební veselice: to vše v různých podobách a z různých regionů Karpat přinášejí BLAženky, FLAIR i legendární Rendošovci.

Pod jazykolamovým názvem koncertu „Na veseľu vešelo“ festival začne v Bohumíně, a to v půvabných prostorách koncertního sálu Pod Zeleným dubem. Koncert, pořádaný ve spolupráci s kulturním spolkem Oderberg, moderuje známá televizní i rozhlasová osobnost Moravskoslezského kraje a neméně i bohumínský patriot Lukáš Kania.

O den později se letošní festivaloví interpreti představí v koncertním studiu S1 Českého rozhlasu Ostrava, kde ve spolupráci s Českým rozhlasem Ostrava zazní druhý a závěrečný dvojkoncert pod názvem „Viva Musica Pura!“ I tento koncert bude v obměněné formě hudební chválou svatebního obřadu, průvodcem večera však tentokrát bude známý folklorní moderátor David Pavlíček. V rámci rozhlasového cyklu „Zpěvem k srdci“ je první část koncertu vysílána živě na vlnách Českého rozhlasu Ostrava, celý koncert rovněž přenáší živě na YouTube Studio107.

Festival se koná za finanční podpory Moravskoslezského kraje, Statutárního města Moravská Ostrava a Přívoz, Města Bohumín a Českého rozhlasu Ostrava.

Více o festivalu i předprodejních místech naleznete na: www.musicapura.cz.

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

První zmínky o voroplavě na Vltavě jsou datovány do 11. století. Ačkoliv dnes již komerční voroplavba zanikla, tradice spojená s vorařským řemeslem a zejména s výrobou vodních plavidel je ve středních Čechách stále udržována. Podíl na tom mají vltavanské spolky v Praze, Davli, Štěchovicích a Purkarci, které na tradice vorařů a šífařů navazují. Tradice tohoto řemesla nezahrnují jen techniky výroby a plavby, ale rovněž projevy slovesného a obřadního folkloru.

V pražském Podskalí byl 11. června 1871 v plavecké hospodě „U Heyduků“ založen Spolek Vltavan v Praze pod plným názvem Spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných Vltavan. Hlavním účelem spolku přitom bylo z příspěvků členů a výtěžku akcí spolkem pořádaných podporovat nemocné členy, poskytovat příspěvek na pohřeb člena zesnulého, podporovat vdovy a sirotky pozůstalé po členech spolku. Dnes dominují aktivity kulturní a sociální, naučné a vzdělávací.

 

 

Proč je vlastně voroplavba na Vltavě zařazena mezi nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR? Jaké kulturní dědictví následujícím generacím přináší? A zeptám se trochu provokativně, proč by měla další generace znát řemeslné postupy stavby voru a jeho ovládání, případně vorařský slang a písně, když Vltava už kvůli výstavbě přehrad dávno není pro vory splavná a obnovení plavby dřeva po ní je dnes nepředstavitelné. Proč je třeba pečovat o zmizelé řemeslo, které bylo ve své době tolik uznávané a vážené?

O zápis voroplavby na řece Vltavě a jejích přítocích usilovaly všechny vltavanské spolky a chtěly uchovat tuto tradici plavení dřeva pro příští generace. V tehdejší době se jednalo nejen o velmi vážené a uznávané řemeslo, ale také finančně dobře ohodnocené. V současnosti se zasazujeme o udržení tradice spojené s plavením dřeva. Ať už o tradiční vázání vorových tabulí nebo plavecké písničky a plavecký slang. Pro dnešní generaci mladých lidí asi nebude zajímavá znalost a dovednost tehdejších plavců, také řeka se hodně změnila, ale udržení a pokračování v tradicích plavby a plaveckého řemesla možná ano. A právě o zachování tradice, plaveckých písní, slangu, který provázel vltavské plavce, o to také jde.

 

Letos v březnu byla předložena nadnárodní nominace vorařství sekretariátu UNESCO. Společně ji sestavily Česká republika, Lotyšsko, Německo, Polsko, Rakousko a Španělsko. Tradice vorařství na Vltavě má tudíž šanci získat mezinárodní ochranu UNESCO, pokud bude na konci roku 2022 úspěšně zapsána společně s ostatními na reprezentativní mezinárodní seznam. Kdy a jak začala Cesta na Seznam? Co jí předcházelo?

Nejde jen o prestiž voroplavby na Vltavě, ale o uznání tohoto unikátního řemesla a tradice v celé Evropě a na všech evropských a světových řekách, kde se dopravovalo tímto způsobem nejen dřevo pro stavbu, ale i veškeré další zboží.

Cesta za přípravou nominace začala v podstatě prvním zápisem spolku Vltavan v Praze v roce 2015 na krajský seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury hl. m. Prahy. Postupně byly na tyto krajské seznamy zapsány i ostatní vltavanské spolky a v roce 2017 byla „Tradice vorařství na řece Vltavě“ uvedena na národní seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Až poté došlo k jednání s ostatními spolky, sdruženými v Mezinárodní vorařské asociaci o přípravě možné nominace na seznam UNESCO. Zhruba od začátku roku 2018 se začalo pracovat na společném projektu, který vyvrcholil podáním žádosti na UNESCO. 

 

Spolek Vltavan spojil síly s ostatními vltavanskými spolky a stal se jako Vltavan Čechy členem Mezinárodní vorařské asociace (MVA). Byl tento krok nutný k tomu, aby se mohla Česká republika o zápis tradice vorařství na seznam UNESCO vůbec pokusit?

K založení Vltavanu Čechy došlo daleko před tím, než jsme vůbec začali uvažovat o zapsání vorařství na seznam UNESCO. V roce 1999 jsme zahájili jednání o společném vystupování vltavanských spolků při mezinárodních setkáních a připravovali stanovy svazu. V lednu r. 2000 na společné valné hromadě zástupců jednotlivých spolků v Purkarci pak vznikl Vltavan Čechy, svaz vltavanských spolků Prahy, Davle, Štěchovic a Purkarce, jak zní oficiální název.

 

Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat? Žádost měla být předložena už v roce 2018, proč došlo k posunu? Jak náročná byla koordinace všech zemí? Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce?

Dokumentace pro přípravu nominace na zápis UNESCO, kterou zpracovával společně Vltavan Čechy, byla zcela jiná. Použili jsme jen některé dokumenty týkající se historie jednotlivých spolků a část fotografického materiálu. Mezinárodní spolupráce byla při nominaci zásadní, jednotlivé země by asi neměly šanci na úspěch. Právě pro velké množství materiálu z jednotlivých zemí, které bylo potřeba k této nominaci připravit, se celá žádost posunula o téměř dva roky až do letošního března. Musel být natočen a zpracován film, na kterém se podílely jednotlivé země, musel být opatřen anglickým doprovodným komentářem a spousta dalších dokumentů bylo potřeba k této žádosti přeložit do angličtiny a přiložit, a to vše v době probíhající covidové situace. Uspořádali jsme několik videokonferencí, abychom se mohli dohodnout na dalších postupech. Vše se podařilo úspěšně zvládnout a 30. března letošního roku byl návrh nominace předán na UNESCO. Následně v dubnu jsme obdrželi informaci, že náš společný návrh šesti zemí byl přijat.

 

Tradice vorařství je živá třeba i v Kanadě. Co spojuje ve společné nominaci jednotlivé evropské uchazeče a v čem se liší? Dochovaly se všude znalosti a řemeslné dovednosti v takové míře jako na Vltavě? V čem je česká tradice unikátní, čím obohatí světový seznam?

Součástí Mezinárodní vorařské asociace je i Kanada. Evropské uchazeče spojují přibližně stejné řemeslné prvky používané při stavbě jednotlivých vorů. Vory (prameny) se liší jen v některých prvcích při vázání. Ve většině evropských zemí se používaly a používají při vázání vorových tabulí „houžve“ (to jsou napařené a zkroucené mladé smrčky), protože mají velkou pružnost a pevnost. Jinde si při vázání berou i dráty a také skladba jednotlivých vorových tabulí se liší, někde se pracuje s tzv. kulatinou, tedy dřevem neopracovaným, jinde se vorové tabule vážou již ze zpracovaného dřeva.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku se připravují? Co tradici vorařství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce? Vltavan i ostatní spolky bojují se stárnoucí členskou základnou, nedostatečnou propagací svých aktivit a s tím spojeným nedostatkem financí. Jak tuto situaci a nepříznivý vývoj řešíte?

Ano, tradice se nesmí zakonzervovat, to máte pravdu, proto se snažíme pokračovat aktivně. Nejen Vltavan Čechy, ale i ostatní spolky a asociace, se kterými jsme se podíleli na přípravě nominace, usilují o to, aby předvedly plavecké řemeslo mladé generaci v původní technologii, tedy tak, jak se kdysi vory vázaly, s ukázkami stavby vorů a jejich splavením, ať u nás nebo v jiných zemích. Všechno samozřejmě závisí na finančních prostředcích, které se podaří sehnat na přípravu stavby jednotlivých vorů, není to jednoduchá záležitost. Můžu potvrdit, že v zemích, které tradice opravdu dodržují více než u nás, se přípravy vorů a jejich splavení zúčastní opravdu široká veřejnost. Ovšem jsou i jednotlivci nebo organizace, které se na této „tradici vorařství“ snaží přiživit a staví různé „jakoby vory“ jen proto, aby finanční výsledek byl co nejlepší. Dnešní plavební předpisy takové „vory“ bohužel podporují, ne ty tradiční, které zde fungovaly po generace. Jde o bezpečnost provozovatelů i cestujících.

Mladí lidé v dnešní době mají jiné zájmy a řemeslo, které živilo několik generací našich předků, je tolik neláká. Udržujeme ale i kontakty s několika školami, které se zabývají zpracováním dřeva a které nám pomohly, ať už s výkresovou dokumentací a přípravou stavby repliky vltavského „šenáku“, tak vytvořením modelu nákladního šífu v přesném měřítku podle dokumentace z první republiky. Samozřejmě máme velký problém v členské základně, členové stárnou a nový pokračovatelé se nehrnou, ale doufáme a věříme, že tradice a plavecké řemeslo se neztratí a následovníci se najdou.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Vltavan?

Samozřejmě, že zápis na Národní seznam otevírá možnost čerpání jistých dotací, ale ty jsou podmíněny přípravou kvalitních programů, a i tak není dotace jistá. Některé dotace i přes několikaměsíční přípravu nevyjdou.

 

Co k vám mladé lidi přece jen přivádí? Rodinná tradice? Může vůbec pro ně v dnešní době být atraktivní cechovní sdružení, nejstarší dosud činný profesní spolek v Praze, s přesnými regulemi, kroji, insigniemi připomínající doby hrdé manifestace češství a spolkové výlučnosti, které už jsou dávno ty tam? Kolik členů dnes spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Žijí ještě pamětníci voraři a potomci starých podskalských rodů?

Převážná část nových členů opravdu pochází z řad rodinných příslušníků, ale hlásí se i zájemci ze škol, s nimiž jsme spolupracovali. Je pravda, že Vltavan v Praze je nejstarším profesním spolkem v Praze. Se svým tradičním krojem, který se inspiroval v uniformě francouzského obchodního loďstva a byl představen a schválen na valné hromadě spolku v roce 1872, tuto, jak říkáte hrdou dobu češství, připomíná. Ostatní vltavanské spolky mají podobné kroje, liší se jen nepatrně, pokrývkou hlavy nebo jinými košilemi. V době vzniku spolku mělo členství jiný význam než dnes. Spolek byl svojí činností charitativní a podpůrný a na tehdejší dobu výjimečný. Na konci roku svého vzniku měl 198 členů, postupem let dosáhla členská základna 390 členů. Členové byli převážně plavci, rybáři, ale i dělníci v dřevařských ohradách, či obchodníci s dřevem v Podskalí, později lodníci, strojníci i kapitáni Pražské paroplavby. V dnešní době má spolek 75 členů. Současná členská základna je různorodá. V srpnu letošního roku zemřel ve věku 91 let poslední skutečný „plavec“, pan Václav Husa. Ale jsou u nás i členové, kteří se podíleli na stavbě a plavbě posledního voru z Vyššího Brodu v roce 1971. Tehdy ho „splouval“, to je takový plavecký slang používaný hlavně v jižních Čechách, jako vrátný Bohumil Sypal se svojí partou.  

 

Činnost Vltavanu je úzce propojena nejen s vorařstvím a „lidmi od vody“, ale také s místem, s Podskalím, Výtoní, původní rázovitou chudou čtvrtí, která kosmopolitní Praze pomáhá uchovat lokální identitu. Jedná se o jeden z důležitých argumentů pro ochranu statku?

Ano, činnost spolku byla a je úzce spjata s Podskalím a touto rázovitou pražskou čtvrtí. Většina členů spolku pocházela právě z této části Prahy, protože zde se soustřeďovala většina obchodu s dřevem. Členové byli ale i ze Smíchova, Františku, Buben či Libně. V Podskalí skončila svoji pouť převážná většina pramenů, které připluly z jižních Čech, ale i zboží, které se na vorech přivezlo. A právě vybraní podskalští plavci, kteří měli vrátenské patenty na dolní Vltavu a Labe, pak přebírali některé prameny a pluli s nimi až do Hamburku. A proto i my, v dnešní době, kdy už se vory dávno po Vltavě neplaví, se snažíme s ostatními spolky tuto tradici plaveckého řemesla stále připomínat a občas i postavit plující vory.

 

Vltavanské spolky ovšem pořádají spoustu zajímavých a divácky atraktivních podívaných, ať už jde o projížďky repliky vltavského šífu nebo plesy či tryzny za utonulé na českých řekách. V letošním roce zaujala také ve spolupráci s Muzeem města Prahy pořádaná akce Výtoň zblízka, oživující Podskalí doprovodným programem nebo jubilejní slavnost a výstava ke 150. výročí založení Vltavanu… Jaké další aktivity spolek Vltavan v současné době vyvíjí, o které je největší zájem?

Vyjmenovala jste velkou část našich aktivit v dnešní době. Připomeňme ještě společnou úspěšnou stavbu repliky vltavského „šenáku“ v roce 2018, který v první polovině minulého století plul ve Svatojánských proudech a vozil pražské výletníky. Bohužel to bylo ještě v lepších časech, kdy se dalo plánovat dopředu. Spousta projektů, které jsme měli naplánované, se musela odložit nebo zrušit úplně. Poslední akcí pro veřejnost byl ples v roce 2019.  

V roce 2020 jsme museli stornovat výstavu v Paříži, která měla podpořit nominaci na UNESCO. Jen v krátké době loňského uvolnění se podařilo uskutečnit Country parník. Tryzna za utonulé proběhla už jen v úzkém kruhu členů. I v letošním roce, v roce našeho jubilea, jsme museli zrušit ples, ale podařilo se nám připravit výstavu ke 150. výročí Vltavanu v Národopisném muzeu v Kinského sadech na Smíchově. Výstava, na které se podílely i ostatní vltavanské spolky, bude prodloužena až do ledna roku 2022. Její otevření ovšem bylo také posunuto, stejně jako oslava našeho 150. výročí založení, která měla být původně 11. a 12. června a proběhla až ve dnech 24. a 25. září. Na podzim připravujeme tradiční „Tryznu za utonulé na českých řekách“ a doufejme, že se podaří uskutečnit náš 150. jubilejní spolkový ples v lednu příštího roku, o který bývá velký zájem.

 

Jubilejní slavnost ke 150. výročí založení Vltavanu se uskutečnila před pár dny. Jaké jsou vaše bezprostřední dojmy?

Jak už jsem zmínil, účast členů i členů ostatních spolků a příznivců byla kupodivu velká, obávali jsme se nezájmu kvůli strachu z covidu. K vydařené akci jistě přispělo i pěkné počasí. Velký zájem byl i o projížďky šífu po Vltavě pro širokou veřejnost. Při této příležitosti obdržela Městská část Praha 2 titul „Vorařská obec“, který uděluje Mezinárodní vorařská asociace IATR obcím a městečkům podporujícím činnost plaveckých spolků, které udržují tradice vorařského řemesla.

 

Zasáhla vás současná mimořádná situace? Jaké aktivity chystáte pro nejbližší období, ať už v Čechách, nebo na mezinárodním poli?

Nejbližší aktivitou bude již zmíněná Tryzna za utonulé a jubilejní ples. Co se týká mezinárodních aktivit, budeme si držet palce, aby se podařila nominace dotáhnout do konce a „Timber rafting in Europe“ byl zapsán na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dále si přejeme, aby se podařilo uskutečnit i příští velké vorařské setkání, protože letos se konala jen jubilejní konference ke 30. výročí založení Mezinárodní vorařské asociace IATR v Praze.

 

https://www.vltavan.cz/

https://www.vltavan-praha.cz/

 

Koncert připravený k oslavě 90. narozenin se kvůli pandemii opozdil téměř přesně o celý rok. Nicméně Eva Rejšková je stále v obdivuhodné kondici. Lidovému tanci se věnovala celý život, profesně i ve volném čase jako choreografka, lektorka, pedagožka, metodička…  Dokázala lidový tanec nejen naučit, ale především pro něj dokáže nadchnout. To potvrdí mnoho generací tanečníků. Největší stopu zanechala v Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka jako jeho dlouholetá choreografka, později spolupracovala s mnoha dalšími soubory. Pro naše lidové tance zapálila tanečníky i v Evropě, Japonsku, Kanadě, USA či Hong-kongu, kde spolu s manželem Radkem Rejškem vedla kurzy českých a moravských tanců. Například v Japonsku dodnes existují dva soubory českých lidových tanců Hulán a Starodávný, čítající stovky členů.

„Pro mne je Eva Rejšková folklorní královnou, nejvýraznější osobností, která překlenula mnohé generace tanečníků a která se předlouhá léta věnovala znovuvzkříšení a rozvíjení folkloru v krajích a regionech české kotliny,“ říká etnograf František Synek.

Za mnohé své choreografie získala významná ocenění u nás i v zahraničí. V průběhu večera vystoupí folklorní soubory, které nějakým způsobem Eva Rejšková ovlivnila, jako právě Vycpálkovci, Úsměv z Horní Břízy, Formani, Verpán, Kytička a Bejvávalo, i soubory spřátelené jako country Dvorana či Taneční konzervatoř Praha. Její nejúspěšnější choreografie, Furiant a Skočnou, které dokáží diváky doslova strhnout, předvede na závěr večera brněnský profesionální soubor Ondráš.

O výjimečné svěžesti Evy Rejškové svědčí i sbírka básní, které z valné většiny vznikly v posledních pěti letech.

Akce se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové a místostarosty Prahy 2 Ing. Jaroslava Šolce a za podpory Ministerstva kultury, Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva obrany.

 

Pořadatelem celé akce jsou Amálkovci a Dvorana.

Koncert Evičko, Evo 90 se koná 10. 10. 2021 od 18 hodin, divadlo je otevřeno pro diváky již od 17 hodin, ve foyer bude hrát Muzika Vycpálkovci.

 

Loutkový soubor Ještěd - Sdružení divadelních souborů Český Dub, z. s.: ochotnický soubor loutkového divadla, Český Dub, okres Liberec, Liberecký kraj, 2 800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Ladislava Chvalinová, principálka LS Ještěd Český Dub

 

Kdy a za jakých okolností vzniklo Sdružení divadelních souborů Český Dub? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

Sdružení divadelních souborů Ještěd vzniklo v roce 2014 spojením dvou amatérských souborů – divadelního Vojan a loutkového Ještěd. Dříve oba soubory spadaly pod Osvětovou besedu, poté pod Kulturní klub, Středisko kulturního zařízení a zpět pod Kulturní klub. Loutkový soubor byl založen už v roce 1972. Můj manžel letecko-amatérský modelář mi vnukl myšlenku, abych si také našla „koníčka“. A najednou tu byla vzpomínka. Rozpálená kamna, přítmí, písnička „Jenom ty mě můj koníčku…“, vínová opona a malá holčička, která se těšila, až se rozhrne opona. To bylo v sokolovně, loutkové divadlo Sokola. A také loutkové divadlo (o něco menší) v Husově sboru.

 

Kam až sahá historie loutkového divadla v Českém Dubu a kdy zde vznikl stálý loutkový soubor?

Loutkové divadlo v Českém Dubu má dlouholetou tradici. Za 1. republiky se na Českodubsku hrálo na několika místech česky i německy. Místní sokolové si založili své loutkové divadlo. První jeho představení bylo v r. 1924, a už v r. 1927 si členové vybudovali divadélko v nově postavené tělocvičně a my v něm hrajeme dodnes. Účinkovali pravidelně a poslední záznam je z r. 1936. Po válečné přestávce obnovili loutkáři činnost v jiném složení, v šedesátých letech chvíli existoval dětský loutkový soubor, ale po úmrtí dvou pánů, kteří soubor vedli, přestal pracovat. My jsme na toto sokolské divadlo navázali v roce 1972.

 

S loutkovým divadlem v Českém Dubu jste spjata od mládí a vlastně jste ho znovu postavila na nohy. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Ještě dnes vzpomínám, když jsem poprvé vstoupila do divadla. Nejdříve jsem zjistila, že klíče jsou na městském úřadu. Ochotně mi je zapůjčili. Potom bylo potřeba sehnat zájemce. Oslovila jsem učitelky u nás ve škole a poté i učitelky MŠ. Také ve Zpravodaji Osvětové besedy vyšel inzerát. Samé ženy. Děvčata MŠ přemluvila doma své manžele, přihlásili se ještě mladí kluci − zvukař a osvětlovač. Nakonec se nás sešlo 15 a loutkový soubor byl na světě. Žádný z nás neměl zkušenosti s divadlem, hlavně s voděním loutek. To bylo nejtěžší, ještě k tomu marionety na dlouhých nitích (loutka a nitě 240 cm). Po velkém úklidu a zjištění, jaké máme na půdě kulisy, loutky, pohádky, začala oprava a úprava loutek a kulis, dále rozdělení, kdo bude mluvit a kdo vodit. Mluviči seděli na podlaze pod jevištěm tak, aby viděli na loutky. Naše první pohádka byla Oklamaný hastrman. Tu samou sezónu jsme nacvičili ještě dvě další pohádky. Jak se to zvládlo, sama nevím. Teď dokážeme novou pohádku za sezónu jen jednu. Asi, že jsme byli mladý soubor, kolem třiceti let. Hráli jsme pro veřejnost, pro děti ze ZDŠ, MŠ, děti Plastimatu Liberec, Liazu Hodkovice, ale i pro důchodce.

Další rok jsme připravili ještě dvě pohádky se starými loutkami a využili jsme staré kulisy. Protože jsme měli šikovného Vláďu, doma v obyváku zhotovil 5 kulis (rozměr 200 x 140 cm, na pohádku Čertimlýn používáme stále). Potom vyráběl další, také náš znak, Kašpárka, oponu a kreslil do kroniky. V létě se pět členů jelo podívat do Chrudimi. Tam jsme uviděli krásné loutky z Moravské ústředny Únanov. Jelikož na jejich nákup jsme neměli peníze, obrátili jsme se na organizace ve městě a podařilo se vybrat 4000.- Kčs. Shodou okolností tři rodiny loutkářů jely na společnou dovolenou ke Znojmu. Navštívili jsme ústřednu loutek a hned jsme si tam objednali první čtyři loutky, právě na pohádku Čertimlýn. Postupně jsme nakupovali další a ty staré, historické jsme věnovali do depozitáře našeho Podještědského muzea. V roce 1974 jsme jeli na naši první přehlídku – 1. Žatecké hrátky na nitích. Naposledy jsme tam byli v roce 1988. Do Žatce jsme cestovali moc rádi. Divadlo patřilo Šroubárnám Žatec a bylo perfektně zařízené. Příjemní lidé, principál Jitřenky pan Kuřák, porota paní Kovaříčková, Pražáková, pan Anton a Lander a další přátelé. Navázali jsme spolupráci s loutkovým souborem Klubíčko Cvikov. Později se Spojáčkem z Liberce, se Sluníčkem Mnichovo Hradiště. Principálem Sluníčka byl František Pešan. Moc nám pomáhal. Od něho máme několik loutek a první scénu pro hraní s loutkami na krátkých nitích, abychom mohli vyjíždět za dětmi do okolí. Protože hrát jsme mohli pouze doma, nebo tam, kde měli podobné divadlo − Žatec, Cvikov, Libouchec, Mnichovo Hradiště, Liberec a opačně.

V sedmdesátém šestém roce začala rekonstrukce divadla, zateplovalo se jeviště a půda, zvětšoval se prostor nad jevištěm, předělávala se elektrika a získali jsme lavičky do hlediště. Stali jsme se členy SČDO- SAL, účastnili jsme se soutěží ZUČ. Jezdili jsme po okolí a hráli na přehlídkách. Uspořádali jsme 11 výstav (ta poslední v roce 2014 − 90 let loutkového divadla v ČD), 11 přehlídek + 3 přehlídky pro pořadatele ČSDO SAL Loutkářské letnice. Získali jsme další přátele z divadla Na Židli z Turnova a velmi dobrými kamarády jsou členové LS Rolnička z Benátek nad Jizerou. Čtyři členové souboru byli oceněni městem OSOBNOST ČESKODUBSKA. V roce 2019 vyšel almanach Jana Nováka Fenomén českého loutkářství − historie 84 nejstarších loutkářských souborů − zde má své zastoupení i LS Ještěd Český Dub.

 

Nakolik aktivní činnost se souborem vyvíjíte nyní?

Zapojujeme se do kulturního dění ve městě, spolupracujeme se Sokolem na akci MDD, v předvánočním čase jezdíme na zájezdy atd. Za těch skoro padesát let jsme toho udělali hodně. Teď jen dožít se společně těch padesáti a sehnat na vystřídání nás seniorů někoho mladšího. Kromě nás se o kulturu ve městě ještě starají Podještědské muzeum a knihovna, dva amatérské divadelní soubory, Husův sbor, škola a MŠ.

 

Kde a jak často hrajete? Kdo je autorem loutek? Proč jste zůstali věrni marionetám? Jaké má tato technika výhody?

Zůstali jsme věrni marionetám. Jak na dlouhých nitích (alespoň jedna pohádka v kukátku), tak i na krátkých na volné scéně v kombinací s živými herci nebo vypravěčkou. Jak jsem už řekla, můžeme vyjíždět.

 

Kolik premiér do roka připravíte? Jaká hra je nejvíce reprízovaná? Jak byste charakterizovali současný repertoár? Hlásíte se v názvu k Ještědu, to je kraj Karolíny Světlé…, pracujete nějak s místními reáliemi?

Teď už připravíme jen jednu premiéru za rok. Musíme vybírat pohádky pro hodně malé diváky a také s malým počtem herců. Vynechali jsme třeba Aladinovu kouzelnou lampu, Sůl nad zlato a další. To jsou pohádky na 40–45 minut a pro malé děti je to dlouhé. Ze starých pohádek hrajeme třeba Míčka Flíčka, Skákavou princeznu, Bubáka Káju nebo Líného Honzu. Ten už čeká celý rok na peci, kdy budeme moci pokračovat. Z naší tvorby pak Budulínka, Kašpárek a zvířátka, Vlci a kůzlátka… I nadále si scénu tvoříme sami. Máme dalšího šikovného výtvarníka J. Havelku. Dělá scény a hlavně také loutky. O zvuk se nám stará náš nejmladší člen Ondra. Návrhy na scény připravujeme společně. Hlásíme se k názvu Ještěd, protože byl nakreslený na původní oponě. V logu máme na tričku Kašpárka. Občas vyjde článek ve Zpravodaji. Někdy i ve zpravodaji Sdružení rodáků a přátel K. Světlé.

 

Jaký je v současné době zájem diváků o loutkové divadlo? Co je přivádí? Pro jak staré děti nejčastěji hrajete? Musíte přizpůsobovat klasické pohádkové náměty vkusu současných dětí? Hrála se třeba Šípková Růženka jinak před třiceti lety než dnes? Máte prý úžasný smysl pro humor… Hrajete i pro dospělého diváka?

Máme většinou plné divadla (80 míst). Jak jsem řekla, přibývá hodně malých dětí a jsou kouzelné. Pokud jde o Šípkovou Růženku, hrajeme už s modernější scénou, jsme blíž k divákům a můžeme reagovat na jejich reakce. Největší smysl pro humor měl náš výtvarník Vláďa, který mluvil i Kašpárka a teď nám drží palce na obláčku, jako i další tři úžasní chlapi. Pro dospěláky nehrajeme, ale chtěli jsme nacvičit operetku, ale nikdy k tomu nedošlo.

 

Jakou loutku byste si vzala s sebou na pustý ostrov?

Klauna. Byl to dárek od Fr. Pešana, seděl se mnou ve škole v kabinetu a nyní mě hlídá v ložnici.

 

Oslovujete svým divadlem všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Ke konci školního roku hrajeme pro děti z MŠ a pro 1. a 2. třídy ZŠ. Nabídli jsme loutkový kroužek pro žáky na 2. stupni, ale nebyl zájem.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

Těší nás zájem dětí i rodičů a dobrá parta. A co nám práci komplikuje? Skloubit práci a divadlo u zaměstnaných, hlavně když máme někde v sobotu hrát. A u důchodců to je zapomínání a bolavé nohy.

 

Kolik členů spolek sdružuje?

Členů, kteří prošli divadlem, bylo 55. V současné době je nás 12, 7 žen a 5 mužů, z toho 6 členů zakládajících divadlo. Průměrný věk 65 let, z toho 7 seniorů, nejstarší 85, nejmladší 38.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Vztah obecního zastupitelstva k nám byl a stále je výborný. Před Vánocemi jsou zástupci organizací zváni ke starostovi na hezké posezení. Každý rok dostáváme dotace podle potřeby. Další finance máme ze vstupenek a ze zájezdových představení.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme s TJ Sokol, muzeem, knihovnou, s divadelním souborem Vojan, školou.

 

Letos se uskutečnila 70. Loutkářská Chrudim. Probojovali jste se někdy na tento největší festival amatérského loutkového divadla u nás? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Úplně na začátku jsme měli o Chrudim zájem. Třikrát jsme se tam byli podívat. Ale když jsme zjistili, že jsme soubor, který si úplně vše musí udělat sám a je i bez odborné pomoci a musel by obětovat část dovolené (tenkrát dovolená byla 14 dní a všichni jsme měli malé děti), upustili jsme od toho. Na jaký výstup jsme pyšní? Na několika přehlídkách byli někteří členové hodnoceni za herecký výkon, scénu atd.

 

Jak moc vás zasáhla současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky? Uvažovali jste o přenesení živých vystoupení do virtuálního světa třeba na sociálních sítích apod.?

Loni na jaře se uzavřela sokolovna a tím i naše sezóna skončila. Hrajeme od září do června. O prázdninách to nejde (babičky hlídají vnoučata). V září nám onemocněla první členka a my šli do karantény a hned nato se opět uzavřela sokolovna. Přišli jsme vlastně o jednu a půl sezóny. Nezkoušeli jsme, zkoušky online nepřipadají v úvahu. Někteří nemají doma počítač. Novou pohádku, kterou připravujeme, se každý učí sám doma a má také doma loutku. Divadlo, i to loutkové, před COVIDem bylo a bude i po něm.

 

Myslíte si, že loutkové divadlo hrané doma mohlo v těchto lockdownových dnech zažívat renesanci? Nezvou si vás lidé přímo domů? 

Do rodin nejezdíme. To je pro jednotlivce. Naše divadlo není vhodné na domácí prostředí.

 

Na podzim 2012 oslavil soubor 40 let své činnosti. Přichystal výstavu loutek a kulis a uspořádal 10. loutkářskou přehlídku. Příští rok vstoupíte do jubilejní 50. sezony. Plánujete něco mimořádného? Připravujete se už nyní? Na čem právě pracujete?

50 let. Rychle to uteklo. Každopádně uspořádáme přehlídku. Také posezení členů souboru se zastupitelstvem, se zástupci, s nimiž spolupracujeme, a s bývalými členy souboru. Dáme vědět veřejnosti prostřednictvím Zpravodaje, možná vyjde DVD nebo Almanach.

 

Vzpomínat by se dalo dlouho a dlouho. Zažili jsme společně mnoho krásných chvil. Na to se nedá zapomenout. Jen škoda, že léta přibývají a síly a lidé ubývají.

 

http://www.lsjested.com/

„Nápad na realizaci akce Stavíme budoucnost aneb inspirujeme se přírodou vznikl během období pandemie, kdy byly školy zavřené a studenti se učili z domova. Studentům se nápad líbil a hned se začali aktivně zapojovat do příprav. Chtěli jsme nejen našim studentům stavařům, ale i dalším účastníkům ukázali, jak a z čeho se dnes staví dům, a to zábavnou formou. A aby se akce mohla zrealizovat, potřebovali jsme k tomu hlavní aktéry – ty nejlepší z nejlepších v ČR na výrobu a distribuci stavebních materiálů – a tak jsme je postupně začali oslovovat,“ zavzpomínala Soňa Patočková, zástupkyně ředitele Střední odbornou školu a Gymnázium Staré Město, na první krůčky, které přešly k samotné realizaci.

„Zástupcům výrobců a distributorů stavebních materiálů, stavební techniky a nářadí se projekt zalíbil, a tak vše dostalo jasnější kontury. Přijedou nás seznámit s dnešními moderními technologiemi, materiály, stroji, přístroji a způsoby budování staveb a přivezou reálné ukázky prací s technologiemi 21. století. Pro děti i dospělé si sami připraví řadu drobných úkolů a tak návštěvníky přímo zapojí do činnosti. Budou si moct spoustu věcí vyzkoušet a také si i něco vlastnoručně vyrobeného odnést domů,“ sdělila Patočková.

Akce si klade za cíl více přiblížit a možná i nadchnout žáky pro řemeslnou práci, která je v dnešní době čím dál víc žádána. „Po oba dny areál naší školy ve Starém Městě poskytne zázemí a propojení našich nabízených stavebních oborů s praktickými ukázkami, které zajistí přední čeští výrobci stavebních materiálů. Naše škola právě obor stavebnictví vyučuje, a proto jsou zapojeni do celé organizace a realizace právě studenti tohoto oboru,“ prozradila Patočková

Do přípravy této dvoudenní akce se zapojili i studenti dalších oborů SOŠG Staré Město. „Naše škola nabízí možnost studia i jiným oborům. Studenti gymnázia vymysleli a graficky zpracovávali plakát, záložky pro děti ze ZŠ; studenti oboru sportovní management připravují sportovní program a studenti oboru truhlář nám pomáhají navrhnout a připravit hmyzí domečky, které si budou návštěvníci akce sami postavit,“ doplnila Patočková.

Ke spolupráci přizvali dlouholetého partnera Nadační fondem Řemeslo pomáhá. „Přeci jenom se věnujeme starším studentům a tato akce je věnována také rodinám s dětmi, a to vyžaduje hravější formu spolupráci neodmítl náš partnerský nadační fond. Pro menší děti zajistí aktivity pro MŠ, ZŠ v pátek a v sobotu pak putování po celém areálu pro celou rodinu. Na děti čeká Děti během akce budou skládat „Mistrovskou zkoušku“. Bude to jasným vzkazem, že stavařina je důležitá, a to zejména v oblasti řemeslných dovedností. Aby putování mezi stanovištěmi bylo zpestřeno, bude prezentováno Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, které připravilo ukázku jak a z čeho se stavělo v minulosti,“ informovala Patočková a doplnila, že pokud děti úkoly z jednotlivých stanovišť splní, tak na ně čeká kromě drobných dárků i pamětní medaile Stavební mistr. Během programu bude připravena bohatá kreativní a sportovní zóna.

„Věříme, že pamětníci z řad prarodičů či rodičů si budou moci zavzpomínat na časy minulé a možná trochu obdivovat, co vše čeká na mladou generaci stavařů v budoucnosti,“ uzavřela Patočková.

Akce se koná ve dnech 1. a 2. 10. 2021

Místo konání akce: areál Střední odborné školy a Gymnázia Staré Město (za každého počasí)

Čas konání akce:

1.10. od 10 – 15 hod  - pro školy, pedagogy

2.10. od 9 – 16 hod -  pro širokou veřejnost zejména rodiny s dětmi

Na výstavě HRÁTNICE aneb Hravá radnice na vás čekají skládačky, hlavolamy, kvízy i dovednostní hry všeho druhu. Originální truhlářské exponáty slibují zábavu pro malé, větší i velké. Můžete si zahrát například minigolf, domino či kuželky. Z dílů postavit lomený oblouk, pyramidu nebo pravěkou nádobu. Trpělivost prověříte při sestavování pohádkového orloje, taktiku u bitvy lodí, spolupráci u balancovníku a vědomosti u mapy světa.

Jestliže patříte mezi milovníky moderního umění, pak je nově otevřená výstava 14 v Poličce to pravé pro vás. Název odkazuje na počet umělců, jejichž díla jsou v Poličce vystavena. Jsou to Vojtěch Donát, Pavel Herynek, Magdalena Jílková, Markéta Kolářová, Ivana Machová, Jana Paulíčková Vlčková, Ludmila Pillmayerová , Marek Rejent, Zbyšek Sion, Martin Šmíd, Veronika Šrek Bromová, Jan Štěpánek, Jiří Štourač a Miroslava Zychová.

Navštívit můžete mimo jiné i stále expozice a vrátit se tak třeba do středověku, vyzkoušet si tíhu brnění nebo si obléknout historické kostýmy. Vystřelit z laserové pušky nebo zkusit odměřit loket plátna. Autentičnost výletu do historie podtrhne vystoupání na ochoz městských hradeb, jedněch z nejzachovalejších ve střední Evropě. Hradební zeď má úctyhodnou šířku 2 až 2,25 m, je až 8 m vysoká, zpevněná 19 půlválcovými do města otevřenými baštami.

Pokud patříte spíše mezi milovníky výšek a rozhleden, neváhejte vystoupat 194 schodů přímo do rodné světničky nejslavnějšího poličského rodáka a hudebního skladatele Bohuslava Martinů. Ta se nachází ve věži novogotického kostela sv. Jakuba a skýtá krásný výhled na město a okolní krajinu z výšky 36m.

Neváhejte a využijte volného dne k načerpnání nových zážitků a vědomostí. Dveře muzea jsou vám otevřena od 9.00 do 16.00 hodin.

Dvanácté Setkání Hanáků se uskuteční v úterý 28. září 2021 v Tovačově, kam festival hanáckých tradic doputoval po Velké Bystřici, Doloplazech, Prostějově, Zábřehu, Olomouci, Čechách pod Kosířem a Přerově. Přehlídka začne v 9 hodin bohoslužbou s účastí krojovaných v kostele sv. Václava. V 10:30 předá starosta města Tovačova, které letos slaví 700 let, domácímu folklornímu souboru Hatě přímo na Náměstí hodové právo a téměř 500 krojovaných Hanáků projde městem v pestrobarevném průvodu.

Slavnostní zahájení folklorního festivalu se uskuteční v 11:30 na podiu v zámecké zahradě, kde přehlídka poběží až do 17 hodin. Na dvou scénách se představí taneční soubory a muziky, včetně Hanáků z Prahy, Postřelmova, Prostějova, Kralic na Hané, Litovle, Kostelce na Hané, Velké Bystřice nebo Štětovic.

Jedinečnými body letošního Setkání Hanáků budou výuka hanáckých tanců pro veřejnost, slavnostní uvedení nové knižní publikace Hanácký lidový oděv, projekce dokumentů o osobnostech, zvykosloví a souborech na Hané, jízdy parním vlakem, prohlídky zámku a Spanilé věže nebo vystoupení Souboru lidových písní a tanců Ostravica z Lašska.

12. Setkání Hanáků pořádá Hanácký folklorní spolek za významné podpory Olomouckého kraje a města Tovačov.

https://hanfos.cz/

Asociace regionálních značek už patnáct let zviditelňuje kvalitní regionální výrobky, služby a zážitky. Aktuálně sdružuje 29 regionů po celé České republice, v nichž je certifikováno přes tisíc kvalitních místních produktů. Certifikát regionální značky garantuje místní původ a kvalitu řemeslného výrobku či potravin a přírodních produktů, služeb v cestovním ruchu a zážitků. 
PORTA APERTA se koná letos poprvé, na podrobnosti o akci jsme se zeptali národní koordinátorky ARZ Kateřiny Čadilové. 

Co je PORTA APERTA? 

PORTA APERTA neboli brány dílen, farem a výroben dokořán je den otevřených dveří u výrobců – držitelů certifikátu regionálních značek kvality. Vymysleli ji koordinátoři těchto značek v době nejtužšího lockdownu jako příležitost, jak nakouknout „pod pokličku“ vzniku kvalitních lokálních výrobků. Výrobky s regionální značkou se od těch anonymních ze supermarketů liší především tím, že mají svého konkrétního výrobce. A PORTA APERTA nám dá možnost mnoho z nich poznat osobně a vidět na vlastní oči, jak jejich výrobky vznikají. 

Kdy a kde se koná? 

PORTA APERTA se koná v sobotu 25. 9. Do prvního ročníku se přihlásilo téměř 80 výrobců z celé republiky. Přehlednou mapu a podrobné informace o jednotlivých zapojených místech najdete na www.porta-aperta.cz. I když pokrytí není rovnoměrné, zajímavou trasu pro sobotní výlet si může najít snad opravdu každý. 

Jak bude akce probíhat? 

Dílny, farmy a výrobny by měly být otevřené od 10 do 17 hodin, není-li na www.porta-aperta.cz uvedeno jinak. Konkrétní průběh záleží na charakteru provozu. Tam, kde je návštěva možná pouze formou organizované exkurze, si hostitelé mohou stanovit konkrétní časy jejich začátků. Na řadě míst bude možné si výrobu i vyzkoušet, u výrobců potravin budou připravené ochutnávky a mnoho zapojených slibuje i speciální program pro děti.  

Co na ní uvidíme? 

Stručně řečeno průřez portfoliem certifikovaných výrobků. Bude možno navštívit dílny keramiků, sklářů, kovářů, mýdlařů, přadlen, švadlenek, výtvarníků i fotografky. A také včelařů, producentů sýrů a masa, pěstitelů květin, česneku i levandule, a také samozřejmě vinaře a malé pivovary. 

Kdo by si ji neměl nechat ujít? 

Bez nadsázky kdokoli, koho zajímá, kdo dokáže ještě dneska vlastníma rukama vyrobit kvalitní produkty pro každodenní život i potěchu oka a srdce. Děti uvidí, že krávy nejsou fialové a sýry nevznikají v regálu supermarketu, nebo si vyzkouší rukodělné činnosti, které je mohou v budoucnu bavit a jednou třeba i živit. Rodiče mohou kromě atraktivního programu na jednu sobotu načerpat inspiraci, kde hledat zajímavé produkty po celý rok. A ti dříve narození třeba rádi zavzpomínají na své vlastní mládí, kdy bylo setkávání s přímými producenty daleko běžnější než dnes. A i když většinou nestihneme navštívit více než jednu až dvě místa, není třeba zoufat, věřím, že brány do všech přihlášených dílen, farem a výroben zůstanou tak trochu pootevřené už napořád. 

www.regionalni-znacky.cz 
www.porta-aperta.cz 

FB www.facebook.com/RegionalniZnacky  
FB událost: https://www.facebook.com/events/192012402811669   

V neděli 26. září bude na programu výmlat obilí, což bývala dříve velmi namáhavá práce pro silné chlapy. Pracovníci muzea předvedou ruční výmlat s cepy a v akci budou také původní mechanické mlátičky.

První neděli v říjnu 3. 10. se bude konat den původních plemen domácích zvířat. Patronát nad touto akcí má spolek pro zachování starých plemen GEH. Ve skanzenu chováme spoustu domácích zvířat - kozy, ovce, krávy, prasata, koně i drůbež. Akce je ideální především pro rodiny s dětmi.

V neděli 10.10. proběhne tradiční výlov muzejních rybníků. Ryby se budou počítat, vážit a třídit. Velké kapry nabídneme k prodeji, menší přemístíme do rybníků k přezimování.

Následující neděli 17.10. pořádáme Posvícenský trh, na kterém lze pořídit krásné a originální dárky. Řemeslníci a prodejci přivezou rukodělné výrobky a jelikož je po sklizni také nejrůznější delikatesy z regionu – marmelády, šťávy, likéry, koření, čaje a medové speciality.

Každou neděli peče muzejní pekař Paulus v jednom ze selských dvorů čerstvý kváskový chléb a různé druhy pečiva, které stojí za to ochutnat.

Pro návštěvníky z České republiky máme informace o budovách a stavebních skupinách k dispozici v češtině. Za pomoci vhodné aplikace v chytrých telefonech anebo tabletech si lze z QR kódů texty stáhnout a přečíst. 

Prohlídku skanzenu můžete spojit s příjemnou procházkou barevnou podzimní přírodou a celý tým skanzenu se těší na Vaši návštěvu!

 

Důležité informace pro návštěvníky Skanzenu Horní Falce:

Aktuálně platí pro okres Schwandorf následující podmínky:

vstup do muzea je možný pouze pro hosty očkované, uzdravené nebo s platným negativní testem. Při vstupu do muzea prosíme předložit následující doklady:

Občanský průkaz

Očkovací průkaz

Potvrzení o prodělání Covidu a uzdravení

Potvrzení o negativním testu – PCR test nesmí být starší 48 hodin a antigenní test 24 hodin.

Trasování kontaktů: při vstupu je nutné vyplnit také kontaktní údaje. To je možné přímo na místě písemnou formou. Pro rychlejší odbavení u muzejní pokladny je možné vyplnit již doma online formulář: www.freilandmuseum-oberpfalz.de/_Resources/Persistent/995fad04e37a01efde67d0089e4d380be9ebfa7e/210913%20Kontakterhebung.pdf