úterý
25. června 2024
svátek slaví Ivan

Lidová kultura

Lidová kultura

Nástin vývoje vesnických půdorysů a plužin

Autor článku: 
Zuzana Syrová Anýžová

ČR-PRAHA: Společnost pro obnovu vesnice a malého města, z. s. (SOVAMM) vydala s podporou MK ČR na samém konci roku 2022 svou třetí knihu.. Nese zatím nejdelší název Nástin vývoje vesnických půdorysů a plužin v Čechách s podtitulem K výpovědní schopnosti map stabilního katastru. Jejím autorem je Jiří Škabrada. Více informací o tomto publikačním projektu SOVAMM najdete zde.

Prezentace a křest knihy se uskutečnily 21. února v Praze v hlavní budově Národního archivu, který byl spolupořadatelem této akce.

Knihu lze mj objednat u sekretáře SOVAMM. (kontakt).

MASOPUST v Muzeu lidových staveb v Kouřimi

KOUŘIM: Pestrobarevný průvod tradičních masek doprovázený hudbou a tancem projde třikrát za den skanzenem v Kouřimi. A masky nejsou všechno, co vás ten den čeká: přichystány jsou rukodělné dílny, povídání o lidových tradicích, ukázka zabíjačky, koblihy . . .

 
19.02.2023
10:00 - 16:00
Autor článku: 
Muzeum lidových staveb v Kouřimi
Co nás v neděli na MASOPUSTU čeká?
  • V 11.00, 13.00 a 15.00 hodin projde skanzenem masopustní obchůzka s národopisným souborem Kohoutek z Chrudimi.
  • V 10.30, 12.00, 14.00 si v domě z Týřovic poslechnete vyprávění O tradici hlinecké obchůzky a masopustních maškarách - s etnologem Adamem Votrubou.
  • V 10.30, 11.30, 12,30, 13.30, 14.30, 15.30 pobededujete v domě z Krchleb se znalkyní historické kuchyně a stolování Olgou Kaderovou na téma „Kobliha v historických kuchařských knihách“.
Po celý den se pak můžete těšit na miniškolu práskání bičem pod vedením Martina Štully ze spolku Keltoviny, povídání o stolování s s ředitelem Regionálního muzea v Kolíně Vladimírem Rišlinkem.
Budete si moct vyzkoušet špejlování jitrnic s učni Středního odborného učiliště Čásl, ochutnáte zabijačkové dobroty řezníka Antonína Jiruše z Bečvár a výrobky z palírny Jana Kadlece.
Připraveny jsou dílny výroby malých vozembouchů, laufrovských klobouků a papírových růží.
 
Vstupné při národopisných pořadech:
- základní: 200 Kč /dospělí/
- zlevněné: 90 Kč /děti od 6 do 15 let, studenti, senioři od 65 let, držitelé karet ISIC, EUROBEDS, Zelená karta ČSOP/
- rodinné: 490 Kč /2 dospělí + max. 3 děti od 6 let do 15 let/
- členové Klubu přátel Regionálního muzea v Kolíně: 110Kč/50 Kč
 

 

Výstava „Dotek krajky“ láká do Vamberka

VAMBERK: Období jarních prázdnin je v plném proudu, a pokud vás přestane bavit brázdit zasněžené svahy, zastavte se v Muzeu krajky Vamberk. Až do 19. dubna 2023 je tu ke zhlédnutí výstava „Dotek krajky“.

od 19.11.2022 do 19.04.2023
Autor článku: 
Martina Marxová/ika

Představená krajková kolekce je dílem sedmi kamarádek, členek spolku „Bohemia Patchwork“, a to jmenovitě Zuzany Dolínkové, Nadi Harbichové, Lady Charvátové, Andreji Landovské, Heleny Ouředníkové, Hany Pražákové a Ludmily Vachtenheimové. Více o výstavě už dodává muzejní etnoložka Mgr. Martina Rejzlová: „Řemeslným základem prací je většinou patchworková technika, která původně vznikla jako nutnost zpracovat všechny zbytky drahého a nedostupného textilu. V Čechách začaly vznikat zájmové kluby po roce 1989, kdy se otevřely možnosti informací o technice, a navíc byla šikovnost žen u nás vybroušena domácím šitím oděvů a doplňků.“

Pro vystavené patchworky se používá i speciální název, a to quilty. Jedná se totiž o šité výrobky sestávající se ze tří vrstev a ozdobně prošité. Ty zároveň důmyslně zdobí krajky různých druhů. „V tvorbě využíváme krajky z rodinných zdrojů, darů i pozůstalostí. Dokonce nám začali materiál dodávat také návštěvníci výstav, nadšení způsobem, jakým krajky dále žijí a připomínají dovednost našich babiček i lásku a péči, které těmto výrobkům věnovaly. Ať už se jedná o ruční krajku na výbavách pro nevěsty, oděvech či dečkách, nebo ubrusy a krajkové záclony, stejně jako i pozdější krajky strojové, vše je inspirující. Nejde nám o historickou a muzeální vzácnost, ale o propojení a skloubení minulosti a současnosti, o poctu dědictví a kráse tvoření. Chceme veřejnost seznámit se širokou škálou možností, jak se vyjádřit pomocí textilního materiálu, barev, tisků, batiky, ručních i strojových stehů a dalších technik,“ upřesňuje za vystavující Andrea Landovská a zároveň obratem doplňuje: „Kde jinde toto vše prezentovat než ve Vamberku, městě, které je synonymem pro krajkářství, ale i pro pokračování a rozvíjení těchto tradic. Jsme potěšeny, že můžeme právě tady vystavit své textilní práce, které nám přinesly tolik radosti z tvoření.“

A na co přesně se mohou návštěvníci v Muzeu krajky Vamberk těšit? Slova se opět ujímá Mgr. Martina Rejzlová: „Vystaveno je více než dvacet větších závěsných objektů, které doplňují drobné quilty, polštáře, kabelky, drobné obrázky či věnce. Jeden z textilních obrazů je umístěn i ve výloze muzea.“ Svou tvorbu členky spolku „Bohemia Patchwork“, který sdružuje amatérské textilní výtvarnice, však neprezentují poprvé. Pravidelně vystavují jak v České republice, tak v zahraničí. Jejich díla jsou i součástí každoroční mezinárodní výstavy „Prague Patchwork Meeting“.

A jaká slova dodat na závěr? „Věřím, že výstava veřejnost zaujme a otevře jim nový pohled na práci s textilem. Díky nadšení všech dam jsou jejich díla doslova nabitá energií, která možná mnohým může v tyto zimní dny chybět,“ uzavírá M. Rejzlová a srdečně zve všechny zájemce o výstavu k návštěvě. Výstava „Dotek krajky“ je otevřena do 19. dubna 2023 v Muzeu krajky Vamberk, a to denně mimo pondělí vždy od 9 do 16 hodin.

https://www.moh.cz/

Jednodenní výstava v CETRAT Příbor již tuto neděli

PŘÍBRAM: U příležitosti Valentinské pouti v Příboře bude otevřena jednodenní drobná výstava, na které budou vystaveny svaté obrázky a obětiny ze sbírek Muzea Novojičínska.

Interaktivní vstupní sál. Vstupné 40,-. Více informací o programu Valentinské pouti v Příboře naleznete <ZDE>

V tento den bude z provozních důvodů uzavřená expozice "Za tradiční rukodělnou výrobou". Děkujeme za pochopení.

https://www.muzeumnj.cz/pribor/akce/valentinska-pout

12.02.2023
09:00 - 16:00
Autor článku: 
Monika Chromečková

Výstava Naši Němci

ÚSTÍ NAD LABEM: Nová stálá expozice představuje v celkem 22 výstavních sálech dějiny německy mluvícího obyvatelstva českých zemí od raného středověku až po dvacáté století. Návštěvník v ní najde místnost věnovanou působení Karla IV., reformačnímu úsilí Čechů i Němců, modernizačním reformám Josefa II. nebo panovníkům habsburského rodu na českém trůně. Ocitne se uprostřed barokního procesí k Janu Nepomuckému, na barikádě v revolučním roce 1848, nahlédne do měšťanského salonu v období biedermeieru, navštíví český zemský sněm zmítaný hádkami mezi Čechy a Němci, vyslechne si rozhovor štamgastů v hospodě v Lokti nad Ohří a v pražské kavárně, zhlédne projekci rodinných filmů ve funkcionalistické vile a na konci si může zahrát stolní fotbal s mužstvy v dresech německých klubů. Expozici spravuje Collegium Bohemicum.

Autor článku: 
Muzeum města Ústí nad Labem /jal

Tradice masopustu a zimních radovánek

ČR: Masopust, slavnostní období, které začíná po svátku Tří králů, se mimo jiné vyznačuje obdobím hodování, veselí a bujarými zábavami. Na nich byl dostatek příležitostí pro skupinové hrátky.

Autor článku: 
Eva Bečvaříková a Milan Turek

Zima, to je nádherné období nejen dětských radovánek a sportů. Odpradávna byly mrazivé měsíce obdobím tancovaček, plesů, svateb, především však zabíjaček.

Česká zabíjačka je tradičním pojmem i u Josefa Lady. Všeobecně se považuje za specialitu, kterou málokterá země s takovým gustem prožívá. Někdy, byť se třeba zabíjelo jen jedno prase, je záležitostí několika dnů a celé řady obřadů. Již příprava potřebných nástrojů se neobejde bez patřičného ladění různými nápoji, především pivem a slivovicí. Odehrávalo se zpravidla vše v zimě, protože nebylo potřeba chladit a maso se ukládalo bez potřeby mrazáku. Paření prasete, porcování masa, nakládání masa, příprava na uzení, zhotovování jitrnic, vaření polévky prdelačky, to je událost, na kterou se nezapomíná. A speciální pochoutky jako ovar, jitrnice, jelita či čerstvě upravená játra jsou pro mnohé i dnes nebeskými pokrmy. Ke klukovským povinnostem patřilo roznášení polévky s několika jitrnicemi a jelítky, někdy i s hrstkou čerstvých, ještě teplých škvarků. Několikalitrová konvička obsahovala lahodný pokrm a byla potěšením pro příbuzné nebo vyrovnáním dluhu za pomoc na poli. Však teprve, když zabíjačka končila, nastal čas pro hodování. Do domu přišli pozvaní hosté a někdy i upravené masky, aby oslavili mohutnou hostinou a pitkou bohatou zabíjačku. Tím to však nekončilo. Bylo třeba uleželé maso vyudit, a to byla záležitost několika dalších dnů. Udilo se i přes noc a se speciálním druhem dřeva. Mnohdy uzení končilo, když při nepozornosti hospodáře byla udírna vyprázdněna.

Masopust, slavnostní období, které začíná po svátku Tří králů, se mimo jiné vyznačují obdobím hodování, veselí a bujarými zábavami. Na nich byl dostatek příležitostí pro skupinové hrátky. Když se zábava na tancovačce rozjížděla, muzikanti pro větší rozproudění krve vyhlašovali tanec „šátečkový“. To si dívky šátečkem zavazovaly oči a čekaly, až si pro ně nějaký mládenec přijde. Tančil se celý kousek v šátku a před ukončením tance byl povolen polibek. To už ale většinou každá dívka věděla, s kým asi tančí. Rafinovaným býval uprostřed noci tanec „střevíčkový“. Dívky zuly jeden střevíc při zhasnutém světle a postavily se doprostřed sálu. Chasníci se vrhali po střevíčku a s ním hledali svou tanečnici. Když střevíc s políbením nártu nazuli, často s dívkou tančili až do konce zábavy,nebo také spolu zmizeli do tmy. Žertovné škádlení bylo i mezi chasou a muzikanty, kdy hudba musela hrát „počapačky“ (v podřepu), „poklekačky“. Horší ale bylo, když se muselo tancovat „poležačky“. To si troufnul jen málokdo. Většinou se to podařilo, když někdo přebral. Ještě pozdějším nočním tanečkem býval „ kořaličkový“.  Sálem při pomalém tanečku procházel hospodský a nabízel tanečníkům štamprličku. Ženám se obyčejně kupovala „zelená“ – to starším, aby omládly, a sladká mladším, aby byly povolnější. Tanečník platil hospodskému a partnerka tanečníkovi polibkem.  Že takové erotické hrátky pokračovaly i po skončení zábavy pod peřinou, určitě nebylo pochyb.  Pak se nedivme, že na podzim bývalo více křtů než pohřbů.

Zabíjačky a všelijaké masopustní rejdění ukončila Popeleční středa. Poslední dny masopustního veselí se odehrávaly v maskách, aby osoby páchající nemravné skutky nebyly na první pohled zjevné. Čas následujících čtyřiceti dnů byl určen k zahlazení stop bujarého veselí. Všechny nabyté nadbytečné kalorie bylo potřeba odstranit půstem a meditací a zahladit hříchy a nemravnosti páchající od Vánoc po celou zimu. A také se připravit na jarní svátky.

Lednovo-únorový Malovaný kraj

ČR: Titulní strana časopisu nabízí pohled na zasněžený kuželovský mlýn, na zadní straně začíná cyklus představující památné stromy Slovácka – na úvod letitá Bzenecká lípa.

Autor článku: 
Malovaný kraj

Z obsahu dvouměsíčníku se jistě sluší připomenout dvoustranu věnovanou rukopisným kancionálům horňáckých autorů z 18. století. Prvním dílem se zde prezentuje seriál zasvěcený malým obecním a spolkovým muzeím. K aktuální problematice epidemií do jisté míry odkazuje příspěvek Počátky očkování proti pravým neštovicím v Lanžhotě. Nechybí ani medailon kněze a filozofa Filipa Gorazda Martinka, pocházejícího ze Strážnice. Další článek představuje známou spisovatelku Květu Legátovou; tentokrát ovšem v jejím civilním učitelském povolání a pod jejím pravým jménem Věra Hofmanová. Už 83. díl dlouhodobé série Výrobci krojů na Slovácku zve čtenáře k Janě Smutné ze Vnorov. A těšit se můžete rovněž na rozhovor s herečkou Kristýnou Daňhelovou, původem z Uherského Hradiště, která byla loni v užší nominaci na Cenu Thálie. Ten, koho zajímá ornamentální výzdoba, se dozví, jak je to v současnosti s malovaným ornamentem na Hanáckém Slovácku. Za zmínku pak jistě stojí další nové seriály – Dětské cimbálové muziky jihovýchodní Moravy, Zajímavosti slováckých písní a Řeky a potoky jihovýchodní Moravy.

 

Více se o obsahu periodika a jeho zaměření dozvíte na webových stránkách www.malovanykraj.cz

Masopustní reje rozveselí střední Čechy. Kde a jak se bude slavit?

ROZTOKY U PRAHY: Masopust je tradičně spojený s dobrým jídlem, tancem a všeobecným veselím. V České republice mají masopustní oslavy dlouhou tradici. První zmínky jsou už ze 13. století. Masopustní období začínalo po svátku Tří králů a končilo s Popeleční středou, která letos vychází na 22. února. Dnes známe masopustní tradici, která se koná až během posledních tří dnů, tedy od masopustní neděle do úterý. Slavit se bude i ve středních Čechách. Pestrobarevné masky, masopustní průvody nebo zabijačkové hody se objeví v Roztokách u Prahy, Jílovém u Prahy, skanzenu Kouřim, Nymburku, Mělníku nebo Zadní Třebani.


 

28.01.2023
Autor článku: 
Lucie Vurbsová /jal

Přestože masopust odkazuje k „opuštění masa“, půst se zatím nekoná. Zabijačkové pochoutky budou vonět ve středních Čechách až do konce února. První oslavy masopustu odstartují už v sobotu 28. ledna v Jílovém u Prahy. Tradiční Jílovský masopust plný dobrého jídla, pití, hudby a zábavy zavítá opět na náměstí. Nebudou chybět masopustní hody, rej masek, jarmark a průvod Jílovým.

V plné kráse se vrátí také Roztocký masopust. V sobotu 11. února se mohou návštěvníci těšit na průvod, který vyrazí za svou královnou. „Roztocký masopust je jedním z největších v kraji a každoročně za jeho atmosférou přijíždějí lidé z celé republiky. Průvod plný originálních masek poputuje přes Roztoky na Holý vrch, kde se setkává s průvodem z dalších obcí. Společně pak tančí a odcházejí za masopustní zábavou,“ popisuje jednu z akcí Jakub Kulhánek, ředitel Středočeské centrály cestovního ruchu. Ve stejném termínu proběhne masopustní zábava v Miličíně na Benešovsku nebo v Hornickém skanzenu Mayrau ve Vinařicích na Kladensku.

Jedna z největší a na kulturní program nejbohatší akce svého druhu ve středních Čechách míří opět do Zadní Třebaně. Program Poberounského masopustu začne 18. února na návsi staročeským jarmarkem, na kterém budou kromě výrobků různých řemeslníků k dostání preclíky, perníky, koláče, pečené maso nebo medovina. Děti se budou moci svézt na koních či oslících, dospělé potěší tradiční zabijačkové pochoutky či místní pivo Bobr. Nakonec bude symbolicky pochován Masopust a oceněni vítězové soutěže o nejoriginálnější maškary.

Už podesáté projde 18. února masopustní průvod předměstím Kaňk u Kutné Hory. Do kroku bude vyhrávat živá kapela Věnovanka a připraveno bude občerstvení ve formě zabijačkových specialit.

Maškarní průvod a veselice bude probíhat také v prostředí historických báňských objektů v areálu Ševčinského dolu v Příbrami. Diváci si mohou užít hornický masopust 18. února včetně humorných scének a hornických písniček. O den později bude maskám patřit Muzeum lidových staveb v Kouřimi. Pestrobarevný průvod doprovázený hudbou a tancem projde skanzenem třikrát za den. K ochutnání bude zabijačka a koblihy, děti si vyrobí laufrovský klobouk.

Mělnický masopust propukne v neděli 19. února. Kromě trhů, kde budou k dostání zabijačkové pochoutky, se bude zpívat a dovádět v masopustním průvodu, který vyrazí z náměstí Míru. Zakončení akce proběhne za doprovodu folklorních souborů.

Masopustní zábava se letos nevyhne ani Nymburku. V sobotu 25. února se vydá průvod masek z náměstí Přemyslovců až na Rejdiště, kde bude připravena hudba, zábava a zabijačkové speciality.

 

Video z masopustů ve středních Čechách najdete zde.

Co se dělo za dlouhých zimních večerů

PŘÍBOR: Komponovaný pořad o životě "sprostného" lidu. Jak mohly opravdu vypadat takové tradiční přástky v 18. století? Na to se pokusíme odpovědět v pořadu o životě "sprostného" lidu, který přesto, že v něm zazní písničky i pohádky, není vhodný pro děti!

Vystoupí: PhDr. Václav Michalička, Ph.D. (etnolog) a Petr Sovják (valašský gajdoš)

Předprodej do 2. února 2023, online na webových stránkách Muzea Novojičínska a na pokladně CETRAT Příbor

https://www.muzeumnj.cz/pribor/akce/co-se-delo-za-dlouhych-zimnich-veceru

03.02.2023
17:00 - 18:00
Autor článku: 
Monika Chromečková

Sonda do kulturního života Velvar – se starostou Radimem Wolákem

VELVARY: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Třítisícové středočeské město Velvary je toho dokladem. V místě s bohatou historií, řadou památek, škol a kulturních institucí působí hned 15 spolků. Podařila se tu totiž jedna báječná věc – díky nadšení dobrovolníků strhnout místní obyvatele k aktivnímu zájmu o veřejný život a maloměsto oživit. Na začátku, téměř před deseti lety, byla obnova bývalé plovárny u Malovarského rybníka zvaného Malvaňák, tehdy ji organizoval vysokoškolský pedagog a mediální specialista PhDr. Radim Wolák, člen spolku Natvrdlí a zanícený divadelní ochotník. Jeho výjimečné nasazení a schopnost propojovat lidi ho vynesla až do místní politiky. V loňských komunálních volbách byl zvolen starostou už potřetí. Co je klíčem k tomu, že pod jeho rukama „milé malé město“ Velvary, v němž dle známé písně necháte všechny tolary, tak vzkvétá? A slyšeli jste už o proslulé velvarské natvrdlosti, na kterou jsou tu náležitě pyšní?

Autor článku: 
Irena Koušková

Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?
Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem,
hezké holky miloval jsem,
Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?

 

Podle legendy staré více než šest set let přivezli Velvaráci dle nařízení na stavbu Karlova mostu vejce, která se přidávala do malty. Vejce ale uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila. Od té doby se lidem z Velvar říká Tvrdovaječníci. Dnešní Velvarští se k tradici hrdě hlásí a razí tvrdovaječnictví jako zásadní světonázor, spočívající ve schopnosti vysvětlit si rozličná nařízení po svém a lépe. Spolek Natvrdlí z Velvar dnes ve Velvarech pořádá akci nazvanou Vajíčkobraní, při níž Velvarští vybírají ta nejlepší vejce, vaří je a nosí pěším pochodem v nůších do Prahy na Karlův most.

 

Pane starosto, když se řekne Velvary, vybaví se lidem nejčastěji citovaná píseň a legenda o vejcích vezených do Prahy na stavbu Karlova mostu. Máte tu i první českou hasičskou zbrojnici. Na co dalšího byste upozornil a k Velvarům prostě patří?

Velvary jsou město, které si vás hned podmaní. Máme krásné veliké kamenné náměstí, spoustu památek, tři krásné kostely, množství starobylých domů, milých i tajemných zákoutí, a ačkoli jsme vprostřed podřipské krajiny, která je odedávna silně hospodářsky využívána, pyšníme se i hezkým okolím. Velvary si uchovaly svůj historický ráz, nenajdete tu satelitní přístavby. Ale to hlavní, co Velvary tvoří, jsou lidé. Funguje tu mnoho spolků, které dělají spoustu skvělých věcí, a i díky tomu se udržují a oživují i velvarské příběhy. Vždyť co by byla velvarská legenda o vařených vejcích, kdyby dnešní Tvrdovaječníci nepořádali slavnost Vajíčkobraní a recesistickou pouť s vejci na Karlův most, co bychom byli za kolébku českého dobrovolného hasičstva, kdyby to nebyl silný hasičský sbor, který na ten historický odkaz dbá a rozvíjí ho. Díky těmto a mnoha dalším lidem ve spolcích i neformálních sdruženích se nám daří stále více měnit Velvary v kulturní a společenské centrum kraje a navracet jim tak jejich dřívější pozici. Takže dnešní Velvary už nejsou jen tolary, vejce a hasiči, ale také dobrá kultura, sport, nový kulturní dům, komunitní centrum u rybníka, místo, kam rádi přijedete. Přijeďte!

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Vy jste se naopak do Velvar z Kralup nad Vltavou s rodinou přistěhoval. V čem vás osobně Velvary přesvědčily, že tu chcete žít a aktivně se angažovat v jejich správě? Byla to vaše cesta z města?

Do Velvar jsme přijížděli od malička s rodiči nakupovat, po školce mě táta posadil do sedýlka na kole a jelo se. Byl tam vyhlášený řezník, jezdilo se pro boty, pořád se říkalo k Baťovi, pro oblečení, ačkoli Velvary jsou mnohem menší než Kralupy, uchovaly si jméno z dob, kdy byly okresním městem. Až později pak člověk začal vnímat i genia loci toho místa. Dopravovali jsme se sem s kamarády do hospůdek a na zábavy, a když jsme pak hledali, kde koupit domek, bylo rozhodnuto. Ono to bylo tak, že jsme se z Kralup postupně přestěhovali celá veliká parta divadelníků, koupili jsme ruiny starých půvabných domečků a společně si je pomáhali opravovat, tahle skupina lidí, s níž se dlouho přátelíme, se stala bezpečnou kostrou pro pořádání různých akcí, na niž se hned začali nabalovat další lidé, a dnes už se to všechno tak prolíná, že je to jedna veliká parta.

A že jsem se stal starostou? To byla souhra náhod. Zrovinka v době, kdy jsme organizovali jako nadšenci veřejné plánování a svépomocnou opravu bývalé plovárny, jsme si začali říkat, že bychom měli více spolupracovat s městem a pomáhat mu. V tu chvíli se ozvala bývalá paní starostka, která se již chtěla věnovat vnoučatům a hledala někoho za sebe, a začala mne zpracovávat, jestli bych nechtěl převzít veslo, když se nám daří tak dobře aktivovat veřejnost. No, já si to nejdřív neuměl vůbec představit, ale časem mne uhnětla a já souhlasil, že by vlastně mohlo být zajímavé to zkusit. To, že jsem byl přespolní, vlastně pomohlo, protože jsem se bavil se všemi a nebyl zatížen nějakými vazbami z minulosti, takže se dařilo lidi a spolky lépe propojovat. A vyšlo to, zatím mne to moc baví, tak snad i ostatní.

 

Podařilo se vám tu rozproudit bohatý kulturní a společenský život. Nastartovali jste řadu nových projektů (můžete aspoň některé vyjmenovat?) a město začalo žít nejrůznějšími akcemi a aktivitami spolků… Je ve Velvarech více než jinde tolik angažovaných lidí a dobrovolníků? Jak jste si získal důvěru místních napříč generacemi, co vás jako Velvaráky stmelilo? Jak vám v tom pomohl jeden z programů Nadace Via?

Zásadní zkušeností pro mne i pro místní komunitu byla právě spolupráce s Nadací Via, kdy jsme v rámci programu Místo, kde žijeme, začali diskutovat o obnově místní plovárny u Malovarského rybníka, a pak se do ní i pustili. Tohle místo v minulosti vždycky žilo. Za první republiky zde okrašlovací spolek založil plovárnu, kde se scházelo celé město, po znárodnění ale plovárna postupně zanikla, protože byly zabaveny mlýny a přestaly fungovat náhony. V 70. letech se lidé znovu spojili a rybník svépomocně přebudovali na koupaliště a zase to tu žilo. Další úpadek přišel po revoluci, kdy lidé začali jezdit do ciziny a tohle místo přestalo stačit. Přitom to bylo jedno z mála prostranství, kde se ve Velvarech daly pořádat kulturní venkovní akce. Ty náhle začal bojkotovat soused, vadil mu hluk a všechno. Do toho tu byl komerční zájemce, který chtěl areál oplotit. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré promluvit si o tom, co dál. A náhodou jsme narazili na Místo, kde žijeme, což byl program přímo nastavený na to, aby se lidé v obci naučili domluvit mezi sebou, co v místě chtějí, a zasadili se o to, aby se to stalo.

Tehdy jsme vystoupili na zastupitelstvu, zda by do toho město šlo, zastupitelé souhlasili, obešli jsme všechny spolky a organizace a získali podporu, podali jsme žádost a dostali grant 300.000 na plánovací proces a první práce. A to byla ta určující zkušenost, protože nám Nadace krom peněz dala dar cennější, a to návod, jak projít procesem komunitního plánování, což byl skvělý zážitek, tehdy se nám podařilo strhnout k debatě celé město a stovky lidí chodily i na následné brigády. A tam se to začalo propojovat. Už bylo jedno, kdo je v tom či tamtom spolku, kdo tu bydlí krátce a kdo odmala, měli jsme společný zájem. Byl to úplný zázrak, ani ty peníze od Nadace jsme nemohli utratit, protože nám všichni dávali vše zadarmo, hodně pomáhala radnice. Vyčistili jsme náhon a celé zarostlé prostranství, postavili lavičky, stolky, mobiliář, vyrobili jsme dřevěné prolézačky…, místo bylo zase krásné a všichni tam chodili. Dokonce jsme to dotáhli až tak daleko, že jsme si naprojektovali nové komunitní centrum s jevištěm a bufetem, abychom se měli kde lépe setkávat a hluk z hudebních akcí byl odsměrován od zástavby. A skvělé je, že to centrum už tři roky stojí, je krásné, výborně funguje a opravdu se tam všichni potkáváme.

A tahle zkušenost nás nastartovala na další projekty, začali jsme plánovat nové úpravy prostranství, vymýšlet různá vylepšení do města, jelo se dál, zkusili jsme sázet stromy podél cest, uklízet černé skládky, oživovat různé věci, třeba zapomenuté cesty. Výhoda je, že se do společného dění zapojili lidé všech generací, mladí chtěli něco nového a starší, co si pamatovali, jak město dříve žilo, měli velikou radost, že se to vrací, a podporovali nás aspoň tím, že nám třeba upekli bábovku nebo nás přišli pochválit.

Já se mezitím stal starostou, takže jsem mohl pomoci ještě víc, ale základem je činnost spolků, kterou se snažíme co nejvíc podporovat, takže ty spolky pak mají chuť pouštět se do akcí. S novým kulturákem a komunitním centrem jich je tolik, že to až nejde stíhat. Hasiči pořádají velkou soutěž a ples, fotbalisté pravidelné turnaje, Natvrdlí Vajíčkobraní, cestovatelské večery, divadla a koncerty, máme spolek Velvarská Kostka, který organizuje řadu vzdělávacích akcí v bývalé synagoze, pěvecký spolek, jenž se také činí, velký turnaj každoročně chystají šachisté, chovatelé zas výstavy a další. Když k tomu připočtete akce školy, koncerty a vystoupení ZUŠ a MŠ, jichž je také požehnaně, akce pořádané muzeem a knihovnou, a zahustíte to novým kulturákem, kde probíhají divadla, plesy a nově i taneční, tak to na třítisícové město je až až a jeden neví, kam dřív skočit.

 

Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat. U vás máte i tzv. Velvarský nápadník. Osvědčil se?

Určitě! Velvarský Nápadník byl první běh participativního rozpočtu, v němž lidé mohli navrhovat různé nápady na zkrášlení veřejných prostranství, a pak se podílet na jejich realizaci. Ačkoli byl náš první ročník stižen covidem, takže jsme museli oželet veřejné setkání, kde bychom nad projekty diskutovali, tak nápadník příjemně překvapil a přinesl několik moc hezkých projektů. Skupinka nadšených pejskařů obnovila psí hřiště a oživila ho novými překážkami, parta teenagerů vylepšila veřejný altánek s ohništěm, kde se scházejí, díky Nápadníku máme třeba nové houpačky u Malvaňáku. Pravda je, že i náš participativní rozpočet byl trochu velvarsky jiný, protože radě města se líbily přihlášené projekty tak, že jsme nedělali soutěž a podpořily všechny, nebyly příliš finančně náročné. Moc mne potěšilo, že všichni navrhovatelé se pak vrhli s chutí do realizace, tak se těším, co přinese další běh. Možná jsem si jen myslel, že se třeba návrhů projektů sejde více, když jsem se díval na obdobné akce ve velkých městech, ale je jasné, že nás není tolik. A také je pravda, že lidé, když mají nápad, jsou zvyklí rovnou přijít na radnici a domluvit se, a obvykle najdeme možnost řešení, takže ono by se ale dalo vlastně říci, že máme takový průběžný celoroční nápadník.

 

Kdy prožívaly Velvary svůj zlatý věk? Nedusí vás trochu ta velvarská historie? Kdysi byly Velvary správním i hospodářským centrem, ale poradit si dnes s dědictvím minulosti není úplně snadné. Řada veřejných budov ve městě potřebuje revitalizaci, jak se s tím vypořádáváte?

Oživujeme je! Máte pravdu, že Velvary byly dlouhodobě centrem oblasti, existoval velvarský okres, byl zde soud, archiv… Město bylo odedávna kupeckým centrem plným života, vedla tudy obchodní stezka, byli jsme na den cesty s povozem od Prahy, obchodníci směřující na sever tady nocovali, proto to velké náměstí obestavěné velkými domy, to byly povětšinou hostince. Městu se dařilo a měšťané hodně investovali do rozvoje. Vrchol rozkvětu bych viděl na sklonku 19. století, a pak mezi válkami. Velvary byly hodně bohaté, stavělo se zde mnoho honosných budov, kino, sokolovna, nová škola, taneční sál…, byly zde obchodní domy, nakladatelství, množství živnostníků a řemeslníků. Pořádaly se zde pravidelné ovocnářské výstavy, protože město bylo vprostřed zahrad, a šlechtily se zde i místní odrůdy.

Byl zde čilý spolkový život. Hasiči, pěvecký spolek, divadlo, bicyklisté, okrašlovací spolek a další. Vznikaly zde i moderní stavby, třeba nová krásná funkcionalistická synagoga od architekta Libry, která byla poslední předválečnou synagogální stavbou v zemi. Rozhodně tu historii nevnímáme jako přítěž, ale něco, na co jsme pyšní a k čemu se rádi obracíme. Oživujeme velvarské legendy, příběhy slavných rodáků, snažíme se opravovat historické budovy. Památky ve vlastnictví města už máme v pořádku, tak jsme založili městský fond pro obnovu a rozkvět památkové zóny, z něhož se snažíme přispívat soukromým vlastníkům a motivovat je k péči o jejich nemovitosti v souladu s představami památkářů. Pak tu stojí velké budovy společenské, zde už jsme opravili sokolovnu, kulturní dům, ale čeká tu ještě nádherné kino ze 30. let, na to si zatím brousíme zuby, a samozřejmě také hledáme cesty, jak opravu financovat a budovu smysluplně naplnit.

Nevěnujeme se však jen budovám, ale též příběhům, radost máme třeba z obnovování odkazu hudebního skladatele a velvarského rodáka Leopolda Koželuha, který byl ve své době slavnější než Mozart, a jehož skladby překvapí i dnes. Takže nám vznikl další spolek snažící se pořádat koželuhovské koncerty, jmenuje se překvapivě Koželuh. Výhodou pro tohle oživování odkazu historie je fakt, že mnoho starších lidí si ještě pamatuje dozvuky slávy města, proto nás v tom podporují. Ne, že by pamatovali Koželuha, ale fungující sál s plesy ano. (úsměv)

Velvary se po válce začaly vyprazdňovat, jejich význam převzaly s odklonem železnice Kralupy, ruch zde pomalu utichal, až téměř utichl zcela. My to vlastně jen znovu probouzíme a přitom si vybíráme, co probudit chceme. Je to velmi radostná a naplňující činnost.

Ukázalo se, že když se zapřeme a snažíme se, daří se nám hodně míst oživit, teď je otázka, zda se nám podaří je i uživit.     

 

Jaké kulturní instituce ve Velvarech zřizuje město a je nějaká v soukromých rukou? Proč jste v dubnu 2021 založili Velvarskou kulturní společnost?

Máme tu městskou knihovnu, městské muzeum, základní uměleckou školu, spolupodílíme se na provozu Muzea technických hraček a Galerie Tomáše Vosolsobě. Ve Velvarech najdete tři ucelené obrazové sbírky, krom již zmíněné máme soubor obrazů Georga Karse a provozujeme galerii Na Špejcharu, kde můžete zhlédnout krom obrazů Jiřího Corvina také expozici věnovanou pernikářství, protože Corvin se díky svému zájmu o vyřezávané formy a staré receptury stal obroditelem perníkářského řemesla v Čechách. Při muzeu nám působí muzejní pedagožka, která vede edukační centrum Velvareum, v němž vzniká řada edukačních programů pro školy i rodiny souvisejících z velvarskými zajímavostmi. Podporujeme také již zmíněné vzdělávací a volnočasové centrum Velvarská Kostka, které provozuje spolek dam v bývalé synagoze a které nabízí paletu kroužků a volnočasových aktivit pro lidi všeho věku, od batolat pro seniory.

Loni jsme založili novou příspěvkovou organizaci, Velvarskou kulturní společnost, jež spravuje nové kulturní a společenské objekty města. Již zmíněné komunitní centrum Učko u Malvarského rybníka nabízející v letní sezoně řadu kulturních akcí, jež povětšinou pořádají spolky. Dále provozuje nově opravený sál kulturního domu Velvarská Záložna se zázemím, a během covidu jsme si vzali pod křídla též městskou hospůdku, kterou již nájemce nedokázal udržet. Logickou cestou bylo založení samostatného subjektu, jenž bude tyto objekty provozovat a bude mít samostatné hospodaření, protože doby, kdy jsme v počátcích každou tatranku museli prohnat účetnictvím města, byly hodně krušné. Dnes se krok za krokem posouváme vpřed, učíme se za pochodu, co nám oživené objekty přinesou. Máme za sebou první plesy na sále, první běh tanečních pro mládež i dospělé, které se těšily velikému zájmu, a nadechujeme se třeba k postupové přehlídce amatérského divadla, jež bude v dubnu a už se na ni moc těšíme, jen nemůžeme přijít na správný název, zatím vede VelDiVar – velvarská divadelní varna.

 

Ve vedení Velvar jste už devátým rokem. Jen v letošním roce jste otevřeli opravený renesanční kostel sv. Jiří, zahájili první sezónu kulturního sálu obnovené Velvarské Záložny ze 30. let. Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste nejvíce pyšný a naopak litujete něčeho?

Oba zmíněné projekty byly veliké a velmi radostné. Oprava kostela sv. Jiří byla dlouholetá práce, která se loni završila tím, že jsme kostel po letech znovu otevřeli veřejnosti. Je to nádherná renesanční stavba z roku 1616, jež nikdy nebyla zkažena pozdějšími stavebními úpravami, ale měla mnohokrát namále. Naposledy v 90. letech, kdy byl kostel několikrát vykraden a po létech bez péče chátral. Převzali jsme jej za korunu od církve do vlastnictví města, to byl rok 2012, a začalo se s opravami. Velkou podporou bylo, že jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví MK ČR, který nám pomohl záchranu financovat. Během těch 10 let jsme opravili krov a střechu, vyměnili sanktusní vížku, opravili plášť budovy, včetně kamenných prvků, a pak jsme se pustili dovnitř, tři roky probíhalo restaurování krásných ornamentálních ale hodně poničených okenních vitráží, následovala lahůdka v podobně tříletého odkrývání původních renesančních výmaleb z roku 1616. Už počátkem minulého století se zjistilo, že pod vápennými nánosy je původní vzácná a velmi pestrá výmalba, v roce 1913 se dokonce začalo s odkryvem, ale pak přišla válka a nebyly prostředky. Jsem moc rád, že jsme po sto letech mohli navázat a dílo dokončit, loni na noc kostelů jsme Jiřího opět otevřeli veřejnosti a byla to veliká sláva.

Ještě větší radost pak byla obnova sálu Velvarské Záložny. To je sál, který byl v roce 1931 přistavěn z prostředků městské spořitelny v zadním traktu hotelu na náměstí. Byla to chlouba města, sál pro 500 lidí. S různými peripetiemi fungoval až do revoluce, kdy patřil státními podniku Restaurace a jídelny. Pak přišla nevydařená privatizace, sál s hotelem získaly majitele, který měl sice plány, ale ne dost prostředků na obnovu, ani na péči. Pak se majitelé chvíli střídali a poslední majitelka tu provozovala už jen výprodeje obuvi, černou ubytovnu, a – jak se později ukázalo – byla tu i pěstírna konopí. Sál chátral, teklo do něj, na střeše rostly stromy, vypadalo to, že spadne. Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu: co nám chybí ve Velvarech. Jasnou jedničkou byl sál. Spousta lidí volalo po jeho získání, obnově a záchraně. Tak jsme se začali snažit.

Každé pondělí jsem chodil za majitelkou do cukrárny, kterou na náměstí provozovala, na čaj, a ptal se jí, zda neprodá. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, ale po roce a půl kývla, že by prodala. Ale chtěla 15 milionů, což když jsem řekl v zastupitelstvu, tak všichni málem omdleli, tolik peněz za ruinu, to město nemělo. Tak jsem hledal partnera a podařil se zázrak, osvícený majitel místní metalurgické společnosti přislíbil, že by objekt koupil a věnoval městu. Tak jsme šli na čaj spolu, a plácli si. A my začali projektovat a shánět prostředky, byl to dlouhý příběh, ale nakonec se povedlo stavbu zapsat do databáze brownfieldů a získat dotaci 30 milionů na regeneraci, druhých 30 jsme našetřili. V roce 2020 se začalo rekonstruovat, do toho covid, ukrajinská krize. Sice se často stálo, ale firma to ustála a loni v září jsme sál otevřeli. To byla teprve sláva a radost. Nejvíc mne zahřálo u srdce, když jsem viděl, kolik starších lidí, kteří zde trávili čaje, zábavy a taneční, bylo dojatých. Říkali, že nevěřili, že se toho dožijí. A že někdy starosta s farářem budou společně u toho. Na otevíračce jsem byl opravdu pyšný, že jsme to dokázali.

Radost mám ale i z menších projektů, např. že se nám podařilo udělat hezkou rozhledničku nad městem, vyznačit cyklotrasu… velkou radost mi dělají aktivity, které se nám daří v rámci snah o nápravu krajiny pro zvýšení její odolnosti v přípravě na klimatickou změnu. Hodně lidí nadšeně pomáhá mapovat terén, pracujeme s metodikou Živé krajiny, spousta lidí chodí dobrovolnicky sázet stromy, větrolamy, jsme teď součástí velkého evropského projektu, v jehož rámci jsme jedno ze dvou testovacích území v zemi, kde budeme hledat společná opatření v diskusi s hospodáři a vlastníky pozemků.

A čeho lituji? Že nemám víc času a že některé věci nemohu ovlivnit, i když bych chtěl.

 

Co se zatím nepovedlo? Co v kulturní nebo společenské nabídce Velvar citelně chybí a na co není dost financí?

Zatím se nám daří měnit plány ve skutečnost, něco jde rychleji, něco hůř. Co nám nyní znatelně chybí, je ubytování. Prostorami, které jsme vytvořili, již dokážeme nabídnout zázemí pro veliký festival, konference či jiné události, ale Velvary nemají žádné ubytovací kapacity. Takže teď zahajujeme další projekt obnovy bývalého hotelu, jenž sousedí se sálem, kde bychom chtěli vytvořit ubytování s restaurací a zázemím. V plánu je udělat to v hasičském duchu, aby se k nám sjíždělo hasičstvo z celé země, však kam jinam než do kolébky hasičstva. Budova už je naše, ale jedná se také o brownfield, tak nabíráme síly, protože čerstvá zkušenost z obnovy sálu nám ukázala, že to není žádná hračka. Ale chuť by tu byla. Teď projektovat a hledat zdroje.

Ze starého kina bychom pak rádi udělali školní aulu, chceme ale zachovat historický ráz budovy, což ve vztahu k dnešním normám není snadné. Dalším velkým projektem z ranku společenského je plán úpravy náměstí tak, aby sloužilo více lidem než autům, aby zde byla hezká pobytová zóna, vodní prvek, více zeleně. To si taky užijeme, máme už nějaké studie, tak letos plánujeme veřejnou debatu, kde bychom to probrali a vytříbili si, co vlastně chceme. Také se zabýváme tím, jak vytvořit zázemí pro komunitu v místních částech. Existuje projekt na proměnu Malovarského rybníka v biotop pro koupání, aby to setkávání tam bylo ještě příjemnější. Takže plány by byly, teď už jen sehnat finance a hlavně čas. Ten nám chybí nejcitelněji.

 

Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Město ze svých prostředků financuje tři dotační tituly. Na spolkovou činnost máme vyhrazenu každoročně částku 700.000, což pro město naší velikosti není málo. Ale uvažujeme o navýšení, protože zájem ze strany spolků je veliký a poptávku nestíháme uspokojit, přitom nám spolky nabízejí tolik skvělých akcí. Město samo čerpá hodně peněz z dotačních titulů, momentálně máme v procesu téměř dvacet podpořených projektů, čerpáme ze všech operačních programů, získali jsme podporu na obnovu památek, výstavbu kanalizace, opravy místních komunikací, modernizaci školky, regeneraci brownfieldů, výsadbu zeleně a obnovu cestní sítě, automobily pro pečovatelskou službu, nové sběrné místo, komunální techniku, obnovu vodních nádrží…. Za poslední čtyři roky jsme obdrželi podporu v souhrnné výši 200 milionů korun, což je při ročním rozpočtu města cca 70 milionů, z něhož vám na investice zbývá 20, docela slušné, šlo o projekty malé i velké. Těch velkých se nebojíme, mnohdy mají snazší administraci než některé drobnější. Snažíme se projekty pokud možno administrovat sami, ale už jich je tolik, že se opíráme i o pomoc různých agentur. Hlavně jsme rádi, že se nám daří hospodařit tak, abychom měli prostředky na kofinancování a nemuseli se zadlužit.

 

Jak vaše radnice myslí na dospívající teenagery? Volný čas rodin s malými dětmi má většinou prioritu. Jak je to u vás?

Je pravda, že nabídka pro malé děti je pestřejší. Máme několik hřišť, přírodních i s umělým povrchem, hřiště dopravní i vrbové, různé prolézačky, altánky. Ve městě je velká nabídka kroužků a volnočasových aktivit, skvěle funguje ZUŠ, dobrá je nabídka i sportovní − fotbal, jiu-jitsu, hodně rostou mladí hasiči, již několik let u nás navíc funguje fotbalová akademie FA Bohemians Praha 1905, kam se sjíždějí děti z celého okolí a rostou z nich malí klokánci. Zapojit teenagery je těžší, jednak proto, že se v tomto věku moc organizovaně zapojovat nechtějí a jsou raději bokem někde v partičce, ale hlavně proto, že u nás nemáme střední školu a mladí po škole mizí z města na střední školy. Buď bydlí na intru, nebo se vrací domů až večer, takže je tu vlastně moc nevídáme. Chtěli bychom vytvořit střední školu, aby to tu trochu omládlo, ale to jsou zatím jen vize. Takže teenagery zapojujeme aspoň do akcí veřejných, pomáhají nám s organizací koncertů a kulturních akcí, což jim umožní si i přivydělat nějakou kačku. Teď bychom je rádi vtáhli do přípravy postupové přehlídky amatérského divadla, která se bude konat na jaře a zaměří se na studentské a experimentující divadlo, tak bychom chtěli přípravu a organizaci do značné míry nechat na nich. Ale jsem rád, že omladina chodí na místní kulturní akce, a že se stejně jako my starší setkávají v komunitním centru na Učku u rybníka a společně nás to tam baví.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

Ano, nejvýraznějším úkazem tohoto typu u nás bylo založení již zmíněného spolku Velvarská Kostka v bývalé synagoze. Ve Velvarech byla zrušena zvláštní škola a město hledalo nové využití pro tuhle funkcionalistickou budovu (proto kostka). A podařilo se dát dohromady partu žen s malými dětmi, které se rozhodly, že založí spolek a vytvoří vzdělávací a volnočasové centrum. Každá z nich totiž před rodičovskou dělala skvělé věci mimo město, kočárek je na čas přikoval k Velvarům, tak by byla škoda je nezapojit. A tak díky nim vzniklo místo, kde se konají cvičení pro děti, kurzy keramiky, setkávání seniorů, jazykové kurzy i různé výtvarné a další programy. Pro město je to skvělá věc, protože tyhle úžasné ženy připravují samy nabídku, na kterou by jinak město muselo zřizovat celou organizaci. Takhle jim jenom poskytujeme prostor a přispíváme na energie. A věříme, že jim jejich energie vydrží a po mateřské tu třeba i pracovně zůstanou. Kostka skvěle žije a lidé tam chodí rádi. Co víc si přát? Další maminky vedou běžeckou skupinu, jiné organizují akce při mateřské škole…, ať žijí maminky a ať je jich co nejvíc!

 

Na vašem FB profilu starosty komunikujete s občany, rodáky i ojedinělými hatery. Trpělivě, s humorem i literární lehkostí odpovídáte na dotazy a přidáváte příspěvky, ať už se týkají zaběhnutých pejsků nebo plánování rozpočtu… Do jaké míry vám v tom pomáhají mediální studia a využijete i zkušenosti ochotnického herce?

Komunikace je odedávna cesta, jak se domluvit. Proto komunikuji rád, snažím se s každým, kdo má nějaký námět, osobně sejít a hledat řešení. Na malém městě to je možné, neumím si představit, jak to dělají starostové velkých měst, ale já tu mám tu výhodu, že se povětšinou známe osobně. V komunikaci se snažím hlavně město spojovat, samozřejmě to občas dělám i tak, že s některými tématy pracuji pečlivěji, je velmi snadné rozdělovat, a my, aby se městu dařilo, potřebujeme být spolu, tedy i některým tématům pomáhám. Myslím si, že je prospěšnější psát o tom, jak si rozumíme a máme se rádi, než se nimrat v tématech, která nás rozdělují, a samozřejmě ne na všem se hned shodneme. Starosta má tu důležitou roli, že může pomáhat vytvářet obraz obce navenek, tak se snažím. A zkušenosti z mediálních studií mi v tom velmi pomáhají, především v komunikaci s médii.

A ochotnické herectví? Starosta hraje spoustu krásných rolí, které bych na divadle nikdy nedostal. Jednou jste v roli vážného pána na náročných schůzkách, jindy milého strýčka při vítání občánků, někdy musíte i trochu zašaškovat, abychom se z té vší úředničiny nezbláznili. Snažím se být civilní a psát věci pochopitelně, ony státní správa a samospráva jsou docela složité oblasti a spousta nespokojenosti mezi lidmi vyplývá často i z toho, že nevědí, co vedení města může a zmůže, a co ne. A když si o tom promluvíme, tak je to hned lepší. Takže se snažím vysvětlovat a naslouchat, trpělivě, ale hlavně s úsměvem!

 

Máte také tvrdovaječnictví v krvi, ačkoli rodilý Velvarák nejste? Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Velvary budoucnosti?

Zřejmě to tam někde bylo, nebo jsem třeba důkazem, že k tvrdovaječnictví lze konvertovat i v pozdějším věku. Ono i to tvrdovaječnictví má dvě stránky, občas je to zdravá schopnost trvat na svém a dlouhodobě jít za svým cílem, občas se ale také projeví jako zatvrzelost, takže někdy třeba trvá déle, než nějaký nový projekt prosadíte. Dobrým příkladem z minulosti je třeba stavba železnice. Místní tehdy tvrdovaječnicky trvali na tom, že neprodají pozemky. Tak trať u nás končí a nová vede jinudy. Toto rozhodnutí velvarským ubralo na historickém významu a rozvoj se ubral jinou cestou. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu uchovali svou historickou tvář a půvab, což dnes oceníme. Takže i to tvrdovaječnictví vám často život ztrpčí. Na druhou stranu, když se pak povede dotáhnout nějaký projekt do konce, tak vám to nalije šťávu do žil. Osobně mne hodně nabíjí, když vidím, jak se daří oživovat věci, které už málem zmizely, jak se lidé spojují, jsou k sobě milí. Ono to období covidu a počátku konfliktu na Ukrajině bylo hodně náročné, ale na druhou stranu ohromně povzbudivé v tom, jak skvěle fungovala místní komunita.

Velvary budoucnosti? Stále krásné, plné lidí, kteří to tu mají rádi, umějí spolu mluvit a chtějí se domluvit. Zbytek už si zařídíme.

 

Zazpíváte si někdy tu vaši velvarskou písničku? A je vám při té spoustě dnešních starostí vůbec do zpěvu?

Píseň Ó, Velvary je naší městskou hymnou, takže nám zní několikrát denně z rozhlasu, zpívají ji děti na všech vystoupeních a třeba i Mikulášovi, společně ji zpíváme při všech významných příležitostech. Mým snem je uspořádat na náměstí hromadný zpěv všech Velvaranů, po vzoru estonských masových zpěvů. To bude síla! Osobně si zpívám pořád, ale pravda, že někdy i ze zoufalství. Ó, Velvary!

 

Medailonek - PhDr. Radim Wolák

Ve městě Velvary starostuje od roku 2014 jako zástupce sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a následnou svépomocnou opravu plovárny u Malovarského rybníku, kde si jej všimla místní starostka a motivovala ho k účasti ve volbách. Ve své práci se snaží propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení a zápal se mu vrací v úspěchu velkých projektů zachovávajících kulturní a historický ráz města, jako je záchrana zpustlého kulturního domu či oprava památek a kostelů, hodně se zapojuje do projektů pro nápravu krajiny a přípravy na změnu klimatu. O Velvarech je pod jeho vedením stále více slyšet jako o městě, kde to žije. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve volném čase neví kam dřív skočit, má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu. Starostování bere s humorem a s oblibou využívá různé kostýmy. Je členem spolku Natvrdlí, a proto se často označuje jako natvrdlý starosta, který se snaží razit velvarské tvrdovaječnictví jako důležitý světonázor.

https://www.velvary.cz/

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Lidová kultura