Lenko, co tě přivedlo do Řehlovic a jaká byla tvá motivace vybudovat tu kulturní centrum?
V prvopočátku jsem samozřejmě netušila, že tady vybudujeme kulturní centrum, ale zdejší prostor byl inspirující. Pracovala jsem v té době na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem a nezapomenu, jak mě paní ve vrátnici přesvědčovala, že jestli jsem z Řehlovic, musím jít za paní Rauerovou. To jsem udělala a ona mi začala vyprávět velký příběh o historii místního statku.
Nemohla jsem pak vůbec spát a představovala si, kdo všechno tím místem prošel, a jak se za nějakých 40 let zničilo. Měla jsem pocit, že prostor musíme zachránit a dát dohromady, ale ne obvyklými prostředky, rozhodli jsme se místo vzkřísit výtvarnými počiny. To byl jeden z velkých impulzů.
Když jsi mě celým statkem provázela, tak jsi hezky pojmenovala, že jeho záchrana je dlouhodobější koncept na další staletí. Aby se místo rozvinulo a udrželo a měnilo…
Když sem přijdou lidé a říkají, že před námi je spousta práce, nevnímám ji jako jeden velký celek. Těším se z každého malého pokroku a vím, že další část může počkat. Práce probíhá postupně a kreativně se vyvíjí. Kdyby bylo všechno jednou hotové, asi bych se nudila. Velkou radost mi dělá, když se k nám vracejí naše skupiny, protože tento prostor je pro ně inspirující a něco jim říká. To je to, co nás opravdu těší.
Když mluvíš o skupinách, jací lidé nebo skupiny sem jezdí, jaká setkání se tu konají?
Pojítkem všeho dění je, že jsme se vydali cestou umění a kultury. To je červená linka, která se táhne všemi našimi projekty. Je jedno, jestli jde o divadelní soubor nebo skupinu ze ZUŠ z Litoměřic. Přinášejí zajímavé programy a projekty, jež nás oslovují, jako je současné divadlo a site-specific divadlo. Obojí odpovídá naší představě. Naší vlajkovou lodí zůstává česko-německé výtvarné sympozium Proudění – Strömungen, které pořádáme už skoro 24 let. Měli jsme možnost dělat zde i komerční festivaly nebo sportovní akce, ale jsme rádi, že jsme si udrželi zaměření na kulturu, což je v celém prostoru patrné.
S tím souvisí otázka na česko-německé vztahy. Proč jsou pro vás důležité, co vás k tomu vedlo?
Úplně od začátku jsme chtěli, aby to tu bylo česko-německé. Geograficky jsme na místě, které má svoji historii, a o to důležitější je o ní mluvit. Ale na začátku jsem čelila reakcím typu: „Ty tady chceš dělat česko-německé aktivity? Tady Němce rádi nemáme.“ Když tu bylo auto s německou značkou, někdo mu rozbil okýnko. To se stalo před 25 lety, krátce poté, co jsem se vrátila ze studií v Německu, a říkala jsem si: „Kde to jsme, někde ve středověku?“ Divila jsem se a nemohla jsem to pochopit. Od té doby naštěstí nemáme žádné další problémy.
Jak to funguje v praxi?
Všechno je česko-německé úplně od začátku, protože nám jde o to, aby tento prostor sloužil jako místo setkávání. Samozřejmě, že realizujeme i projekty, kde zapojujeme celou Evropu nebo její část, například lidi z Ázerbájdžánu nebo Arménie. Nicméně hlavním cílem je, aby se tu setkávali lidé ze širokého spektra od konzervativních po liberální. Všichni se tu navzájem respektují bez jakéhokoli posměchu, nezažila jsem, že by se někdo někomu posmíval.
Jak se vyvinuly vztahy s obcí? Jak vás berou místní?
Musím opět vzpomenout paní Rauerovou, která se o nás pochvalně zmínila panu starostovi. Od obce jsme dostali podporu hned na první sympozium, kdy ještě o nás nikdo moc nevěděl. Také jsme spolupracovali moc dobře s místní základní a mateřskou školou. Dělali jsme s nimi adventní večery, pálili u nás keramiku, kterou tu vystavovali a podobně. Jsem velmi ráda, že od začátku našeho působení tady máme podporu z vedení obce, což nám velmi pomohlo.
Jaké jsou největší výzvy, kterým tady čelíte, buď dlouhodobě nebo na každodenní bázi?
Samozřejmě jednou z velkých výzev byla sanace objektů a jejich udržení tak, aby nedošlo k zřícení staveb. Když jsme statek koupili, všechno bylo ve strašném stavu. Návštěvníci často komentují, že to tu vypadá jako ruiny, ale ve skutečnosti byly ty rozvaliny ještě mnohem větší. Podařilo se nám zastavit jejich postupné chátrání. Všude, kde to bylo možné, jsme instalovali nové střechy, abychom zastavili další rozpadání a zachovali původní architekturu. Myslím si, že například tyto oblouky, kde teď sedíme, už nikdo nikdy nepostaví. Nemám nic proti moderní architektuře, naopak. Mám ji velmi ráda, ale sklobeton a ocel nenahradí původní materiály. Líbí se mi stará historická architektura ve spojení s tou moderní. Strašně ráda jezdím do Holandska, kde to umějí, také v Itálii dokážou staré památky krásně zrekonstruovat do moderní podoby.
Chcete tady také udělat nějaké místo, kde skloubíte staré a nové?
Uvažujeme o několika možnostech. Rádi bychom například využili prostor vzadu v pivovaru nebo i ve špýcharu, kde jsme spolu byly. Snažíme se, aby první dojem z místa byl stále spojen s historickým rázem. Ale když pak člověk vstoupí do prostoru, je překvapený, že se ocitl na moderním místě, chráněném a plném světla, a má hned chuť se kreativně zapojit, vzít si plátno a začít malovat. Nejde jen o setkávání lidí, ale především o jejich tvorbu. Ve společnosti totiž často chybí místo, kde máš prostor pro svou kreativitu. Sem přijdete a od prvního okamžiku se ponoříte do vlny tvorby nebo něčeho kreativního. Je to díky prostředí a lidem, s nimiž se zde potkáváte, kteří vás inspirují.
To jsou radosti, které provoz centra přináší a motivují jít dál. Byl naopak nějaký okamžik, když jsi si říkala, že toho máš plné zuby, vzdáváš to, budeš dělat něco jiného nebo někde jinde?
Ne, tohle vůbec nenastalo.
Tak to je krásné.
Opravdu to nenastalo. Jsem ráda, že ráno vstanu a vidím odvedenou práci. Samozřejmě, když jsem tady, je práce všude, kamkoliv se jenom hnu, a říkám si, co ještě musím. Ale často odjíždím a mám pak odstup. Ten je pro mě důležitý, abych viděla, že to, co dělám, je pro mě správně.
Dá se z těch všech věcí vypíchnout nějaký speciální moment, něco, kde jsi byla opravdu hrdá nebo dojatá, nebo že se něco povedlo, něco, co se zarylo do paměti?
Není to o konkrétní věci, ale o radosti z tady a teď. Momentálně se těším z nového prostoru v patře a z obnovy zahradního přístupu, který byl nedávno v dezolátním stavu, a teď je to útulný mini park. Také se těším na to, co přinese příští rok.
Jaké tedy máte plány na letošek, nebo co se u vás už v tomto roce odehrálo, nebo ještě odehraje?
Letos jsme věnovali hodně energie oslavě 25 let našeho centra. Pozvali jsme spoustu přátel, kteří přijeli z velké dálky i z blízkého okolí. Věnovali nám tři dny svého času a společně jsme slavili. I když nám počasí nepřálo, podařilo se udělat skvělou akci. Dále jsme tu měli každoroční setkání s Diakonií. Tato událost začínala kdysi se 40 lidmi a každý rok počet účastníků roste. Letos se sešlo už kolem 150 lidí, kteří zde měli možnost strávit několik hodin společně. Navíc jsme hostili setkání dobrovolníků a v současnosti jsou tu studenti scénografie z DAMU. Brzy začne náš další projekt Řehsign, jenž přináší zajímavé diskuzní platformy. Letos se zaměříme na audio zpracování nedaleké dálnice a těším se na výsledný podcast.
Působíte jen v Řehlovicích nebo i jinde?
Díky covidu jsme se rozhodli rozšířit naši činnost do Litoměřic a začali jsme provozovat Galerii Gotické dvojče. Každý rok jsme tam pravidelně pořádali výstavy, ale během pandemie galerie ztratila své využití. V té době si nikdo nedokázal představit, že by galerii vedl. My jsme však tento prostor měli rádi a řekli jsme si, proč to nezkusit sami. Znamená to pro nás sice spoustu práce navíc, ale najednou zjišťujeme, že galerie funguje jako naše výkladní skříň. To je kategorie věcí, které začneme dělat, a vůbec nevíme, jak budou pokračovat, navazujeme na něco, reagujeme na něco a pak se ukáže, že je to takhle správně.
Co v galerii vystavujete?
Za posledních 25 let jsme získali bohatou sbírku umělců, českých i německých, která nám umožňuje vybírat a vystavovat ještě dalších 10 let, to ale úplně nechceme. Snažíme se o vyváženost. Pracujeme s Litoměřicemi a rádi v galerii prezentujeme místní i zahraniční umělce, kumštýře z celé České republiky. Teď nám končí výstava Kapky na kameni, kterou jsme dělali ve spolupráci s Městskou galerií v Litomyšli. Je o velmi zajímavých ženách minulého, předminulého století, z geografické polohy celého bývalého Československa. Prezentuje Češky, Slovenky, ale i Ukrajinky, které žily na Podkarpatské Rusi. Každá je svým způsobem výjimečná, od sportovkyň, vědkyň až po zpěvačky, umělkyně. Výstavu inspirovala stejnojmenná kniha, která bohužel zapadla v covidu. Expozice na ni s velkým ohlasem upozorňuje. Chceme ji přesunout do Řehlovic. V galerii Gotické dvojče teď chystáme novou výstavu První setkání Svatopluka Klimeše a Brigitte C. Reichl, která potrvá až do 21. září 2024.
Jaké máte plány a vize do budoucna, chystáte například nějaký větší projekt?
U nás je fajn, že se nám skupiny vracejí. Máme jaro až do podzimu krásně pokryté, v zimě už tady nikdo být nemůže, protože na ni nejsme uzpůsobení. Vidíme, že potřebujeme více ateliérů a více sdílených dílen, na to se teď chceme zaměřit. Byla vypsána nová projektová výzva, uvidíme, jestli se nám to podaří. Chceme, aby kreativita měla podporu a zázemí ještě větší.
Třeba na rezidenční pobyty?
Třeba i na rezidenční pobyty, ale chceme hlavně nabídnout řemeslné dílny, kam by lidé mohli docházet pravidelně, kde by si mohli zkoušet řemeslo. Poslouchala jsem nedávno podcast, kde se mluvilo o tom, jak jsme strašně přehlcení mobily a počítači, dostáváme záhul na mozek, všude je tolik vjemů. Těžko říct, kdy z toho bude nějaký kolaps. Neurolog v rozhovoru říkal, že jediná pomoc je práce rukama, buď na zahradě nebo řemeslo, že si mozek odpočine, a to nás může zase zachránit.
Více na: https://kcrehlo.cz/
