„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy - jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“
Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu
ANKETNÍ OTÁZKY
1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?
2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?
3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?
Stanislav Bohadlo, muzikolog, ředitel festivalu Theatrum Kuks
1/ V LŠU v Náchodě jsem zažil snad všechna stádia výuky a všechny podoby vztahu k hudbě žáka a učitele. Za prvé mě rodiče zapsali do lidové školy umění už v první třídě (1960), což byla v mém případě zcela jistě chyba. Chodil jsem nejprve na hudební nauku s o rok staršími spolužáky, kteří už uměli číst a psát. Vůbec jsem nechápal, o co se jedná… Pak přistoupily hodiny klavíru u paní ředitelky Skalické, kde jsme tři žáci celou hodinu střídavě „stavěli ruku“. Nevzpomínám si, že bychom kdy něco hráli. Paní ředitelka měla nařízené „minutky“, které ukončovaly naši hodinu. Bylo tam v ředitelně přetopeno a na zazvonění jsem vždy čekal jako na smilování. V průběhu druhého ročníku jsem tedy skončil.
Za druhé mně asi v jedenácti letech rodiče na mou žádost vyjednali soukromé hodiny u pana učitele Viktora Špráchala, výborného houslisty, který mě o sobotách učil hře na kytaru. Myslím, že to hned při prvním setkání skončilo třemi akordy v E dur, ale hned jsem si mohl zahrát a zazpívat Červenou řeku. Mnoho takových melodií a lidových písní jsme hrávali spolu. Nemohl jsem se dočkat, až bude sobota a já budu moct zazvonit u dveří jejich domu, cítit vůni připravovaného oběda a vstoupit do pokoje s jeho vlastními obrazy a spoustou rozečtených knih. Po dvou letech se v LŠU uvolnilo místo a mohl jsem už pokračovat jako řádný žák podle osnov výuky klasické kytary. Neměl jsem ani traumata z přehrávek, příležitostných vystoupení a koncertů. Pan učitel pro nás aranžoval i psal původní skladby, sestavoval z nás žáků různé soubory. Nakonec jsme spolu hrávali Paganiniho Capriccia pro housle a kytaru na veřejnosti. Jezdívali jsme se školou na hudební exkurze a koncerty a nabídli mi členství v činorodé Hudební mládeži, kde mě uchvátil svým vyprávěním o hudbě Jiří Pilka. Asi s deseti kluky jsme také chodívali s panem učitelem Špráchalem na sobotní výpravy za lesní moudrostí a v letech 1968/69 s námi postavil „zálesácký“ srub na skále romantického údolí řeky Metuje. Tam, na „Montaně“ jsme trávili všechny víkendy i část prázdnin. Psal a kreslil pro nás zpěvníky, přivedl nás k literatuře, poezii, k romantice, k touze po cestování, k cizím jazykům. Jednoho dne mě vlakem dovezl ukázat na konzervatoř v Kroměříži a vraceli jsme se s doporučením, abych určitě přijel na přijímací zkoušky. Nakonec jsem tam nejel, rodiče mě přemluvili na gymnázium v místě bydliště, ale dávali mi peníze na cesty do Prahy k prof. Štěpánu Urbanovi, resp. k jeho žákům, abych mohl pokračovat. Ale na LŠU jsem stále za ním docházel do různých vokálně instrumentálních sestav.
Za třetí jsem si u pana učitele Kožešníka v LŠU přibral klarinet a za čtvrté jsem ještě na gymnáziu začal opět chodit na klavír do LŠU k panu učiteli Komersovi, skvělému korepetitorovi a improvizátorovi, který mě připravoval na studium hudební vědy v Brně.
2/ Z předchozího vyplývá, že LŠU ovlivnila všechny mé kroky (nejen profesionální), dokonce jsem tam potkal svou ženu.
3/ Po zkušenostech s italským a americkým hudebním školstvím je LŠU/ZUŠ unikátní systém, ale moc záleží na konkrétních učitelích!
Ida Kelarová, zpěvačka, klavíristka a hudební pedagožka
1/ K hudbě mě dovedl můj tatínek, který byl mým největším učitelem. Učil mě projevovat hudbou svůj vnitřní cit a emoce, učil mě lásce k hudbě a učil mě nejsilnější komunikaci na této planetě - a to univerzálnímu jazyku hudby a zpěvu. Toto ale v ZUŠ v Opavě bohužel nějak nešlo dohromady. Paní učitelka, když jsem se moc rozvášnila ve hře na klavír, tak mě práskla tužkou přes prsty (strašlivě jsem se vždy v tom totálním zapojení uměleckého prožitku lekla), a když jsem udělala chybu, dostala jsem „ořech“ do hlavy. Cítila jsem se nesvobodně, nemohla jsem se projevit, bála jsem se udělat chybu a začala jsem rebelovat. Demotivována jsem vnitřně nesouladila a nesouhlasila s tímto systémem. Doma jsem ale hrála ráda, naučila jsem se hrát z listu, u klavíru jsem vydržela hodiny a tatínek mi dělal posluchače (vždy tam jen seděl a naslouchal) a byl na mě hrdý a někdy mu i ukápla slza radosti… Když mi bylo devět, táta mě přihlásil na violoncello, což byl opravdu úžasný nástroj, protože tak nějak vnitřně souzněl s mým hluboko posazeným hlasem. Na ZUŠ jsem chodila do svých 15ti let.
2/ Určitě mě vzdělání na ZUŠ dalo techniku, musela jsem cvičit prstoklad a etudy, za což jsem dodnes vděčná, protože mně to dalo dobrý základ, ale po umělecké stránce jsem nikdy necítila svobodu projevu. Cítila jsem se zavřená v krabici, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se vyjádřit a musela jsem následovat pokyny a hrát tak, jak mě to vštěpovala paní učitelka. Já to cítila jinak, ale nemohla jsem se projevit, byl to vnitřní boj. Měla jsem strach, že dostanu pětku, když to nezahraju tak, jak mě paní učitelka učila. Hudba mě moc bavila, ale na ZUŠ jsem nakonec chodila z povinnosti a kvůli tátovi.
3/ Myslím si, že od mého dětství se toho moc nezměnilo. A protože dnes sama vyučuji, vidím, jak umělecká tvorba lidem chybí, jak jsou zatuhlí, uzavření a jak se bojí - a hlavně děti - jak skoro nedýchají… Přitom jsme byli stvořeni, abychom tvořili! Vnímám i u profesionálních hudebníků, jak jsou fixováni na notový materiál, za který se v podstatě schovávají. Když jim noty seberete, jsou ztraceni a nedokáží se spolehnout sami na sebe a vytvořit něco krásného jen tak... Proto jsem nakonec začala zpívat a našla si svoji cestu.
Jiří Hromada, prezident Herecké asociace, český herec a dabér
1/ Dlouho jsem se s ní nesetkal. Po období šedesátých a sedmdesátých let minulého století plných recitačních soutěží, přehlídek, Krajských klubů uměleckého přednesu (skvělá průprava vítězů krajských kol), po chomutovském Divadle na rynku (divadlo poezie) a Jirkovském dětském pěveckém sboru jsem se v patnácti letech usadil v klasickém ochotnickém souboru Karel Čapek. Takže na Lidovou školu umění jsem neměl čas… Pak si mne (až v roce 1976) na nějaké amatérské přehlídce všiml porotce - Antonín Novotný, výborný režisér Divadla pracujících v Mostě: "Čím chcete být?" - "Hercem!" - "Takže na DAMU?" - "Ano!" Sdělil mi, že učí na LŠU v Chomutově a nabídl, že můžu k němu vstoupit do třetího ročníku, kde mne na přijímačky připraví. Na gymnázium jsem přestal prakticky docházet - trávil jsem čas na zkouškách v Mostě, či v LŠU v Chomutově, kde mě pan režisér připravil tak, že mě vzali. (Mám schované závěrečné vysvědčení 1976/77 - i jediný rok na LŠU pro mne znamenal nastartování herecké kariéry…)
2/ Po DAMU jsem získal angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze (1981). Po pěti letech pilného hraní mne oslovila kolegyně Dana Hlaváčová s tím, že vede herecké oddělení v v LŠU v Libni - a jestli bych to nechtěl zkusit. Protože jsem už v ochotnickém souboru měl na starosti soubor dětí - zkusil jsem to - a pět let vedl ročník páťáků (ze ZDŠ), se kterými jsem si hned porozuměl. Společná vášeň pro blbnutí, ale taky pro poezii a její interpretaci, pro nalézání srandy v životě, ale taky pro teskné zpívání - nás doprovodilo až do absolventského ročníku. Nastudovali jsme spoustu etud, velká představení (pohromadě s ostatními ročníky) - Mechanické divadlo, Broučci (v mé režii) - až po absolventské představení. Úžasné byly momenty, kdy jsem si sám nevěděl rady s úkolem do mého divadla. Zadal jsem žákům etudy na téma, které mi zadal režisér - a najednou jsem měl tolik inspirace ke zpracování, že jsem pak i já - uspěl u něj. A neopominutelná byla spolupráce s rodiči - z nichž mnozí s námi prožívali všechna veřejná vystoupení. Pochopení dětského světa, světa dospívajících - je pro mě nezbytnou součástí rolí před mikrofonem v dabingu, či rozhlase nebo před kamerou, či přímo na jevišti. Ztrátou kluka v sobě - herec zmírá…
3/ Když jsem v roce 1981 absolvoval herectví - vyšlo nás z DAMU, JAMU a tří státních konzervatoří - 50 herců a hereček. Vloni jich vyšlo z DAMU, JAMU, tří státních konzervatoří a bezpočtu soukromých škol - 250!!! Proboha, co budou dělat? Soubory v divadlech zužují počet (za nás to bylo kolem třiceti, dnes kolem dvaceti herců a hereček), dabing prožívá krizi (archívy jsou natočeny - současná produkce je mnohem menší), nekonečné seriály zaměstnají část umělců na dlouhou dobu (ostatní mají smůlu). My šli na školu, protože jsme chtěli hrát divadlo. Dnes touží mladí po tom stát se celebritami médií. TVORBA ustupuje KŠEFTU - a to podporuje nesystémové zřizování nekontrolovaného počtu soukromých škol, kde nerozhoduje talent žáka, ale jestli to rodiče zaplatí! Po absolvování se jich ujmou produkční s minimální nabídkou - ber! za tebou stojí fronta dalších. Dříve jsme točili dabing týden - dnes je film hotov za den. Inscenace v televizi či rozhlase se zkoušeli tři neděle, byli jsme připraveni - dnes herce ráno přivezou a rovnou - TOČ. Jsem velmi nespokojen s nekoncepční, nesystémovou gescí ministerstva školství v oblasti vzdělávání (uměleckého?) mladé herecké generace. Třeba to vyřeší roboti…
Radovan Lipus, divadelní a filmový režisér, básník
1/ Jsem hrdým absolventem literárně dramatického oboru LUŠ v Třinci, který byl už tenkrát, v pleistocénu, v době mého dětství a dospívání, široko daleko zjevením a inspirativní oázou ducha, díky znamenité učitelce a výjimečné osobnosti Marcele Kovaříkové (tehdy ještě Čmielové). Byla to zábava a radost. Navíc jsem byl jediný kluk mezi samýma šumnýma děvuchama. Co víc si přát?
2/ Nepochybně. Už v dětství mě mnohem víc než hrát, bavilo věci vymýšlet, dávat dohromady a psát. Marcela Kovaříková dokázala velmi přesně přečíst každého svého žáka a individuálně jej vést.
3/ "Zušky" jsou český fenomén a unikum, který bychom si měli pěstovat, chránit a hýčkat. Nejde zdaleka jen o první stupeň odborného vzdělávání mnohých pozdějších profesionálních umělců, to je pro mne skorem až vedlejší produkt, ale jde o vědomou kultivaci múzičnosti v nejširším slova smyslu. Všichni někde uvnitř dobře víme, že bez této křehké hráze trvalou expanzi povrchní prázdnoty nezastavíme.
David Vávra, architekt, herec
1/ Z příkazu rodičů jsem navštěvoval v asi v 8 letech hru na housle, to jsem nařezával nožem struny, abych posléze celou hodinu natahoval nové.
Rodiče záhy pochopili, že bude vhodnější kytara, té jsem zase ulomil krk (což jsem kamufloval pádem ze schodů) a místo hodiny jsem hrál fotbal.
Po letech mi přišlo líto, že na žádný z nástrojů neumím.
2/ Možná, že právě tato destrukce a následná lítost byly těmi startovacími bloky nerealistické cesty.
3/ Přesto si myslím, že "liduška" nastartovala mnoho jinak ukrytých uměleckých osudů.
