Sledujeme akrobatická čísla, nad kterými zůstává rozum stát, okouzleni barevností, jistou dekadencí i zábavou. Artistická vystoupení se objevovala ve veřejném prostoru - na jarmarcích a trzích společně s pouličními českými loutkáři už před více než 250 lety. Divadelní klaunerie měla své místo převážně v období meziválečné avantgardy (například v Osvobozeném divadle) a gradovala moderní pantomimou kolem osob Ctibora Turby, Borise Hybnera či Boleslava Polívky. Později se do tohoto odvětví stále více zapojují profesionální artisté, tanečníci, sportovci a tvaruje se tak současná forma českého nového cirkusu, který v plné své kráse propukne až po revoluci díky zahraničním souborům a vlivu na českou scénu. A i když je to více než čtvrtstoletí od doby, kdy se k nám nový cirkus dostal, stále je to mladý a dynamický žánr, který se u nás dále vyvíjí.
Některé cirkusové disciplíny (akrobacie, klaunerie, fyzické divadlo či nonverbální divadlo) se vyučují na vybraných uměleckých školách (DAMU, HAMU, JAMU), ale čistě zaměření na nový cirkus nemá žádná. Soubory a spolky, které se mu věnují, vznikají logicky z vlastní iniciativy těch, kteří ho chtějí dělat – ať už to jsou divadelníci, sportovci, tanečníci nebo čistě nadšenci. A jeden takový vznikl i v Plzni. Založil jej Jiří Misař, který mi o plzeňských žonglérech vyprávěl.
Prvotní náznak plzeňského cirkusového jedináčka sahá až do roku 2004, kdy na počátku všeho stála parta středoškoláků, kteří ve volných chvílích brali do rukou tyče a poiky (míčky na provázcích, jejichž kroužením vznikají barevné obrazce) a zkoušeli, jaké triky s nimi dokáží. S jejich odhodláním rostly i jejich ambice. Zatoužili mít svou vlastní skupinu, s kterou budou publikum oslňovat ohnivou show a žonglováním. Chtěli spojit plzeňské žongléry s ostatními kolegy z dalších koutů republiky, ale i ze zahraničí a uspořádat velká setkání v Plzni. Na splnění tohoto snu ale museli ještě sedm let počkat. „Na začátku jsme něco vydělali za vystoupení. To jsme si rozdělili, dali jsme si každý pár piv a to bylo všechno. Pak jsme vydělané peníze začali shromažďovat, kupovat lepší vybavení, pořizovat kostýmy a víc se profesionalizovat. Založením sdružení jsme získali větší pocit zodpovědnosti a začali jsme na tom víc pracovat“. Sdružení založili v roce 2011 tehdy již dvaadvacetiletí muži a jedna dívka (Jan Brand, Jiřina Adamková, Jirka Misař a Ondřej Starý). Plzeňské cirkusové dítko dostalo tehdy jméno Žongléros Ansámbl. Do svého programu začali Žongléros kromě ohnivé a světelné show zapojovat také žonglování. V duchu tradičních pouličních kejklířů trénovali, jak s vtipem Jirka Misař říká, v jejich „první kryté tělocvičně“ – chápejte – na betonovém place pod plzeňským mostem Milenia. Nepršelo tam a světlo jim poskytla jedna pouliční lampa. Dokud nebylo mínus pět, denně trénovali i třeba v zimních bundách.
K dalšímu uměleckému posunu Žongléros Ansámbl velmi dopomohlo otevření staronového industriálního objektu Světovar (2013 – 2014), který svými prostorami nabízel možnost zkoušet za relativně příznivých podmínek. V tomto vnímají Žongléros Světovar jako zlomový bod. Tam si otevřeli místnost, kde mohli být i v zimě. Visela zde jejich první šála (kus pružné látky zavěšené vysoko od stropu), na které začali rozvíjet vzdušnou akrobacii, pokračovali v žonglování a trénovali párovou akrobacii a acroyogu (akrobacie ve dvou s prvky jógy).
Zaměřili se na správný marketing, na image a zároveň začali hledat nové lidi, kteří by se k nim přidali.
Členové odcházeli a přicházeli. Mnohým z nich nevyhovovalo tempo, které zapálení zakladatelé nasadili. „Měli jsme skupinu bubeníků, s kterou jsme vystupovali, ale ti to chtěli dělat prostě pro zábavu. My jsme to zase chtěli furt posouvat a dělat lepší a lepší. I proto odcházelo dost členů, už to pro ně bylo moc. Pro nás to byl dennodenní odpolední chleba, my jsme vlastně nic jiného nedělali.“
V Plzni byli jediní. Sem tam jeli na nějaký workshop, ale zkušenosti získávali hlavně samostudiem, a to převážně přes internet. Na Youtube bylo velké množství videí z párové akrobacie, ale zkoušet museli sami. „Videa v té době ještě nebyla úplně kvalitně dělaná, takže jsme věděli, že se určitá pozice udělat dá, ale techniku jsme si museli vypilovat sami. Například osmdesát procent toho, co známe z párové akrobacie, jsme se naučili z videí a z toho, že jsme třeba stokrát spadli na beton. Potom jsme teprve zjistili, že musíme dát trochu jinak nohu, a pak to jde.“ K rozvoji jim pomohla také řada workshopů v zahraničí i Čechách, kde se naučili nové cviky, triky a hlavně základy různých technik akrobacie, správných úchytů a podobně. „Od začátku jsme měli motivaci nebo vzor například v Praze, kde byli tak o pět let dál. V žonglování nás inspirovali Bratři v tricku, kteří byli a jsou pořád úžasní. Vystupovali nám i na prvním festivalu, který jsme pořádali, s vystoupením s kuželkami… všichni jsme z toho byli hotoví… tím nás ještě víc motivovali. Krásné je to, že nový cirkus je nádherný tím, jak může být různorodý. Má nekonečně možností propojování různých žánrů (tance, videomapingu, akrobacie, žonglování, hudby, trampolíny, v podstatě na co vzpomenete), dá se to všechno spojit do jednoho představení. To je to, co nás motivuje.“.
Velkou podporou pro fungování a spolupráci s dalšími uměleckými skupinami jsou především tréninková centra. Na začátku roku 2014 získali Žongléros část prostor plzeňské waldorfské školy. Vzniklo tak středisko pro nový cirkus v Plzni Cirkulárium. Dvě tělocvičny s vybavením na vzdušnou akrobacii, žonglování, cyrwheel (cirkusový nástroj ve tvaru velkého kola, do kterého si umělec stoupne – nohama a rukama drží kruh za ráfky a svou vlastní vahou a pohyby těla jej roztáčí), balanční kouli, hooping (obruč) a mnohé další. Z „parkových lidí“ se náhle změnili v umělce-sportovce se zázemím. Mohli trénovat téměř kdykoli. Často v tělocvičně i přespávali.
Ke skupině se začali přidávat další lidé a i díky tomu se rozšířila jejich tzv. akademie (lidé do Cirkulária docházejí a trénují s tím, že platí měsíční poplatek a díky tomu mohou trénovat kdykoliv. Zároveň mají jednou týdně jeden trénink vedený, takže získají všeobecný rozvoj). Akademie funguje stále a rozrůstá se, rodí se zde noví žongléři, ale otázka je, jaká bude její budoucnost. Bohužel se v současné době waldorfská škola rozšiřuje a Žongléros musí hledat prostory nové. „Pro nás je teď zlomové najít dostatečně velké prostory i s dostatečným zázemím, protože všechno to naše náčiní zabere dost místa.“ Je evidentní, že tréninkové prostory jsou pro fungování skupiny zcela klíčové a nejde jen vlastní umělecký rozvoj skupiny, ale také o příležitost, jak dostat nový cirkus mezi obyvatele Plzně, kteří si již tento umělecký směr na pomezí sportu a umění i díky Žongléros oblíbili.
Akrobatické disciplíny se obecně staly v současné době pro veřejnost lákadlem. Vidí v nich určitý druh zábavy spojený s fyzickým výkonem. Logickým vývojem vznikají kurzy vedené pro veřejnost. Žongléros už zpočátku dělali jednorázové workshopy – spíše na objednávku a převážně žonglování. Pokračovalo to srazy v parku, následoval Světovar a ve velkém to propuklo s prostorami ve škole. Své výsledky pak kurzisté prezentují na společných vystoupeních nazvaných Cirkus do gala, který se koná dvakrát do roka v kulturních prostorách Moving station na Jižním předměstí v Plzni. Ztrátou prostor jsou tudíž ohrožené i v Plzni velmi oblíbené kurzy.
Zacílení na zábavu a seberozvoj ale není to jediné. Potřebu cirkusového umění ve společnosti dokládá také fakt, že je navíc využívané také pro terapeutické účely. Řeč je o tzv. sociálním cirkusu. Žongléros dlouhodobě spolupracuje s Psychiatrickou léčebnou v Dobřanech a příležitostně s regionální pobočkou Člověk v tísni. Zároveň v prostorech Cirkulária zajišťuje volnočasové aktivity pro děti z vyloučených lokalit. Mnoho jiných cirkusů po republice se věnuje sociálnímu cirkusu na plný úvazek – vlastně jsou zaměstnanci města. Financování je potom snazší, protože na takové projekty se snáze získají peníze z grantů. Ačkoliv by Žongléros stálé finance potřebovali, touto cestou zatím jít nechtějí. „Částečně jsme o tom takto přemýšleli, ale za prvé nás baví hodně vystupovat a hlavně tvořit nová představení a vlastní projekty. V tomto případě by na to nebylo tolik času, za druhé si nejsem jistý, zda by na to naše město takto přistoupilo. A za třetí nechceme být závislí na městě. Líbí se nám ta svoboda, kterou nyní máme. Rád bych se v budoucnu vyhnul tomu, aby naše fungování a rozhodování bylo závislé na někom jiném než na nás. Ta určitá svoboda nám zaručuje dělat své projekty a aktivity odborným cirkusovým způsobem, držet se moderních trendů. Mám obavy, že bychom jako pracovníci města neměli tu možnost.“ Proto je to pro všechny členy Žongléros „jen“ koníček. K uživení to není. Na provoz nemají téměř žádné dotace. Věří ale, že do pár let by mohli jednoho a půl člověka uživit. Zatím si dávají naprosto minimální odměny, aby naopak spolek mohl co nejvíc růst. Finance získávají především z vystoupení, kurzů a z akademie. „Když například objedeme čtyřicet vystoupení za rok a odvedeme plno kurzů, tak si za rok i pár tisíc vyděláme. Je to opravdu spíš srdcovka. Tady to nikdo nedělá pro peníze. My si to zpestřujeme tak, že tu hrajeme cirkusové hry, do toho si žonglujeme a to hodně tenhle tým spojuje. Tohle je právě ten motor, to srdce“.
Žongléros pravidelně pořádají také festival nového cirkusu Žonglobalizaci. První proběhl v roce 2011 jako součást akce Den Meliny Mercouri v Pařížské ulici v Plzni. O rok později 2012 a 2013 na Světovaru, a ačkoliv neměl velkou účast, atmosféru měl. Postupně se přesunul z centra a ze Světovaru směrem do „zelenější“ části města – Borského parku. Povedlo se na něj sehnat dotace, aby mohl být vstup zadarmo a díky tomu se počet diváků zdesetinásobil. Mohli zde vystupovat zahraniční hosté a návštěvníci tak viděli, jak se dělá cirkus v celé republice a zároveň, jak se dělá i v zahraničí. Letos proběhne již osmý ročník - 23. a 26. května.
V současné době Žongléros Ansámbl vystupuje se svými představeními po celé České republice i v zahraničí. Spolupracuje také s plzeňským divadlem na mnoha projektech. Vede mnoho kurzů a seminářů nejen pro dospělé, ale také pro děti.
