V současné době má na kontě kolem šedesáti alb s různými interprety, svou tvůrčí kapelu Calm Season s Adamem Opičkou nebo spolupráci s Vladivojnou La Chia. Díky koncertování s kapelou Lucie v roce 2016 došlo na projekt Vivaldianno. Podílela se také na baletní inscenaci bratří Bubeníčků Orfeus, kterou se loučili se svou profesionální taneční kariérou.
Všechny projekty, na kterých spolupracuje, však vkládá mezi výuku na ZUŠ Charlotty Masarykové v Praze, kde vyučuje děti hru na violoncello. S hrdostí hovoří o třetí generaci uměleckých učitelek ve své rodině a o pedagogické práci, která ji neskutečně baví.
Povídaly jsme si spolu po plzeňské PechaKucha Night, kde v závěru večera zcela spontánně a s celou svou přirozeností zahrála českou hymnu. Přesně ve svém duchu.
Co vám dává učení v ZUŠ?
Je to velká životní škola. Aspektů, co to člověku dává, je strašná spousta. Můj pan profesor Jiří Hanousek mi na konzervatoři říkal: „Učit někoho znamená znova se naučit něco, co tobě šlo samo.“ To bylo pro mě zásadní zjištění. Byla jsem bohužel dítě, kterému šlo všechno samo. Na spoustu věcí jsem si tak musela přijít znova. Zásadní zjištěni bylo, že učitelé jsou primárně psychologové. Hodně mě štve, že povolání učitele je obzvlášť v dnešní době dosti degradované.
Jaké to je vidět dítě, u kterého vnímáte nadání, ale zároveň vidíte, že tomu nedává tolik, kolik by mohlo?
Z vlastní zkušenosti vím, že v takové chvíli musí sehrát hlavní roli rodič. U 99 procent lidí, kteří hrají na nástroj, přijde období, kdy toho chtějí nechat. Nebyla jsem v tomhle výjimka. U mě se to zlomilo v okamžiku, kdy mi rodiče koupili hudební nástroj a následně jsem si po půl roce zahrála poprvé sólově s filharmonií. V tu chvíli už jsem byla úplně ztracená. Ale jak říkám, v takový okamžik musí zasáhnout nějaká vnější síla, ať už rodič nebo známý, ideálně nenásilnou formou, která vás natolik donutí setrvat a přesvědčí vás, že to má smysl. I v okamžiku, kdy pochybujete úplně o všem.
Dá se vypozorovat, kdy se to děje?
Většinou kolem puberty. Přijde těžší škola, najednou není tolik času. Nikdy jsem nebyla nastavená na to, že budu vychovávat hlavně muzikanty z povolání. Jde o těžký život – není to něco, co bych někomu jen tak doporučila. Musela bych být opravdu přesvědčená, že talent, a hlavně vůle pracovat na sobě, tam je opravdu nepřehlédnutelná. Snažím se vést děti spíš k tomu, aby dělaly něco, co je baví, i přes to, že jim to až tak nejde. Dokonce ke mně přichází děti od jiných učitelů, protože je drtí. Jenže tlakem z dítěte talent prostě nevymlátíte.
Cítíte se v této pozici, v které jste, svobodná?
Jasně. Nedělala bych to, kdybych se tak necítila. Nevím, jestli mám ADHD nebo něco podobného. Stejně jako mám celoživotně problém mít respekt k lidem, kteří si jej dle mého názoru nezaslouží, tak jednoduše nedělám věci, které mi nic neříkají. Občas se potkám s muzikanty, kteří dlouhodobě hrají v orchestru a berou to jako klasickou práci s pracovní dobou od devíti do čtyř. Když skončí směna, zkrátka se zvednou bez zájmu, že je třeba ještě něco dozkoušet. Na jednu stranu nechápu, proč to dělají, když jim taková práce nepřináší potěšení, ale zase na druhou stranu absolutně chápu potřebu se uživit. Každopádně pro mě je hudba v tomto směru tak posvátná a provázaná s mým životem, že si vůbec nedovedu představit vnímat ji jako práci.
Může to být hodně tím, že jsou muzikanti, například v orchestru, špatně ohodnocení.
Samozřejmě. To, že se mně povedlo dostat se na určitou úroveň, je souhra šťastných náhod a okolností, a výhoda toho, jak vypadám – v tomto směru si nebudu nic nalhávat. Stejně tak je spousta učitelů, kteří své povolání nenávidí a dělají ho pouze pro nějaké peníze, aby měli z čeho žít. Také je spousta muzikantů, kteří neumí nic jiného, protože škola je ničemu jinému nenaučila. Zkrátka potřebují žít a živit rodinu.
Obecně je hra na hudební nástroj považovaná za velký přínos do života. Co se tím konkrétně myslí?
Benefitů, které získáváte hraním na hudební nástroj, je strašně moc. Společenský benefit – setkáváte se se stejně smýšlejícími lidmi, děláte něco podobného, co vás baví. Sdílíte stejný úkor – chodíte spolu do orchestru a musíte spolu cvičit, můžete si navzájem pomáhat. Také z hlediska rozvoje mozku, koordinace v pohybu, vnímání rytmu, melodie. Když lidé v dospělosti říkají: Mám „hluch“ – platí to pouze pro procento obyvatel, kteří opravdu reálně neslyší a nevnímají rytmus.
V rámci ZUŠky jste aktivní ale ještě jinak než jen učitelka.
V současné době jsem součástí projektu MenART (stipendijní program mentoringu uměleckého vzdělávání pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele, pozn. red.), což je druhý pilíř ZUŠ Open – celostátního projektu Magdaleny Kožené a vedu, myslím si, možná úplně první autorský seminář hry na violoncello, který tady kdy byl. Zajímavé pro mě bylo, že na prvním setkání jsem se ptala dětí, co vlastně poslouchají a zjistila jsem, že neposlouchají skoro nic. Já jsem jako dítě poslouchala všechno. Samozřejmě vše začalo u rodičů, ale díky tomu, že jsem hrála, to jelo samospádem. Proto také nejzásadnější, co jim říkám, je: začněte poslouchat hudbu, utříbí vám to názor, zjistíte, co se vám líbí a co se vám nelíbí, kolikrát člověka překvapí, že se mu líbí věci, které by ani nečekal.
Je něco, co byste na ZUŠkách změnila?
ZUŠka je skvělá platforma, která nefunguje jinde na světě. Je moc dobře, že je brána stále jako škola. Když chodíte do kroužku, není to pro vás povinnost. Je to něco, co vy chcete. Jakmile tam nechodíte, tak na vás učitel nemá žádnou páku. Maximálně na vás bude hodný, ale tím vás nic nenaučí. Osobně bych hodiny trochu natáhla, pro mě je čtyřicet pět minut málo. Dítě přijde, já si s ním popovídám, jak se má, co se děje, co ve škole, jestli ho nešikanují spolužáci, co v rodině. Snažím se nimi komunikovat a vědět, co se jim v životě děje. Pak totiž mohou přijít a říct mi, že ten týden byl hrůza, že vůbec necvičily a já jsem ráda, že to vím, protože tomu mohu uzpůsobit hodinu. Není to tak, že je dítě ze mě ve stresu, protože necvičilo a po pětačtyřiceti minutách nepříjemností dojdu k tomu, že jsme to mohli udělat úplně jinak. Pro mě by byla větší výhoda mít více času, abych zjistila, v jakém mentální stavu dítě je, stejně tak dítě se může připravit na to, že ani já nemusím mít stoprocentně stále dobrou náladu.
Na rozdíl od soukromé výuky má ZUŠka svoje výhody. Ve škole vám zapůjčí nástroj, což vám soukromě nikde neudělají. Máte místo, kam každý týden přijdete, učitel tam na vás čeká a každý týden vám musí dopřát čas, který máte vyměřený. Peníze, které zaplatíte, jsou nepoměrně menší, než jaké byste zaplatili za soukromou výuku, … Jsou maličkosti, které by se daly zlepšit, ale nemyslím, že by se mělo něco zásadně měnit.
Jak vzpomínáte na toto období vy, jako žačka?
Violoncello samo o sobě patří k náročnějším nástrojům a nevyhnete se tomu, že musíte projít technikou a klasikou. Moje výhoda je, že miluju klasiku a vůbec mi to nevadilo. Mně vadilo, že mi říkali, že ji musím hrát „nějak“. A došlo to až do fáze, kdy jsem byla hodně odvážná v tom, jak jsem ji hrála. Na základě toho jsem začala zjišťovat, že jsem nebyla první, protože… tam mě nevzali do školy, protože… V určitý moment jsem řekla: a dost! Nebudu soutěžit, protože nechci soutěžit v něčem, co se nedá vážit ani změřit. I na základě toho odmítám, když mě zvou do soutěží, abych porotovala.
Je tedy na interpretovi, jak se skladbou naloží, jak ji provede?
Samozřejmě že u klasiky jsou vždycky přidané základy interpretace, jak danou skladbu hrát, ale ve finále je na interpretovi, co do skladby ze sebe přidá. Mrzí mě, že v rámci klasiky se často stává, že děti drtí k tomu, aby byly technicky dokonalé, ale zároveň zapomínají na to, že mají být především muzikanti. Díky bohu za profesora Hanouska na konzervatoři v Ostravě, který pochopil, že nemá smysl na mě tlačit a v podstatě mě nechal dělat, co já chci. Vedl mě k tomu, abych byla primárně muzikantem srdcem.
Spolupracujete také s Vladivojnou La Chia.
Známe se třináct let. Než jsme se seznámily, měla kapela Vladivojny Banana před vydáním poslední desky a dělali k tomu sérii akustických koncertů. Její kolega se znal s mým tatínkem a ona tam chtěla cello. To nás dalo dohromady. Vešla mi takto do života a už tam zůstala. Bylo to naprosto přirozené.
Před dvěma lety jste hostovala v nejstarším berlínském kabaretu Wintergarden v představení Der Helle Wahnsinn. Jak se to událo?
Tenkrát mě do toho zatáhla americko-polská cellistka Ashia Grzesik, která před tím hrála v Shakespearovských slavnostech v Marné lásce snaha. Už tenkrát mi říkala, že má v plánu své vlastní turné a tato představení se plánují minimálně rok a půl až dva roky dopředu. Poprosila mě, zda bych za ní dva měsíce, co bude na turné, dělala v kabaretu náhradu. Poslala mi zvukový záznam a scénář, který byl stejně dost doupravovaný. Přijela jsem do Berlína, během víkendu jsem to s nimi jakž takž nazkoušela, ani jednou jsem to nezkoušela celé, a pak jsem s nimi hrála představení vždy od středy do neděle. Bydlela jsem v domě, kde bylo několik apartmánů zakoupených pro umělce a z celého obsazení snad jen dva byli rodilými Němci. Zbytek byli lidé z celého světa.
Takže to byl takový ten klasický kabaret, jak ho známe z meziválečné doby.
Ano, přesně tak. Shodou okolností ten příběh byl neskutečně zajímavý. I to, jak to vzniklo. Protože Wintergarden je jediné divadlo v Berlíně, které není dotované státem, to samo o sobě hovoří o tom, co vše umělci dělají, aby fungovalo. „Der helle Wahnsinn“ neboli Čiré šílenství bylo představení, které si napsali sami pro sebe včetně celé hudby. Příběh se odehrával v blázinci v době po druhé světové válce. Začíná u jednoho homosexuála, kterého zavřou, protože v té době byla homosexualita v Německu trestná. Tento homosexuál se začne postupně seznamovat s ostatními lidmi v blázinci. Se schizofreničkou, s kleptomanem, s Tourettovým syndromem. Každý má své vlastní hudební číslo uzpůsobené svému postiženi. Vše se navíc točí kolem příběhu malého Roma z cirkusácké rodiny, kterou esesáci vyvraždili a on jediný přežil díky tomu, že ho rodina převlékla za holku. V dívčích šatech ho našli a zavřeli do blázince, protože přestal mluvit. Já tam hrála sestřičku, která se starala o blázny. Příběh pokračoval tím, že v Americe zjistili, že přežil a chtěli ho jako senzaci přivézt, načež v blázinci zavládne nadšení, protože je možnost, že je odvezou všechny. Načež přijede Mr. Amerika, ve finále sebou odveze pouze majitele blázince a všechny blázny tam nechá. Já, jakožto sestřička, se k těm bláznům přidám. Dávalo mi to smysl – jak se na konci zpívá: „raději být navždycky svobodný v Berlíně než být zavřený v kleci“. Byl to velmi naplňující zážitek. Ze dne na den jsem s mými kolegy bydlela, trávila jsem s nimi drtivou většinu svého času. Veškeré mluvené dialogy byly v němčině a já německy nemluvila ani slovo, musela jsem se to nabiflovat nazpaměť. Do dnes, kdyby mě někdo vzbudil, dokážu to odrecitovat.
To vám muselo hodně dát. Chtěla byste ještě něco podobného zažít – podílet se na podobném projektu?
Určitě. Já jsem velmi otevřená divadlu. Jsem z divadelní rodiny a ve své podstatě mi divadlo chybí. Je to úplně jiný druh platformy. Bylo hrozně hezké vidět, jak si toto představení umělci užívají.
