Stopy v písku / Otakar Španiel

Mince pro republiku

V pražském trojúhelníku, který tvoří Klárov, náměstí před Rudolfinem a blízké nábřeží Vltavy, stojí díla tří znamenitých východočeských sochařů, jaroměřských rodáků. Pomník druhému odboji od Vladimíra Preclíka, socha Antonína Dvořáka od Josefa Wagnera a Josef Mánes – dílo Otakara Španiela. Jaroměř je zkrátka líhní sochařů. Možná i proto, že tu svou stopu kdysi zanechal sochařský velikán, v Čechách zdomácnělý Tyrolan, Matyáš Bernard Braun.  

Z oken domu U Tří kaprů, v němž Otakar Španiel v Jaroměři prožil svá raná léta, byl vidět Braunův Mariánský sloup. A snad ho malý Otakar musel pokaždé, když ho míjel, tiše obdivovat. Dům už je dávno zbořen a po Španielovi zbyla na fasádě domu na náměstí busta od jeho žáka Milana Knoblocha.

„Trochu málo, že? Přesto zůstane Otakar Španiel jedním z největších umělců pocházejících z východočeského kraje,“ uvedl ve vzpomínce akademický sochař Vladimír Preclík.

„Sotva narozená Československá republika mu ve dvacátých letech naložila na bedra jako mladému sochaři kupu závažných úkolů. Razily se kovové mince podle jeho vítězných soutěžních návrhů. Soubor mincí od dvouhaléře, pětihaléře, desetihaléře až po korunu. Zdá se, že postupně ovlivnil celou Evropu výtvarnými motivy dosud neužívanými – klasy, snopy, architektonickými prvky. Dvoukorunu později navrhl Josef Wagner, autorem pětikoruny byl Otto Gutfreund. Proboha, Východočeši, buďte na své sochaře hrdí!“ (Preclík Vladimír. Otakar Španiel, Královéhradečtí Evropané, Hradec Králové 2007)

Nejvýrazněji se zapsal do dějin světového medailérství. Rozhodující vliv na něho mělo studium na pražské Akademii u J. V. Myslbeka, a především tvůrčí pobyt v Paříži. Osm let v energií nabitém pařížské ovzduší, ve výtvarné mekkce, utvářelo jeho osobitý styl. V Paříži se věnoval medailím, plaketám, reliéfům a portrétům. Tady se také naučil nosit baret, v němž později rád pózoval fotografům. Účastnil se tu všech nejdůležitějších výstav přístupných cizincům. Také později, po návratu domů, každoročně vystavoval na světových výstavách. Francouzská vláda zakoupila jeho plakety pro muzeum Luxembourgh již v roce 1906.

Po vyhlášení Československa se mu mimořádně dařilo, stal se členem České akademie věd, Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1927 byl zvolen rektorem Akademie výtvarných umění.   

K mincím a medailím brzy přibyly i portréty významných jedinců první republiky. Vytvářel busty národních velikánů (J. Vrchlický, B. Smetana, M. Aleš, A. Jirásek) a pomníky (T. G. Masaryk, J. Mánes, J. Plečnik). Zvítězil také v soutěži na výzdobu hlavních dveří katerály sv. Víta na Hradčanech.     

Úspěšnou uměleckou dráhu přerušila nacistická okupace. V roce 1942 ho spolu s manželkou zatklo gestapo za účast jeho syna v zahraničním odboji. Po návratu z koncentračního tábora v roce 1945 se dozvídá, že Ivan padl už před rokem v bitvě u Rýna.

Po válce byl poúnorovým režimem sice uznáván, ale musel se vykoupit medailemi k výročí Stalinova narození. Ocenění v zahraničí však získával dál. Jeho mimořádný přínos české kultuře ocenil známý historik V. V. Štech v publikaci Otakar Španiel (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1954). Jistě zadostiučinění pro sochaře, který o rok později (15. 2. 1955) umírá.

V Jaroměři jsou některá z jeho děl k vidění v galerii městského muzea a jímavé funerální plastiky na zdejším hřbitově (např. sousoší Mater Dolorosa na hrobce rodiny Polických či plastika na hrobce rodiny Zouzalovy aj.).

Tváře první republiky / Portréty kresbou

Akademická sochařka a výtvarnice Jana Bačová Kroftová kresbami do publikace Tváře první republiky navázala na svůj pozoruhodný cyklus osobností Každý den / Every day: www.janabacovakroftova.com

„Projekt vznikl v roce 2013 spontánně – nahromaděním skepse a smutku z aktuálního politického dění. Rozhodla jsem se, že si zlepším náladu tím, že si každý den připomenu někoho, kdo byl něčím výjimečný a inspirativní, někoho, na koho stojí za to se dívat. Portréty žen a mužů z Královéhradeckého kraje jsou dalším příspěvkem do armády ozbrojenců proti hlouposti, agresivitě, nenávisti, závisti, sobectví, aroganci, zbabělosti, neznalosti souvislostí, neschopnosti rozeznat dobré a zlé, pošetilosti, nelásce, netoleranci…Stavím ji proti nám všem, stavím ji i proti sobě a svým nedokonalostem. A armáda sílí!“

Jak jsem je portrétovala

Kresby vznikaly podle dostupných fotografií. Někdy však snímky byly tak nejasné, že jsem si musela tváře domýšlet. Velkou pomocí v takovém případě byly informace a vyprávění z různých zdrojů o povaze portrétovaných osobností.

S každou z nich jsem strávila příjemný čas, dozvěděla se víc o nich samých a také o dobových souvislostech. Práce na portrétech by se dala charakterizovat slovy: setkání, pozorování, vcítění se. Někdy mě výsledek samotnou překvapil.

Otakara Španiela jsem kreslila podle filmového záběru z roku 1920, pořízeného během slavnosti na Bílé hoře. Rysy jeho tváře jsou natolik výrazné, že jsem si portrét domýšlela s lehkostí, k níž mi pomáhala i znalost jeho sochařských prací. Na střední škole jsem sekala podle jeho busty T. G. Masaryka do kararského mramoru. Masarykovo čelo mi výrazně připomnělo čelo samotného Španiela. Jeho tvář se mi zdála vyvážená, se skvělým reliéfem, hodným brilantního medailéra, jakým Španiel vskutku byl.

Jana Bačová Kroftová, akad. sochařka a výtvarnice