středa
22. září 2021
svátek slaví Darina
Spolek Groš
© Foto: archiv spolku Groš



Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – GROŠ a ROŽÍNKA

DOLNÍ ROŽÍNKA: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich folklorní tip, národopisné soubory Groš a Rožínka z obce Dolní Rožínka v okrese Žďár nad Sázavou.

Autor článku: 
Irena Koušková

Groš, z. s.: národopisné soubory Groš a Rožínka, Dolní Rožínka, okres Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, 592 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídala Mgr. Simona Špačková – předsedkyně zapsaného spolku, vedoucí souboru Rožínka

 

Jak váš spolek představíte? Čím se zabýváte? Odkud pocházíte?

Jsme zapsaný spolek, který díky národopisným souborům GROŠ a ROŽÍNKA udržuje lidové tradice folklórní oblasti Horácko. Naše domovská obec je Dolní Rožínka, ale díky velké přízni obcí Blažkov, Bukov a Rožná můžeme rozvíjet děti a mládež regionu Bystřicka. V programu obou souborů jsou nastudovány dětské hry, říkadla, písně, tance a zvyky na Vysočině. Naší snahou je ukázat a přiblížit krásu rodného kraje. Od roku 2013 jsme držiteli titulu Nositel tradic Bystřicka, který nám byl udělen u příležitosti oslav 30 let naší činnosti.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Zapsaný spolek GROŠ vznikl v červnu 2015 na základě nové platnosti občanského zákoníku, takže byl pouhým právním pokračováním tehdy občanského sdružení GROŠ. Historie vzniku (bez ohledu na současný název) národopisných souborů Rožínka a Groš sahá až do školního roku 1982/83, kdy učitelka zdejší základní školy paní Věra Palatická založila třídní národopisný kroužek.

V té době nikdo netušil, co to obnáší, ale všichni ve třídě byli nápadem nadšeni tak, že dokázali ovlivnit i rodiče. Ti pomáhali s šitím prvních krojů. Děti (mezi něž jsem patřila i já) si tehdy především hrály a opravdu je to bavilo.

Za celou dobu byly hlavním a nejdůležitějším motorem děti, které do souborů přicházely. Dalším důležitým faktorem nepřetržité činnosti souborů byla snaha všech vedoucích pokračovat v předávání odkazu našich předků – předávat dětem písně a zvyky, pracovat ve věkově různorodé skupině, která spolu žije a vzájemně se ovlivňuje.

 

Věnujete se lidovým tradicím folklórní oblasti Horácko. Můžete nám je přiblížit? Podařilo se vám v tomto regionu objevit „skrytý poklad“?

Náš folklórní region se řadí mezi jeden z největších v Čechách a na Moravě. Jde o oblast, která není po folkloristické stránce tak známa jako např. Chodsko, Valašsko a Slovácko.

Hornatá krajina a drsné podnebí určovaly charakter života lidí v minulosti. Horácko bylo chudé na úrodu. Proto jsou jeho kroje krásné, ale skromné, plně podléhající funkčním hlediskům. Především v oblasti písní a tanců pak patří Horácko k nejbohatším a nejpestřejším etnografickým regionům. Na jeho tvorbu působily vlivy pramenící především z pohybu obyvatelstva jak české, tak i moravské strany.

Naše soubory jsou součást Bystřicka, což je malebná hornatá krajina s četnými památkami. I u nás na Rožínce máme kulturní památku – zámek, ke kterému se váže bohatá historie spojená s rožíneckým panstvím. V naší blízkosti ve Zlatkově se narodil František Štourač a z jeho kroniky víme, že se zlatkovští obyvatelé považovali za Horáky. Bylo to dáno tvrdými životními podmínkami, které odpovídají životu v horských oblastech (kruté zimy, silné větry a chudá půda, jež vyžadovaly stálou, úmornou práci).

Hudební a taneční repertoár tohoto území se přiklání k Jimramovsku a Poličsku. Je to mimo jiné i oblast tanců se střídavým taktem (mateníků, směsků, přes nohu atd.).

V různých variantách se zde tančí špacírka, řemeslnické tance, šotyška, písmeny, strašák, sedlák, hulán, husar, židovská, holubička. Z trojicových tanců je to hrách, zahradník, mysliveček. Objevují se tu i taneční hry, kolové tance a tance milostného rázu.

Bystřicko bylo lnářským krajem, proto se téměř v každé obci o masopustu tančilo „na len“ a při dotrhávání lnu pak na poli „tanec kolem věnečku“, který byl spojen i s jeho válením. Tyto tance byly spjaté se zvyky pro zajištění budoucí úrody lnu.

Bystřicko vždy patřilo k místům, které taktéž vynikalo lidovými muzikanty (p. Mareš z Pivonic, p. Bartoň z Víru, p. Veselý ze Zlatkova, p. Macháček z Lísku a p. Bervid z Domanína), kteří se podíleli na udržování tak velkého počtu písní a tanců.

Mezi velké muzikanty a šiřitele místních lidových písní a tanců náležel ředitel školy ve Věchnově, později v Bystřici, vedoucí pěveckých sborů, dirigent a skladatel p. Josef Kšica.

Při výzkumu lidových tanců pomáhal bystřický sběratel, písmák, kronikář a informátor p. Josef Pavelka.

Díky bohatému odkazu můžeme s těmito materiály pracovat a být na jejich obnovu pyšní. Jedním z nich je vítání dětí do života podle starých zvyků z Horácka. Dívky představují starší ženy, které dříve chodívaly po narození do domu, aby dítě přivítaly, matce donesly silnou lokšovou polívku, rosolku a napečené koláče. Samy si pak dítě prohlédly, poklebetily, obdarovaly ho (např. chlebem, aby nikdy nepoznalo nouzi a hlad) a popřály mu do života.

Dalším takovým naším skvostem je pásmo: Dotrhávání lnu. Pro naše soubory tento starý zvyk choreograficky zpracoval pan Miloslav Brtník a my se k němu vracíme vždy, když nám dívky dospějí do věku, že jeho podstatu pochopí a jsou schopné představovat ženy na lněném poli. Podle zvyku na něm nechaly zbytky úrody jen na malý rulíček, který z toho spletly, smotaly jej k zemi, tancovaly kolem něj a po rozloženém lnu prováděly skákání nebo válení. (Pozn. red.: Jak tento zvyk vypadal, se určitě podívejte na videu v odkaze zde: http://www.lidovakultura.cz/2018/03/22/d-27-hry-a-tance-pri-trhani-lnu-na-zapadnim-horacku/.  Autorka odpovědí je tou osobou, kterou při tlučení kozla zvedne dívka nad hlavu, a pak ji vozí na trakaři a schválně z něj shazuje.)

 

Jak vůbec s tradicemi pracujete? Na co navazujete? Pátráte i v archivech? 

Za všechny popsané tance a zvyky na Horácku vděčíme mnoha pracovitým lidem, kteří vydali svoji energii, aby se hledání v archivech a sbírání materiálů věnovali. Byla bych však velmi špatným Horákem, kdybych zde nevzpomněla dvě jména, která ovlivnila nejen mě, ale všechny, kteří se Horácku věnují. Těmi lidmi byli paní Zdeňka Jelínková a Míla Brtník. Jejich školení byla vždycky náročná, ale obdivuhodná.

V současné době se o nás stará Horácké folklórní sdružení, které vydává obnovené zápisy, jež už nejsou jinak dostupné. Vydávají DVD, nahrávky písní a tanců, organizují soutěže, školení a dokážou vždy poradit. Je to pro nás takový bezpečný přístav, ve kterém se rádi zastavíme.

Díky antikvariátům se člověk dostane ke knihám, které o Horácku vycházely a v nichž jsou krásně popsané zvyky. Takto jsem si nakoupila spoustu brožurek, knih a zpěvníků písní, z nichž mohu vycházet. O našem regionu jich je opravdu dost, a když k tomu přidám nové zpěvníky, které vznikly v posledních letech, mám pro práci s tradicemi podkladů dostatek.

Když chci vytvořit novou choreografii, tak přemýšlím, pro jakou skupinu dětí program dělám a na ni svoje nápady „napasuji“. Protože se nám děti střídají, tak využíváme i staré choreografie, které oprášíme a nacvičujeme znovu s jinými dětmi tak, abychom byli schopní mít v zásobě na každé roční období aspoň jedno nacvičené představení.

Pokud mám říct, na koho navazuji, tak je to především zakladatelka souboru paní Věra Palatická, díky níž jsem k zapomínanému Horácku přirostla. Právě ona nám dopřála „taneční školu“ Ing. Miloslava Brtníka, kterému vděčím za to, že ovládám horácké tance a jsem schopná zpracovávat materiál do podoby vystoupení. Dále bych mohla vyjmenovávat spoustu dalších současných učitelů, folkloristů, etnografů, muzikantů, s nimiž se setkávám a i oni přispívají k mému rozvoji a tím k rozvoji práce v souboru.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Pracujeme celoročně, vystoupení uskutečňujeme podle potřeby obcí a zájemců, kteří nás kontaktují. Pravidelně to bývá o Vánocích v Domově pro seniory na Mitrově, v kostele sv. Havla v Rožné, účastníme se Krajské přehlídky dětských souborů a soutěže Zpěváček. Každoročně v červenci zajišťujeme program na Veselém Kopci a pořádáme pro děti letní soustředění.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Většinu našich členů tvoří děti z 1.−9. třídy, ale jak nám postupně rostou a jejich zájem o práci neupadá, tak jsme nyní ve fázi, že sdružujeme děti, mládež i dospělé, kteří v souborech aktivně pracují. Všichni společně trávíme týden o prázdninách na soustředění, kde se propojují všechny generace a starší (v pozici instruktorů) připravují program pro mladší. Vzájemně se ovlivňují.

Díky každoročnímu vystoupení v domově pro seniory se nám daří opakovaně se setkávat s lidmi, kteří nás několik let rádi poslouchají a my jim přinášíme radost v podobě lidové písně. Zároveň tak sbližujeme děti s nejstarší generací.

 

Co vás na této činnosti těší a co vám ji naopak komplikuje?

Mám radost z toho, kolik dětí za celou dobu našimi národopisnými soubory prošlo. Na výročí 30 let činnosti v roce 2013 jsem to zhruba počítala a už tehdy to bylo přes tři sta. Raduji se z povedených vystoupení, ze spolupráce s ostatními vedoucími a s rodiči dětí.

Těší mě, že máme prostory na pravidelné zkoušky, že dokážeme zajišťovat obnovu krojového vybavení a veřejná vystoupení.

Komplikace přináší čas – někdy jsou to nevrácené kroje, někdy problém s nedostatkem muzikantů, občas někdo nepřijde na vystoupení, jindy nemáme dostatek krojů ve všech velikostech. Vždycky se nějaký problém objeví a musíme se s ním vyrovnat. Jsou těžší roky, které přinášejí více rozhodování, a jindy je veselo. Za tak dlouhou dobu by to ani jinak nešlo.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek GROŠ, z. s., a máme svoje stanovy i logo.

 

Kolik lidí spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti ze členství vyplývají?

Počet členů, kteří aktivně pracují, je deset a dále je stav ovlivněn tím, kolik dětí chodí do souborů. Člen spolku má povinnosti vyplývající ze stanov dostupných na našich webových stránkách – především se podílet na činnosti, chránit majetek (to je hlavně naše krojové vybavení). Všichni členové spolku v něm pracují ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. V současné době jsou to lidé, kteří v souborech vyrostli. Nejdříve jsme byli dětmi, postupně jsme se proměnili v tanečníky, teď stárneme a stali jsme se vedoucími. Má to velkou výhodu, neboť se nám dobře počítá, kolik let už na Rožínce existujeme.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podporu naší obce i obcí okolních máme velkou. Zatím jsem se na žádném jednání nesetkala s překážkami. Je to pro nás pomoc především finanční, ale ceníme si i vstřícného jednání v případě nějakého problému.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Kromě obcí spolupracujeme se Základní a Mateřskou školou v Dolní Rožínce, která nám poskytuje prostory pro zkoušky, půjčuje některé vybavení, podporuje naše vedoucí a pomáhá se zajištěním dozoru na velkých vystoupeních.

Výdaje hradíme z dotací obcí Dolní Rožínka, Rožná, Bukov a Blažkov. Hlavní finanční obnos jde z Rožínky, ale i ostatní obce jsou k nám štědré. Další výdaje (např. dopravu) proplatí ten, kdo si nás pozve na vystoupení.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Nevím, zda mám přemýšlet o úspěších za dobu, když jsem ještě byla dítětem – to by pak byla účast na folklórním festivalu ve Strážnici a natáčení videotéky horáckých tanců, kterého jsme se účastnili.

Pokud bych měla myslet na úspěchy souborů celkově, tak k dalším největším patří vystoupení na mezinárodním festivalu v Liptále, v Brně, opakovaná účast v celostátních kolech soutěže Zpěváček ve Velkých Losinách, účast v celostátním kole přehlídky dětských folklórních souborů a setkání se soubory středního Německa-Hesenska. Členové souborů spolupracovali i s Bystřickou kapelou při natáčení pořadu České televize Ta naša kapela a také jednom díle pořadu Naše tradice.

Jak už bylo řečeno výše, jsem velmi ráda, že se podařilo udržet tradici vítání občánků v obřadní síni v Dolní Rožínce, jež vzniklo podle starých zvyků na základě materiálů převzatých z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě.

 

Jak motivujete děti?

Pokud chtějí, tak se k nám přihlásí. Některé zapíší rodiče, protože oni v souboru také vyrostli. No a my se pak snažíme společně prožívat souborový život. Nevím, jestli „ta naše děcka“ musíme nějak zvlášť motivovat. Oni chodí, protože chtějí. Hrajeme s nimi hry jejich předků, seznamujeme je s písničkami, tvoříme pásma pro vystoupení, jezdíme na týdenní soustředění. Vystupujeme v jejich dědinách třeba pro hasiče nebo babičky, takže je vždycky doma pochválí… A když nechtějí, tak skončí a odejdou.

 

Pracujete s dětmi a vystupujete často venku, což může přinášet řadu složitých, ale i veselých situací. Můžete na nějakou takovou zavzpomínat?

Těch by bylo. Oni ty situace vždycky vypadají složitě, ale po čase se jim v souboru smějeme. Je pravda, že jsou to někdy infarktové stavy především pro mě, ale když uplyne čas a přemění se na vzpomínky, děcka začnou prohlížet fotky a vzpomínají. Pak se společně smějeme především situacím, kdy jsme museli něco zachraňovat a improvizovat.  Bylo by to na dlouhé vyprávění…

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Situace zkomplikovala především naše týdenní letní soustředění, které jsem musela odvolat. Byla zrušena všechna naše vystoupení a nekonaly se zkoušky. Zatím nevím, co by pro nás mohlo vzniknout dobrého. Snad jen jsem měla víc času na ušití nových spodnic, košil a vesty. To jediné bych mohla považovat za dobré – jinak se pro nás činnost zastavila.

 

Slovo na závěr…

Všechny akce, vystoupení, nácviky, zajištění programu, prostě vše, co děláme, by se nikdy neuskutečnilo, kdyby v našem spolku nebyli lidé, kteří nám pomáhali, pomáhají a pomáhat budou. V každé etapě naší historie to byli především vedoucí souborů, ale také nadšenci, kteří nás podporují, rádi něco podrží, přinesou, odnesou. Těch si velmi vážím.

 

Web: gros.zsdr.cz

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Menšiny a cizinci
Články a komentáře
15.09.2021

ČR: Déčko vstupuje do devátého roku své existence. V nových zábavně-vzdělávacích pořadech se zaměří na rozvoj kompetencí, které jsou pro současné děti stěžejní, na finanční a digitální gramotnost, občanskou výchovu, kreativitu nebo zdravý životní styl. Poprvé také divákům představí výsledek mnohaleté, náročné práce, a to úvodní a původně černo-bílou sérii třinácti Pohádek z mechu a kapradí v barvě. Premiéru bude také mít nový večerníček Kdopak by se čerta bál, kterému hlas propůjčil Ivan Trojan. Novinky nabídnou i oblíbené weby Déčko.cz a ČT edu.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní, Vzdělávání
Co se děje
03.09.2021

PRAHA: Mezinárodní škola s renesančním přístupem ke studentům, ale i k prostoru. To je nová škola s názvem Leonardo da Vinci Academy. „Učení bez hranic a podmínek podpoří týmovou spolupráci, ale i individualizovaný přístup a práci na projektech studentů,” říká Věra Komárová, spolumajitelka společnosti Dermacol. Původně vystudovaná pedagožka a také maminka tří dcer stojí za založením školy.

Hl. m. Praha
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Vzdělávání
Co se děje
03.09.2021

ČR: První den v měsíci září bude letos pro žáky mateřských, základních a středních škol znamenat nejen návrat do školních lavic, ale také start tradiční a oblíbené vzdělávací soutěže EkoEDA. Žáci si tak připomenou, že třídění odpadních elektrozařízení, přenosných baterií a akumulátorů je velmi důležité pro životní prostředí, a navíc mohou díky soutěži vyhrát hodnotné ceny. Školy zapojené v projektu Zelená škola letos také dostanou k dispozici zbrusu nový vzdělávací program Odpad není k zahození!

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Vzdělávání
Co se děje
01.09.2021