Rozhovor s Marií Kinsky o festivalu současného pohybového umění KoresponDance

Festival KoresponDance letos připomíná výročí dvou významných architektů, Karla Pragera a Jana Blažeje Santiniho. Proč jste se rozhodli oslavit právě tyto osobnosti a zvolili jste téma Architektura a krajina?

KoresponDance je festival pohybového umění. Tanec a nový cirkus mají mnoho společného s architekturou, protože tyto různé umělecké disciplíny se řídí stejnými fyzikálními pravidly. Jsou spojeny s gravitací a potřebou se od ní osvobodit: skoky, visy nebo velkými otvory v opěrných zdech a riskantními výškami. Symboly spojené s tělem se používají i v architektuře: například půdorys kostela kopíruje lidské tělo v horizontální poloze atd. Prostředí nebo krajina jsou pro obě důležitým kontextem a mění vztah návštěvníka k budově nebo představení. KoresponDance se o tato témata vždy zajímal, a proto je to outdoorový festival, který svá představení přizpůsobuje místům, kde jsou prezentována veřejnosti.

Letošní významnou událostí pro obyvatele Žďáru jsou oslavy třístého výročí narození Santiniho, stavebního umělce, který ve městě zanechal velkolepé architektonické stopy a na kterého jsou místní lidé právem hrdí. Celý program ve Žďáru je zaměřen na interpretaci architektova díla prostřednictvím speciálních pořadů přizpůsobených místu konání a tématu. V Praze jsme hledali protipól k Santiniho dílu, abychom zdůraznili různé způsoby myšlení, a vybrali jsme architekta Pragera, který také slaví významné výročí: 100 let od svého narození. Proto se pragerovská část festivalu konala v CAMPu, v budově zvané CUBE. Santini pracuje s křivkami, s harmonií, vytváří zvláštní styl, který odpovídá místu a ovlivňuje prostředí. Pragerův vztah k budově je vztahem sochaře navrhujícího objemy s ortogonálními rovinami. Klademe si také otázku místa bez architekta, centrálního místa města Žďár, a způsobu, jakým zde žijí jeho obyvatelé. Právě všechny tyto myšlenky, koncepty a citlivosti nás vedly k sestavení programu KoresponDance 2023 pro Prahu a pro Žďár.

Jak se architektura a jména jubilantů konkrétně promítnou do pohybových žánrů a do programu?

Identifikovali jsme nejdůležitější otázky, které si tito architekti kladou, a hledali jsme pořady, které mohou klást otázky stejné.

Symbol čísel pro žonglérskou společnost Tall Tales, práce na spojitosti a křivkách s představením Yin Zéro, kde dva současní vířiví dervišové nechávají své žonglérské míčky nepřetržitě kroužit na svých tělech. Rezonance, představení vytvořené speciálně pro kapli Zelené hory ve spolupráci s francouzskou společností Fetes Galantes a českým orchestrem Collegium 1704, nebo velkolepé Requiem – Veselá smrt francouzské umělkyně Beatrice Massin, uváděné na úpatí kopce u rozkošného malého hřbitova, který se v 18. století nikdy nepoužíval. Mimořádné a meditativní dílo Elišky Brtnické o gravitaci s názvem Thin Skin... Toto téma je příliš bohaté na to, aby se dalo obsáhnout v rámci jediného festivalu.

V čem byl odlišný pražský festival od hlavní části ve Žďáru?

Program v Praze byl složen z nového cirkusu a street dance a probíhal jeden den: workshop, čtyři představení a moderované diskuse mezi diváky a umělci, zatímco program ve Žďáru trvá čtyři dny. Kromě současného tance zahrnuje program i novou site-specific tvorbu a práci s místními obyvateli, kteří se účastní několika představení. Součástí programu je také velké množství workshopů pro veřejnost i odborníky a filmový program vzniklý ve spolupráci s dalšími dvěma mezinárodními festivaly.

Praha i Žďár nad Sázavou však mají společné téma, a tak vždy zařadíme nějaký program uvedený v Praze i ve Žďáru. Letos je to Yin Zéro od souboru Compagnie Monad.

Jaký je váš favoritní bod v programu, na který se obzvláště těšíte?

To je těžká otázka, miluji totiž každé z představení, které jsme s manažerem Casperem de Vriesem vybrali. Jsem ale zvědavá na výsledky dvou připravovaných představení: Rezonance v kapli na Zelené hoře a Ferst Dadler kráčí, kde se sejde asi padesát Žďáráků, kteří nám předvedou své vidění Santiniho v tanci a písni.

Festival je mimo jiné známý tím, že pracuje se sociálními skupinami a vytváří pro ně speciální projekty. Které komunity to letos budou a jakým konkrétním způsobem je zapojíte?

Letos jsme se rozhodli vytvořit pouze jeden velký projekt s místními obyvateli a proměnit jej v moment mezigeneračního setkání několika existujících skupin. Teenageři ze ZUŠ, ženy nad 65 let, učitelé tance, studenti konzervatoře a další tak budou společně tvořit a sdílet s diváky svou vizi Santiniho. Jako každý rok požádáme školáky, aby vystoupili s představením, které připravili během roku s profesionálními choreografy na školní témata, a tým letního tábora festival zahájí. I letos se na festivalovém jevišti představí více než 130 místních obyvatel spolu s umělci z celého světa. Jako vždy festival kromě příslušných workshopů nerozděluje diváky a nabízí jednotný program pro všechny věkové kategorie.

To dokáže tančit opravdu každý?

Od okamžiku, kdy víte, jak se pohybovat, od okamžiku, kdy si uvědomujete, co děláte, když se pohybujete, jste schopni tančit. Jen do toho musíte vložit svou poezii a představivost! Radost z tance přetrvává, pokud nebyla v raném věku potírána úvahami typu: „Co to děláš? Chovej se slušně!“ nebo „Vypadáš ošklivě!“, případně „Ty opravdu nemáš smysl pro rytmus!“. Stačí se podívat na úspěch našich dam nad 65 let ve Žďáru a v Praze… promlouvají k srdcím svých diváků! Každý bez výjimky má svým tělem co říct, dokonce i lidé s postižením, kteří mohou mít nesmírně inspirativní citlivost nebo způsob pohybu. Jediný rozdíl je v tom, že víte, komu děláte radost: Svým přátelům? Neznámým divákům? Otázkou je znát své schopnosti, uspět ve svém umění: amatér bude jednou vynikající a podruhé ne. Profesionál si bude držet svou úroveň s ambicemi pro publikum.

Jaký je vztah veřejnosti k současnému tanci, pohybovému umění a novému cirkusu obecně? Proměnil se tento postoj v letech?

Vždy existuje strach ze současného umění, strach z jeho nepochopení. Současné umění však chce ke svým divákům promlouvat prostřednictvím jejich citlivosti, představivosti a zkušeností. Ti, kteří jsou otevřeni svým pocitům, pak pochopí! Tanec také naráží na základní morální bariéru. Vždycky je tu ta podivná myšlenka, která číhá na špinavé straně těla… Dejme mu prostor, aby mohlo mluvit o všem! Tělo říká mnoho a především odhaluje vnitřní krásy, které nelze vyjádřit slovy!

Na zámku ve Žďáru aktuálně budujete Kreativní centrum Vysočina, na něž jste na jaře získali dotaci z Národního plánu obnovy. Jaké zde máte plány a komu by mělo centrum sloužit?

Jsme rádi, že na konci roku 2025 otevřeme kulturní Kreativní centrum Zámek Žďár na Vysočině. Má být tvůrčím centrem především pro performery a pohybové umělce, ale také jim umožní spolupráci s profesionály z kreativního průmyslu (architektura, film, muzejnictví atd.) a s odborníky: výzkumníky, vědci, pokročilými pedagogy, ale i průmyslníky, kteří se potřebují přeorientovat na svou tvorbu. Centrum je určeno profesionálům z Vysočiny a umělcům z celého světa. Bude mít k dispozici více než 2 400 m², z toho 800 m² se sedmimetrovými stropy pro cirkusové umělce! Jako rozšíření toho, co už děláme ve Žďáru nad Sázavou, zde budou pracovat umělci na rezidenčních pobytech a my budeme podporovat spíše jejich výzkum než výsledky. Jedná se o momenty v kariéře, kdy je třeba vždy ukázat výsledek, aniž by byl čas na přeorientování a riskování. Centrum přivítá veřejnost, která bude mít možnost se s umělci setkat a pracovat s nimi. Plánuje se také programová nabídka. Tato zcela flexibilní budova bude schopna umístit dvě scény, jednu pro 180 a druhou pro 500 diváků.

Více informací o programu a festivalových pasech na www.korespondance.cz.