Proč potřebujeme Rogera Scrutona? S Alexandrem Tomským nad knihou Kacířova zpověď

Co spojuje eseje v tomto knižním výboru? A jsou tu přítomna všechna Scrutonova velká témata?

Jednotícím prvkem je pochopitelně sám autor, texty prolíná filosofův pohled na svět. V podstatě zahrnují jeho celoživotní zájmy, o nichž napsal mnoho desítek akademických knih, a zde je předkládá ve zkrácené, hutnější podobě. Dotýkají se tří ze čtyř hlavních pilířů filosofie – estetiky, politiky a etiky, metafyzikou se přímo nezabývá, ale nachází se v pozadí, vyhnout se jí nelze. Scruton vysvětluje především ty aspekty lidského života a civilizace, jež se staly kontroverzní, kde se současný svět mýlí – význam krásy v architektuře a urbanismu, vztah estetiky a lásky k domovu jako základu ekologie, postoj k přírodě a zvířatům, smysl a význam národního státu, podstatu západní civilizace rozvíjí v porovnání s islámem – čili mluví o umění vládnout a také o přátelství a lásce.  Scrutonova polemika není nikdy samoúčelná, neuvádí pouze důvody, proč je něco špatně, říká podívejte se, jak by to mělo vypadat.

Roger Scruton se považoval za „muže slova“. Je znát, že se kromě filosofických textů věnoval také publicistice a dokonce i beletrii? Dokázal i složité téma jasně a srozumitelně přiblížit čtenáři? A je pro vás slastí či strastí překládat tohoto autora?

Ve filosofii, která nedává tak velký prostor originalitě jako slovesné umění, velice záleží na logické, výstižné a přesné formulaci. Roger se učil formulovat celý život, jeho postřehy jsou často překvapivé a někdy i originální. On dobře věděl, že staré pravdy je nutno vyjádřit nově a neotřele, aniž by ovšem formulace zatemnila původní význam. Tak například: „Láska ve své ušlechtilé podobě přichází jako dar svobodně nabízený druhému s nabídkou podpory. Nesobeckou lásku obvykle zrazuje její objekt, je-li nehodný ji přijmout a neschopný ji opětovat. Je to velké lidské trápení, ukládá na člověka daň, a ten musí nevyřčenému požadavku dostát a zasloužit si důvěru milujícího. Láska je morální výzva k vlastnímu zdokonalování.”

Dobrý překlad je nesnadný, musí se odpoutat od závislosti na originálu, nesmí být doslovný ani podléhat anglickému slovosledu a návykům (floskulím) cizího jazykového stylu, musí, co nejlépe vyjádřit autorův záměr v novém šatě.

Publicistika mívá jepičí život a ani Scruton nebyl výjimkou, kupodivu ale napsal jednu výbornou novelu, která se odehrává u nás (Zápisky z podzemí). Jeho cesty za českými disidenty na něj silně zapůsobily. Cherchez la femme!

Roger Scruton dvacet let přednášel estetiku – i proto vyzdvihuje koncepci krásy? Potřebujeme filosofa Scrutona, aby nám ukazoval způsob, jak „opětovně spojit krásu s morálním řádem”?

Výtvarné umění propadlo kultu ošklivosti, hledání krásy prohlásilo za kýč, zatratilo figuru v sochařství, podlehlo funkcionalismu (brutalismu) v architektuře. Rušíme tradiční města s ulicemi, obchody a hospodami a stavíme ohavná nelidská sídliště, byť už ne tak hrůzná jako dříve. Filosof celým svým dílem zápasil za to, co Edmund Husserl nazýval výstižně „lebenswelt”, svět šitý na míru člověka, jako příjemné místo k životu, jak nám názorně předvádějí středověká města. Úsilí o lidský svět má svou estetickou stránku, protože pravda, dobro a krása se prolínají, tvoří jednotu. Ano, v náboženském prožitku dochází někdy „k překonání rozporu mezi estetickým a etickým, v setkání s posvátným splývá prožitek krásy a mravního řádu”. Scruton si uvědomoval, že je současný svět odkouzlený, a hledal způsob, jak vyjádřit lidskou touhu po dobru a posvátno zachránit před úpadkem náboženství.

Velkou míru rozhořčení Roger Scruton – hlasatel neoblíbených pravd – svého času vyvolal svými sloupky do Timesů. Potvrdil a prověřil čas, že stál na správné straně? Například, když v roce 1984 varoval před expanzivní politikou Sovětského svazu?

Antikomunisté byli mezi intelektuály a vzdělanci v Británii 70. a 80. let v naprosté menšině, svým způsobem to byli disidenti, a filosofova ostrá kritika marxistických myslitelů, většinou kontinentálních – Foucault, Sartre, Gramsci, Lukács a dalších – způsobila rozhořčení a posměch, a to zejména mezi akademiky, a tak mu nakonec zničila univerzitní kariéru. Scruton stál v té studené válce na straně válečné moci Západu proti zbabělým mírotvorcům, kteří se chtěli z komunisty za každou cenu dohodnout, a jak dnes už víme, americký prezident Reagan sověty „uzbrojil”. Timesy v celé své historii ještě nikdy nedostávaly tolik kritických ohlasů na svého sloupkaře, přestože psal Roger i o víně a záležitostech všedních dnů. Po pár letech skončil. Dnešní progresivismus je mnohem šílenější, než byla sociálně-demokratická levice tenkrát, tehdejší hlasatelé rovnostářského světa ještě neútočili na lidskou přirozenost, nenapadlo je popírat danou odlišnost muže a ženy, dvou stránek téhož lidství, a vysvětlovat západní dějiny rasismem.

Do výboru esejí autor zařadil také „kacířskou“ úvahu o včasné smrti. Jsou filosofové, kteří tvrdí, že přemýšlení o smrti nikam nevede. Scruton byl ovšem jiného názoru. Máte už svůj věk – jak s ním souzníte v této otázce? Souhlasíte s tím, že život vyžaduje mírné chátrání?

Samozřejmě velice s ním souzním, ale smrt mě fascinovala už od mládí. Pamatuji se na Holanův verš: „Jen pro toho, kdo se smířil se smrtí, je všechno pod sluncem nové.”  Scruton se ale zabývá problémem současného lékařství, jež umožňuje některým lidem, aby přežili svou smrt. A to považuje za nešťastné, protože člověk je vtělená osoba, tělo bez ducha na světě jen překáží. Ztratí-li vůli, touhu, záměry a vztah k lidem, jako by už nežil, … „hodnota života nespočívá v jeho délce, nýbrž v jeho hloubce”, a proto nemáme v pozdním věku úzkostlivě dbát o své zdraví na úkor aktivit a v rozumné míře i nezdravých radovánek života. On vůbec kritizoval dnešní přehnanou péči o zdraví a bezpečnost, považoval to za známku upadající civilizace.

Roger Scruton nedokázal žít bez tvůrčí činnosti. Je ohromující, jakou šíři vzdělání a zájmu o svět obsáhl. Kromě psaní beletrie, hrál na klavír a také komponoval. Osobní zkušenost ze znalosti hudební tvorby dokázal vtělit i do filosofické eseje Hoře z nenávratné ztráty. Jeho úvahy nad Metamorfózami Richarda Strausse jsou strhující. Bez přímé zkušenosti s hudbou by něco takového sotva dokázal napsat…

Stejně jako G. K. Chesterton se i Scruton zabýval čapkovsky řečeno „pěti švestkami obyčejného lidského života”. Patří mezi ně instinktivní patriotismus – láska k domovu. Filosof Scruton tvrdí, že je to jedna z nejsilnějších motivací, která člověka vede ke starosti a péči o svět kolem nás i o jeho soudržnost. Musí být člověk svým založením konzervativní, aby se s touto pravdou ztotožnil?

Nepochybně! Kdo měl šťastné dětství, to dobře ví. Musíme stále bránit domov před jeho nepřáteli, kteří podléhají oikofobii, jak jejich nenávist k domovu a touhu po utopii nazval filosof, musíme z našeho právoplatného dědictví vybírat to nejlepší, co je třeba chránit a rozvíjet, abychom to předali svým dětem.

Jak si vždy znovu ve vzpomínkách vybavíte tohoto britského filosofa?

Jako poněkud stydlivého, nesmírně laskavého člověka.

O přátelství a spolupráci s Rogerem Scrutonem Alexander Tomský hovoří také v knize autobiografických hovorů Věčná vzpoura v srdci konzervativce (Lenka Jaklová, nakl. LEDA, 2021).

Jak to vlastně tenkrát všechno začalo?

Roger se na mne obrátil s žádostí o spolupráci v roce 1981, když jsem založil exilový časopis a nakladatelství Rozmluvy. Právě se chystal vydávat časopis konzervativní orientace The Salisbury Review a s mnoha kolegy profesory dal dohromady nadaci Jan Hus Educational Foundation na podporu intelektuálních disidentů ve střední Evropě. K nevoli britských úřadů akademici přednášeli v Československu, Polsku a Maďarsku na mnoha tzv. podzemních univerzitách, pašovali k nám české i anglické knihy politické filosofie a mně přiváželi k vydání samizdatové rukopisy. Díky nim jsem vydal rozpravu o Voegelinovi (Voegelin@Patočka), kterého jsem tehdy ještě neznal. Vůbec jsem tenkrát netušil, jak významným filosofem se jednou Scruton stane, zejména pokud jde o obhajobu lidské přirozenosti, patriotismu a konzervativní koncepce společnosti i demokracie. Jeho knihy měly později naprosto mimořádný vliv nejen na mne, ale i na české politické myšlení.

Skupina jeho obdivovatelů, tehdejších brněnských studentů, k nimž mimo jiné patřili František Mikš, Petr Fiala a Jiří Hanuš, je dodnes vedle Občanského institutu Romana Jocha a Matyáše Zrna jádrem politického konzervatismu u nás. Pod vedením neúnavného Mikše vznikaly v Brně po listopadu 1989 časopisy jako Střední Evropa, Proglas, Revue Politika, dnes Kontexty. Jaké bylo mé překvapení, když po mém návratu, někdy začátkem roku 1990, kdosi volal z redakce právě založeného časopisu Proglas, že mají zájem přetisknout všechny statě konzervativních filosofů z mých londýnských Rozmluv. A co teprve Mikšova nakladatelská činnost v různých edicích, počínaje Centrem pro studium demokratické kultury (CDK)! Odhaduji, že za těch třicet let od převratu nejméně polovina konzervativní politologie vydané u nás, zejména anglosaských, ale i francouzských a polských myslitelů, vyšla v Brně jeho zásluhou. Časopis Kontexty svým zaměřením zcela odpovídá koncepci londýnských Rozmluv, s výjimkou statí o výtvarném umění. Mikš jako estetik a velký znalec moderního malířství mu věnuje značnou pozornost, zejména jeho konzervativnější větvi. Napsal několik knih o malířství, kde tak jako Scruton analyzuje bludnou cestu výtvarného umění k avantgardismu a dnešní vyprázdněnosti. Bez Scrutonova inspiračního vlivu by český konzervatismus jen živořil.

Proč si britští akademici komplikovali život a trmáceli se do tehdejšího Československa?

Některé fascinovala zkušenost s totalitním režimem a úsilí státu převychovat společnost a přáli si ji osobně poznat, jiní cítili solidaritu s lidmi, kteří touží po filosofii. Už tenkrát si tito konzervativci uvědomili, že něco z utopie marxismu-leninismu v západní Evropě hned tak nezmizí, a chtěli středoevropské svědectví využít. Samozřejmě, že v osmdesátých letech režim u nás už neměl totalitní energii, byl pouze udržovací a těžil ze systému, jenž vytvořili jeho zakladatelé v padesátých letech. Britská vláda se na výlety akademiků nedívala s pochopením, ale nemohla nic dělat.  

Rogeru Scrutnovi jste v roce 2020 věnoval nekrolog. Mimo jiné v něm uvádíte, že „nikdo se v obraně západní civilizace, jež se před naším zrakem hroutí, za posledních padesát let nevyjádřil lépe a inteligentněji“.

Ano, a to jsem na London School of Economics měl to štěstí, že jsem ještě zažil konzervativní myslitele jako byl Keneth Minogue nebo Michael Okeshott, dnes už by přednášet také nemohli. Oni ale ještě nezaznamenali nástup dnešních progresivistů jako o generaci mladší Roger.Ti počali ovládat humanitní obory v Británii a v Americe teprve koncem osmdesátých let a Scruton patřil k prvním konzervativcům, jež levice vyhnala z univerzit. Po založení konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review levicoví studenti na londýnské Birkbeck College, kde vyučoval estetiku a architekturu, proti němu pořádali demonstrace a zničili mu kariéru. Stal se symbolem anglického konzervatismu a progresivisté usilovali o jeho vyloučení z veřejného prostoru. Naštěstí existují svobodní nakladatelé a Scruton se vrhl na psaní, každý rok vydal knihu.

S noblesou jemu vlastní dokázal za všech okolností najít pravdivé jádro v názorech svých oponentů. Konzervativní pozici pokládal z principu za neideologickou (vytvořily ji dějiny a odpor vůči utopii), a pokud je to možné, zaujímá pomyslný střet mezi dvěma extrémy. V jeho vrcholném díle z roku 2014 How to be a Conservative (česky Jak být konzervativec, CDK) nám už samotné názvy kapitol ukazují, jak hledat pravdu padni komu padni – pravda nacionalismu, pravda ekologie, pravda socialismu, pravda kapitalismu, pravda multikulturalismu, pravda liberalismu, pravda konzervatismu –, a netřeba ani dodávat, že s žádnou z těchto ideologií v jejich celku nesouhlasil. 

Jeho politickou antropologii snad nejlépe vystihují tato slova: “Stát by měl být menší, než prosazují socialisté, a větší, než si přejí klasičtí liberálové. Vláda má zjevný účel zajistit vnitřní smír a vnější ochranu. Společnost, má-li zůstat soudržná, musí být národní a občané vzájemně sobě oddaní, a to není možné bez solidární sociální pomoci. Zároveň by ale stát neměl být univerzálním dobrodincem a regulátorem společnosti, jak by si přáli rovnostáři, protože hodnoty a loajalita vůči státu vzniká v autonomních rodinách a skupinách zezdola a nikoli nařízením státu seshora. Stát může do jisté míry rozdělovat bohatství, ale opatrně a úměrně ke společenskému souhlasu těch, co jej vytvářejí, protože na něj mají právo.“

A jaký byl jako člověk? 

Laskavý, vyrovnaný, poněkud introvertní, během diskuse nikdy nezvýšil hlas, natož, aby se rozčilil. K protivníkovi vždy přistupoval s ohledem a porozuměním, prostě anglický gentleman par excellence, jací se už možná nevyskytují. Měl ohromnou psychickou výdrž a morální odvahu postavit se proti proudu převažujícího liberálního mínění a nadlidskou pracovitost i neuvěřitelné renesanční vědomosti. Vydal šedesát knih a zdaleka ne všechny ze svého oboru politické filosofie, estetiky a kulturologie. Napsal velkou publikaci o ekologii, objemný slovník filosofických pojmů, knihu o víně, o lidském soužití se zvířaty, o hudbě Richarda Wagnera, zdrcující kritiku Evropské unie a také pár novel. Ta nejzdařilejší se odehrává v Československu, kam opakovaně přijížděl až do roku 1985, kdy jej vypověděli. Už v roce 1990 byl zpátky, aby pomáhal mladé demokracii.

Podporoval brexit, nebyl ale žádný izolacionista. Jako každý vzdělaný člověk miloval kulturu evropské civilizace, uměl francouzsky, německy a také poměrně slušně česky, pro Čechy měl slabost v srdci. Obdivoval český humor a skepsi (napsal knihu o důležitosti politického pesimismu), připadal si tu tak trochu jako doma. Českou hymnu považoval za jednu z nejkrásnějších.

Řekli o Rogeru Scrutonovi:

Petr Fiala

„Roger Scruton nám předával svou víru ve vzdělání, úctu, poznávání, obdiv ke kultuře, respekt k institucím, péči o skutečné hodnoty a lásku k člověku. Nepřestanu být vděčný za to, že jsem ho mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.“

Petr Pithart

"Mně samotnému Scrutonův bohatý jazyk, obrazotvornost, jeho přirozená, věrohodná zakotvenost v běžných situacích všedního dne pomohly objevit cosi ve mně dávno usazeného, ale zatím němého. Spíše postoje, konzervatismus jako temperament než jako politický program.“

Mark Dooley

„Scruton své ideály vždy zhmotňoval do konkrétních činů, ať už to byla pomoc československým diseidentům nebo odchod z akademické sféry k hospodaření a psaní. Celý jeho život skýtal svědectví o tom, v co věřil a za co tak rezolutně bojoval.“