ČR: Před patnácti lety, 3. dubna 2008 nad ránem, „tiše odešel“ sochař, malíř, spisovatel a pedagog Vladimír Preclík. Vzpomínka na něho v srdcích těch, kteří se s ním dostali do umělecké i lidské blízkosti, přetrvává.
Když mě Vladimír Preclík jednoho podzimního dne roku 2003 pozval na návštěvu mezi sochy na vrch sv. Gotharda v Hořicích, netušila jsem, že v tamní galerii pod širým nebem, kde jsou k vidění sochařské objekty z dnes už slavného mezinárodního sympozia, jsou také díla jeho žáků – Daniela Klose a Jiřího Marka. Oba jsem poznala osobně až o pár let později, v době, kdy jsme spolu s Vladimírem Preclíkem připravovali novodobou křížovou cestu na Kuksu.
Ale zpět k tomu podzimnímu odpoledni. Už ani nevím proč, najednou ze mne vypadla otázka: „Proč vlastně nemáte děti?“ Snad se mi zdálo nespravedlivé, že člověk tak tvořivý, obdařený úžasnou trpělivostí a pedagogickými vlohami, nemá, komu by předal svůj talent. Moje zvědavost ho nezaskočila. Neurazil se, právě naopak. Vyprávěl o existenčních strastech začínajícího sochaře, o posedlosti uměním, o chorobách, které jen tak tak přežil, a také o čase. O čase, který prošel kolem něj a jeho ženy, sochařky Zdeny Fibichové, tak rychle, že už ho nešlo vrátit. Pak se na chvíli odmlčel a dodal: „Ale já přece děti mám! Jsou to moje sochy!“
Kdo z umělců by si v koutku duše nepřál, aby jej dílo přežilo? Jenže… byla to skutečně vyčerpávající odpověď? Každý student, který prošel jeho ateliérem, byl jeho osobností zasažen. Stejně jako kdysi Vladimíra Preclíka šťastně ovlivnil Josef Wagner, profesor na pražské UMPRUM, tak se i on trvale zapsal do paměti svých žáků.
Byl přísný i laskavý, náročný v profesi, ale i s citem a pochopením pro jejich životní trable. Těšil ho upřímný zájem mladých lidí a na jejich dychtivé otázky reagoval svou typickou větou: „Hned vysvětlím…“ Vladimír Preclík měl všechny vlastnosti dobrého pedagoga – i dobrého otce. Zapaloval, budil důvěru i respekt. Nechyběla mu moudrost venkovského filozofa, ani skepse náročného intelektuála. I proto ho studenti milovali.
Pravdivost těchto slov potvrdil mimo jiné soubor plastik „Památník Vladimíru Preclíkovi“, který v roce 2009 během 8. ročníku Mezinárodního sochařského sympozia Hany Wichterlové v Prostějově z úcty ke svému profesorovi vytvořili jeho studenti, mezi nimi také akad. sochař Jiří Marek:
“Jeho mimořádnost spočívala i v tom, že respektoval individuálnost každého z nás, což je zřejmé i z výsledku sympozia. Vzniklé sochy jeho žáků jsou hodně rozdílné, protože každý z nás šel a jde svou cestou. ´Precla´ tomu říkal barva talentu a nesnažil se z nás udělat ´malé Preclíky´, což není zcela obvyklé. My jsme s ním na škole prožili šest let, většina z nás mnohem víc, ať již dříve, či později. Věřím, že v každém z nás se nějak podepsal a prostějovské sympozium bylo mimořádnou příležitostí setkat se po dlouhé době se spolužáky a opět (jako ve škole) pracovat společně.“
Říká se, že existuje dvojí nesmrtelnost. Ta jedna, obsažená v samotném díle umělce, ta druhá – a možná stejně podstatná – v srdcích těch, které dotyčný ovlivnil a kteří ho milovali. Je-li tomu tak, pak byly Vladimíru Preclíkovi dopřány obě.
Lenka Jaklová (autorka knižního rozhovoru s Vladimírem Preclíkem „Sochařům se netleská“, Gallery 2006)
ČR: Opatření proti šíření pandemie covid-19 dopadla nejvíce na tradiční kulturu, zejména pak na scénické umění a kulturní dědictví. Během let 2020 a 2021 se jejich výsledek hospodaření očištěný o dotace propadl o více než 3,7 miliardy korun v porovnání s rokem 2019. Návštěvnost kulturních zařízení v roce 2021 ve srovnání s rokem 2019 klesla o více než polovinu, meziročně však stoupla o téměř šest procent.
KUNŠTÁT: MĚSTO KUNŠTÁT a SPOLEK PŘÁTEL UMĚNÍ MĚSTA KUNŠTÁT vyhlašují 51. ročník Literární soutěže Františka Halase. Vřelý vztah básníka Františka Halase k mladším autorům je obecně známým faktem. Tuto část Halasova odkazu již více než pět desetiletí připomíná i literární soutěž nesoucí básníkovo jméno. Cílem této tradiční akce je podchytit mladé literární talenty, umožnit jejich vzájemnou konfrontaci a publikovat a propagovat kvalitní básnickou tvorbu. Uzávěrka zasílání příspěvků: 15. července 2023.
ČR: Vladimír Mišík sice už pověsil koncertování na hřebík, ale i tak se toho okolo něj a jeho jménem děje stále víc než dost. Kromě Anděly ověnčené nové studiové tvorby se můžeme průběžně těšit také z reedic Mišíkových starších, často dlouho nedostupných alb. Aktuálně v podobě kompilace, která se ne nadarmo honosí přízviskem ikonická! Dvojalbum Špejchar 1969–1991 I–II, jež letos slaví třicet let od prvního vydání, se na pětadvaceti písních ohlíží za první částí Mišíkovy velmi úspěšně kariéry rockového písničkáře a asi netřeba zdůrazňovat, že je vskutku za čím se ohlížet. Nyní navíc s novým masterem z původních pásů a se skvělou variací na originální grafiku z dílny Karla Halouna a Luďka Kubíka na 2LP, 2CD i digitálně. Podívejte se na videoteaser: https://youtu.be/69WxTAC4FFQ
ČR: Soutěž Muzeum roku probíhá od 25. května 2023 v nové podobě na portále Kudyznudy.cz. Soutěž Muzeum roku se zaměřuje na hodnocení návštěvníků. Vyhlašována je jako součást mediální kampaně Národní soutěže muzeí Gloria musaealis ve spolupráci s Českou centrálou cestovního ruchu – agenturou CzechTourism. Jejím cílem je propagovat obor muzejnictví i činnost jednotlivých muzejních institucí a zároveň získat informace o hodnocení práce muzeí jejich návštěvníky.