středa
3. června 2020
svátek slaví Tamara
Iva Moravcová
© archiv Ivy Moravcové



O syndromu vyhoření s psycholožkou Ivou Moravcovou

PLZEŇ: Máte práci snů. Věnujete se tomu, čemu jste vždy chtěli, a proto nelitujete ani času, ani energie, kterou s velkým zápalem do práce či rodiny investujete. Jedete na plné obrátky, sem tam se objeví stres, který ale vnímáte jako nezbytný pro to, co děláte. Tempo se zrychluje a vy nedokážete ubrat. Střih. Ležíte v posteli a nejste schopni ničeho. Energie je ta tam a vy cítíte jen velkou únavu a bezmoc…

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V loňském roce vám vyšla kniha Zářit a nevyhořet, která přibližuje tíživý problém dnešní zrychlené doby – syndrom vyhoření. Co vás vedlo k jejímu napsání?

Důvodů bylo víc. Na začátku je trochu mé autobiografie, ze které vyplývá, že se syndromem vyhoření mám sama zkušenost. Naštěstí jsem jej zachytila brzy. Vím, že zlom může přijít někdy velice náhle, i když žádný syndrom vyhoření nepřichází bez symptomů. Pokud je ale člověk velmi zabrán do práce, tak tyto symptomy nevyhodnocuje, a pakliže ano, může se stát, že na ně nedbá. V mém případě to bylo například proto, že jsem dříve závodně sportovala a byla jsem zvyklá na velké sportovní zatížení. Říkala jsem si, že přeci takovéto pracovní zatížení musím také vydržet.

Druhým důvodem k napsání knihy byl fakt, že nárůst syndromu vyhoření je skutečně velký a vzhledem k mé zkušenosti z praxe mi přišlo líto se o ni nepodělit nějakou naučně populární formou. Spoustu věcí může člověk eliminovat sám, aniž by k tomu potřeboval psychologa. A úloha psychologů je mimo jiné dělat prevenci.

 

V knize vedete rozhovory s deseti lidmi, ne ovšem všichni prošli syndromem vyhoření. Podle jakého klíče jste do své knihy tyto osoby vybírala?

Na začátku jsem vytvořila kapitoly, ve kterých jsem popsala jednotlivé oblasti dotýkajících se syndromu vyhoření. Často souvisí s životosprávou a biorytmy. Možná to některé překvapí, ale také s prokrastinací (tendence odkládání úkolů na později, pozn. red.). Ale je spousta dalších jevů, které nebudu prozrazovat, protože jsou v knize. Když byly kapitoly napsané, došlo mi, že by chtělo ještě nějakým způsobem přiblížit to, o čem jsem v nich vyprávěla. Uvědomila jsem si, že jsem se setkala s mnoha zajímavými lidmi (s některými jsem pracovala, jiné jsem znala z různých setkání). Navíc mám v knize i dvě své klientky, které v rámci anonymity souhlasily se zveřejněním svých příběhů. Některé jsou opravdu velmi silné a poutavé. 

 

A lidé, kteří si vyhořením neprošli?

Záměrně jsem mezi zpovídané zařadila i ty, o kterých jsem věděla, že velmi tvrdě pracují, ale zároveň nevyhořeli. Myslím si, že jsou dobrým příkladem, jak se sebou pracovat v rámci soukromé i pracovní sféry, abychom k syndromu nedošli.

Každému jsem přiřadila jednu z kapitol, podle toho, jak jsem je znala, a jak jsem znala jejich styl práce a požádala je vždy s konkrétním názvem kapitoly o osobní vyjádření. Všichni byli velmi vstřícní. Takže mé kapitoly byly přiřazené k těmto lidem naprosto řízeně a účelově.

 

Jsou povolání, která se řadí mezi vyloženě riziková pro tento syndrom?

Nejčastěji trpí lidé z pozic, jež jsou sociálně interaktivní, například psychologové, kteří často pracují s negacemi. Dále lékaři, zdravotní sestry, právníci, učitelé, ale také lidé z call center. Obecně obslužná povolání, kde obsluhují druhé. Například lidé v bankách za přepážkami, na poštách, povolání, kde se vyřizují stížnosti a podobně. Toto je řekněme zobecňující pohled.

Když se podíváme konkrétně, kdo je tzv. „syndromář“ – jak píšu v knize: je to člověk, který „září“. A kdo září? Ten, kdo je velice nadšený pro svou práci, a nemusí to být vždy workoholik. Svou práci dělá s velkým zaujetím. Pokud však není jeho práce protkaná v osobním životě balancem, to znamená něčím, co by jej těšilo a co by mu přinášelo velké uspokojení, úlevu, relax a protipól jeho denního pracovního zatížení, je zde riziko vyhoření. A důvod není ten, že by tito lidé byli nějak neschopní, ale mají příliš mnoho povinností. Jako eliminace rizika vyhoření stačí, aby si například dvakrát týdně vyčlenili jednu hodinu pro sebe – v tělocvičně nebo na józe, na masáži – to je jedno, někde, kde se budou věnovat svému tělu. Stačí ale třeba i jen si sednout a poslouchat hudbu.

 

Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření?

Pokud pozorujeme u lidí jakousi povadlost, nezájem o sebe, narušení biorytmu, kdy se například převrátí rytmus: ve dne by spali a v noci pracovali. Nebo v noci začínají mít problémy s nástupem spánku. Často se budí. To všechno mohou být symptomy doprovázející syndrom vyhoření, ale nemusí! Může to být klidně i v souvislosti s jinou psychickou poruchou, nebo i projev psychosomatických symptomů – nechutenství, nebo opak, syndrom vyhoření může provázet celá řada projevů. Určitě je vhodné zajít k psychologovi, který určí, o jaký problém se jedná a podle toho nastaví terapii.

Avšak obecně si myslím, že by terapie u psychologa neměla přesáhnout více jak osm na sebe navazujících návštěv. Pak by měla být pauza, protože vzniká jakási nepřirozená závislost mezi terapeutem a klientem a nabízí se otázka, zda mu terapeut stále pomáhá, nebo ho nečiní náhodou na sobě závislým. Z hlediska etiky mám pocit, že se to v Čechách trochu porušuje. Když je potřeba, psycholog se nesmí bát předat klienta do péče jiného odborníka, zde nejde o profesní selhání, jak se mnoho mých kolegů domnívá, jde o blaho klienta.

 

Praxi se věnujete téměř 30 let. Dokážete posoudit, jak se syndrom vyhoření za ty roky rozvinul?

Syndrom vyhoření tu byl, ale před třiceti lety jsme jej ještě neregistrovali, nebo pouze ve výjimečných případech. Také pracovních pozic, ve kterých by docházelo k enormnímu vytížení, bylo mnohem méně. S nástupem počítačů, mobilních telefonů a sociálních sítí se vše zrychlilo. Je potřeba okamžitě reagovat, rychleji se rozhodovat, a jsou jedinci, kteří na tento rytmus nemají svou psychickou výbavu dostatečně uzpůsobenou, a přesto se hrnou do pracovních pozic, které tento rytmus vyžadují. Ale ani firmy ne vždy dobře vybírají své zaměstnance. Ačkoli k tomu nemají uchazeči adekvátní dispozice, zařazují je do pozic se zvýšenou psychickou zátěží. To vede ve zvýšené míře k únavovému syndromu a syndromu vyhoření.

Další kategorií jsou takzvané open-space (otevřené prostory, pozn. red.). Nemyslím si o nich nic dobrého. Když lidé potřebují pracovat koncepčně, je dobré, aby měli dostatek tzv. zákoutí nebo zasedaček, kam by se člověk mohl schovat a pracovat.  Open-spacy rozptylují pozornost a v podstatě není možné se soustředit. A pokud ano, tak s enormně vysokým nárokem na výdej psychické energie.

Samozřejmě, že jsou i některé firmy, které se snaží. Někde mají opravdu velmi příjemné pracovní prostředí, které stres eliminuje. Také zdravotní pojišťovny v poslední době podporují takzvané Dny zdraví, do kterých jsou zařazováni i psychologové, aby preventivně působili a seznamovali lidi s tím, jak o sebe pečovat a jak únavovému syndromu a vyhoření předcházet.

 

Ne všichni si dokážou přiznat, nebo i veřejně říct, že syndromem vyhoření prošli. Vnímají to jako selhání?

Určitě. Bohužel to často nechtějí řešit, protože jde o živý a pomalý proces, a tím se některé změny stávají normou. Například zkracování spánku. Člověk byl zvyklý chodil spát v deset večer. Při větší zátěži noční uléhání protahuje na půl jedenáctou, později je z toho jedenáctá. Vstává ale pořád stejně, takže si zkracuje spánkovou kapacitu. A takhle je to se všemi dalšími věcmi. Tím, že je to takto plíživé a okolí není dostatečně citlivé, aby tuto změnu vyhodnotilo (přece před rokem to bylo úplně jinak), vede to k tomu, že je dotyčný už tak unavený a v takovém cyklu, že to nechce řešit a nechce z toho kolotoče vystoupit. Bohužel se k těmto případům dostáváme až ve chvíli, kdy tyto indispozice začínají vadit nejen okolí, ale i dotyčnému. Narušují chod v pracovním prostředí. Nechci říct, že to není řešitelné, ale trvá to déle, a je to časově i finančně náročnější.

 

Přichází po přijetí faktu, že jsme na tom špatně, jistá úleva?

Jsem optimista a vždycky věřím, že „to dáme“. Hodně záleží na tom, jakou má můj klient podporu kolem sebe, protože se syndromem vyhoření může selhávat i vůle, úsilí, motivace a schopnost chtít něco změnit či udělat jinak. Takže je buď motivován sám, anebo má okolo sebe velkou podporu. Snažím se, aby i sám klient nastartoval vlastní motivaci. Když to začne fungovat, tak jsme schopni z toho destrukčního stavu člověka vyvést. Je to běh na dlouhou trať – bavíme se o dvou i více měsících, a někteří to prostě nevydrží.

 

V knize máte kromě rozhovoru také své vlastní komentáře k jednotlivým příběhům a v závěru i určité shrnutí. Navíc tam nabízíte i rady. O co se jedná?

Je tam třináct antistresových rad a také rad, co dělat po příchodu do kanceláře. Dále návod, jak sladit pracovní a osobní život. Upouštím od tzv. Work Life Balance (rovnováha mezi trávením času v práci a svým volným časem, pozn. red.), protože za mnou chodili klienti a říkali mi, že to stále nemohou vybalancovat. V konečném výsledku byli více vystresovaní tím, aby vše měli v rovnováze. Zaměřila jsem se na sladění osobního a pracovního života. Dává mi to větší smysl a je to pozitivní. 

 

Na koho je knížka zaměřená?

Vzhledem k tomu, že jsem externě přednášela na vysoké škole, uvědomila jsem si, že i mezi vysokoškoláky se objevil syndrom vyhoření a únavový syndrom. Když nastupují do praxe, je dobré vědět, jak se sebou pracovat, protože někteří jdou do všeho opravdu s velkým entuziasmem a odhodláním, a pak to mohou lidově řečeno „přepálit“. Také pro ty, kteří mají za sebou třeba deset let na jedné pracovní pozici a cítí, že potřebují nový vítr do plachet. Je strašně důležité, aby měl člověk v práci stále jakési těšení se na něco nového. Jsou lidé, kteří svou práci dělají kvůli dobrému finančnímu ohodnocení a teď je otázka, jak dlouho vydrží. Je pravda, že většina z nich mi říká, že si to kompenzují ve svém volném čase a dělají aktivity, které je o to víc naplňují. I toto je minimálně dobré o sobě vědět a nějak s tím pracovat.

 

Jak vy pracujete na sobě, abyste nevyhořela a zářila.

Máte pocit, že zářím? (smích) Je pravda, že ve své práci musím dávat lidem hodně energie a být proaktivní, protože co případ, to úplně nové informace.  Nemohu řešit lidi pořád stejným způsobem. Každý je individuální jedinec a já musím hledat kreativní řešení, to znamená spoustu energie. Mě má práce prostě baví. Navíc kombinuji klinickou psychologii, psychologii práce, kde devadesát procent dělám pro firmy, a pak dělám psychologii dopravy. Občas zhotovím i nějaký znalecký posudek, protože jsem soudní znalkyně. Takže rozmanitost práce mi nedá možnost se zacyklit. Také hodně sportuji. Plavu, chodím do sauny a na kruhové tréninky. V zimě miluji běžky, a před pěti lety jsem objevila kouzlo sněžnic. Poprvé jsem byla na Dachsteinu, to byl velmi zátěžový výstup, a podruhé v Livignu, kde jsem šla noční výstup do horské chaty a odměnou mi bylo večerní menu italské kuchyně. Takovéto zážitky mám ráda. 

Takže tam člověk opravdu krásně vypne. To mě baví – překonávat trošku svoje hranice.

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Omnium z.s. organizuje cyklus vzdělávacích a osvětových seminářů, konferencí, workshopů, výstav, koncertů a dalších aktivit pro širokou i odbornou veřejnost se vztahem k památkové péči pořádaný pod názvem Monumenta VIVA a pracuje na dalších projektech. Jaké akce v oblasti ochrany a obnovy památek připravili pro nadcházející období?

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Památky, Vzdělávání
Co se děje
02.06.2020

ČR: Evropský vzdělávací program v oblasti filmové výchovy CinEd rozšiřuje své stávající online nástroje, aby umožnil mladému publiku objevovat evropské filmy z pohodlí domova. Nová platforma CinEd doma je studentům a žákům k dispozici v dobách, kdy jsou projekce v běžném formátu ve školních třídách méně dostupné či vůbec nedostupné. Stejně jako celý Cined, i nabídka CinEdu doma je vedle vybraných filmů a učebních materiálů přístupná zdarma.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
02.06.2020

ČR: V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce divácky oblíbených komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
02.06.2020

PRAHA: Soutěž Jazzfruit pod festivalem Mladí ladí jazz, která už deset let vyhledává zajímavé a nadějné talenty v široké paletě jazzových i jiných stylů a žánrů, letos navzdory době vyhlásila speciální korona edici. Jedenáctý ročník soutěže již zná své finalisty, které vybrala odborná porota, v jejímž čele zasedají Lenka Dusilová, Matěj Ruppert a také jazzoví fanoušci. V hlasování, které probíhalo do pondělního večera, zvítězili u poroty kapely B/Y Organism, Point of Few a Jay Delver a diváci poslali do finále duo KI木. Finálové kolo proběhne v neděli 31. května od 18.00 hod. živě online nad pražskými střechami v centru Prahy.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Hudba
Co se děje
29.05.2020