Starosta musí být tak trochu „cvok“ do architektury

Autor článku:

Lenka Jaklová

LITOMYŠL: Nabízíme rozhovor se spolutvůrci „litomyšlského zázraku“ – emeritním starostou města Litomyšle Miroslavem Brýdlem a respektovaným architektem Josefem Pleskotem. V jejich „ohlédnutí přes rameno“ si mimo jiné připomeneme, jak to vlastně v Litomyšli všechno začalo. Ti dva se poprvé setkali v roce 1992. Tenkrát by si na ně málokdo vsadil. Hned jejich první spolupráce skončila fiaskem. Inženýr ekonomie Miroslav Brýdl byl tehdy krátce ve funkci starosty města Litomyšle a architekt Josef Pleskot uvítal možnost zakázky pro nově založený AP ateliér. Soutěž na rekonstrukci jednoho z domů na historickém náměstí v Litomyšli ho nadchla. Jeho návrh sice zvítězil, ale k realizaci nedošlo. Po dalších třinácti letech se oba muži setkali znovu a přetržená spolupráce mohla začít naplno. Jejich příběh je velkým zadostiučiněním. Potvrzuje, že neexistují definitivní porážky, protože ty dnešní se mohou změnit v zítřejší vítězství. O Litomyšli se dnes mluví jako o architektonickém zázraku, o renesančním městě, které se v posledních 25 letech překvapivě stalo centrem moderní architektury, jaké u nás nemá obdoby. Historik architektury Zdeněk Lukeš dokonce uvádí, že „kdo chce něco v české architektuře znamenat, musí mít alespoň jednu realizaci v Litomyšli.“– To, co dnes vypadá jako samozřejmost, však mělo své porodní bolesti. Jak na tu dobu, pane Brýdle, vzpomínáte? Jako čerstvý starosta jsem se teprve začal orientovat a vytvářet si názor, jak by se město mělo architektonicky rozvíjet. Měl jsem štěstí, že jsem se brzy setkal s osobnostmi typu Josefa Pleskota, Aleše Buriana, Petra Hrůši a dalších architektů, kterým Litomyšl vděčí za to, že se tu začala stavět pořádná architektura. Zlomovým okamžikem ale byla první veřejná architektonická soutěž, k níž nám dala odvahu a spoustu dobrých rad Zdeňka Vydrová, kterou jsme získali do funkce městské architektky. Ačkoliv ze soutěže nakonec nevzešla realizace, byla dlouho dávána za vzor. Pane Pleskote, jak jste se vyrovnal s tím, že byť jste vyhrál, podle vašeho projektu se nestavělo? Já nebývám zahořklý – i když v mé minulosti takových případů moc nebylo. Ten zaniklý projekt mě nakonec docela těšil, protože se stal předmětem vyjasňování určitých stanovisek mezi památkáři a architekty – hodně se o něm diskutovalo a psalo. Někdy se dům nemusí postavit, zůstane projekt. A možná je to i víc, než kdyby se realizoval. Miroslav Brýdl: Na tu soutěž mám několik vzpomínek. Za prvé – byl to můj první konflikt s památkáři. V Hotelu Hvězda jsem tehdy uspořádal velké setkání, k němuž jsem přizval pražské architekty. Pamětníci uvádějí, že šlo o vůbec první jednání na téma architektura v historickém městě. Druhá vzpomínka se týká společných diskusí s Pepou Pleskotem. Trápily mě pochybnosti, zda je dobré přinést do města něco nového. Měl jsem hrůzu z toho, abychom neudělali podobnou botu jako v Jihlavě. Vybavuji si, jak jsme procházeli náměstím a Pepa mi objasňoval svou ideu, z čeho vychází a na co navazuje. Pak mi ukázal svůj model, a to už jsem si byl jist, že tohle je to pravé. Jenže s památkáři se nedalo hnout, tak jsme to po čase zabalili. Aby na náměstí přece jen vzniklo něco slušného, vypsali jsme jako město minisoutěž, zaplatili další peníze – a zas se projekt neuskutečnil! Dům byl postaven teprve napotřetí – dnes je tam obchod Kubík. Na rozdíl od památkářů si myslím, že jde o průměrnou stavbu. Paradoxem je, že i když se tenkrát Pleskotův projekt nerealizoval, odstartovali jsme v Litomyšli novou architektonickou kapitolu. Vnímal jste už tenkrát, pane Pleskote, že architektura ve městě má svůj přirozený koloběh, kdy vedle starého má právo vyrůst i něco nového? Ano, o tom jsem byl pevně přesvědčen. Přitom jsme tehdy nebyli nijak zvlášť avantgardní. Hledali jsme symbiózu starých tvarů s novými. Respektovali jsme, že projekt vychází ze středověké parcelace a tomu jsme přizpůsobili výšky. Uplatnili jsme také určité hravé prvky, které přinesla renesance. Ukazoval jsem Mirkovi, jak za těmi rovnými fasádami vylézají věžičky a nejrůznější tvary starých střech jako veselé plamínky, které vyskakují zpoza vážných fasád. To všechno bylo v projektu obsaženo. Jen jsme si netroufli, nebo spíš se nám zdálo hloupé, udělat obloukové podloubí. Rozhodli jsme se, že uděláme hranaté, protože je soudobější. Také okna jsme rozdělili podle jiného – než řekněme renesančního nebo barokního – řádu. Dopustili jsme se pár takových roztodivností, které se pro památkáře staly nepřijatelnými. Pane Brýdle, proč jste vy, takový patriot, zval do Litomyšle architekty odjinud – z Prahy nebo z Brna? To je jednoduché, protože v Litomyšli žádní architekti nebyli. Vystěhovali se odtud za komunistů a na rozdíl od právníků se nevrátili ani po listopadu 1989. Od dob, kdy jsem se jako student začal zajímat o architekturu, jsem věděl, že kdykoli se něco pořádného v Litomyšli postavilo – ať už renesanční zámek nebo městské domy z 19. století – většinou byl autorem někdo zvenku. Na tuto tradici jsem chtěl navázat. Už za komunistů jsem si uvědomil, že výtvarné umění a architektura je důležitým otiskem doby. Co tady po nás vlastně zůstane? Samozřejmě děti a vnuci. Ale taky to, co někdo namaluje, napíše, zkomponuje nebo postaví. Pokud jde o soudobou architekturu, přál jsem si, aby po nás v Litomyšli zůstalo to nejlepší. Pane Pleskote, měl jste porozumění pro tohle malé město také proto, že z podobného pocházíte? Určitě. Já jsem vyrůstal v Písku, kde jsem chodil na gymnázium, což bylo strašně poetické. O Litomyšli jsem se dozvěděl poprvé, když jsem jako povinnou četbu četl Filosofskou historii. Ta knížka ve mně zanechala opravdu hezké vzpomínky, a když jsem pak do Litomyšli přijížděl jako dospělý, měl jsem pocit, že se vracím do blízkého prostředí. Nikdy jsem si ale nepomyslel, že si oblíbím ještě jiné město, než je Praha a Písek – Litomyšl. Je dobře, když do města přicházejí architekti odjinud? Mají jiné oči? Josef Pleskot: Rozhodně. Jde o syndrom cizince, který poprvé přijede do nové země a všechno vidí velmi ostře. Miroslav Brýdl: Ale jen v případě kvalitních architektů! Někdo přijede odjinud a vidí třeba blbosti. Takže ono to tak úplně jednoduchý není.(Smích) O Litomyšli se dnes mluví jako o městě, které je vzorem symbiózy historické a současné architektury. Kdybyste měl, pane Pleskote, z pohledu architekta krátce glosovat, co se tady za starostování Miroslava Brýdla a jeho nástupců podařilo? Já vnímám především kontinuitu a konzistentní úsilí. Starosta s týmem svých spolupracovníků od počátku dbal o to, aby se město regenerovalo. Jeho záměrem – který převzali také všichni jeho následovníci – nebylo jen zlepšení nějaké části na okraji nebo v historickém centru, tady šlo o proměnu celého města. Skutečně se začínalo na náměstí a končilo třeba regulací řeky, bytovou výstavbou anebo sportovním areálem. 
V Litomyšli – a to je velmi neobvyklé – se podařilo respektovat celek. Pravdou také je, že k řadě úkolů byli přizváni vynikající architekti z naší generace. Pane Brýdle, jak jste dokázal v těch raných polistopadových letech přesvědčit své spoluobčany o správnosti vašich vizí? Někdy to samozřejmě bylo složité – třeba když jsme začali připravovat změny v historickém jádru. V Litomyšli jsme měli takový nepsaný parlament, lidi tomu říkali Senát – Hospoda U Černého vorla, kam jsem chodil každý pátek a kam za mnou mohl kdokoli přijít. Scházela se tam a diskutovala také parta umělců a intelektuálů, např. malíř Bohdan Kopecký, historik Kapusta, nakladatel Ladislav Horáček, který s sebou přivedl architekta Mikuláše Hulce, a řada jiných. Někdy to byly hodně divoké debaty. Pověstný je konflikt mezi architektem Alešem Burianem a Bohdanem Kopeckým. Ten hrozil, že si lehne pod buldozer, aby zabránil změnám v historickém jádru města. No tak jsem pozval místní občany k Černému volu na guláš a přizval jsem i architekty, kteří dokáží profesionálně argumentovat – například Pepa má takový farářský dar a umí to lidem krásně a v souvislostech vysvětlit. Takhle jsme diskutovali i později, když jsme se pustili do regenerace sídliště, regulace řeky Loučné nebo když jsme připravovali sportovní areál. S architektem Burianem jsme načrtli celkový koncept, pak jsme sezvali veřejnost, hlavně sportovce, a projekt doladili. Všechno jsme dělali s velkým předstihem. Zmíněný areál se realizoval až za deset let, ale to, co jsme tam tenkrát vymysleli, platilo. 
Poctivá příprava se zúročila také nad projektem zimního stadionu. Začal jsem tím, že jsem objednal autobus, naložil zastupitele a objel s nimi ty blbý stadiony v republice, aby viděli, jak se to nemá dělat. Dnes je stavba široce publikovaná – například v knize Česká architektura 2004 – 2005 a David Vávra ji zmiňuje v Šumných městech, v díle věnovaném Litomyšli. Jindy jsem objednal mikrobus a jeli jsme s radními a architekty za architekturou do Itálie a Rakouska. Jak jinak chcete vysvětlit, že tohle se ve světě dělá a že je to dobrý? Není nad konkrétní příklady, ale musíte se angažovat, musíte jít s kůží na trh! Ještě tečka k příběhu nerealizovaného projektu z roku 1992 – vy jste si tenkrát dali slovo, že jednoho dne přece jen budete v Litomyšli spolupracovat? Josef Pleskot: My jsme si nikdy slovo dávat nemuseli, tys to tak řekl a bylo to! Miroslav Brýdl: Teď mluvíš o zámeckém pivovaru! V duchu jsem si říkal, že ho navrhnul dobrý architekt Kaňka a že ty jsi taky dobrý architekt. No tak po Kaňkovi tam bude Pleskot, kdo jiný! Myslím, že v tom propojení historie a současnosti se povedl ohromný přesah. Pro mne je to opravdu silný zážitek. Už sama dolní část, které se říká kaple, a kde se pořádají výstavy a koncerty. Je tam nádherná akustika. Od první chvíle jsem věděl, že ty prostory stojí za to renovovat a vnášet tam současného ducha. 
Ale ještě důležitý dovětek – tečka za příběhem. Hranaté podsíně, které se památkářům v Pepově nerealizovaném projektu historického domu tolik nelíbily, jsme nakonec uplatnili během rekonstrukce pošty, když jsme hledali cestu, jak lidem umožnit bezpečný vstup na náměstí. Jeden z drobných projektů, který je litomyšlskými občany velmi kvitován. Pane Brýdle, když říkáte o Josefu Pleskotovi, že je minimalista, je to poklona nebo výtka? Miroslav Brýdl: Jak kdy. Někdy výtka, někdy ne. Josef Pleskot: Já si myslím, že nejsem úplně minimalista, já jsem možná víc než minimalista, protože mě vždycky fascinuje laciné řešení. Takže minimální ve smyslu laciný.(Smích) Miroslav Brýdl: Ono to pak ale často přijde draho! (Smích) Dobré příklady táhnou. Pane Brýdle, je v Litomyšli znát, že to, co se podařilo během regenerace města, zpětně kultivuje občany? Krátce po listopadu 1989 jsem si přečetl v časopisech o samosprávě v Holandsku nebo Dánsku, že tam fungují města jako vzory. Uvědomil jsem si, že pokud budeme v Litomyšli dělat kvalitní architekturu, lidi se začnou přizpůsobovat. A to se také stalo. Když jsme rekonstruovali historické jádro a některé přilehlé ulice, najednou se místní začali o své domy starat. Dokonce na nově vydlážděnou ulici starého města vyšli sousedé a slavili a popíjeli. Samozřejmě, tak jednoduché to vždycky nebylo. Ale časem se nám podařilo kultivovat i privátní sféru. Na pozemcích města jsme soukromým investorům doporučili seznam architektů, s nimiž by měli spolupracovat. Souhlas k prodeji městského pozemku jsme dali až poté, když jsme se seznámili s projektem. A dokonce jsme ke spolupráci se špičkovými architekty přesvědčili i ředitele škol a muzeí. 
Generace mých dětí se už hodně dívá po současné architektuře a má odvahu přizvat architekta ke stavbě rodinných domů. Možná také proto, že se o proměnách Litomyšle hodně publikuje, takže ten vzor už tady je. V Hradci Králové prý během normalizace architekti nechtěli pokazit „salon republiky“, protože se cítili zavázáni odkazem moderní meziválečné architektury. Když jste, pane Pleskote, pracoval na Pražském hradě, ovlivnila vás obdobně vzpomínka na architekta Josipa Plečnika, přítomnost jeho díla na každém kroku? Samozřejmě, to byl tak impozantní vstup vynikajícího architekta do vynikajícího kontextu! Ostatně v době, kdy Plečnik za Masarykovy éry pro Hrad pracoval, šlo o velmi kontroverzní a hodně diskutovanou záležitost. Nicméně Plečnik prokázal, že lze konfrontovat moderní ideály s historickou substancí. Tak to ke mně nepochybně promlouvalo a dodávalo mi odvahu, protože historické prostředí Pražského hradu přece jen zavazuje. Josip Plečnik byl výrazná osobnost, tvůrce osobitého stylu. Je pro architekta přínosem inspirovat se u jiných, anebo si za každou cenu budovat svůj nezaměnitelný styl? Když zůstaneme ještě u Plečnika, je pravda, že zdaleka nezanechal tak skvělé dílo v Lublani, kde byl doma, tak jako na Pražském hradě. Čím to vlastně bylo? Často jsem si tu otázku kladl. Mám dojem, že to byla právě obrovská prestiž spolupráce s osobností, jako byl T. G. Masaryk. On věděl, co chce, a uměl na bedra geniálního Plečnika položit tíži zakázky se vším všudy. A Plečnik si byl vědom, že ta zakázka je vážná, zodpovědná. Zakázka pro nový stát, pro novou demokracii – takže se určitě musel angažovat na 1000 %. Chci tím říci, jak nesmírně důležité je, aby zadání ze strany měst i ze strany investorů bylo uvědomělé, aby architekt do města nebyl pozván ve stylu – nevíme si rady, udělejte nám tady něco. Ne, my víme, co chceme, ale udělejte nám to dobře! To je úžasné zadání, jaké architekt může dostat. To je ten moment, kdy začnou zadavatel a investor táhnout za jeden provaz, a jedině tak mohou dosáhnout výborných výsledků. Miroslav Brýdl: Na Plečnikovu výstavu na Hradě mám jednu pěknou vzpomínku. Šel jsem na zahájení a u vchodu jsem se střetl s bývalým šéfem Památkového ústavu s panem dr. Štulcem. My jsme spolu válčili, ale přitom jsme se respektovali. Stoupali jsme po tom mohutném schodišti a on říkal, že to teda udělal Plečnik, ale nemluvil nijak nadšeně. Tak jsem mu řekl: „Vidíš, Josef, naštěstí jsi tu tenkrát nebyl, tak se to tady na Hradě mohlo postavit!“ 
To je ten věčný konflikt s památkáři, kteří mívají tendenci, aby z památek byly skanzeny, což je hrozná chyba. A přitom často neumí komunikovat s veřejností. Lidé by kolikrát chtěli nějakou památku zachránit, ale nedostanou dostatečnou odpověď. Takový památkář zakáže, ale neumí odpovědět. Za mého starostování se na městě vystřídalo devět památkářů různých profesí, vzdělanosti i různých náhledů. Protože jsem hodně impulsivní, někdy jsem se neudržel a vynadal jim, ale vždycky jsme se pak snažili domluvit. Samozřejmě, že je třeba chránit památky před dravými investory a samozřejmě, že je nutné zachovat cenné dědictví našich otců. Ale určitě nejsme větší blbci, než byli naši dědové a pradědové – tak ať dostaneme možnost vstupovat do měst současnými prostředky, současnou architekturou. Pane Pleskote, jaké vzdělání by podle vašeho soudu měli mít památkáři v 21. století? Myslím, že na vzdělání tolik nezáleží, spíš na citlivosti a vnímavosti. Určitě není na závadu, když památkářskou praxi vykonávají architekti, samozřejmě kunsthistorici, ale mohou ji vykonávat i lidé vzdělaní v oblasti společenských věd – ta škála může být široká. Především by ale vedle vnímavosti a citlivosti měli mít i rozhodnost, schopnost zaujmout stanovisko. Jistě není snadné vykonávat tuto profesi, a to i z toho důvodu, že společnost přesně neví, jak využívat historické nemovitosti, jak s nimi zacházet. Památkáři, ale i architekti mají o to těžší práci, že nejsme společně laděni na jedno téma nebo na jednu notu. Často jsou požadavky architektů, památkářů a investorů vzájemně protichůdné. Kdyby byl v rámci společnosti větší konsensus, jak zacházet s historickým dědictvím, všichni by měli snazší roli. Pane Brýdle, když se v Litomyšli opravovalo Portmoneum, prý jste tam docházel každý týden. Byla to práce, co vás tak bavilo? Tak především já mám moc rád Váchalův Krvavý román. Dostal se mi do ruky někdy v roce 1968. To už jsem věděl, že v Litomyšli Portmoneum skutečně existuje. Tenkrát to byl prostě dům pana Portmona. Majitele jsem stačil ještě poznat osobně a viděl jsem i ty úžasné malby Josefa Váchala. Od té doby jsem se snil o tom, že budou zachráněny. A najednou krátce po listopadu 1989 za mnou přišel nakladatel Ladislav Horáček, dnes můj velký kamarád, s tím, že by ten dům koupil a opravil. Prý jsem tenkrát seděl na radnici ve svetru a hrozně nadával na komunisty. Hned si řekl – tohle je můj člověk! A pak už věci vzaly rychlý spád. Jako město jsme přijali rozhodnutí, že si přejeme, aby se Portmoneum zachránilo. Napsali jsme dopis a doporučili Národní galerii, aby dům prodala panu Horáčkovi. Netrvalo dlouho a Ladislav přivezl do Litomyšle architekta Mikuláše Hulce s restaurátory, kteří se za hubičku pustili do práce. Sehnal jsem z nemocnice staré postele, aby tam mohli přespat, a můj sen z mládí se začal plnit. Lidé ve městě byli rádi, zastupitelé byli rádi a já jsem tam chodil, protože jsme si byli hrozně blízcí. 
Když se ohlédnu zpět na lidi, kteří od počátku ovlivnili Litomyšl, a kteří mi ohromně pomohli, tak kromě Pepy Pleskota to byl i Ladislav Horáček se svými úžasnými aktivitami a pak také architektka Zdeňka Vydrová. Ve správnou chvíli poradila, jak se dělají architektonické soutěže, kteří architekti jsou dobří a stojí za to je vyzvat, a jakým způsobem bychom měli sestavovat poroty. A nemohu zapomenout ani na Bohdana Kopeckého, ten se obětavě staral o Portmoneum. 
Výhodou malého města je, že lidi se znají a můžou se neoficiálně oslovit. Prostě si řeknou – tady je Portmenueum, to je nádhera, pojďme ho podporovat! Není třeba hned se vším chodit na zastupitelstvo. Dnes je na Portmoneum nabalena spousta dalších aktivit, jezdí sem turisté, a to všechno městu přináší prospěch. Jsem hrozně rád, že se ten dům podařilo zachránit. Pane Pleskote, myslíte, že v takových městech jako je Litomyšl, lidem roste zdravé sebevědomí? O tom není sporu. Mě napadá slovo umanutost. Člověk musí být řádně umanutej, aby mohl jí za svým cílem. Litomyšl je důkazem o Mirkově umanutosti, která přináší růže. Co znamená zkratka AP v názvu vašeho ateliéru? Adolf Pleskot – můj prastrýc, to on založil továrnu, kterou jsme s rodinou restituovali. Její část dnes užívám jako architektonický ateliér a jsem tam strašně spokojený. Určitě proto, že tam cítím vazbu k rodinnému zázemí, k rodinné historii. Jméno Pleskot je obsaženo také v názvu mého ateliéru, přestože by se mohl číst i jako Ateliér Pleskot – ale je to Adolf Pleskot. Je to snadný úděl přijmout odpovědnost za pokračování této rodinné kontinuity? Není, a já jsem na to zpočátku nebyl vůbec připravený. Nepočítal jsem s tím, že jednou budu spravovat majetek. A najednou to přijde a všechno se změní. Nemáte na vybranou. Pociťujete zodpovědnost, že musíte pokračovat v dobrém jméně. Taky si rychle uvědomíte, že rodinný majetek se nedá jen vysávat, ale naopak, že jej musíte zhodnocovat, aby ho jednou bylo možné předat dál v minimálně stejné kvalitě. Proto mám tak neuvěřitelně vypěstovaný respekt k soukromému vlastnictví. Dnes už vím, že vlastnictví majitele stojí víc úsilí, než z toho má pohodlí a užitku. Miroslav Brýdl: A to se týká i těch památek – samozřejmě, že jsou také necitliví vlastníci, ale většina z nich má k památkám zodpovědný vztah. Josef Pleskot: Vždycky říkám, že každý má právo si svůj majetek prohrát v kartách, ale to neznamená, že ten kdo vyhraje, bude špatným pokračovatelem. Pane Pleskote, v sousedství svého ateliéru jste si zařídil galerii. Jde v jistém smyslu o uplatnění vašich výtvarných ambicí, které jste měl už jako student? To je opravdu naplnění mého snu z mládí, kdy jsem chtěl být spíš výtvarníkem nebo malířem než architektem, což přišlo až později. Miroslav Brýdl: Tohle nás s Pepou taky spojuje. Galerii v Litomyšli jsem založil ještě za komunistů, v roce 1989, v době, kdy jsem si myslel, že už to tady nevydržím. Říkal jsem si, buď budu emigrovat, nebo budu muset něco udělat – tak jsme si se ženou založili galerii. Sotva jsem ale získal povolení, přišla revoluce a galerie se stala centrem Občanského fóra. Pak jsem odešel starostovat na radnici a z mé ženy se ze dne na den stala galeristka. Snad to nezní jako salonní otázka, ale – může být architektura poetická? Josef Pleskot: Architektura musí být racionální i poetická. Miroslav Brýdl: Měla by vzbuzovat emoce. A může mít sexappeal? Miroslav Brýdl: Musí! Prostě musí mít koule! Bez toho je to špatně, a to hned vycítíte. Souhlasím s názorem, že architektura je jako chladná žena, a že ji nejprve musíte pochopit. A teprve když se k ní dostanete, pod slupkou té chladné ženy najdete něco víc. A to je také podstata architektury 20. – 21. století. Krása sama o sobě – to je jen povrch, ještě je tu vnitřek, a to je ta současná architektura. Pane Pleskote, na co myslíte jako na první nejdůležitější věc, když vás klient požádá o projektování domu? Odpovím vám na příkladu svého vlastního bydlení. Já žiju v Praze v rodinném domě, ale do jisté míry bydlím také ve své práci – ve svém ateliéru, a pak ještě v domě po dědečkovi v obci Čížová u Písku. A všechno dohromady vytváří můj domov, protože bydlení je o sdílení určitého prostoru, který může být daleko širší než jenom vlastní byt. A to je pro mne podstatou výkladu bydlení, protože přesah bydlení, přesah bytí, přesah tohoto fenoménu do veřejného prostoru pak znamená i výkvět společnosti, veřejných prostorů, a tím také přirozenou prosperitu krajiny, měst a obcí. Ptáte se, na co myslím? Často myslím právě na tyto přesahy. Spousta lidí si chce zařídit bydlení především jako schránku pro sebe, jako ulitu – což tam pochopitelně taky musí být obsaženo, ale povinností domu není jenom vytvořit ulitu, protože i ta má povrch, který je sdílen pohledy spoluobčanů, sousedů. 
Jsou domy, které jsou přátelské a jsou domy, které jsou nepřátelské. Tak já vždycky myslím na domy, které mají ten postulát, aby byly přátelské směrem dovnitř i směrem ven. Pane Pleskote, tehdy v roce 1992 po nevydařené soutěži v Litomyšli jste napsal, že vám ani tak nešlo o dům, který jste projektoval, a který z historického hlediska zase tak velkou hodnotu neměl, ale že jste si uvědomil, že cennější než ten dům, jsou domy kolem, rytmus domů – je to do jisté míry i to, o čem v tuto chvíli mluvíme? Určitě. Miroslav Brýdl: A tím si mě Pepa tehdy také získal. V duchu jsem si říkal, že to je přesně to, co musíme oba cítit, pokud chceme v renesančním městě prosazovat současnou architekturu. Josef Pleskot: Ten dům v Litomyšli byl jen jeden dům z řady. Jistě by měl být pozoruhodný, pokud by se zakrylo vše v okolí. Ale pak, když se zas všechno rozkryje, musí do řady domů bezvadně zapadat. Tak to prostě je. To je ta symbióza starého a nového. Pane Pleskote, můžete shrnout, jaký je rozdíl mezi „včerejšími“ architektonickými soutěžemi, které v oněch průkopnických devadesátých letech minulého století vyhlašovalo město Litomyšl, a těmi dnešními v České republice? Soutěže jsou dobré a špatné. Bylo to tak, a je to tak stále. Město Litomyšl tehdy vypsalo velmi dobrou soutěž s velmi dobrou porotou a vyzvalo architekty, se kterými byla radost se utkat. I nyní jsou takové soutěže, kdy investor ví, co chce, jenom neví, jak to udělat. A na to, jak to udělat, se zeptá soutěží. Takových soutěží se účastním. Desatero „litomyšlského zázraku“ podle Miroslava Brýdla 1. Ochota starosty, rady i zastupitelstva města měnit Litomyšl v nových politických podmínkách. 
2. Ustavení funkce městského architekta (arch. Zdeňka Vydrová působí ve funkci nepřetržitě od roku 1991; výrazně se podílí na rozvoji města a na soustavném prosazování kvalitní architektury). 
3. Získání odborníka zastupujícího město při realizaci staveb – Františka Zachaře, muže se schopností odolat náporu dodavatelů a talentem usměrnit architekty praktickými radami. 
4. Kontinuita – přijetí Brýdlova modelu rozvoje města jeho nástupci: počínaje starostou Janem Janečkem, Michalem Kortyšem a konče Radomilem Kašparem (jednalo se především o spolupráci s architektkou Vydrovou a ing. Antonínem Dokoupilem z městského úřadu); Litomyšl se může pochlubit unikátem – všichni jeho polistopadoví starostové se pravidelně setkávají. 
5. Odvaha přesvědčit podnikatele, soukromé investory a ředitele škol i muzea pro spolupráci se špičkovými českými architekty – město se stalo vzorem při řešení realizací. 
6. Trpělivost získat městský stavební úřad pro spolupráci s architektkou města Zdeňkou Vydrovou. 
7. Chuť brát si dobré příklady ze zahraničí. 
8. Jasné zadání investora (města) architektům. 
9. Realizace architektonických soutěží nebo výběr architekta na základě kritérií stanovených radou města. 
10. Získání dotací – státních, evropských, z rozpočtu města včetně významných finančních prostředků z privatizace podniku Vertex. To nepodstatnější však bylo přesvědčit okolí o správnosti této cesty; starosta musí být tak trochu „cvok“ do architektury. Vizitky Miroslav Brýdl (nar. 1941) 
Vystudoval Ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze (1964) a Fakultu řízení Vysoké školy ekonomické v Praze (1968). V letech 1990 až 2002 byl starostou Litomyšle, jako člen rady působil v období 1990 až 2010. Náměstkem hejtmana a radním Pardubického kraje pro kulturu a památky byl v letech 2000 až 2008. V roce 1990 spoluzaložil Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska a byl jeho předsedou a místopředsedou. V roce 1998 mu byla udělena Cena časopisu Architekt za iniciativu a podporu při prosazování současné hodnotné architektury. V roce 1990 se podílel na přípravě přihlášky zámeckého areálu na seznam památek UNESCO. V současné době organizuje Smetanovy výtvarné Litomyšle a Dny architektury v Litomyšli (tzv. Archimyšl). Josef Pleskot (nar. 1952) 
Studoval v letech 1973 až 1979 na Fakultě architektury ČVUT v Praze. V letech 1982 až 1991 byl zaměstnán v Krajském projektovém ústavu, v roce 1991 založil vlastní architektonickou kancelář AP Atelier. Za svou tvorbu získal několikrát hlavní cenu Grand Prix Obce architektů. V roce 2009 byl v odborné anketě organizované časopisem Reflex zvolen nejvýznamnější osobností české architektury období let 1990 až 2009. V Litomyšli působí od 90. let. Je autorem bytových domů U Nemocnice, úprav nábřeží řeky Loučné, ale také rekonstrukcí: zámeckého pivovaru, Regionálního muzea či předzámčí. Pro Galerii Zdeněk Sklenář vytvořil v Litomyšli veřejný umělecký prostor „1art pro umění“ a se sochařem Alešem Veselým spolupracoval na výstavě v ulicích města. Zdroj hesel: Petr Volf: Litomyšl, renesanční město moderní architektury, Město Litomyšl 2014

Vyhledávání

Starosta musí být tak trochu „cvok“ do architektury

Mohlo by vás také zajímat...