Pro Miroslava Kolátora jsou ateliérem i pískovcové skály

<p>DOBRUŠKA: Budova čp. 11 na náměstí F. L. Věka v Dobrušce, to je objekt, v němž sídlí městský úřad a banka. Málokdo by tu čekal krásné výstavní prostory a navíc lapidárium. Pravidelně, měsíc co měsíc, se expozice vymění a začne další výstava. Byl podvečer 4. října 2012 a v lapidáriu probíhala jedna z mnoha slavnostních vernisáží. Výstav tu už bylo opravdu nepočítaně, ale akty se v prostorách městského úřadu vystavovaly úplně poprvé. Autorem kolekce krásných černobílých fotografií nazvané Ženský akt ve skalách je Miroslav Kolátor.</p> <p>Proč jste se rozhodl vystavovat v lapidáriu v Dobrušce?</p> <p>Dostal jsem pozvánku od místního galeristy a zdejší prostory se mi líbí. Dobrušské lapidárium je dobře nasvětlené. I samotné prostředí je nádherné.</p> <p>Co Vás zaujalo na galeriích, v nichž jste už vystavoval?</p> <p>Moje oblíbené prostředí je galerie Slavie v Náchodě. Není to typická výstavní síň, kam se přijdete pouze na něco podívat. Tato galerie je součástí restaurace, a tak se její návštěvníci mohou po prohlédnutí výstavy posadit ke stolu, dát si něco k jídlu nebo k pití a pak se znovu jít na obrazy podívat. Prostředí je to dle mého názoru velmi příjemné.<br />
Rád vzpomínám také na výstavu v Bernu, hlavním městě Švýcarska. Tam firma AGFA pozvala fotografy a vyzvala je, aby nafotili fotky na nové filmy, které firma nazvětšuje a následně uspořádá luxusní výstavu. Výstava byla opravdu nádherná, sešly se na ní krásné fotografie. Já jsem se tam setkal s dalšími emigranty. Dokonce jeden starší emigrantský pár soutěž vyhrál. I zajištění celé výstavy bylo na vysoké úrovni. Zkrátka prostředí a vše kolem výstavy bylo velmi honosné. Bylo vidět, že si firma všech fotografů váží.</p> <p>Co jste tam vystavoval?</p> <p>Měl jsem tam fotografie z prostředí letiště – setkání dvou světů. Jednalo se o pohled na předek letadla, takže super technika, a kolem jede chlapík na obyčejném kole, mechanik se sluchátky na uších.</p> <p>Máte nějaké vysněné prostory, kde byste chtěl vystavovat?</p> <p>Rád bych vystavoval v Praze, kde by moje fotografie mohli vidět zase jiní lidé a třeba mě posunout někam dál nebo mi dát tip na další prostory pro vystavení mé kolekce. Na mých webových stránkách, kde prezentuji tvorbu, už bylo dvacetpět tisíc návštěvníků, takže zájem o moje fotografie je. </p> <p>Proč jste si vybral prostředí skal?</p> <p>Skály jsou pro mě přenádherným prostředím i pozadím zároveň, které navíc neruší. Když někdo vyfotí dívku někde u dveří nebo v místnosti, tak tam je pro mě rušivý moment, něco tam nesedí. Skály a modelky to jsou tvary a tvary – ženského těla a skal. Tvary se vůbec netlučou, je to dvojnásobná přirozená krása. Skály jsou krásné, dívka je krásná. Takové fotografie dělám od r. 1994.</p> <p>Proč jste zvolil černobílé fotografie?</p> <p>Jsem přesvědčen, že kdybych vyfotil dívku v lese na barvu, tak to bude působit kýčovitě a nemohl bych z toho udělat moji polografiku. To by i barvy lesa i trávy musely být dokonalé.</p> <p>Jaké byly Vaše úplné začátky?</p> <p>K fotografování mě přivedl bratr, který byl fotograf. Já jsem se nejdřív pokoušel malovat, ale to mi moc nešlo. První fotografie – to byly hlavně snímky krajinek. Prvním fotoaparátem byla Praktica, značka, kterou používal i bratr. Mám schovanou i svoji první fotografii, je 55 let stará a není vůbec zažloutlá. Je vidět, že jsem poctivě pracoval. První tedy byly krajinky, pak začaly reportáže.<br />
Později jsem jako člen fotokroužku v tehdejším národním podniku MEZ Náchod fotil různé zakázkové věci. Hrůza byla fotit třeba schůze, někdy jsem se bál svoje fotky z takových akcí i ukázat. Schůzující spali apod. Takže na začátku jsem fotil hlavně svatby, z nichž jsem měl vždy strach hlavně proto, aby mě neselhala technika, a tak jsem raději nosil dva fotoaparáty, dva blesky.<br />
S digitálním fotoaparátem jsem začal zhruba před 10 lety. Je pro mě úplně ideální. S klasickým fotoaparátem bych neměl např. ve skalách vůbec kontrolu, co jsem nafotil. Potřebuji mít okamžitou kontrolu, že se snímek povedl, a pokud ne, tak záběr vzápětí opakuji. Dívka udělá třikrát stejnou pózu, já ji vyfotím a pak si vyberu. S filmem by tohle nebylo možné. Úmysl bych měl dobrý, ale to, co by z toho vzešlo, by se nikdy nepodobalo tomu, co jsem z toho chtěl udělat. U digitálu mohu všechno doladit, takže to je ideální technika. </p> <p>Jak funguje fotoklub v Náchodě, jehož jste členem?</p> <p>Fotoklub v Náchodě je občanské sdružení – je nás nyní dvanáct až patnáct členů a máme domovskou galerii Slavie. V těchto prostorách bylo kdysi nějaké loutkové divadlo, před pěti lety to měli malíři, kteří si říkají Rafani, a ti chtěli prostory opustit. Členové fotoklubu se to dozvěděli, domluvili jsme se s majitelkou a začali vystavovat. Nemáme žádná společná témata, která bychom fotili všichni. Já nejraději fotím, to co chci. Když je pak nějaká akce, jako třeba Prima sezóna v Náchodě, tak v rámci pořádáme workshopy. </p> <p>A co Vy a animovaný film?</p> <p>Znáte jméno Jaroslav Cita, což je malíř a kreslíř, který dělal první animované filmy kreslené, pak se z něj stal profesionál? V Praze a Ostravě natočil stodílný večerníček „SLIMÁČEK MAŤO a SKŘÍTEK KLINČEK“. Seriál zakoupila Slovenská televize Bratislava, kde je dodnes promítán. Ten dělal nádherné věci a já, i když jsem věděl, že tak kreslit neumím, mohu mu pomoci s animováním, které mě velmi bavilo. Pak jsem si řekl, že zkusím také něco udělat. První film skončil málem v koši, ale přesto ho mám dodnes. Udělal jsem celkem 9 filmů – dva se povedly, cestovaly po Evropě, dostaly i ocenění na soutěži v Bernu, kde jsem vyhrál druhou cenu. To byla činnost, kterou jsem dělal bokem a která je časově hodně náročná. Měsíc práce, to není vůbec znát – rozkreslování, pak snímání. Snímání filmu, který trval minutu, jsem dělal osm hodin. Pak mi začalo být líto času, venku bylo krásně a já jsem seděl ve studiu…</p> <p>Co jste dělal v emigraci, čím jste se živil?</p> <p>Poctivou prací -jsem nástrojař. Také jsem fotografoval, je tam nádherná příroda. Fotil jsem reportáže, krajiny, vše bylo nádherné. V té době se fotilo ještě na filmy, tak mi zas tolik fotografií nezůstalo. S animovanými filmy jsem přestal, ale fotil jsem dál. Procestoval jsem celou Evropu. Také jsem pracoval s videokamerou. Pořizoval jsem rodinné filmy, vybudoval jsem si pěkné studio. To bylo technické monstrum se třemi monitory, dvěma počítači, mixážním pultem, to kdyby viděl nějaký profesionál, tak by mi nevěřil, že jsem to postavil sám. Všechno mi se vším spolupracovalo. </p> <p>Jaké máte plány?</p> <p>Letos jsem neudělal nové fotografie, takže budu zpracovávat, co jsem nafotil. Mám spoustu materiálů na fotografie, co jsou téměř grafikami. Ale dá to ještě hodně práce. </p> <p>Miroslav Kolátor fotografuje od svých 13 let. Absolvoval kurz výtvarné fotografie u profesora Jána Šmoka v Hradci Králové. V letech 1980 – 1999 žil ve švýcarském městě Uster, kde se nadále věnoval fotografování, ale především filmu. Měl několik svých i společných výstav v Čechách, Polsku a dvě autorské výstavy v 80. letech v Německu a Švýcarsku. Obesílal soutěže i po Evropě, spolupracoval s fotobankou Japan Creators Association. Od roku 1999 žije v Náchodě a stále se pravidelně účastní tuzemských i zahraničních fotografických výstav a projektů pořádaných nejen náchodským fotoklubem.<br />
info: www.mikofoto.web4photo.cz</p>