„Literární cesta může být i trnitá,“ říká spisovatel Vladimír Stibor

<p>NECHVALICE: Básník a prozaik Vladimír Stibor (1959), který žije a tvoří v Nechvalicích u Sedlčan, se vyučil knihkupcem a vystudoval gymnázium. Vydal třináct sbírek poezie, mimo jiné Zpráva o zranitelnosti lidí, O dlani jménem Nemesis, Trhání hořců, Řeka poutníků nebo Jablko smírčího soudce.</p> <p>Je autorem dvou knížek drobných próz, sestavuje sborníky o svém rodném kraji a v roce 2009 získal Cenu Kavárny Poetika za přínos literatuře.</p> <p>Cítíte se více básníkem, prozaikem či publicistou?</p> <p> Řekl bych, že nedělám rozdílu. Básník může vycházet z prozaických příběhů, prozaik nejednou sáhne do studnice košatějších slov. A dobrý publicista musí jít na dřeň věci. Spíše si připadám jako nosič slov…</p> <p>Můžete alespoň letmo vzpomenout na své dětství?</p> <p> Narodil jsem se v Benešově, krásné dětství jsem prožíval v malebném a částečně i polozapomenutém kraji pod Cunkovem. Vzpomínám na vůni sena, o prázdninách jsme s dědou chodívali do lesa kácet sušiny a chystali dřevo na zimu. Dodnes si vybavuji lívance namazané žahourem, marmeládou z borůvek a sypaných domácím tvarohem. Nejsilnější vzpomínka, dost pochmurná i bolestivá, patří okupaci ze srpna 1968. Ruští vojáci i se svou těžkou technikou tábořili v lesích nad Hodkovem, půl hodiny chůze z vesnice, kde jsme bydleli; pro rohlíky si jezdili transportérem, do kostela chodívali s napřaženým a možná i odjištěným samopalem a dokonce místního řídícího učitele Kochty se ptali, kde jsou tu Němci? Je fakt, že mnozí sovětští mladí vojáci z azijských stepí ani nevěděli, kde se ocitli; věřili tomu, co jim vtloukali důstojníci do hlavy. A my, osmiletí kluci, jsme se tehdy báli jak nikdy…</p> <p>Určitě by stálo za zmínku, že jste se stal členem Obce spisovatelů až na třetí pokus…</p> <p> Bylo mi sotva něco přes dvacet, kdy jsem potkal na chodbě nakladatelského domu Československý spisovatel již tehdy známého básníka Jiřího Žáčka. Když jsem po letech našel nabízený rukopis básní, skončil v kotelně, nehodil jsem do ohně jen dvě tři básničky. Ale v 80. letech minulého století nebylo možné jen tak vstoupit do Československého svazu spisovatelů, mj. se vyžadoval i určitý kádrový profil a žadatel nesměl mít žádný politický škraloup.<br />
Prvně jsem tudíž nepochodil. Podruhé jsem to zkoušel po tolik vychvalované sametové revoluci, ale bylo mi sděleno, byť diplomatickým jazykem, že jsem za své společenské a umělecké názory neseděl ve vězení, ani jsem neemigroval a nevydával své texty v samizdatu. Tak jsem opět pohořel. Třetí pokus o vstup do spisovatelské organizace jsem chápal de facto jako loterii, buď to vyjde nebo nevyjde. Jaké bylo moje překvapení, kdy pár dnů po podání písemné žádosti přišel dopis z Obce spisovatelů, že jsem přijat. Byl leden 2002 a stal jsem se číslem 926. </p> <p>Vraťme se trochu k současnosti. Je pravdou, že jste za poslední téměř tři roky žádnou knížku nevydal?</p> <p> Je faktem, že poslední publikace Kniha aforismů a fejetonů aneb Nezbedárium vyšla již v roce 2009. Do té doby mi zase kritici vyčítali nadprodukci, neboť jsem měl štěstí na básnické sbírky vycházející mi pravidelně několik let po sobě. Musím pokorně přiznat, že si toho začínám nesmírně považovat až s odstupem času.</p> <p>Na literárních webových stránkách jsem se dočetl, že jste byl před dvěma lety navržen na Státní cenu za literaturu.</p> <p> Byl jsem tím opravdu zaskočen, vůbec jsem s tím nepočítal, protože kandidátů bylo přes třicet. A vyznamenávají se ti, co jsou mediálně známí, kteří už mají pár křížků na zádech. Žádné takové zásluhy jsem neměl ani patřičný věk, ale bylo pro mne velikou ctí i pohlazením po duši být alespoň mezi laureáty. Takže rok 2010 nebyl úplně k zahození.</p> <p>Koho byste zařadil do čítanky básníků z české kotliny?</p> <p> Bylo by to dlouhá řada jmen, nerad bych na nějakého básníka zapomněl, a také bych nechtěl skončit jako autoři almanachu Nejkrásnější básně roku X, kteří uznávají jen svou poetiku, tím uzavírají dveře mnoha ostatním básníkům. Z takových výběrů je cítit na sto honů jistá nespravedlnost, táhnoucí se dějinami české literatury už pěkně dlouho.</p> <p>Na své literární cestě jste jistě potkal mnoho slavných i známých osobností.</p> <p> S láskou i po letech vzpomínám na neohroženého přítele a básníka Vlastimila Maršíčka, který v posledních dvaceti letech minulého století vedl rubriku poezie začínajících poetů v časopisu Československý voják. Když jsme se divili, jak je to možné, smával se a tvrdil: „Cožpak nevíte, že pod svícnem je vždycky největší tma?“ Měl krásnou ženu, starala se o něj i v posledních letech jeho nemoci. Vyčítal jsem si, že jsem Vlastimila nenavštívil, když byl ještě relativně zdráv a plný sil.<br />
Nemohu nevzpomenout největšího propagátora české poezie, herce i pedagoga Miroslava Kováříka, jenž uváděl v pořadu Zelené peří v divadélku Rubín na Malé Straně v Praze mé první básnické pokusy, už je to přes třicet dlouhých let. Literárních známých i přátel by bylo nepočítaně, proto jsem si dovolil zmínit se pouze o prvních dvou, jejichž přátelství mě nejvíce ovlivnilo.</p> <p>V Literárních novinách i v jiných listech se objevují rozhovory s literáty nejrůznějšího zaměření.</p> <p>Máte pravdu. A je to zvláštní druh potěšení. Vystupuji jako pouhopouhý tazatel, ale zároveň se mohu zeptat na cokoliv, co mě zajímá, na co bych rád slyšel i jinou než všeobecnou odpověď. Dialog je vždycky vzácná věc. </p> <p>S kým se Vám nejlépe rozmlouvalo?</p> <p> Z básníků to byl kamarád Jiří Staněk ze Strakonic, s nímž jsem se poprvé potkal nejméně před třemi desítkami let. Zajímavé bylo popovídání s literárním kritikem Alexejem Mikuláškem, rovněž s Mirkem Kováříkem, se spisovatelem, zpěvákem i fotografem Josefem Fouskem. Nemohu nevzpomenout na poslední interview s prozaičkou science-fiction Františkou Vrbenskou, obohatil mě rozhovor s básníkem Jiřím Źáčkem svou nepřikrášlovanou a místy i drsnou pravdou o dnešním světě, a dodává „Nešetřete mě!“ Musím se za jeho výrok plně postavit. Co by z nás bylo, kdybychom se k životu stavěli jen liknavě a odpovídali vyhýbavě a na půl huby nejenom otázkám? Výzvy, které nás posouvají o krok dále, stojí přece za odpověď i trochu námahy.</p> <p>V loňském roce jste zvítězil v celostátní básnické soutěži Literární Šumava 2011, letos v únoru se u Vás na skok zastavila Česká televize s Janem Lukešem a pořadem Literární revue 333… Potěšilo Vás to?</p> <p> Kdo by neměl radost? Výhra v soutěžích je převážně otázkou náhody, náhody i konstelace hvězd, dokonce jsem dostal za odměnu plaketu Města Klatovy a neprodejnou, ale jinak krásně vyvedenou knížku o architektuře. Filmaři z České televize se zastavili skutečně jen na chvíli, na obrazovkách pak běžel šot na šest sedm minut, možná to bylo ještě méně.</p> <p>Před měsícem proběhl v Petrovicích slavnostní křest knihy Krajem lidí a kamenů III.</p> <p> Měl jsem tu čest podílet se na zrodu i vytvoření sborníku k stopadesátému výročí vzniku Spolku divadelních ochotníků Petrovice. Kniha nejenom připomněla život a historii místních herců, ale ve druhé části přinesla několik zajímavých článků o zdejší krajině, pamětihodnostech a několik rozhovorů s osobnostmi, jejichž vztah k mému kraji dětských let je i srdeční záležitostí. Stejného názvu používá i podzimní turistický pochod touto malebnou krajinou kamenů, remízků, zalesněných kopců i prastarých kostelů, dokonce až z románského období. Snad po nás alespoň nějaká zmínka zůstane.</p> <p>Není-li to tajemstvím, co nyní píšete?</p> <p> V pověstném šuplíku psacího stolu, jak se s nadsázkou říká, odpočívá a pospává něco málo poetických rukopisů. Nejsou nakladatelé, scházejí peníze, a již kdysi dávno jsem si sliboval, že nebudu vydávání svých knížek financovat, jak dnes činí naprostá většina autorů. Svědčí to i o nezájmu státu, o propadu lidských hodnot, neboť ani všemocná ruka trhu ani chrámy konzumu nedokáží nahradit touhu po obyčejném a šťastném životě.<br />
Ale abych se nevyhýbal Vaší otázce. Vše, co jsem doposud prožil, lze najít v básničkách. Láká mě to samé ještě jednou najít i zažít na vlastní kůži – v próze. Můj velký přítel a básník Jaroslav Hovorka z Kampy často říkával: „Když pánbůh dělal čas, udělal ho dost!“ Přesto by se s ním nemělo plýtvat. Nebo jen trochu.</p>